Top

IMMANUEL WALLERSTEIN

V říjnu 2001, krátce po 11. září, jsem napsal následující: "Režimy v [Pákistánu a Saudské Arábii] se opírají o koalici prozápadních modernizujících elit a krajně konzervativního islámského establishmentu, který má lidovou podporu. Udržují si stabilitu díky tomu, že dokáží s touto koalicí žonglovat. Tuto schopnost jim dává dvojakost jejich politik a jejich veřejných vyjádření.

Spojené státy nyní říkají ,pryč s těmito dvojakostmi‘. Nepochybně mohou dosáhnout svého. Ale režimy v Saudské Arábii a Pákistánu mohou v tomto procesu zjistit, že jejich lidová základna je nenapravitelně nahlodaná…

Zvažme, jestli tohle nemohl být bin Ládinův plán. Jeho vlastní sebevražednou misí možná bylo vlákat Spojené státy do této pasti.“

Jsem přesvědčen, že bin Ládin nyní v Pákistánu dosáhl to, co zamýšlel. Konec dvojakosti znamenal, že Pákistán už geopoliticky nejedná v zájmu Spojených států. Zcela naopak! Distancoval se od nich a v Afghánistánu i jinde sleduje politiku, kterou Spojené státy ostře odmítají. Jeden už padl, další je na řadě.

Co se děje v Saudské Arábii? Není pochyb o tom, že poslední dobou jedná o něco nezávisleji na Spojených státech než v dosavadních zhruba sedmdesáti letech. Zatím se ale s nimi nerozešla tak jako Pákistán. Neudělá to v nejbližší době? Myslím, že možná ano.

Vezměme v úvahu řadu vnitřních dilemat režimu. Bohatství horních zhruba 10% Saúdů vedlo ke zostřeným požadavkům na to, aby se stát „modernizoval“, nejviditelněji v otázkách týkajících se žen (právo na zaměstnání, na řízení auta). Ale požadavek větších práv žen je jen špička ledovce širšího volání po omezení wahábistické pravověrnosti. S tím, jak se král snaží postupně, byť nesmírně opatrně vyhovět těmto požadavkům, staví čím dál víc proti sobě náboženský establishment. Ten už je velmi nervózní.

„Modernizující“ elita má kromě toho další stížnosti. Saudská vláda je v podstatě gerontokracie řízená sedmdesátníky a osmdesátníky. Zvláštní systém následnictví saudského režimu trochu připomíná starý sovětský režim v SSSR. Existuje něco jako skutečné hlasování o následníkovi, ale účastní se ho jen asi tucet lidí. Pravděpodobnost, že reálnou moc dostane nějaký padesátník nebo šedesátník, je velmi malá, pokud ne nulová. Všimněme si ale, že ona skupina „mladíků“ velmi narostla, a to i v královské rodině, a že je netrpělivá. Může to vést k vážnému rozkolu na samém vrcholu elity? Se značnou pravděpodobností.

Pro zbytek obyvatelstva provozuje saudský režim jistý druh sociálního státu. Rozdíly v příjmech a bohatství nicméně rostou stejně jako v jiných částech světa. Malé občasné zesílení redistribuce může spíš vybídnout k dalším požadavkům, než uklidnit nižší vrstvy. Střední vrstvy mohou dokonce (ó, jaké překvapení!) zareagovat na volání arabského jara po demokracii.

A pak je zde šiítská menšina. Říká se, že představuje asi jen 10% obyvatelstva, ale je pravděpodobně větší, a důležitější je, že žije ve strategické oblasti na jihovýchodu země, kde jsou největší zásoby ropy. Proč by tito šiíté měli zůstat jedinými šiíty v zemích Středního Východu ovládaných sunnity, kteří by nevystoupili s požadavky na vlastní identitu?

Saudský režim se snaží hrát významnou roli v geopolitice regionu. Nelíbí se mu politika Íránu a jeho aspirace. Nelíbí se mu Assádova neústupnost v Sýrii. Ale v praxi přistupuje k těmto otázkám vcelku umírněně. Obává se důsledků dramatických kroků. A politika Spojených států je podle něj příliš ovládána jejich vnitřními potřebami a nekonečným angažováním se pro Izrael.

Také ve věci Izraele byl dosud saudský režim velmi „rozumný“. Nemyslí si, že se mu za tuto rozumnost dostalo velké odměny – od Izraele ani od Spojených států. Možná je teď ochoten mnohem otevřeněji podporovat Hamás. Nevidí nic „rozumného“ v politice izraelské vlády, ani žádné vyhlídky na to, že by se její politika brzy změnila.

Nic z toho nepřispívá ke stabilitě režimu. Určitě to nepřispívá k tomu, aby se udržovaly „dvojakosti“, které umožňovaly Saudské Arábii, aby byla neochvějným spojencem USA ve tomto regionu.

Jeden už padl a další je na řadě?

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 322, 1. 2. 2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein - montáž redakcia

Blog

Založte si blog.

Všetky blogy | Autori

Všimli sme si