Americká zahraniční politika je dnes hlavním zdrojem nejistoty ve světě

Počet zobrazení: 4974

Prinášame rozhovor s politológom Oskarom Krejčím o výsledkoch a okolnostiach ázijského turné amerického prezidenta Donalda Trumpa, ktorý uverejnil český a slovenský analytický a komentátorský web !Argument.

!Argument.:  Trumpova cesta po Asii – mimochodem nejdelší od doby Bushe staršího z 90. let – nese dva hlavní motivy: obchod a Severní Koreu. Jaké výsledky vidíte u těchto dvou témat?

Oskar Krejčí: Souhlasím s tím, že dva výše uvedené motivy jsou hlavní, ale přidal bych ještě jeden důležitý: seznamování se s realitou. Musíme si uvědomit, že ve Washingtonu jsou noví lidé, nezkušení, kteří Pacifik nechápou. Trumpovy emotivní výroky ukazují, že na něj návštěva udělala velký dojem. Proto bych onen prvek seznamování se rozhodně nepodceňoval.

K obchodu. Donald Trump do americké politiky, jak už avizoval ve své volební kampani, vnesl zásadu „America First“. A všimněte si, že neustále během cesty v Asii hovořil o dodržování pravidel. Takže pevná pravidla a zároveň vše má běžet tak, aby to vyhovovalo USA. Na to mají ostatní přistoupit? Copak to nejsou USA, kdo intenzivně používají všechny možné sankce? Kdo pravidla mezinárodní obchodu neustále porušují?

Je potřeba dodat, že 11 zemí v Danangu dalo najevo odhodlání pokračovat v dohodě TPP i bez USA. Takovéto rozhodnutí je možno interpretovat nejen protiamericky, ale také protičínsky – i když měl prezident Si Ťin-pching na summitu APEC velký aplaus, když hovořil právě o dodržování pravidel.

Co se týče Severní Koreje, tam je posun zřetelnější, než u obchodu. Nejmarkantnější to bylo při vystoupení Trumpa v Soulu. Americký prezident ustoupil od válečnické rétoriky, od mávání jaderným klackem a přihlásil se k jednání, což je samozřejmě dobře. Velmi dobře. Přímá jednání Washingtonu s Pchjongjangem jsou zásadní. Stejně jako naplnění rusko-čínského požadavku, aby obě strany, tedy nejen Severní Korea, ale i USA přestat s provokacemi. Připomínám, že právě začíná cvičení tří letadlových lodí USA a jejich doprovodu u Korejského poloostrova, což je v tuto chvíli největší vojenské uskupení nejen v Tichém oceánu.

To, že se Trump chce s Kimem setkat, zaznělo už v jeho volební kampani. Ale Trump je člověk extrémních výroků, je to impulzivní člověk, který očividně reaguje na poslední informaci, kterou zrovna má. Americká zahraniční politika se tím stává nespolehlivou. Je dnes hlavním nositelem nejistoty ve světě. Jen si vezměte Kjótský protokol: napřed se Washington podílel na jeho přípravě, pak od něho ustoupil;  Pařížský klimatický protokol – totéž.

!A.: Jsou nějaké výstupy ze schůzky Trumpa s čínským prezidentem? Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o velké pompě a ceremoniích, ale výsledky jsou prý chabé.

O.K.: Myslím, že Trump a Si se už vzájemně pochopili. A stále platí, že Číňané mají strategii, zatímco Západ pracuje s  každodenností. Trump zde opět upravoval své výroky, například o deficitu s Čínou, když uvedl, že je to chyba Washingtonu, že mají USA s Čínou přetrvávající obchodní schodek. Že se každá země má snažit o to nejlepší pro sebe. A když mluvíme o deficitu, je dobré připomenout, že Čína je největším zahraničním věřitelem Spojených států – Peking drží americké vládní obligace ve výši 1,2 bilionu dolarů. America First… mezi dlužníky.

Zmíněné velkorysé přijetí Trumpa v Číně má svou diplomatickou důležitost. Nejen, že v osobě prezidenta USA Číňané vzdali čest velké zemi, ale zároveň Trumpovi jasně ukázali, že existuje i něco jiného, než Spojené státy. Něco zakořeněného, zakotveného, obrovského, svébytného, co nelze ignorovat. Trumpové přicházejí a odcházejí, ale národy zůstávají. Tedy alespoň ty velké.

Ještě musím znovu zmínit ostudnou roli hlavních českých médií, které o setkání Trumpa s čínským prezidentem informovaly pouze z jedné strany, z té americké, jako by ta čínská neexistovala. Jako by nebylo čínské stanovisko k tomuto setkání. To je projev veřejnoprávního zápecnictví, ideologické zaslepenosti, neporozumění globálním procesům. Troufám si tvrdit, že prezident Si Ťin-pching je větší politická trvalka než prezident Donald Trump.

!A.: Na okraj summitu se Trump viděl, i když jen velmi krátce, s ruským prezidentem. Připomeňme, že Trump uvedl, že Putinovi věří nevměšování do amerických voleb, načež se spustil americká mediální tiráda o tom, jak je možné, že věří více Putinovi, než vlastním zpravodajským službám…

O.K. Americká hysterie kolem Ruska je zcela iracionální. Je možné, že byli někde nějací ruští hackeři, kteří se snažili přihřát si polovičku v americkém volebním klání, ale ani to by neznamenalo, že za tím je Kreml. Možná byli nějací oligarchové, nebo nějaké skupiny z nové ruské pravice, kteří podporovali Trumpa a třeba zaplatili nějaký inzerát. Je to celé směšné, ale také nebezpečné umělé vyvolávání strašáků. A to nemluvíme o tom, že USA zasahují do voleb snad všude ve světě.

V hysterické atmosféře, která dnes panuje v USA, se nedá vůči Rusku dělat racionální politika. To, že nebyla standardní pracovní schůzka Trump-Putin, se svedlo na lidi z protokolu, kteří jistě ví, že jsou situace, kdy prostě musí posloužit jako hromosvod. Ohlášená dohoda Putin-Trump o té Sýrii je důležitá. Ovšem opakuje pouze již několikrát zmiňovaný princip, že pro Sýrii není vojenské řešení. Je to ale signál: ano, jsme schopni se dohodnout, i když toto je opravdu minimum.

Je vidět, že Trump se z rusofobních domácích kleští nedokáže vymanit. Alespoň zatím ne.

!A.: Jak byste shrnul Trumpova asijskou cestu?

O.K.: Zásadní bude, co z té cesty bude nakonec schopen doma prosadit.

Podívejme se alespoň na část kontextu. Republikáni v Kongresu připravují daňovou reformu, která mimo jiné masivně sníží daně korporacím. Za deset let to udělá díru do rozpočtu ve výši 1,5 až 2,5 bilionu dolarů – tak znějí dnešní propočty. To se musí projevit v celé škále změn od snížení počtu učitelů až po pokles spotřeby. Je to obdobná situace, jako za vlády Ronalda Reagana – i ten snižoval daně a zvyšoval výdaje na zbrojení, čímž položil základ obřího amerického dluhu. Mimochodem, při schvalování rozpočtu ministerstvu obrany navýšil Kongres požadavek Bílého domu o dalších 26 miliard dolarů především s ohledem na tak zvané ruské nebezpečí.

Dnes mají Spojené státy jen na federální úrovni dluh téměř 20,5 bilionů dolarů. Když přičtete zadlužení domácností, měst a států Unie, dostanete se nad 68 bilionů dolarů – viz zde. To jsou klíčové otázky definující budoucnost a já nepochybuji o tom, že právě toto Peking velmi dobře ví.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984