Berlín musí pochopit, že už nejde o prestiž Merkelové. Rýsují se nové a větší krize

Celkový počet zobrazení titulu: 2202 | Týždenné zobrazenia: 6 | Dnešné zobrazenia: 0

oskar_krejci_250_x_205.jpg„Zastrašování koncem schengenského systému patří k politice vydírání, kterou vůči svým partnerům v Unii používá Berlín,“ upozorňuje v rozhovoru, ve kterém rozebírá geopolitickou situaci dneška, profesor Oskar Krejčí. V souvislosti s konfliktem v Sýrii také zmínil: „V této chvíli největší naděje na ukončení války má podobu vítězství vládních vojáků podporovaných ruským letectvem.“





Mírová jednání ohledně Sýrie dle hlavních hráčů spíše nemají šanci na úspěch. Šéfdiplomat USA John Kerry mluví o slovech na papíře s tím, že je potřeba vidět činy na zemi. Jeho ruský kolega Sergej Lavrov dává dohodám menší než padesátiprocentní šanci na úspěch. Povstalci trvají na tom, že jsou ochotni jednat až po zastavení ruských operací, což zase odmítá Moskva. Lze na základě tohoto diplomatického úsilí očekávat nějaký konkrétní výsledek? V čem je největší problém, když skoro všichni hovoří o prioritě, a tou je poražení IS a dalších teroristických organizací?

- Zdánlivým paradoxem doby je, že samotná diplomatická jednání o Sýrii přišla na pořad až poté, kdy se do války zapojila ruská letadla. Stala se možná až v okamžiku, kdy Západ ztratil iluze o brzkém vítězství nad vládou v Damašku. Válka a diplomacie jsou propojeny. Zdá se, že dokud nebude situace na frontě jednoznačně ve prospěch Damašku, nebude možné dosáhnout diplomatického kompromisu. Diskuse o tom, kdo je terorista a kdo ne, jsou nepodstatné spory o používání techniky boje, což je vedlejší linie rozepře – tou hlavní jsou ideologicko-politické cíle bojujících stran a geopolitické zájmy mocností.  

Kritika postupu USA v Sýrii se ozývá v posledních dnech paradoxně z Ameriky. Už tři prestižní americké deníky přiznávají, že Obamova velmoc v Sýrii s Ruskem prohrává a stále více blízkovýchodních států věří, že Rusko může dovést syrský konflikt do úspěšného konce, což naznačuje posilování Asadových pozic a ústup rebelů. Může Moskva dovést své angažmá v Sýrii do zdárného konce? A co by to znamenalo pro nás? Mnohé zdroje tvrdí, že po ruských vojenských akcích roste počet syrských uprchlíků do Evropy…

- Je v zájmu nás Evropanů, aby válka v Sýrii skončila co nejdříve. V této chvíli největší naděje na ukončení války má podobu vítězství vládních vojáků podporovaných ruským letectvem. Vítězství nad bojovníky IS a některými dalšími extremistickými opozičními skupinami. „Extremistický“ v daném případě neznamená „ozbrojený“ – ozbrojený je v Sýrii snad každý. „Extremistický“ je označení určitých ideově-politických či džihádistických cílů.

Ruská vojenská letadla uvedla frontu v Sýrii do pohybu – a před pohybující se frontou vždy lidé utíkají. Propaganda v daném případě opět pracuje s tím, že začíná hodnotit události od prostředka, vynechává začátek. A na počátku války v Sýrii byla podpora Západu protivládním extremistům usilujícím o rozpoutání občanské války. Byla to především Paříž a Washington, kdo začal s technickou, informačně-zpravodajskou, propagandistickou a diplomatickou podporou té části opozice, která sáhla po zbrani. Vše začalo před pěti lety v době tzv. arabského jara, ne na konci loňského září, kdy se na bojišti objevila ruská letadla či ruské střely s plochou dráhou letu a rakety. Před pěti lety se začal formovat proud uprchlíků, napřed uvnitř Sýrie, pak do sousedních zemí, jako je Turecko, Jordánsko a Libanon; a teprve poté do Evropy. Vrchol migrace do Evropy začal před rokem, ne před půlrokem. 

Rusové ve formování uprchlického proudu hrají třetí housle. Ale je stále třeba mít na paměti, že naděje vkládaná ve vojenské vítězství Damašku je přijatelná jen jako nástroj k zastavení války a začátek skutečných vnitropolitických dohod. Následná rekonstrukce Sýrie bude potřebovat každou ruku, tedy i tu, která dnes drží zbraň. Mír je možný jen jako naděje i pro poražené. A stále platí, že i spravedlivá válka přináší zabíjení nevinných.

Lídři EU budou ve čtvrtek a pátek na summitu Evropské rady řešit kromě „Brexitu“ i migrační krizi, především tzv. akční plán EU – Turecko a ochranu vnější hranice. Kam se celá věc s řešením migrační vlny posouvá?

- V této chvíli německá kancléřka a politika Berlína obecně především hledá cestu, jak zachránit pošramocenou pověst. Hájí neudržitelnou pozici, ale do značné míry ji hájí jen slovně – zdá se, že už i paní kancléřka pochopila, že je třeba zastavit válku v Sýrii, dohodnout se s Tureckem a zavést na hranicích Unie a schengenského prostoru vládu práva. Jenže je v defenzivě, která jí ztěžuje přiznat chybu. Navíc v Berlíně za poslední leta vyrostla arogance moci do fáze, kdy tamní politici z parlamentních stran, a to na pravici i na levici, ztratili schopnost plně vnímat realitu a naslouchat jiným názorům, než jsou ty jejich. 

Problém migrace v té podobě, kterou známe z loňského roku, je řešitelný. Je ovšem třeba přestat s nesmyslnou propagandou à la Česká televize, která uprchlíky vnímá jako homogenní příliv mravních, nepolitických a trpících lidí, kterým pomáhá Evropa ze svého nadbytku a bez ohledu na budoucnost. Mimochodem – je to zcela jiný přístup, než užívá stejná televize při pohledu na českou společnost. V tomto případě už nešíří lásku a bezbřehé „porozumění“, ale pěstuje konflikt a nenávist.  

Je osud Schengenu zpečetěn? Poslední dobou zazněla řada silných výroků. Šéf Evropské rady Donald Tusk před měsícem varoval, že na vyřešení migrační krize jsou dva měsíce, jinak se Schengen zhroutí. Od počátku roku dorazilo do Řecka dalších 77 tisíc migrantů. Jaké dopady by měl případný pád schengenského systému na fungování EU, případně eurozóny jako takové? Byly by to katastrofa, jak mnozí analytici předpovídají?

- Zastrašování koncem schengenského systému patří k politice vydírání, kterou vůči svým partnerům v Unii používá Berlín. Schengen zachráníte tím, že začnete dodržovat jeho pravidla. A ukončíte válku v Sýrii. To by se dalo dosáhnout během půl roku. Jenom musí v Berlíně pochopit, jaké jsou skutečné priority – že to není ani křeslo paní kancléřky, ani prestiž tamní vlády.
Když se nepodaří vinou nezodpovědných západních státníků zachránit schengenský prostor, bude to ústup. Zpětná vlna, jakých už při formování Evropské unie bylo mnoho. Skutečná katastrofa ale vypadá jinak.

Zajímavé je, že proti kvótám, jak je navrhuje a prosazuje německá kancléřka Merkelová, je i Francie. Navíc došlo k dohodě ruského a francouzského premiéra o společném boji proti terorismu. K tomu ještě papež František s ruským patriarchou Kirillem při svém nedávném setkání rovněž hovořili o nutnosti boje proti terorismu. Jde o posuny, které mohou nejvíce těšit Rusy a znervózňovat třeba právě německé vedení. Co z toho všeho může vzejít?

- U Paříže lze jen těžko odhadnout, jak dlouho bude držet danou pozici odmítání kvót – už dvakrát změnila vlajku. Vámi charakterizované posuny jsou součástí chaotických změn ve světě, kdy pozitivní jevy doprovázejí i jevy negativní – a není jasné, které převládnou. Bylo by skvělé, kdyby dohody mezi papežem a moskevským patriarchou nebyly chápány jako vítězství Kremlu, ale jako jeden z mála úspěchů nás všech. I Berlína. I Washingtonu. Nelze toto setkání vnímat v duchu veřejnoprávního primitivismu jako něco, za čím čouhá čertovo – čti Putinovo – kopýtko. To, co bylo samotnými účastníky nazváno „bratrským setkáním“ papeže Františka a patriarchy Kirila, je malý krůček na dlouhé cestě odstraňování jednoho z konfliktů, který je už tisíc let zbytečný, a pouze nedokonalost člověka jej udržovala při životě.

Mimochodem, v Česku převládla vize, že budeme přijímat migranty ze Sýrie, kteří jsou křesťany. Jakého ritu jsou tito křesťané? A co třeba ateisté, ty zatratíme?  

Slovenský premiér Robert Fico řekl pro PL, že nás kvůli migraci čeká neuvěřitelně těžký rok, a naznačil, že důvody, proč EU jedná tak pomalu, mohou být různé, třeba i to, že některé státy Unie podporují občanskou válku v Sýrii atd. Jaké motivy lze vidět za neakceschopností EU prosadit razantní řešení?

- Instituce Evropské unie byly vybudovány pro dobré časy. Nehodí se do nepohody. Evropská komise či Evropský parlament nemají pravomoci k řešení takových problémů, jaké nás potkaly v souvislosti s krizí eura, s občankou válkou na Ukrajině a migrační krizí. Nedostatek pravomocí zpětně vede k tomu, že jsou do euro-funkcí dosazováni lidé, kteří nemají ambice a schopnosti řešit vleklé problémy. Byrokratické procedury jsou důležitější než strategie. A Evropská rada, summit nejvyšších představitelů Unie, je v zahraničních a bezpečnostních otázkách odkázaná na hledání konsensu. Třeba shody mezi státy, které podporují občanskou válku v Sýrii, a státy, které jsou proti. Výsledkem je slepota při analýze a trestuhodná těžkopádnost při reagovaní na krizové situace.

Podle profesora Jana Kellera k úplnému rozpadu EU nedojde, vždycky prý zůstane zachována osa Německo–Francie a je pouze otázkou, jaké státy toto původní jádro obalí. Za jakých okolností si takový vývoj dokážete představit a jak by to mohlo konkrétně v praxi vypadat?

- Myslím, že migrační krize jen obnažila institucionální a kádrové problémy Evropské unie. Skutečná krize může mít dva zdroje. Tím prvním jsou narůstající skryté ekonomické problémy Západu, zvláště v oblasti předlužení. Tím dalším mohou být dramatické změny v Paříži či Berlíně v důsledku voleb reagujících na migrační krizi nebo na zmíněné ekonomické problémy.

Množí se texty, jako například nyní v Observeru, že je zde riziko světové války, kterou by vyvolali Rusové. Objevují se názory, že Putin světovou válku přivolává v souvislosti s Tureckem i Sýrií. Co k tomu říci?

- Jsou to výkřiky lidí, kterým je milejší trvající válka v Sýrii a Iráku než mír vybojovaný i zásluhou ruských zbraní. Nad takovýmito nesmysly by bylo možné mávnout rukou, kdyby neexistovalo to, co se nazývá „sebesplnitelné proroctví“. Když takové hlouposti uvěří propagandisté, jsou politici na nejlepší cestě postavit se na stanu této pseudopravdy a naplnit ji.

Fakt, že se ruská vojenská angažovanost v Sýrii prodlužuje, že vládní pozemní vojsko postupuje  pomalu, dává čas na to, aby odpůrci nastíněného řešení války – tedy Turecko, Saúdská Arábie a někteří státníci na Západě – zareagovali. Vytvořili scénáře eskalace – turecké bombardování Sýrie, možné zatažení saúdských vojáků do bojů a podobně – které začínají naplňovat. To klade zvýšené nároky na ty západní politiky, kteří si přejí ukončení války, ne její eskalaci. Nemají to lehké, zvláště v podmínkách přihlouplé protiruské propagandy.

Co se týče Ukrajiny, po včerejšku je již jasné, že prezident Porošenko je nespokojen s premiérem Jaceňukem, vláda je velmi křehká a Rusové poukazují na to, že nebyl splněn žádný článek minských dohod, které vešly po náročných jednáních v platnost před rokem. V co to všechno může vyústit? Hrozí další Majdan, jak zní některé předpovědi, anebo se podaří situaci zklidnit?

- O osudech lidí, kteří tvoří současnou mocenskou elitu v Kyjevě, se nerozhoduje na Ukrajině. To je teď vidět na demisi ministra hospodářství a obchodu Litevce Aivarase Abromavičiuse. Nový Majdan by byl možný jen tehdy, kdyby ukrajinská vláda nebyla ochotna použít sílu. Ale ta je ochotna sílu použít, byť by se měla schovat za polofašistické bojůvky.

Řešení situace by mohlo nastat v okamžiku, kdy ve Washingtonu pochopí, že tento konflikt je v kontextu aktuálního globálního chaosu pro něj příliš drahý. Druhým řešením by byly svobodné volby, které by se opíraly jak o svobodu informací, shromažďování a sdružování, tak i o volební právo emigrantů, kteří utekli před válkou. Takových voleb se však nebojí jen Kyjev, ale i jeho sponzoři. Takže zatím nás čeká úmorné období zastydlého konfliktu plného schválností a zlovůle. A někdy i prolité krve.

Vyšlo na Parlamentní listy.cz 17. 2. 2016.
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 4.8 (38 hlasov)
     
Na pridávanie komentárov, sa musíte prihlásiť alebo zaregistrovať.