Reklama

Chris Hedges: „Je suis Charlie“ jako nulové alibi

Počet zobrazení: 3071

Teror je bumerangem asociální zvůle, dvojího metru a predátorských agresí

„Teroristický útok, k němuž ve Francii došlo v satirickém listu Charlie Hebdo, není o svobodě slova.“ Ani o „radikálním islámu“, natož o „imaginárním střetu civilizací“, startuje vrt pod zevní krustu Chris Hedges.

Ten masakr je „předzvěstí blížící se dystopie“. Světa, jehož „psance, zbavené existenčních zdrojů i naděje“ – „brutálně ovládané, přezírané a zesměšňované“ těmi, kdo si lebedí v „privilegií přepychu a netečnosti průmyslového Západu“ – „ovládne amok nihilismu“.

„Hněv vyděděných“, padající na konto „dravců globálního kapitalismu“.  „Vůle pochopit jeho kořeny“ - a „snažit se o jejich zmírnění“ – však na programu není. „Místo toho se budují sofistikované mašinérie policejní moci a špehování.“ Zavádějí „zákony, legalizující selektivní vraždění a mučení“. Staví „moderní armády a arzenály industriálního válčení, které chce svět ovládat silou“.

„To není o spravedlnosti. Není to o válce proti teroru. Není to o svobodě a demokracii. Ani o svobodě projevu. Je to o šíleném cvalu, jímž se ti   privilegovaní snaží zajistit přežití na úkor těch v nouzi. A ti v nouzi to vědí.“

„Strávit, tak jako já, nějaký čas v Gaze, Iráku, Jemenu, Alžírsku, Egyptě a Súdánu, či v enklávách deklasované segregace na předměstí francouzských měst typu Paříže či Lyonu, skladujících zbídačelé severoafrické imigranty, začali byste bratrům Cherifovi a Saidovi Kouachimu, zabitými v pátek v přestřelce s francouzskou policií, rozumět. V těch semeništích špíny je práce mizivě. Rasismus tu bují bez zábran. Beznaděj překračuje všechny meze hlavně mezi muži, kteří se cítí být zbyteční.  Buzerace imigrantů, jíž se policie dopouští i při kontrole totožnosti, běží téměř nonstop. Jednou, zrovna když jsem do pařížského metra, z policie, aniž pro to měla důvod, vytáhla přistěhovalce ze severní Afriky a na nástupišti ho nemilosrdně zmlátila. Ve Francii tvoří muslimové 60 až 70 procent vězňů. V chudých muslimských komunitách mají drogy a alkohol moc sirén.“

„Francouzi 5 miliónů Severoafričanů, žijících ve Francii, za Francouze nepovažují. A vrátí-li se zpátky do Alžírska, Tangeru nebo Tuniska, kde se dost možná narodili či žili aspoň krátce, chovají se tu k nim jako k cizí rase. Zablokováni mezi dvěma světy, kličkují, tak jako ti dva bratři, mezi životem, zbaveným smyslu, drobným zločinem a drogami.“

Zato tomu, kdo vstoupí do „šiků svaté války, džihádu“, se zdá „jakoby se znovu narodil“ – a pocit, že vešel do služeb „čistého a absolutního ideálu“, mu nabízí i vějičku „vlastní síly a důležitosti“. Takový „konvertita věří, že žije v binárním světě, rozpolceném na dobro a zlo“. Právě to mu z „vůle se obětovat dělá svatou věc“ – a „všechny nevěřící naopak démonizuje“.   V hluboké víře, že „pohne dějinami“, propadá snadno mánii, že svým „hypermaskulinním násilím očistí svět od všeho, co ho kontaminuje“ (včetně „každého, kdo je jiného vyznání, rasy či kulturní orientace“). Právě v tom má však s „džihádisty, které chce eliminovat, hodně společného francouzská krajní pravice, seskupená kolem Marine Le Penové v čele Národní fronty, zaměřené proti imigrantům“.

„Propadnete-li beznaději, žijete-li v Gaze, největším izraelském vězení pod širým nebem, spíte-li v betonové chatrči na podlaze po deseti a každé ráno pak ulicemi běženeckého tábora, plnými bláta, musíte pro láhev vody, jelikož z kohoutku teče jedovatá, a na kousek jídla vystát frontu u kanceláře OSN, protože práce není a rodina má hlad, trpíte-li pravidelnou izraelskou kanonádou, jež kosí stovky obětí, je náboženství to jediné, co vám zůstane. Smysl života a hlavně sebeúctu vám dodává už jen muslimská modlitba, absolvovaná pětkrát za den. A když se pak ti, koho dnešní svět privileguje, poslednímu prameni vaši důstojnosti ještě pošklebují, vjede do vás běs.  Amok tím větší, oč jste vy sám, tak jako skoro každý kolem, bezmocnější.“

„Karikatury Proroka v pařížském satirickém týdeníku Charlie Hebdo jsou urážlivé a infantilní. K smíchu není ani jedna jediná. Jen co je řeč o muslimech, nastupuje i dvojí metr. Kdo by totiž popíral holokaust nebo genocidu Arménů, ve Francii za to může schytat až rok vězení a pokutu 60.000 dolarů. Posmívat se holokaustu stylem, jakým se Charlie Hebdo pošklebuje islámu, je ve Francii trestný čin. Středoškoláci se povinně učí o nacistické perzekuci Židů, o masových francouzských zvěrstvech však v učebnicích nenajdou ani slovo.“ Ba ani o „víc než miliónu Alžířanů, povražděných za války za nezávislost proti koloniální Francii“.

„Francouzské zákony na veřejných místech zakazují nosit burky, zakrývající ženskou tvář, i nikáby, v nichž je jen malý průzor pro oči. Ženám, jež by se v nich na veřejnosti objevily, hrozí zatčení, pokuta rovnající se 200 dolarům a povinný výkon veřejných prací. Loni v létě, kdy Gaza den co den strádala pod izraelskými nálety, jež měly na svědomí obětí, Francie mítinky na podporu Palestinců zakázala. Pro muslimy to byla jasná zpráva: naše tradice, dějiny a útrapy se nepočítají. O to, čím žijeme my, není zájem.“

„´Pokud svoboda znamená právo urážet, ponižovat a zesměšňovat to, co je pro lidi nejsvětější, je to tristní,´ napsal mi e-mailem islámský vědec Hamza Yusuf, Američan žijící v Kalifornii. ´V některých latinskoamerických zemích se za urážku vlastní matky pro toho, kdo se jí dopustil, toleruje i smrt. Před mnoha lety jsem toho byl svědkem i ve Španělsku. Vraždu to neomlouvá, o čem je, co se dotýká cti, nemající už na Západě žádnou váhu, to však vysvětluje. Irsko je západní zemí, v níž se to zčásti zachovalo dodnes. Byly to irské zákony, regulující souboj, jež našly uplatnění v Kentucky, oné ze zemí Unie, která je postavila mimo zákon až jako poslední. Dokud čest hrála v mužské duši roli, byl souboj na Západě prestižním tématem. Zato teď už se smíme cítit uraženi leda hanobením rasy, to se však hluboce věřícího člověka dotýká mnohem méně, než inzultace jeho náboženství. A muslimským zemím vládne stále, jak jistě víte, kód hanby a cti. Nejvíc v tom, co se týká náboženství. Ze sloganu ´Je suis Charlie´, jež zaplavilo sociální sítě i transparenty, je mi nanic. Tak jako nechovám sebemenší sympatie k těm pomateným šílencům (co do magazínu vtrhli se zbraní v ruce), necítím ovšem žádnou solidaritu ani s těmi, kdo si libují v pošklebcích.´“

Ten samý Charlie Hebdo – „nehledě na všechna ujištění, že si utahuje ze všech stejně“ – autora „článku, co se prý dopustil antisemitismu, propustil“.

„Krátce po útocích z 11. září 2001, kdy jsem v Paříži žil a pracoval pro New York Times, jsem zašel do La Cité des 4,000, šedivých barabizen se zazděnými okny, obývaných imigranty ze severní Afriky. Světlíky byly plné odpadků. Sprejerské nápisy hlásaly, že francouzská vláda je fašistická. Na parkovištích, plných vyhořelých vraků, prodávali členové tří hlavních gangů kokain a hašiš. Pár výrostků po mně házelo kamení. Skandovali ´Ať nám Spojené státy políbí p…! Ať nám Spojené státy políbí p…! Ať nám Spojené státy políbí p…!´ a ´Usáma bin Ládin! Usáma bin Ládin! Usáma bin Ládin!´ Jedna stará Židovka myla ze dveří nápis ´Židům smrt!´, co jí tam kdosi nasprejoval.“

„Na předměstích byl Usáma bin Ládin hrdina. Když zpráva o 11. září do La Cité des 4,000 dorazila – k tomu jménu přišlo tím, že tam zpočátku bylo 4.000 bytů – vyrojivší se mládež se radovala a notovala ´Bůh je velký!´ Pár týdnů předtím se konal první fotbalový zápas mezi francouzskou a alžírskou reprezentací od války za alžírskou nezávislost, která skončila v roce 1962. Když hráli francouzskou hymnu, severoafrické publikum hučelo a hvízdalo. Skandovalo ´Bin Ládin! Bin Ládin! Bin Ládin!´ Po dvou francouzských ministrech, v obou případech to byly ženy, létaly lahve. Když se zápas chýlil ke konci a Francie by ho asi vyhrála, alžírští fanoušci, aby tomu zabránili, vpadli na hrací plochu.“  

„´Vy po nás chcete smutek za Američany, co den co den bombardují a vyvražďují Palestince a Iráčany?´ řekl mi roku 2001 v La Cité des 4,000 v roce 2001 Mohaam Abak, posedávající se dvěma přáteli na lavičce. ´My chceme, aby Američanů zdechlo víc, a začalo jim tak docházet, jaké to je.´“

„´Amerika vyhlásila válku muslimům už dávno,´ říkal Laala Teula, imigrant z Alžírska, pracující léta jako železniční mechanik. ´Tohle je prostě odpověď.´“

„Přehlížet tento hněv je nebezpečné. Ještě nebezpečnější je však nestát o pochopení jeho kořenů. Nevedou ke Koránu či islámu. Bují z beznaděje a donebevolající nouze, z imperiálního násilí Západu, kapitalistického vykořisťování a arogance. A my úměrně tomu, jak se světové zdroje tenčí, vysíláme těm, koho na Zemi štěstí nepolíbilo, krutou a jasnou zprávu: Nám nechybí vůbec nic a pokusíte-li se nám z toho cokoli vzít, pobijeme vás.“

„Zpráva, vyslaná psanci opačným směrem, je krutá a jasná jakbysmet. Obdržela ji Paříž.“

Hedges před „dystopií“, přerůstající ve stále akutnější hrozbu, alarmuje už roky. I vázanými tituly: Válka je silou, která nám dává smysl života (War Is A Force Which Gives Us Meaning), Impérium mrákot (Empire Of Illusions), Kolaterální škody (Collateral Damage) či Smrt liberální třídy (Death Of The Liberal Class).

Vyšlo na StřípkyZeSvěta 12. 1. 2015
Zdroj: A Message From the Dispossessed

Priemer: 4.8 (24 hlasov)
     

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Dolina
#1
Peter Dolina
14. január 2015, 01:22

Ja s Hedgesom sice suhlasim, ale ono je to ako pocasie, su to mnohe vplyvy...

Jasne, francuzske elity si napustaju tych africkych muslimov, aby mali lacnu pracovnu silu, ved to uz bolo davno, davno, co aj v Nemecku boli "Gastarbeiter".  Prosto ano, kolonizacia bol dlhodoby zlocin, cize riesenie by bolo investovat do byvalych kolonii a pomoct im.

Na druhej strane ale kazdy, kto hovori, ze to pristahovalectvo musi prestat, nemusi byt nutne ani blb ani zly clovek, ja to dobre chapem, ked musim pracovat s Indami a ked Seattle pripomina New Delhi.  Musim ale podotknut, ze s muslimami sa mi vzdy pracovalo dobre a skutocni US muslimi, teda cierni ako Muhamed Ali si zasluzia uctu za svoje vysledky.

A prirodzene suhlasim aj s tym, ze stotoznovat sa naraz s casopisom, ktory uverejnoval blbosti len prave preto, ze sa stal obetou zlocinu sa mi tiez nezda.  Takze ja si myslim, ze tu treba skutocne davat pozor na legitimne zaujmy (Francuzsko Francuzom mi nepripada tak zle heslo) a napravu krivd, ktora sa ale nemoze diat tym, ze sa otvoria hranice a potom ztrati narodna identita.

 

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama