Čína a Indie mají světový potenciál

Na sklonku roku 2015 jste přednášel v Číně, v lednu letošního roku v Indii. O čem vaše přednášky pojednávaly?

- Témata mých přednášek se týkala Číny a Indie jako významných a skutečně pozoruhodných makroregionů světa. Tyto makroregiony je třeba zkoumat jak vzhledem k odlišnému politickému a ekonomickému uspořádání v těchto zemích, tak i vzhledem k jejich vztahům k dalším světovým makroregionům v globálním rámci.

Od roku 1989 většina politiků i vědců ve střední Evropě upíná jednostranně svoji pozornost na Západ a podceňuje roli velkých rozvojových zemí, které ovšem získaly značný světový význam.

Stojí za připomenutí, že Čína a Indie mají velmi bohatou kulturu rozvíjenou po dlouhé tisíce let. Mají přitom dohromady přibližně třetinu světové populace. Kdyby v OSN existoval světový parlament, mohly by hlasy jejich zástupců spolu s hlasy dalších rozvojových zemí mít většinu. V takovém případě by mohly odhlasovat daleko větší pomoc extrémně chudým lidem v rozvojových zemích, než je tomu dosud. Dnes takový parlament ještě neexistuje, ale v bližší nebo vzdálenější budoucnosti bude zřejmě zřízen.


Marek Hrubec s kolegyní z Čínské akademie sociálních věd, Peking.

Už dnes mají Čína a Indie velký vliv v globální ekonomice. Pro EU je Čína druhým největším obchodním partnerem na světě a naopak pro Čínu je EU dokonce na prvním místě. Obchodní provázanost Číny a USA je podobně velká. Čína je druhou největší světovou ekonomikou podle současných výpočtů HDP a vůbec největší ekonomikou světa podle parity kupní síly. Indie je sedmou největší na světě podle HDP a třetí největší podle parity. Obě země jsou tedy jedny z největších světových ekonomik, ale přece jen je mezi nimi velký rozdíl. Čínská ekonomika je pětkrát větší než indická.

Cílem mých přednášek bylo porovnávat čínské, indické a západní modely společnosti, politiky a ekonomiky v rámci globálních studií.

Na jakých univerzitách jste přednášel?

- Přednášel jsem na Univerzitě Renmin, Sun Yat-senově univerzitě, Univerzitě Gitam a Andra univerzitě a také na Čínské akademii sociálních věd. Jsou to kvalitní instituce s patřičným respektem jak v akademických, tak i v politických kruzích, a to i v západních zemích.

Co obě země, jež jsou členy BRICS, kromě velkého vlivu v globální ekonomice a kromě slibné budoucnosti spojuje?

- Mezi zeměmi BRICS má Čína i Indie specifické postavení, které je neporovnatelné s ostatními zeměmi BRICS. Již jsem zmínil velikost populace, Čína a Indie jsou země s největším množstvím obyvatel, každá kolem 1,3 mld. lidí. Podobně unikátní je jejich rovněž již zmíněný světový ekonomický význam. Přitom obě země mají nyní více než sedmiprocentní růst HDP ročně, což znamená, že jsou to dvě nejrychleji rostoucí velké ekonomiky světa. Zvláště Čína velmi rostla poslední tři desítky let, kolem deseti procent ročně, což však nelze srovnávat s fetišem růstu ve jménu konzumerismu jako u západních zemích, neboť v Číně i Indii je mnoho chudých a také extrémně chudých, kteří růst životní úrovně potřebovali a potřebují.

Hovoříte o chudých a extrémně chudých. Jak na vás působila velmi viditelná extrémní chudoba právě v Indii? Dělá proti ní něco indické vedení? A jak je na tom z tohoto pohledu Čína?

- Čína byla schopna za nejkratší období v celých lidských dějinách vyzvednout největší množství lidí z chudoby. Nejméně 800 milionů chudých lidí za posledních třicet let, přičemž některé podmínky tohoto rozvoje byly nastaveny již dříve. Jiné výpočty ukazují, že se jednalo o vyzvednutí z chudoby až jedné miliardy 200 milionů lidí. V Číně dnes žije pod hranicí chudoby už jen deset procent lidí, některé statistiky uvádějí jen pět procent.

Po roce 1978, kdy začaly západní investice otevírat exportní továrny v Číně, tam desítky let pracovalo mnoho dělníků za velmi malé mzdy a nerovnosti mezi lidmi rostly. Bylo možné požadovat, aby mzdy byly vyšší, neboť i za takových podmínek by západní země měly zájem. Nicméně i přesto Čína dospěla k velkému odstranění chudoby a zvýšení životní úrovně přibližně miliardy lidí.

Oproti tomu Indie je na tom hůře. Indie má 30-40 procent ze všech globálních chudých. Je to země s největší koncentrací chudých na světě. Každá indická vláda se více nebo méně pokouší chudobu odstraňovat, neboť v Indii to s takovým množství chudých ani jinak nejde, jiná vláda by nezískala podporu voličů. Na rozdíl od politiků po získání nezávislosti Indie však poslední vlády podporují spíše neoliberální reformy, které sociálně slabým neprospívají. 

S chudobou úzce souvisí i negramotnost, která se v Číně za poslední půlstoletí výrazně snížila, dnes tam umí číst a psát více než 95 procent z celkové populace. Indie v této oblasti naopak dost zaostává, s gramotností jen 63 procenta.

Kde vidíte další rozdíly mezi Indií a Čínou?

- Například životní úroveň v Číně v posledních desetiletích výrazně stoupla, což má velký dopad na průměrný věk dožití. V Číně je to v současné době 75 let, zatímco v Indii jen 68 let. S životní úrovní v oblasti lékařské péče úzce souvisí i dětská úmrtnost, která je v Indii více než čtyřikrát vyšší než v Číně. Celkově lze říci, že v sociální oblasti a životní úrovni je na tom Indie hůře než Čína.

Rozdíly jsou také v tom, kde lidé žijí. V Číně už ve městech žije více než polovina lidí, zatímco v Indii jen třetina. Na venkově je přitom nižší životní úroveň.


Moderní čínská metropole Kanton.

Důležité je také postavení žen. Například zastoupení žen v politice, konkrétně v čínském parlamentu, je skoro 24 % žen, v indickém parlamentu ale jen polovina, 12 %. Také zaměstnanost žen v Indii je oproti Číně jen poloviční. Navíc indický tradicionalistický venkov ženám nedává příliš prostoru k emancipaci. Co se týče počtu dětí na ženu, je to 1,7 v Číně, zatímco 2,5 v Indii, která tak stále více populačně roste a může za čas předstihnout Čínu.

Srovnání sociálně-ekonomických podmínek by tedy evidentně hrálo ve prospěch Číny. Co vás v Číně ještě překvapilo, v čem by nám mohli Číňané být příkladem či inspirací?

- Podíváme-li se na věc nejprve z celkového kulturně-civilizačního hlediska, Evropa z čínského dědictví čerpá již dlouhá staletí. Je dobře známo, že například kompas, papír, papírové peníze, porcelán, seismograf, střelný prach jsou všechno čínské vynálezy. Je možné zdůraznit, že Evropané za ně v dějinách nic Číňanům za copyright neplatili, zatímco dnes země EU a USA chtějí za každou svoji drobnou inovaci značné finance. Čínským vynálezem je i toaletní papír, za který by se Evropané a Američané jistě nedoplatili, kdyby měli za každé využití platit Číně copyright.

Existují i důležité kulturně-civilizační rozdíly mezi Čínou na jedné straně a evropskými zeměmi a USA na straně druhé. Sice u nás oceňujeme výhody individualismu, ale ten má i svoji odvrácenou tvář. Lidé v USA ale i v Evropě se často cítí izolovaně a trpí depresemi. Západní země mají světové prvenství v množství užívaných antidepresiv. Lidé jsou sice zejména ve městech mezi mnoha lidmi, ale cítí se odcizeně a osaměle. Je to osamělý dav. Naopak v zemích Dálného východu se více cení význam pospolitosti a vztahy mezi lidmi, nejen individualizovaný jedinec jako u nás. To se promítá do mnoha sfér společnosti. Možná se zde můžeme vzájemně přiučit z našich zkušeností. Jsou ale samozřejmě i další body, které jsou pozoruhodné a které mohou být v dalších makroregionech inspirací.

To otevírá otázku o vztahu Číny k dalším makroregionům světa…

- Ano, Čína má zájem na rozvíjení spolupráce Jih-Jih, tedy na vzájemně výhodné spolupráci mezi rozvojovými zeměmi. Čína stojí například u založení Šanghajské organizace pro spolupráci, která je euroasijskou ekonomickou a politickou organizací, založenou v Šanghaji v roce 2001. Zahrnuje Čínu, Rusko a další země, letos se počítá s přijetím Indie, která je zatím pozorovatelskou zemí.

Další čínskou aktivitou je vytvoření současné verze historické obchodní Hedvábné stezky. Od roku 2013 Čína rozvíjí ekonomický pás spolupráce kolem Nové hedvábné stezky a Námořní hedvábné stezky 21. století, což oslovuje nejvíce země střední Asie a Afriky, ale cílí i na další makroregiony světa se záměrem posílit komunikaci a obchodní spolupráci mezi Východem a Západem.

Význam Číny nejen pro Asii, ale i pro celý svět je dobře vidět také na posledním čínském finančním projektu, kterým je Asijská infrastrukturní investiční banka (AIIB), jež začala po dvou letech příprav působit v lednu 2016. Jejím základním cílem je sice poskytovat podporu pro rozvoj a infrastrukturní projekty v Asii, ale reálně je také konkurencí jiným institucím, které ovládají západní země, například Světové bance. Hlavně USA přemlouvaly jiné západní země a další spojence, aby do této nové banky nevstupovaly jako zakladatelské země, ale ve většině případů západní země nenásledovaly rady USA, protože nechtěly přijít o finanční příležitosti a také politické vlivové možnosti.

Čína má k uvedeným formám spolupráce ovšem i své pragmatické důvody, neboť jednak potřebuje různé suroviny, jimiž disponují jiné země, a jednak v důsledku globální ekonomické krize jí začal klesat vývoz do západních zemí, které jsou zadlužené a mohou si dovolit konzumovat čínské zboží méně než dříve. Čína tedy hledá odbyt pro své zboží a služby jinde v různých oblastech světa.

- Čína je známa svou orientací i na další rozvojové země.

Právě. O zahraničních vztazích hodně vypovídá skutečnost, jak se země vztahuje k zemím, které nejsou zrovna nejmocnějšími, ale které mají potenciál rozvoje a spolupráce v budoucnu. Pěkným příkladem je Afrika. Zatímco na jedné straně česká vláda hloupě zrušila několik velvyslanectví v afrických zemích, na druhé straně západní vlády, čínská vláda a další radostně uprázdněná místa zaplnily. Uvědomují si totiž možnosti subsaharské Afriky. V postkoloniální éře po získání své nezávislosti v 60. a 70. letech byly africké země rozděleny do sféry západního bloku a do sféry sovětského bloku.

Po postkoloniální éře po pádu bipolárního světa se africké země v posledních desetiletích opět přeskupují a mnohé jsou otevřené zaujmout nová strategická partnerství v oblasti ekonomiky i politiky s Čínou a dalšími zeměmi. Africké země vítají pomoc s řešením drastické chudoby a podrozvinutou infrastrukturou. Potřebují hlavní silnice, elektrárny, nemocnice, školy apod., aby zajistily alespoň základní dopravní spojení, elektřinu, základní vzdělání a zdravotní péči pro všechny své obyvatele. A to Čína nabízí. Většina lidí v subsaharské Africe přitom oceňuje, že Čína nenásleduje bývalý represivní model západních zemí z koloniálního období, jehož prvky v určité míře převládaly i v postkoloniálním období, a v jistých reziduích až dodnes.

Jaký je indický postoj k africkým zemím?

- Pozoruhodné je, že zatímco Čína věnuje hlavně subsaharské Africe velkou pozornost, Indie zaujímá o dost vlažnější postoj. Například čínský prezident tam v prosinci 2015 podnikl velmi komentovanou cestu, kdy na Fóru spolupráce Číny a Afriky intenzivně domlouval spolupráci, indický premiér Narendra Modi sice často cestuje po světě, ale v Africe ještě vůbec nebyl.


V Indii je stále silný odkaz nenásilného boje za sociální anpolitickou spravedlnost, jak jej prosazoval Mahátma Gándhí.

V Indii se značně změnila politické orientace zleva doprava. Když indičtí představitelé usilovali o nezávislost od britského koloniálního panství, komunikovali a spolupracovali s africkými zeměmi, které se také chtěly zbavit západního kolonialismu. Také v postkoloniálním období, kdy Indie získala v roce 1947 nezávislost, Indie spolupracovala s africkými zeměmi a v době studené války byla vnímána spíše jako socialistický spojenec. Mahátma Gándhí, Džaváharlál Néhrú a další indičtí politici se osobně angažovali proti rasismu, apartheidu, kolonialismu a sociální nespravedlnosti.

Kdy nastala změna?

Změna začala pomalu od 70. let a odehrála se ve dvou fázích. První částečně nastala poté, co Indie začala v roce 1974 s testy s jadernými zařízeními. Skutečná změna se ale odehrála po testech s atomovými bombami v roce 1998, od kdy je Indie považována za vojenskou velmoc. S tím souvisí druhý moment odcizení od afrických zemí, který nastal po pádu bipolárního světa od 90. let. Indie, která po pádu kolonialismu experimentovala se svou verzí socialismu, se bez revoluce začala pomalu nenápadně transformovat stále více kapitalistickým směrem. To vedlo k reorientaci politiky západním směrem a ke ztrátě zájmu o africké země.

Poslední indičtí premiéři Manmohan Singh a Narendra Modi si konečně uvědomili, že jim »ujíždí vlak«, a začali v poslední době trochu spolupracovat. Začali Indii srovnávat s Čínou, která získala ve spolupráci s africkými zeměmi velký náskok. Už zmiňované Fórum spolupráce Číny a Afriky bylo předobrazem Indicko-afrického fóra, jehož poslední zasedání bylo v roce 2015 v Dillí. To vše značně zvýšilo indicko-africký obchod.

Ale celkový výsledek stále mluví hodně ve prospěch Číny. V roce 2015 činil obchod s africkými zeměmi 200 mld. amerických dolarů s Čínou, zatímco jen 70 mld. s Indií.

Jak vypadá obchod mezi Indií a Čínou?

- Po roce 2001 se obchod mezi Čínou a Indií velmi zvýšil, tedy od doby, kdy Čína začala hrát větší roli ve světovém obchodu. V roce 2015 činil celkový obchod mezi Čínou a Indií před 70 mld. dolarů, ale s obchodním schodkem v neprospěch Indie.

Samozřejmě, že tento obchodní deficit může Indie omlouvat tím, že Čína zavedla různá administrativní opatření ve prospěch svých firem. Indie by je ovšem mohla zavést také, brání jí v tom ale neoliberální dogmata, která v poslední době prosazuje.

Jaký vliv se pokouší Indie prosadit?

- O změně politické orientace Indie v poslední době svědčí letošní oslavy Dne republiky, tedy dne, kdy se v roce 1950 završil proces získání nezávislosti na britské koloniální nadvládě tím, že Indie přijala svoji novou ústavu, kterou byla prohlášena republikou. Zatímco oslavy tohoto Dne republiky probíhaly každý rok po dobu 67 let bez přítomnosti cizích armád, natožpak armád bývalých koloniálních velmocí jako Británie nebo Francie, letos 26. ledna poprvé v dějinách Indické republiky pochodovali po boku indických vojáků také vojáci francouzští. Na oslavě na reprezentativním bulváru Rajpath v Novém Dillí seděl mezi premiérem Narendou Modim a prezidentem Pranabem Mukherjeem francouzský prezident Francois Hollande.

Kde vidíte důvody této úzké provázanosti Indie a Francie?

- Samozřejmě je možné říci, že indičtí politici si uvědomují, že Indie nemůže zůstat bez významných spojenců a že opětné posilování role bývalého kolonizátora Británie by nebylo nejvhodnější. Nezbývá jí tedy, než se obrátit na nějakou jinou významnou západní zemi. Francie vyhovuje, protože s ní má Indie v poslední době už určité politické vazby a navíc od ní právě nakupuje 36 drahých vojenských letadel.

Nicméně symbolika významu cizích vojsk na oslavě Dne republiky je v Indii příliš velká na to, aby se jednalo jen o takovéto krátkodobé kupecké počty. Tyto jsou spíše důsledkem než příčinou spojenectví. Je třeba si uvědomit, že Indie hledá strategického spojence, který jí – mimo jiné – umožní posílení v politických a vojenských sporech s jejím dlouhodobým rivalem Pákistánem. Indii vyhovuje interpretovat spory s Pákistánem v bushovské rétorice »boje proti terorismu«, což znamená v rétorice, jež umožňuje porušovat domácí i mezinárodní právo různými výjimečnými kličkami nebo dokonce přímo otevřeně. Indie má ale problém s tím, že USA mají svůj vojenský a politický vliv v Pákistánu, a nejednou se ho zastávají. Indie tedy chce americký »antiteroristický« přístup, ale bez USA.

Francie dlouho bushovské »antiteroristické« politice vzdorovala, ale poslední vláda mění směr. Francouzská vláda ztratila po listopadových teroristických útocích v Paříži nervy a prosazuje v OSN novou, razantnější konvenci o boji proti terorismu. Indie tady vidí svoji příležitost, jak se vypořádat s Pákistánem, s nímž od získání nezávislosti vedla už několik válek a dalších ozbrojených konfliktů. Poslední kapkou byl útok na Pathankot, patrně provedený z pákistánských zdrojů. Tak vznikají spojenci osudem: Indie a Francie.

To vede k zásadní otázce v pozadí. Jaké jsou základní rozdíly v politickém a ekonomickém uspořádání v Indii a Číně?

- Indie má zavedenu jen formální demokracii, což zde znamená stále větší vliv majetných, tedy plutokracii. Velký rozdíl ale existuje mezi jednotlivými indickými státy, jejichž vlády mají poměrně dost pravomocí a prosazují i dlouhodobě různé modely: neoliberální, konzervativní, sociálnědemokratický i komunistický. Co se týče celoindické vlády, o postupné zásadní transformaci od modelu, který se inspiroval demokratickým socialismem v období od konce 40. let po pádu kolonialismu, až k modelu neoliberálního kapitalismu, který se ustavoval od 90. let, jsem se již zmínil.

Čína má však specifický model ekonomického i politického uspořádání, který jinde není. Mnozí lidé v Česku žijí v omylu, neboť si myslí, že v Číně mají dnes stejný politický model, jaký byl před rokem 1989 v Československu. Je to ale odlišný model, který se postupně po nástupu Teng Siao-pchinga od roku 1978 do dnešních dnů ustavoval. Zaprvé se jedná o kombinaci plánování a trhu. Za druhé jde o kombinaci společenského vlastnictví (tedy státního, provinčního, městského, vesnického, družstevního apod.) a privátního vlastnictví.

Z politického hlediska je pozoruhodné, že na lokální rovině existují volby podobně jako u nás a na vyšších rovinách je systém stále více realizován na principu politické meritokracie. Zajímavé je to proto, že také v Evropě a USA je princip politické meritokracie oceňován jako správný přístup, ale není skutečně institucionálně zaveden. Jedná se o to, že lidé v západních zemích chtějí nejen, aby byl politik demokraticky zvolen, ale aby to byl také politik, který se již svým vzděláním a hlavně politickou praxí osvědčil. Pouhá volba ještě nemusí dopadnout dobře, například když byl cestou voleb zvolen Hitler a nacismus. V Číně i v Evropě a USA tedy lidé vyžadují, aby politik svojí praxí prokázal, že má talent, schopnosti a výkon ve jménu veřejného zájmu. V Číně má systém politické meritokracie dlouhou tradici. Dříve měl podobu mandarínských zkoušek, které se uskutečňovaly po dva tisíce let. Úředníci a politici museli složit náročné zkoušky z konfuciánských klasiků a později také z praktických znalostí. Dnes už tento systém samozřejmě existuje ve své modernější verzi. Stojí za to dodat, že důraz na vzdělání a meritokracii je navíc v návaznosti na dlouhou historii konfuciánské kultury i v současné době provázán také s důrazem na etiku práce.

Tento specifický model »tržního socialismu s čínskými charakteristikami« je zdrojem mimořádného rozvoje čínské ekonomiky a společnosti v posledních více než třech desetiletích, jak jsem o tom již hovořil. Samozřejmě má i různé nedostatky, což je ovšem věcí jiné otázky.

Současné čínské vedení neskrývá, že si je vědomo problémů, které přináší do značné míry ještě extenzivní rozvoj, a hodlá se zaměřit na zelenou ekonomiku. Zaznamenal jste v Číně již nějaké procesy vedoucí ke zlepšení životního prostředí?

- Když jsem byl v prosinci v Pekingu, dvakrát byl po dobu několika dnů vyhlášen červený stupeň smogového ohrožení, tedy nejvyšší stupeň znečištění smogem. Nejvíce smogu tam ale neprodukují auta, i když ta jsou patrně druhým největším znečišťovatelem. Největším problémem jsou továrny kolem Pekingu a v několika okolních provinciích, kde je největší pás smogového znečištění v Číně. Továrny spalují uhlí a v případě bezvětří se smog drží v této zóně, včetně Pekingu. Běžní lidí i politici si tam už uvědomují, že situaci je třeba řešit.

Nejprve byl v Číně kladen důraz na průmyslový rozvoj a v poslední době se řeší jeho vedlejší negativní důsledky na životní prostředí. Je to tedy podobný proces, jaký probíhal v Evropě a USA. Rozdíl je jen v tom, že Číně trval na rozdíl od západních zemí jen pár desítek let.

Na posledním velkém mezinárodním summitu o životním prostředí, který se odehrál v prosinci v Paříži, čínská vláda navrhla způsoby výrazného snížení emisí a zavázala se postupně naplňovat tato kritéria. Zároveň navrhla, aby bohaté rozvinuté země, které svoji rozvinutost získaly do velké míry v důsledku toho, že od průmyslové revoluce po několik století znečišťovaly planetu, omezily své znečišťování nejvíce a také nejvíce přispěly rozvojovým zemím při omezování znečišťování. Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik se uvedený návrh bude realizovat v závislosti na domluvě mnoha zainteresovaných zemí.

Jací jsou čínští a indičtí studenti?

- Vzhledem k tomu, že v každé z obou zemí žije přes miliarda obyvatel, najde se mezi nimi samozřejmě i mnoho vynikajících studentů, i když to není většina. Pro země ovlivněné dlouhodobě konfuciánskou kulturou, což platí hlavně pro Čínu, je přitom typické, že je v nich kladen velký důraz na vzdělání. Rodiny i stát studenty velmi motivují, takže i studenti, kteří by v Evropě nebo USA kvůli různým nevhodným individuálním podmínkám nestudovali, se v Číně snaží studovat a různě vzdělávat.


Indičtí řidiči si zpestřují své vozy pestrobarevnou výzdobou.

Čína a Indie jsou na prvních dvou místech na světě vzhledem k počtu studentů studujících v zahraničí. Není to dáno ale jen velkým počtem obyvatel, ale také tím, jak v poslední době mladí lidé v Číně a Indii, ale také jejich vlády, vnímají význam globálních vztahů. Podle statistik UNESCO studuje více než 700 tisíc čínských studentů v zahraničí, i když čínské ministerstvo školství uvádí jen 450 tisíc. Nejvíce z nich je v anglofonních zemích, konkrétně v USA, Austrálii a Británii a pak v Japonsku. Oproti tomu indických studentů je v zahraničí jen přes 180 tisíc, z toho nejvíce opět v anglofonních zemích v USA, Británii, Austrálii a Kanadě a pak ve Spojených arabských emirátech, patrně kvůli tomu, že v Indii žije více než 170 milionů muslimů. Pozoruhodné je, že muslimové jsou v Indii sice jen menšinou z celkového počtu více než 1,3 mld. tamních obyvatel, ale tato menšina tvoří druhou či třetí největší světovou koncentraci muslimů (přibližně stejný počet jako v Pákistánu), hned po Indonésii, kde je přes 200 milionů muslimů.

Indie je zemí s největšími rozdíly mezi lidmi, vrstvami, kastami. Je možné, aby se tamní mladí lidé, byť chudí, dostali až k vysokoškolskému vzdělání? 

- Kastovní systém je v Indii už právně zakázán. Je ale fakt, že pozůstatky tohoto systému a menší kulturní motivace studentů studovat vedou k tomu, že kastovně a sociálně slabší studenti dosahují vysokoškolského vzdělání méně. Dobrou zprávou ale je, že tam existují kvóty pro studenty z nižších kast.

Když ale ostatní studenti a učitelé zjistí, že je někdo přijat na kvótu pro nedotknutelné nebo jiné nižší kasty, mnohdy mu to dávají najevo a diskriminují ho. Právě když jsem byl před pár týdny v Indii, nastal velký mediální a politický skandál poté, co po demonstracích studentů univerzita v Hyderabádu vyloučila pět studentů z nižších kast a jeden z nich, Rohith Vemula, se pak proto na protest upálil. Musela to poté dlouho řešit vláda ve městě Hyderabádu, ve státě Telangana i centrální vláda v Dillí, včetně premiéra. Nebylo to poprvé, co takový případ nastal. Kastovní původ je navíc problémem i pro učitele, kteří jsou také nejednou diskriminováni.

Lze srovnávat vysokoškolský systém v obou zemích s našimi podmínkami?

- Obě země jsou stále rozvojovými zeměmi, takže mají omezené finanční možnosti. Přestože obě země financují rozsáhlý vzdělávací systém, studenti si musejí na studium připlácet. Domnívám se, že by se tato situace měla zlepšit a veřejné vzdělávání by mělo být zdarma, ať už díky větší podpoře jednotlivých indických států a jednotlivých čínských provincií nebo díky centrální vládě v Indii i Číně nebo také díky zahraniční rozvojové pomoci ze strany bohatších zemí.

Jaký celkový dojem zůstal ve vás z těchto vašich dvou cest?

- Obě cesty pro mě byly opět velkou zkušeností, podobně jako ty předchozí. Jelikož rozvíjím s tamními kolegy spolupráci, jednalo se o další krok v mém individuálním i týmovém výzkumu a kooperaci. Například s čínskou akademií věd a Univerzitou Renmin mám již rozvinutou dlouhodobou spolupráci v oblasti výzkumu, konferencí a publikací textů. Podobně stále více amerických a západoevropských vědců intenzivněji spolupracuje s těmito i dalšími kvalitními čínskými a indickými univerzitami. Indie i Čína jsou země s velkým potenciálem.

(Rozhovor pôvodne uverejnili Haló noviny 27. 2. 2016, Slovu ho poskytol Marek Hrubec)
Foto: Archív M. H.