Reklama

Estetika neviditelného

[Esej psaný ze zemí Koruny české]
Počet zobrazení: 2546

Jakmile se vyčistěj silnice, sednu na cyklón a jsem v tahu,“ napsal kdysi neopakovatelně Josef Škvorecký. Cyklón, pro nezasvěcené, je kolo, bicykl, rádl, kostitřas. ––– Ale ne vždy je to tak jednoduché: Vrstvení civilizačních materiálních prvků a kulturních artefaktů na povrchu zemském je podstatou humanizace životního prostředí – až po krajnost jeho poškozování a ničení. Málo se však mluví o tom, že od počátků lidské civilizace jde o pragmatickou projekci/projikování vrstevnaté architektury lidského mozku na svět, obklopující člověka. Do množiny těchto činností patří jednak fysické přetváření krajiny, ale také pojmenovávání krajinných objektů a lidských činností s tím spojených. Ruský antropolog Boris Fedorovič Poršněv (1905 – 1972) o lidském mozku píše:

porsnev.jpgPřed neoantropy se nejintenzivněji zvětšoval celkový délkový průměr (na úkor růstu zadních oblastí); zatímco mozek neoantropů vykazuje intenzivní posun výškového průměru: v čelním a temenním laloku se epicentra růstu přesouvají ze spodních částí do vrchních, probíhá intenzivní růst přefrontální oblasti, jakož i zvednutí a vyrovnávání mozkového povrchu v jeho klenbě. – Je zajímavé, že pravděpodobně právě v nejvyšším, a tedy velmi mladém bodu klenby našeho mozku se lokalizuje nejpůvodnější, »iniciální« ohnisko řečové funkce člověka. […] Je také zajímavé, že značně vysoko ve struktuře mozkové kůry Homo sapiens, vepředu od střední části předcentrálního závitu, se nachází také úsek řídící elementární grafické úkony. Svědčí to o tom, že vznikali ve velice raných stadiích geneze druhé signální soustavy. Lidé počátečního období vrchního paleolitu už »kreslili«, a přitom ještě neuměli »mluvit«, jestliže použijeme tyto výrazy v dnešním smyslu. Právě tam, do onoho dávnověku, směřují kořeny psaného jazyka.

barevne_znazorneni.jpgbile_hmoty.jpg

Jde tedy o jakési vytváření si či obklopování se druhým, technologicko-kulturním mozkem, což v době počítačů a robotizace na úrovni Industry 4.0 nebo Smart Factory získává docela nový realistický smysl. Vezměme běžné město: Takové či jiné domy, obchody, ulice jsou výsledkem praktické činnosti – řekněme, i jejich architektura je pragmatickou stránkou budování měst: V pěkném prostředí je nám pěkně. Sochařská ztvárnění fontán a kašen byly, hlavně kdysi, také důležité jako zdroj vody – dnes plní esteticko-ekologickou funkci: V létě zpříjemňují atmosféru betonově-asfaltových aglomerací.

Mozek neboli šrotovnice, či kýbl z ganglijema, je už podle obrázků sakra složitej. Ale zatím zvládal i horší věci, než je Industry 4.0 nebo nával korporátních hejsků kolem všech těch privatizací a blouznění o neúnosnosti sociálního zabezpečení. Vždyť jen ty všechny války – jakoby těm vojclům mozek nakonec přímo obrodili… Je třeba nových lidí! Jaké požehnání, že jo, pane Obamo! – Je to milê chlapík, ten Obama. Toš, když se někdy take neusměje, léčí nás decke z beznaděje. Milê dědek, jen co je pravda! – Postěžoval si do mikrofonu řidič jisté nejmenované tramvaje v Olomouci. Správný táta… Snad ještě jezdí.

ba_paparazzi_240x484.jpgnapoleon_ba_300x484.jpgOvšem onen problém začíná být zajímavý, když se podíváme na politické sochy a sousoší: Jedna doba je staví, druhá ničí a nahrazuje jinými. Marii Terezii v mnoha našich městech nahradil Masaryk a Štefánik. Ti však časem také museli zmizet. Nahradil je tu i onde Stalin. Pak se zjistilo, že Stalin byl politický zločinec. Nahradily jej univerzální skulptury partyzánů, milicionářů, někde Lenin, jinde Gottwald. Až navěky a nikdy jinak. Ale po roce 1989 také oni museli opustit fysickou paměť Velkého Mozku Civilizace a jejich kamenná a bronzová ztvárnění začaly nahrazovat (i když tu i tam se vrátil nějaký ten Masaryk a Štefánik) sochy bizarní, postmoderně sémanticky neurčité, jako je například bratislavský Paparazzi na Laurinské ulici, nebo bronzový Napoleon, ležérně opřený o běžnou dřevěnou městskou lavičku – ovšem shodou okolností přesně před vchodem do budovy francouzské ambasády. A tu jsme u jádra věci. Tou je jungovský archetyp – čili estetika neviditelného, zvláštní reziduální emoce spojena se staršími vrstvami mozku – sémantické přemostění sochy Napoleona Bonaparte a hlavního vstupu do budovy francouzské ambasády si někdo uvědomí, někdo ne. V zásadě však bylo očividně myšleno jako humorná narážka – lingvisticky řečeno, index, neviditelné, čistě mentální propojení. Vlastně čirá emoce. I když, jak by třeba zaševelil rodilê Brňák: Ne každý z toho má klepeta na vaně… Ovšem pražští Žižkováci se překonali. Takovê kádr v našem štatlu Pressburg nemáme:

vulgo_271x333.jpgvulgo_370x333.jpg

 

 










Poršněv o původu emocí píše: „O genezi emocí zde můžeme říct jen několik slov. Z předešlého je nutno vyvodit závěr, že v přísně vědeckém smyslu zvířata nemají emoce. U nich jako neadekvátní reflex (tedy útlumová dominanta) nezřídka figurují podkorové komplexy, které jsou v podstatě více nebo méně chaotické, difuzní, slabě koncentrované, zapojující jisté skupiny vegetativních komponentů. Jsou to lidé, jejich pozorovatelé, kdo je podle analogie se sebou interpretují jako emoce. Takový názor, odmítající existenci emocí u zvířat, je nevyhnutný, jestliže – na druhé straně – přistupujeme k pramenům emocí u člověka a nenacházíme u něj zpočátku »emoce« v množném čísle, ale jen jednu univerzální emoci. Pouze s vývojem neoantropů emoce začne hledat »důvody« a v souladu s tím se rozvětvuje: emoce se polarizují na kladné a záporné, člení se podle modalit a nakonec nabývají detailnějších odstínů. Zřejmě o ničem takovém není možno uvažovat, když jde o emoci v archetypu – není fysiologicky vázána určité konkrétní reakce a jejich stimuly, stejně tak jako ani absurdum nemá v archetypu »obsah«.

Zmíněné vrstvení kulturních vjemů a faktorů osvětluje i další připojený obrázek, ilustrující rozvětvenou, vrstvenou specializaci takzvané bílé mozkové hmoty. V uvedeném kontextu pak bude patrně srozumitelnější také interaktivní funkce hodnot jako součásti civilizačních a kulturních systémů populací. Vnímání potřeb je i u člověka vázáno na aparát, který Poršněv výše označuje termínem „jisté skupiny vegetativních komponentů“, tedy na první, biologickou signální soustavu. Avšak hodnoty, podobně jako emoce, vnímáme na úrovni druhé signální soustavy. Jde tedy o interakci mezi vegetativním a sémiologickým pro­žíváním světa. Potřebám a strategiím uspokojování potřeb dáváme jména, která nemusí vždy odpovídat skutečné biologicko-sociální podstatě potřeb. Nebo, jak se často stává – nepěkným, amorálním strategiím uspokojování potřeb přisuzujeme pojmenováním jakýsi vyšší, šlechetnější smysl. Tomuto mentálnímu postupu se v psychologii říká racionalizace: Odůvodnění, často i neodůvodnitelného – pěknými slovy. Proto je rozumné, když slyšíme o tzv. křesťanských hodnotách, či o hodnotách demokracie, šíitských/sunitských hodnotách a podobně, položit si zásadní otázku: Jaké potřeby, jaké strategie uspokojování potřeb se skrývají za těmito slovy. Racionalizující člověk totiž svoje odůvodnění většinou myslí upřímně, totiž v tom smyslu, že si neuvědomuje diskrepanci mezi rétorickým a vegetativním aspektem potřeb/hodnot, o kterých mluví. Obvykle jde právě o onu Poršněvovu „emoci v archetypu“. Tak, jak ji vidíme v praze pod Žižkovem. Nechci chodit po černejch klávesách, ale co je moc, to je příliš: Potom snad už radši toho milého pana Procházku – Franze Josefa I. Nebo snad jeho babičku Marii Terezii? Ale, jak by možná cvrknul náš milovaný kabaretní Pitkin: ––– Mož-možná právě vo-vo-vo to tu pr… právě jde!

Priemer: 4.4 (7 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Najčítanejšie

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama