Reklama
Reklama

Frustrace od paty po hlavu!

Počet zobrazení: 1673


Kdo chvíli stál, stojí opodál? Nikoliv. To není pravda. Jsou mezi námi tací, co nikdy nestáli. Co se vždy otáčeli. Rozpoznávali, odkud vítr vane.

Jednou tak a podruhé zase jinak.

Momentálně teď jakoby šlo jenom o Zdeňka Ondráčka. No přece o tu „mlátičku“ s pendrekem! Obušku z pytle ven! Ondráčka do koše. Babiše na hnojiště.

Komunistů bylo v této zemi ještě nedávno na dva milióny. Agentů StB až do tří set tisíc. Mlčících a přizpůsobivých bylo a jsou na milióny.

A Kalousků – jé – těch bylo a je určitě nejvíce.

Když jsem běžel v září 1989 do redakce Světa v obrazech do Pařížské, v podloubí před orlojem si o mne otírali rty samí mojí dobří známí. Z ministerstev, z justice, z redakcí novin a časopisů, měli na hlavách bílé helmy, štíty z plexiskla, v ruce pendreky.

A vyhrožovali, že to spočítají nejenom mně. Nám všem!

Dostáli slovu a smysl pro pomstu neztratili oni a jejich zasloužilí potomci dodneška.

U vchodu do naší redakce stál nepozorovaný „soudruh“ a velkohubě mne zdravil:

„Čest, soudruhu,  pěrestrojčíku!“

„Vyliž si víš co a neotravuj!“, uslyšel odemne.

Choval se služebně, podle řádu. Nesměl se nechat vyprovokovat.

Tím jsem byl od jiných jemu blízkých, dávno instruován.

Kvůli mému křivému nosu mi jiný vyhrožoval: „Ty žídě zkurvený, stejně tě jednou rozšlápneme. Brzy!“

Žili jsme v přestavbě Michaila Gorbačova, říkalo se jí pěrestrojka. Do redakce chodil Vladimír Bystrov, s glosami o muzice Jan Rejžek, s překlady z ruštiny přicházel z Blavy Lubomír Feldek. Zalétali sovětští novináři a hořekovali nad snem setkat se s Václavem Havlem.

Odkud vítr vane hned napoprvé člověk nepoznal. Ani nerozeznal.

Chvíli to trvalo – než to všechno prasklo.

Mým dobrým informátorem o tom, co se šustne, byl nad půllitrem piva spisovatel Bohumil Hrabal, „Bogan“. A jeho spolustolovník malíř Karel Chaba. V hostinci – v Laborce. V nedaleké  Široké ulici.

Pak do vrabců jako když střelí. Kolegové ztřeštěně pobíhali, z výboru KSČ se stalo Občanské fórum – pro kádrování a lustrování. Než na minutu zhasli. Aby na jejich pařáty při loupeni a touze po moci -– nebylo vidět. Na klopách měli trikolóry, na klopách měli kulaté placky s nápisem Havel na Hrad.

I redakční řidič si na redakční auto nalepil stejné heslo.

Do redakce přišel i Karel Kryl – dobře jsme se znali a pak záhy po vypití žejdlíku vína v Blatničce za týden poté, za kopečky, zemřel.

Viděl daleko dopředu, jako to umí jenom romantici a velcí snílkové.

Václavským náměstí zní mohutně.  

„S Ondráčkem do koše!“ Stejně s Babišem! Křičí naivní, často i slušní lidé, frustrovaní, nemohou si stejně dovolit volat na svého šéfa! Obracejí hlasy na Hrad. Tam je všeho zla pytel.

Mladí už křičí s těmi staršími. Nenávidí komouše, které měli, když z hnízda vylétali, i doma blízko sebe. Ne příliš vždy vědí, co křičí, ale křičí.

Dobře vyvedené transparenty nastavují televizním kamerám a dodávají tak sílu slovům Jakuba Železného, jakoby s demonstracemi v jedenácti městech proti „mlátičce“ – teď už povstal celý český národ.

Do zbraně, junáci.

Pryč s „mlátičkou“.

Ondráčku, vzdej se!

Kdy budeme pracovat?

To se teprve uvidí.

Až pořádně zameteme – každý a všichni – před vlastním prahem!

Kresba: Radek Fetters

Priemer: 4.6 (11 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama