Reklama

Hrdinou roku 2017 je protestní volič

Počet zobrazení: 1733
Politológ Oskar Krejčí odpovedal na otázky webu !Argument ohľadom charakteru protiimigračných strán, možnej budúcej katalánskej otázky po voľbách ako aj novej rakúskej vlády.
 

!Argument.: O víkendu se v Praze konal sjezd tzv. protiimigračních stran. V některých případech byli zástupci těchto politických stran, u nás reprezentovaných SPD Tomia Okamury, označováni za fašisty. Co soudíte o tomto politickém proudu?

Oskar Krejčí:  Mainstream, mediální i stranický, má tendenci každého známkovat, a když je něco nové, co nechápe, tak to hned onálepkuje negativně. Anti-imigrační strany bývaly spojeny s tzv. novou pravicí, ale když se podíváme na program těchto stran, vidíme, že se jedná o něco trochu jiného. Stačí si položit otázku, zda je to skutečně pravice. Programově vidíme důraz na přímou demokracii. Co je na tom pravicového? Naopak sociální rozměr spíše chybí, je tu snad jen důraz na protikorupční politiku. Programově je zásadní rozdíl v jejich anti-imigračním heslaři, který ale má dnes největší mobilizační sílu. I jejich vůdcové se zdají být noví, což je dáno tím, že nedělali kariéru v institucích, které tvoří establishment – a tudíž vyrůstali v mediálním stínu.

Důraz na národ, který je patrný v jejich programu, se jeví originální hlavně proto, že dominující evropský liberální koncept předpokládá, že národ politicky vymizel; jazyky jsou sice odlišné, ale stejně nakonec budeme všichni mluvit anglicky. Liberalismus pracuje s vizí občanské společnosti složené z jednotlivců spojených zákony, nikoliv morálkou či kulturou.  Kdyby tomu bylo tak, že národ už není politicky důležitá kategorie, jak hlásají liberálové, tak by ani-imigrační strany neexistovaly a nebyly úspěšné.

Tomio Okamura a jemu podobní říkají, že národ má svá specifika a že stále má svou politickou funkci. Což je tak trochu návrat do 19. a první poloviny 20. století. Ale pokud hovoříme o fašistech či nacistech, pak by měl být přítomen šovinistický prvek, tj. přesvědčení, že některý národ je lepší než jiný. Ale to oni nehlásají, zdůrazňují jen sociální a politickou funkci národa. Každého – českého, slovenského, německého, ruského, francouzského, katalánského, vlámského…

První, kdo přišel s tím, že 21. století bude století národů, byl v 90. letech minulého století ukrajinský Ruch, národní či nacionalistické hnutí na Ukrajině. Já jsem tomu nevěřil, ale dnes vidíme, že to tak – alespoň částečně – bude.

Často se s národní ideou mává jinak, než bychom si jako humanisté přáli. Je tomu tak proto, že tento návrat k národu se odehrává pod tlakem, je plný obranných reflexů. Nelze tvrdit, že to vzniká ze zlé vůle Marine Le Penové a podobných politiků. Podnítil jej strach z migračního tlaku – a tento tlak vyvolal někdo jiný než anti-imigranti. Kdyby nebyl vyvolán, tak by tato uskupení neměla takovou sílu. Je to samozřejmě otázka míry, ale vyvolání onoho zájmu o národní ideu je objektivní.

Liberálové ignorují rozdíly v kulturních vzorcích odlišných ideových a náboženských skupin. Islamisté, to je středověk, a to i evropský – podřízení státu i jednotlivce jinému náboženství. To by měl odmítat každý humanista.

!A: Katalánci půjdou 21. prosince znovu k volbám. Vidíte nějaké možnosti řešení katalánského konfliktu?

O.K.: Tlak proti nezávislosti Katalánska je obrovský, takže nepočítám s tím, že strany, které propagují nezávislost, vyhrají. A jsou to demokrati, takže lze předpokládat, že případnou porážku uznají. A budou dál agitovat – jako přívrženci samostatnosti Skotska. Druhý, méně pravděpodobný scénář předpokládá, že přívrženci osamostatnění skutečně vyhrají. Pak jsou možné různé cesty, ale počítejme s tím, že Madrid nechce dialog, sází na sílu a konflikt. Určitou možností je i scénář, v němž se menší skupiny přívrženců samostatnosti budou radikalizovat po vzoru baskické organizace ETA.

Podíváme-li se na roli Evropské unie, pak vzhledem k liberálnímu způsobu uvažování jejího vedení vidíme, že chce národy zglajchšaltovat. Toto vedení nemá představu, jak národní a protonárodní konflikty řešit. A pokud je 21. století skutečně stoletím národů, pak se máme na co těšit, čekají nás velké zmatky. To nejsou jen Skotové či Katalánci…

EU není schopna řešit krize, to je instituce jen do dobrého počasí…

!A.: V Rakousku je nový kancléř, mladý Sebastian Kurz. A nová vláda, složená z lidovců a svobodných. Tedy koalice, která v Rakousku už byla v roce 2000. Tehdy byla ovšem doprovázena velkými domácími protesty a také sankcemi EU. Jaká je situace nyní, sedmnáct let později?

O.K.: Protesty nejsou tak mohutné, protože téměř všude v Evropě je nějaká sílící strana podobná rakouským svobodným. Evropa se změnila. Nejde jen o Německo či Rakousko, ale i o Nizozemsko, Maďarsko a Polsko. Takže i bruselsko-německá reakce je klidnější. Nicméně, po Praze se už povídá, že když Angela Merkelová gratulovala Andreji Babišovi, tak neopomněla vážné varování, aby okamurovce do vlády nepustil.

Pokud bych to mohl zobecnit, tak hrdinou roku 2017 je protestní volič. To on hlasoval pro anti-establishmentové strany, ale i loni za Brexit a pro Donalda Trumpa. Je svébytným jevem, protože volí anti-establishmentově, i když se ekonomice daří a roste spotřeba. Takže jeho volba nevyrůstá z nedostatku, nestojí na sociálních požadavcích.

Co tedy formuje protestního voliče současnosti? V politické psychologii se používá pojem „relativní deprivace“. Je to psychické strádání v důsledku neuspokojení nějakých potřeb. Je to pocit křivdy z představy, že někteří jedinci a některé skupiny se ve srovnání s ním mají nezaslouženě dobře. Tento hrdina, volič anti-establishmentu, je bytostně politický, vsakuje do sebe i témata, která průzkumy nedokáží postihnout. Do svého hlasování vkládá mnohem více emocí týkajících se mezinárodní politiky, než je patrné. Je to nejen migrační krize, ale i odmítání absurdní rusofobie. Možná není schopen svoji deprivaci analyticky definovat, ale instinktivně cítí, že nechce válčit se Severní Koreou, ale ani podněcovat války v severní Africe a na Blízkém východě. Tuší, že mu mediální mainstream něco tají, že něco není v pořádku. A každá slavná oficiální bitva proti hybridní propagandě ho v jeho pocitech utvrzuje. Tedy evropského protestního voliče, americký uvažuje trochu jinak.

Protestní volič není stranicky ukotvený, nepřetržité hledá reprezentanta svých pocitů. Prožije si řadu zklamání – v Česku s Babišem, ale i s Piráty. Na Slovensku pouhý úkrok Směru k Bruselu vedl v posledních volbách ke ztrátě části protestních hlasů. Dokud deprivace protestního voliče nezmizí, tak bude hledat, komu dát svůj hlas. A buďme rádi, že jej dává Le Penové či Viktoru Orbánovi, mohl by je taky dávat zcela jiným subjektům – stačí se podívat na historii Výmarské republiky.

Takže tu nemáme standardní sociální hlasování, máme tu rozhodování, v němž pojetí demokracie a zahraniční politiky hrají důležitou roli. Například rakouští svobodní jsou prosrbsky orientovaní, odmítají sankce proti Rusku, zpochybňují Evropskou unii. Můžeme s tím nesouhlasit, ale fašismus to není. Zkrátka – je tu nový fenomén, který potřebujeme nově bez emocí a bez předsudků analyzovat. Zaslepeně hájit vyčpělé liberální fráze znamená ztratit zrak ve chvíli, kdy je třeba velice pečivě vybírat cestu.

Priemer: 4.4 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama