Reklama

Jsou evropské fondy opravdu tak zázračné?

Počet zobrazení: 1493
Poučné čítanie o eurofondoch, ktoré priniesol český internetový časopis !Argument. Hoci ide o údaje za Českú republiku, zovšeobecnenia majú širšiu platnosť.

Ekonom Michael Kroh se zajímal o to, jak je to ve skutečnosti s evropskými fondy a dotacemi. Splňují svojí roli a jaká role to vlastně je?

Česku reálně hrozí, že po roce 2020 nebude dostávat žádné dotace z Evropské unie. Na nedávném Setkání lídrů průmyslu a dopravy to uvedla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Unie podle ní zatím nemá žádnou strategii, jak chce po roce 2020 dotace rozdělovat. Bude ustanovena nová komise, o které se neví, jak se bude stavět k celému pojetí Evropy. Za rizika Šlechtová označila také brexit. „Je otázkou, zda tady nějaká kohezní politika bude,“ řekla Šlechtová. Podle ní je nutné pozitivně využít předsednictví Česka v Radě Evropské unie, které je plánované na druhou polovinu roku 2022.

Přijetí Bulharska, Rumunska a Chorvatska změnilo pozici České republiky, která se minimálně v některých regionech výrazně přiblížila hranici 80 % průměru HDP na obyvatele, což je podmínka pro čerpání dotací ze strukturálních fondů EU. Ministryně má pravdu v tom, že bohatším regionům (dnes je mezi nimi pouze Praha a částečně Jihočeský kraj) se v budoucnu nepochybně sníží možnosti podpory.

V obdobích 2004 – 2006, 2007 – 2013 i v současném 2014 – 2020 byla a je Česká republika čistým příjemcem peněz z Evropské unie. Opět cituji ministryni Šlechtovou: „Je potřeba si uvědomit, že na jedno euro, které dáváme do rozpočtu EU, 2,7 eura dostaneme. Zatím je to pro nás tedy velmi výhodné.“ Pro další období bude ve výpočtu průměru chybět bohatá Velká Británie a i tento faktor posune regiony soudržnosti České republiky dále k hranici pro čerpání podpor, možná i o něco nad ni. Pokud by se evropská kohezní politika smrskla na nějaké dohodnuté minimum, nemusíme příliš litovat.

Karla Šlechtová ve svých posledních vystoupeních opakovaně poukázala na význam dotací ze strukturálních fondů EU, bez nichž by se neuskutečnila spousta investic a naše republika by byla chudší. Částečně má pravdu, ale bližší pohled ukazuje, že o žádný zázrak se nejedná. Evropské fondy přinesly do rozpočtu ČR stovky miliard korun, nicméně je třeba si uvědomit, že ne všechny jsou skutečně evropské. Tabulka zachycuje celkovou pozici České republiky vůči rozpočtu EU za léta 2004 – 2016. Kromě toho nelze zapomínat na okolnost, že významné dotace čerpala ČR ještě jakožto kandidátská země v rámci programů Ispa, Phare a Sapard, aniž by měla povinnost něco odvádět. Tím se celková čistá pozice ČR vůči EU ještě zvýší. Kumulace plateb z předchozího programového období do závěrečných měsíců vedla k přebytku státního rozpočtu v roce 2016. Deficit v čerpání se podařilo snížit zhruba na 4 % alokované částky.

fondy_1.png
Příjmy z rozpočtu EU a platby do rozpočtu EU, zdroj: MF ČR

Vydělíme-li celkovou sumu čistého příjmu z dotací počtem let (13), dospíváme k průměrnému vylepšení státního rozpočtu o cca 49 miliard Kč. Není to málo, ale jde jen o zhruba 4 % státního rozpočtu. Vztaženo k ročnímu HDP, jedná se o 1 %. Nelze však říci, že dotace z fondů EU zvyšují roční HDP České republiky právě o to jedno procento. Záleží totiž na tom, jak efektivně se tyto peníze utratí. 4 % z dotačních příjmů jdou na tzv. technickou pomoc, nejvíce na administraci a řízení programů, ale i na jejich propagaci. Přitom zejména v prvních letech realizace evropských programů bylo v rámci propagace a marketingu utraceno spoustu peněz neefektivně, protože tyto služby byly svěřeny agenturám, které o dotačních pravidlech měly jen mlhavé povědomí. A tak jsme mohli ve vagonech metra spatřit informace o programech, které neměly s Prahou nic společného, a podobně tomu bylo například i ve vlacích Českých drah.
 

Rozkrádání prostředků?
 

Hodně se mluví o rozkrádání prostředků z evropských fondů. Podle výzkumu agentury Médea Research si lidé myslí, že až 40 % dotací bylo rozkradeno. To je ovšem značně přehnané. Ve finančním období 2007 – 2013 měl každý tzv. region soudržnosti svůj vlastní program i mechanismus schvalování projektů. To otevíralo možnost ovlivnění výběru projektů ze strany politiků i vlivných podnikatelů. Některé křiklavé případy skončily před soudem a část viníků již byla odsouzena. Vzpomeňme jen rozsáhlé ovlivňování schvalovacího procesu v rámci Regionálního operačního programu Severozápad (Ústecký a Karlovarský kraj), Jihozápad (Plzeňský a Jihočeský kraj) a mediálně propíranou kauzu bývalého hejtmana Středočeského kraje Davida Ratha. Aniž bych chtěl krajské šíbry nějak obhajovat, je třeba si uvědomit, že ne každý zmanipulovaný případ přinesl skutečnou škodu, protože se jednalo o zvýhodnění žadatelů, z nichž ne všichni předložili špatné nebo vyloženě zfalšované projekty. Horší už bylo, když dotaci dostal podnikatel na základě politických kontaktů či úplatku, přičemž by jinak na podporu neměl nárok. Hodně se propírá v této souvislosti Babišovo Čapí hnízdo, ale byly i horší případy.

Kapitolou sama pro sebe jsou povinná výběrová řízení. Pravidla vtělená do zákonů vyšla z naivní představy, že „všeci kradnú“ a že jen co nejpodrobnější předpisy zajistí spravedlnost. Ve skutečnosti se hlavně vytvořila nová oblast trestných činů, které sice nezpůsobily žádnou škodu na veřejných financích, ale přesto sloužily pro ctižádostivé státní zástupce coby záminka předvést se jako nezlomní bojovníci proti korupci. Dávání úplatků je nemravné a ještě nemravnější je jejich přijímání. Nicméně dokládání umělého předražování veřejných zakázek znaleckými posudky je diskutabilní, protože jde jen o subjektivní názor jednoho odborníka. Kromě toho rozpočty staveb musejí být povinně vytvářeny podle oficiálně schváleného software, a tudíž velký prostor k nějaké manipulaci tam není. Marně se ovšem snažím již od vzniku kauz Věry Jourové či Davida Ratha upozorňovat, že peníze na úplatky nepocházejí z veřejných, ale ze soukromých zdrojů uchazečů o zakázku, čili poškozeným v těchto případech není stát, ale samotné firmy nebo jejich vlastníci.

Komplikovaná pravidla výběru dodavatelů prodlužují dobu realizace projektů a s tím spojené transfery z Bruselu. Navíc žadatelé jsou tvrdě pokutováni za sebemenší formální pochybení, aniž by někdo zkoumal, jaký vliv mělo na výsledek výběrového řízení. Zejména pro příjemce dotací z řad veřejné správy nebo neziskových organizací to může být i likvidační. Na výběrových řízeních zato dobře vydělávají specializovaní advokáti a agentury.

Nadměrná byrokracie realizaci dotačních projektů jednoznačně prodražuje a snižuje jejich efektivnost. Na velikost ukazatele HDP to však nemá vliv, protože ten zahrnuje i zcela neefektivní nebo zbytečné tržní operace.
 

Co jsou strukturální fondy historicky?
 

Propaganda líčí evropské strukturální fondy bezmála jako dar z nebes, jehož smyslem je zajistit rozvoj méně vyspělých regionů. Podíváme-li se ale na problém důkladněji i z historického hlediska, zjišťujeme – pro mnohého asi s překvapením – že původní smysl evropských dotací je poněkud odlišný. Evropské hospodářské společenství mělo sice také programy pro venkovské regiony, ale jejich úroveň dosahovala i přes velkou bídu v řadě odlehlých oblastí Itálie či Francie v roce 1970 pouhé 3 % rozpočtu EU.

Dnešní Fond regionálního rozvoje (ERDF) byl založen až v sedmdesátých letech minulého století, po vstupu prvního „chudého“ státu – Irska. Jeho rozpočet byl však bezvýznamný. Situace se změnila až během 80. let, kdy se tehdejší EHS rozrostlo o další méně vyspělé země – Řecko, Španělsko a Portugalsko. Tyto země byly jednak podstatně chudší, než zbytek Společenství, ale ještě důležitější bylo, že neprodukovaly komodity, které podporovala společná zemědělská politika. To vedlo k tlaku na změnu výdajových priorit rozpočtu, čehož bylo dosaženo i díky hlasovací síle nových členských zemí. Již během přístupových období dosáhly příslibu podstatného zvýšení výdajů pro chudé regiony. Orgány EHS musely přiznat, že integrace na základě Jednotného evropského aktu (1986) vyhovuje daleko více průmyslově vyspělým státům a regionům a nová politika byla navržena s cílem, „aby jižním státům a znevýhodněným regionům kompenzovala zátěž plynoucí ze společného trhu.“

Ano, čtete správně. Žádný dar pro rozvoj, žádný supermarket, ale KOMPENZACE!  Čili něco, co má pomoci méně vyspělým členským zemím, případně regionům, aby ještě více nechudly ve srovnání s těmi bohatými. Tento cíl evropské strukturální fondy skutečně plní. Vývoj HDP České republiky se pohybuje plus mínus rovnoběžně s Německem a vyspělými členskými zeměmi. Nedochází však k žádoucí rychlejší konvergenci, což vyvolává vrásky na čele našich eurofilních politiků, protože nemohou vykázat žádný hmatatelný posun ve sbližování ekonomické a životní úrovně a navíc jsme ohroženi dovozem problémů s migrací prostřednictvím kvót a podobných nesmyslů.
 

Berličky pro podprůměrné
 

S odstupem času vidíme, že Evropská unie není společenstvím dobrodějů, ale tvrdým konkurenčním prostředím s berličkou v podobě dotací pro ty podprůměrné. Toto konkurenční prostředí hlídá Evropská komise a antimonopolní úřady a dbají, aby je nenarušily ani dotace. Pro ně platí tzv. blokové výjimky, které určují, jaká musí být spoluúčast žadatelů i národních států, je zakázána podpora exportu a podstatná část peněz je směřována do infrastruktury, včetně nevyužitých a většinou poloprázdných vědeckotechnických parků, kde ovšem až na světlé výjimky není ani věda ani technika, jen kanceláře začínajících softwarových firem. Jejich majitelé (příjemci dotací) netrpělivě čekají, až uplyne tzv. doba udržitelnosti, aby je přeměnili v obyčejné administrativní budovy a prodali.

Vzhledem k tomu, že podpory pod 200 000 eur za tři roky (tzv. de minimis) jsou pod hranicí sledování ze strany antimonopolních institucí, využili této okolnosti četní žadatelé z veřejného i soukromého sektoru na drobné projekty, především vzdělávacího charakteru, a spoustu dotačních milionů věnovali na různé tréninky měkkých dovedností. Vznikl boom vzdělávacích agentur, který trval až do té doby, než žadatelé i pracovníci řídících orgánů operačních programů zjistili, že soustružník, vybavený perfektně měkkými dovednostmi, leč neschopný soustružení, je vlastně k ničemu.
 

EU potřebuje reformu
 

Samozřejmě, Karla Šlechtová má pravdu v tom, že na mnohých budovách, komunikacích či továrnách jsou tabulky s tzv. povinnou publicitou, oznamující, že jejich výstavba či rekonstrukce byla pořízena s pomocí dotace z eurofondů. Možná, že by bez dotací skutečně nebyly postaveny, jak tvrdí paní ministryně. Ale také možná, že by bylo postaveno něco užitečnějšího, lepšího. Rozsoudí to až čas, možná už po roce 2020 – 22, kdy by se přítok evropských peněz měl podstatně snížit. V té době už Evropská unie podle Šlechtové zcela určitě nebude dávat nevratné dotace malým a středním podnikům. Nahradí je finanční nástroje jako půjčky nebo revolvingové úvěry. A to byly až dosud projekty s největším dopadem na hospodářský růst. Na rozvoj bude v rozpočtu EU podstatně méně peněz, a to nejen kvůli brexitu. Otázkou totiž je, jak štědré budou členské země, zápasící s rozpočtovými schodky, rostoucími výdaji na migraci a společnou obranu. Nenasytný bruselský administrativní bumbrlíček si také žádá svoje.

Evropská unie potřebuje reformu. Nejen institucionální, ale i v oblasti financování a konvergenční politiky. Dosavadní na neoliberálních základech postavený systém se již vyčerpal a nepřinesl to, co si od něj slibovala Evropská komise i členské státy. Jeho některé prvky, zejména směřující do studentských výměn, výzkumu a vzdělávání by však měly být zachovány i v budoucím modelu evropské spolupráce.

Foto: Images Money / Flickr

Priemer: 4.3 (8 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama