Reklama

Kdopak by se velikánů bál?

(Matuška, Tříska, Landovský)
Počet zobrazení: 1810

Všední i nevšední život byl ke mně mnohokrát hodně štědrý; zásluhu jsem na tom měl pramalou. Po vyučení a po dělnické práci v ČKD Stalingrad a v jihlavském Motorpalu, na níž nedám dopustit, jsem nějaké roky působil v Československém svazu mládeže. Přes současnou ostrakizaci minulosti jsem si i odtud odnesl plnou nůši zážitků. Poznal jsem zpěváka srdci blízkého Waldemara Matušku. V jedné takové situaci jsem se dokonce přičinil o to, že se stal náhradníkem pražského městského výboru ČSM, aniž byl členem mládežnické organizace. Zahrál na bendžo a stačilo to i ke zvolení delegátem IV. sjezdu ČSM. Byl všude, kde měl být, navštěvoval redakce, ve kterých jsem posléze jako novinář působil. Schraňuji Waldův krásný portrét z objektivu Miroslava Zajíce s Matuškovým věnováním. Spolu jsme kouleli i sudy s vínem v Blatničce. Chuť po Bakchusově nápoji byla veliká. Nadávali jsme na poměry, na nedostatek času, na odbývání se držkovou polévkou v čase obědů či svačin. Klábosili jsme. Oba jsme si v životě přičuchli k manuální práci. Po roce 1968 se Waldemar dostal do hledáčku ubohých politiků, šířili o něm nehorázné i pravdivé zvěsti a nakonec vzal Walda i s Olinkou a malým Waldíčkem nohy na ramene a utekl za velkou louži. Naše sympatie po návratu a po častých návštěvách Prahy a do vlasti v roce 1990, nezhasly. Matuškovi bydlívali v levném penzionu na Zeleném pruhu. Znovu jsme nadávali na poměry, na nedostatek času, na odbývání se držkovou polévkou, která našemu zdraví neprospěla.

Poznal jsem leccos z vyprávění o americkém pobytu, všude je chleba o dvou kůrkách. Nostalgii po českém publiku neztratil, ale zájem v jeho posametové domovině již nebyl velký. Vymýšleli jsme, nebyli jsme sami, co se dalo, ale možnosti byly pramalé. Sám jsem musel odejít v té době z týdeníku Svět v obrazech, aby jej moji kolegové, které jsem posbíral pro jejich dobro po ulicích, zakrátko navždycky zničili. Začal jsem působit v měsíčníku Restaurant Revue a  Waldu jsme pasovali na velvyslance českého piva v USA. Hořekoval, zájem pivovarů o velkého zpěváka byl velký, ale nikdo mu nechtěl platit. Loupilo se a všichni kolem chtěli vydělat hlavně sami pro sebe. Zůstaly vzpomínky. Nikdy se již minulé slávy nedočkal.

karlov_most_670.jpg

Herce Jana Třísku jsem si oblíbil nejenom jako vrstevníka – ale hlavně jako českého herce ve velkých a nezapomenutelných rolích. Osobně jsme se seznámili až po roce 1990; kdy jsem ztratil na čas zajímavou novinářskou práci. Sám tu zkušenost měl také, když odešel do USA. S Janem Třískou jsme se bavili na pražské ulici o jeho amerických začátcích.

Nyní po jeho skonu jsou české noviny plné zpráv a vzpomínek o jeho velkých úspěších v Hollywoodu. O jeho nenávisti vůči komunistickému režimu. Když jsme se po roce 1990 seznámili v pražské ulici Politických vězňů a poté jsme několikrát spolu mluvili o přestávkách při jeho kondičních bězích, vzájemně jsme si postekli. O přehršli práce a o své nenávisti vůči minulému režimu, se nikdy nezmínil. Postěžoval si, že po odchodu do USA se dlouhé roky nemohl dočkat zvonění zvonku telefonu s nabídkou herecké práce. Zvonek zazněl až po dlouhé době. V Americe musí mít člověk dobrý životopis a někoho, kdo mu otevře dveře. Tyto dvě premisy mu zůstaly pouze ve vlasti, proto se sem rád a opakovaně vracel. Role mu poskytoval pouze Wiliam Shakespeare a Zdeněk Svěrák se svým synem Janem. Děkuji za Obecnou školu. Opravdový Igor Hnízdo vystupoval ve stejné roli i v mém životě. Je to i moje dětství. Děkuji Mistrovi za poslední filmovou roli Na strništi bos. Dozvěděl jsem se od něho hodně zajímavého o životosprávě i o jeho pověrčivosti. Pouliční povídání jsem si nikdy nevynucoval, příliš jsem si ho vážil, než bych ho kdykoliv při potkání jakkoliv obtěžoval.

Hodně mi oba – Matuška i Tříska - připomínali Pavla Landovského, s nímž jsem si většinou hodně povídal; v životě snad nejvíce; třeba o tom, jaké ve Vídni v době vyhazovu z vlasti dostával role. Byly s úklonou a s pukrletem – à la „Přinesl jsem vám dopis, pane!“ A od herce a tanečníka Miloše Weldeho Zavadila – známého ze „Starců na chmelu“ jsem se pak v Rakousku dozvěděl o tom, jak mu Pavel Landovský v humorném rozpoložení prodával kousek za Vídní Babiččino údolí v České Skalici.

Inu, není se třeba velikánů vůbec v ničem bát! Zejména ne se bát komediantů v tom krásném slova smyslu. Ani si před nimi sedat na zadek, i oni jsou to obyčejní, leč slavní, lidé. Ale i sláva je jev tak strašně pomíjející.

Poklona! Opona padá!

Foto: autor
Kresba: Radek Fetters

Priemer: 5 (19 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama