Kentaurův stín

Počet zobrazení: 3921

Povídky slovenského prozaika Jozefa Špačka, v českém prostředí téměř neznámého spisovatele (PhDr., narozeného 8. 10. 1950 v Skalici, tamtéž do r. 2013 středoškolského učitele), nazvané PASCALOV TIEŇ (Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2017, ISBN 978-80-8061-989-3), těží látku z prostředí slovenského „okresního města“ a evokují domněle jen „krátký svět“ profesora na místním gymnáziu, jehož životní peripetie a zkušenosti, čtenářské zkušenosti a přirozená kreativita, smysl pro humor a paradox zakládají jisté možnosti vyrovnat se s přetlakem zážitků uměleckou tvorbou. Přesto je v nich cosi, nebo to v nich alespoň vidím, co si zaslouží několik poznámek.

j.spacek.pascalov_tien.jpgČítajte aj:
Milan Blahynka: Špačkův Pascalův stín i past



Jeví se ty prózy na první pohled jen jako prodloužený „stín“ neorealistické estetiky, která slavila svůj „zlatý věk“ v padesátých letech (v české literatuře a filmu jistě i později), a to sugescí a iluzí každodenního přirozeného, dejme tomu i všedního světa středoškolského kantora, v němž sice není nouze o překvapivé události, ale vše plyne, vše se děje a nějak „odbývá“, plyne a je nahrazeno další a další událostí („událostí“).

Někdo by namítl, že příběh není život, s nímž bývá nejednou identifikován (pokud ovšem čtenář během četby tuto iluzi sdílí, je to v pořádku, realistické dílo musí takový dojem probouzet a čtenáře v něm udržovat), a přece zde nejeden čtenář může nabýt dojmu, že napsané není iluzí (přesvědčivou, záměrně konstruovanou fikcí), nýbrž je záznamem zkušenosti. Že příběh je otisk čehosi prožitého, proto „neliterárního“, resp. je pouhým záznamem látky, jejím popisem.

Protože v reálném životě reálná událost nemusí mít pointu, tu jí dáváme až při jejím vyprávění, prostě vyšumí do ztracena, postrádá dramatickou zápletku, natož pak expozici a epilog (to vše jim dodá zdatný vypravěč a fabulátor), budí těch devět, resp. jedenáct povídek (první oddíl nese název „kentaur.sk“, k němu přistupuje kapitolka „Oni a my“) právě onen dojem záznamu čehosi reálného, nonfiktivního, a proto i od-ozvláštněného, zbaveného některých atributů umělecké slovesnosti, v níž se fikce jeví jako skutečnější, přesvědčivější než samotný záznam, reference o skutečnosti. Výjimku tvoří snad jen „Kentauri 2030“, satirická sci-fi o školství, v němž je vše „pod kontrolou“: seznamy krevních skupin, DNA, kamery, detektory, výzbroj i výstroj…

Např. „Ťažká diagnóza“ se jeví jako neukončená (resp. končí slovy „pozrela sa konečne na druhú stranu postele a nemohla veriť svojil očiam, čo tam uvidela“; s. 28), „Kentaur v pasci čítaniek“ těží ze sekundární dvojznačnosti slov v čítankách, resp. takto aktualizovaných teenagery, budících nejednou „šum a posmešný smiech“ (nemusíme chodit tak daleko: asociace „Boh do krivdy hromom, / a junák guľami“ z básně Sama Chalupky upomene i na jednoho českého premiéra, jenž vstoupil do dějin coby „chlap s gulama“).

Povídka, která dala celému souboru název, tedy „Pascalov tieň“, kombinuje dvě témata, a to jednak popis fází manželské krize až do rozvodu a klidného finančního vyrovnání („Rozišli sa kultivovane, bez scén a výčitiek“, s. 35), jednak sexuchtivé a po opakovaném odmítnutí dokonce žalobou z pokusu o znásilnění hrozící děvuchy („MeToo“?) − tento motiv by sám o sobě mohl být spouštěčem dramatického vyprávění, ale končí jen potupným ranním dávením, vyvolaným nedostatečným zvykem „na frankovečku“ (s. 46).

A tak bychom mohli pokračovat dále a dále, vždyť motiv vyhrožování učiteli smrtí (necháš-li mého syna propadnout…) a reakce blízkého okolí na tento fakt (povídka „Kentaur, prestupná stanica“) by sám o sobě stačil na slušnou novelu nebo román s detektivní zápletkou. Téma veleopatrného muže sondujícího majetkové poměry, rodinné zázemí i zdravotní stav „vyvolené“ (z téže povídky!) zase v zárodečné formě tají „alespoň“ humoresku. Atd. atd.

Ovšem to, co se pod zorným úhlem normativní realistické poetiky a žánru povídky jeví jako začátečnická chyba, neznalost či neschopnost, vyvolává při čtení, které nechce být aprioristické, otázky, zážitky, reflexe, provokuje k samostatnému promýšlení, jeví se tedy jako záměr, nikoli neschopnost. K tomu pak přistupují narážky na četná díla světové literatury a symboličnost, v jejímž kódu vše popsané nabývá další rozměr, nebo k jeho hledání vyzývá, a to např. přes tzv. meziliterárnost (dílo reaguje na jiné dílo, text na jiný text). A tak je možné povídky číst „doslova“, jako „obrázky ze života“, i jako podobenství o tom, co se děje za tímto jevovým světem, v nás i kdesi za námi, co nemusí být nedůležité, i když nám „to“ není dáno „přímo“.

Samotný motiv Kentaura, vetknutý do názvů próz, vzbuzuje asociace kantorské i mytologické (Cheirón z nich byl nejmoudřejší, mj. vychovatel Achillův), jistě i „kreativistické“. Jako by autor chtěl zachytit onen „veĺmi jemný stupeň šialenosti, pre nevšímavých, ľahostajných či nezasvätených až nepostrehnuteľný“ (s. 63). Nebo jiný citát, vrhající stín na domněle jen záznam životních událostí: „Je isté, že nemožno jednoznačne určiť hranicu medzi vedomím a nevedomím“ (s. 77). Vytváří tak spojnici k jinému slovenskému prozaikovi, k Jánu Tužinskému (1951), mistru architektonické motivické stavby („motiviady“) a vypravěčské hry s motivy.

Ještě důležitější než prvky sémantické hry, ironie a sebeironie, nejrůznější narážky, komentáře nebo jen evokace děl autorů světové (J. Updike, D. Solstad, M. Krleža) i slovenské literatury (R. Sloboda, F. Švantner) je Špačkův smysl pro slovenštinu a její výrazové možnosti, volba právě toho, nikoli jiného výrazu („Vlastne sa to stalo jeho osudom, vysvetľovať si pre seba význam akýchkoľvek, i tých najneznámejších a najneupoužívanejších slov“, s. 66). I proto se tyto povídky, vypravěčovy monology i dialogické pasáže velmi dobře čtou, jejich styl působí přirozeně, nehledaně, lehce, ne však banálně. Autor si společně se svými postavami uvědomuje, že často se „stane, že otázku vyslovíme s jasne provokačným úmyslom, ale necháme ju tak, voľne pôsobiť, poletovať v silnejúcom či slabnúcom poli siločiar ľudského záujmu o život menej zvyčajných ľudí“ (s. 113). Protože slovo „po vkĺznutí za košeľu raz páli ako oheň, raz mrazí…“ (Tamt.)

Špačkova kniha patří k těm, k nimž stojí za to se vracet, číst je znovu a lépe.

Vyšlo v časopise Literatura-Umění-Kultura

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984