Reklama

Konflikt USA s Ruskem nemá ideologický základ!

Počet zobrazení: 2928

Řekl bych, že si někteří představitelé americké rozvědky stanovili nelehký úkol: přesvědčit Trumpa, že Putin je zlý, protože se jej snažil podporovat. To je poslání hodné České televize! uvedl v rozhovoru pro prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

oskar_krejci_250_x_205.jpgPZ: Den inaugurace Donalda Trumpa se kvapem blíží a současně s tím roste lavina analýz a komentářů, které se snaží předvídat jeho zahraniční politiku. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že budoucí americký prezident zaujal skeptický postoj k varování zpravodajských služeb před hrozbami z Ruska, ale zároveň tlačí na evropské spojence v NATO, aby dostáli svých závazků a zvýšili vojenský rozpočet. Není v těchto stanoviscích podivný rozpor?

Na první pohled bezesporu je, ale nevíme, jak byly tyto výroky motivovány. Mohou vycházet ze zcela odlišných požadavků.

PZ: Jaké odlišné motivy by to mohly být?

Především Donald Trump musí hájit tézi, že jeho vítězství ve volbách je výsledkem svobodného rozhodnutí amerického lidu a jeho osobních kvalit. Ne nějaký Putinův dar. Zároveň je zřejmé, že dostupné informace ze zpravodajských zdrojů jsou zmatené. Především tvrzení, že se všechny zpravodajské služby USA shodly na tom, že mráz na americké volby přišel z Kremlu, se určitě nezakládá na pravdě. To, čemu se v USA říká „zpravodajská komunita“, je soubor 16 (šestnácti!) odlišných agentur. Tvrdit, že se shodly na zmíněném obvinění ruských oficiálních orgánů, je nesmysl, protože některé z nich se zabývají úplně něčím jiným, než je sledování a analýza kyberprostoru. Že někteří hackeři z Ruska pronikají do kyberprostoru v USA je vysoce pravděpodobné, ale není jasné, jak by mohly proniknout například k informacím o tom, že Hillary Clintonová dostala předem otázky na televizní debaty s Bernie Sandersem. To spíš vypadá na únik zevnitř štábu demokratické strany. A sám fakt, že nějací ruští hackeři řádí v USA, neznamená, že to řídí Kreml. Navíc – není to tak dávno, například v roce 2015, kdy za všechna zla v americkém kyberprostoru podle mainstreamových médií a s nimi srostlých politiků mohla Čína, konkrétně její vojenská rozvědka.

Řekl bych, že si někteří představitelé americké rozvědky stanovili nelehký úkol: přesvědčit Trumpa, že Putin je zlý, protože se jej snažil podporovat. To je poslání hodné České televize!

PZ: Už ale byla publikována veřejná verze zprávy zpravodajských služeb USA o ruském ovlivňování voleb. Snad po jejím přečtení budeme moudřejší.

Snad. Osobně jsem ale daleko více zvědavý na prognózu amerických zpravodajských služeb „Globální trendy 2035: Paradoxy progresu“, která by měla být zveřejněna v pondělí. Ta se pokouší pohlédnout na svět za dvacet let. Je to velmi zajímavý dokument, který od roku 1997 americké zpravodajské služby a jejich externí spolupracovníci pravidelně, na základě tajných i veřejných informací, připravují v podobě alternativních scénářů budoucnosti. Uvidíme, jaký svět se američtí zpravodajci pokoušejí představit novému prezidentovi.

PZ: Když se vrátím zpět k rozporu v postojích Trumpa vůči Rusku – jaká by mohla být motivace požadavku na zvýšení vojenských výdajů evropských členů NATO? Konkrétně na dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP).

Už jsme o tom spolu mluvili několikrát: stanovit konstantní číslo jako míru zajištění bezpečnosti je prostě nesmysl. Odkud naši vážení ministři a premiéři vědí, že hrozby nebudou vyžadovat jedno či pět procent HDP? Je třeba dělat průběžnou analýzu a až v návaznosti na ni stanovit, kolik tanků a letadel bude zapotřebí.

Můžeme se ale podívat na relativní vojenskou sílu, což sice nemůže vojensko-politickou analýzu nahradit, ale pomůže nám v orientaci. Podle britského Mezinárodního institutu strategických studií činí vojenské výdaje států NATO více než 70 % světových vojenských výdajů. Čínské vojenské výdaje činí podle SIPRI přibližně 13 %, ruské 4 % světových vojenských výdajů. Kdo podle vás podněcuje vojenské napětí a kdo reaguje na převahu druhé strany? A teď se podívejme, co by se stalo, kdyby všechny státy NATO zvýšily své výdaje na úroveň dvou procent hrubého domácího produktu. David Adesnik, politický ředitel amerického thing tanku Foreign Policy Initiative, což rozhodně není prokremelské pracoviště, loni propočetl, že dosažení cíle dvou procent HDP by znamenalo zvýšení vojenských výdajů NATO o 40 %. Na první pohled to vypadá, že se někdo zbláznil…

PZ: A na druhý pohled?

Především není stanovena povinnost ihned zvýšit vojenské výdaje na 2 % HDP. Tento požadavek má zmatenou historii. Před čtyřiceti lety, tedy v roce 1977, se ministři obrany států Aliance dohodli na cíli zvýšit výdaje na 3 % HDP, což odráželo i komuniké ze summitu následujícího roku. Onen často citovaný požadavek zvýšit výdaje na 2 % se objevil na summitu NATO v Rize (2006) a Bukurešti (2008). Je zřejmé, že nikterak nesouvisí s událostmi na Krymu (2014), jak tvrdí dnešní propaganda. Dokonce předcházel rozhodnutí Kremlu o reorganizaci a modernizaci armády. Tehdy ovšem ještě cíl 2 % HDP nenašel své místo ve zveřejněném komuniké z aliančního summitu. To se stalo až na summitu ve Walesu (2014), kdy bylo přijaté komuniké, v němž se v bodě 14 objevil požadavek zastavit pokles vojenských výdajů u těch členských států Aliance, jejichž výdaje jsou pod zmíněnými dvěma procenty – a během deseti let požadavek výdajů na úrovni 2 % HDP naplnit.

PZ: Tedy ne okamžitě?

Ne. V onom 14. bodu komuniké ze summitu ve Walesu je však zásadní něco jiného: rozhodnutí, že členské státy NATO budou vydávat „více než 20 % z vojenských výdajů na základní výbavu, včetně výzkumu a vývoje“. Tedy nákup a vývoj nových zbraní. Nákup u těch nejlepších výrobců a těch, kdo umožňují kompatibilitu. A to především v USA. Ve Spojených státech představuje vojensko-průmyslový komplex nejlépe fungující segment ekonomiky. Odbyt – to je prodej nebo válka. Odbyt – to je zaměstnanost a zisky. Což je zřejmě cíl Trumpovy politiky. Nebezpečný cíl.

PZ: Trump ale kritizuje přemrštěné náklady na některé zbraně.

To máte pravdu, ale trápí ho nehorázné ceny pro Pentagon, ne ceny pro spojence a partnery. Vojenské výdaje zadlužených Spojených států jsou nad úrovní toho, co si USA mohou dovolit. A co skutečně potřebují. Jen pro ilustraci: na přelomu roku bylo poprvé od 2. světové války všech deset amerických letadlových superlodí na jaderný pohon v domovských přístavech; až tento týden jedna vyplula – směrem do západního Pacifiku, tedy do okolí Jihočínského moře. Ovšem dvě další letadlové lodě se staví a jedna je naplánovaná. Ta, která by měla být dána do služby letos, stojí podle odhadů 12,8 miliard dolarů plus 4,7 miliard na výzkum a vývoj.

Oskar Krejčí: Nemyslím, že Trump vyléčí choroby světa

Jsou tři rizika obsažená v dosavadních Trumpových vystoupeních: hrozba podpory vojensko-průmyslového komplexu, útočná politika proti Číně a odstoupení od dohod s Íránem.

PZ: Sám jste mnohokrát prohlásil, že se postavení USA zhoršuje. Není toto cesta k udržení či obnově velikosti USA?

Ve volební kampani všech prezidentských kandidátů bylo cítit jak sebevědomí, tak i katastrofický tón. Stále však platí, že Spojené státy jsou nejsilnějším státem na světě. Jak psali Michael O’Hanlon z Brookingského institutu a David Petraeus, bývalý ředitel CIA, v podzimním čísle časopisu Foreign Affairs, USA vedou globální síť aliancí zahrnující na šest desítek států souhrnně znamenající dvě třetiny globálního ekonomického objemu a vojenských kapacit. V této situaci si mohou dovolit přepych řízení poklesu svého ekonomického a vojenského významu. Nemohou si ale dovolit luxus usilovat o udržení převahy. Přesněji řečeno, mohou se o to pokusit, ale výsledek bude tristní. Maximum, co si mohou USA klást jako rozumný cíl, je být první mezi rovnými. A i to jen na přechodnou dobu.

PZ: Ovšem nejen američtí, ale i mnozí evropští politici a vojáci požadují zvýšení vojenských výdajů. Ti všichni ve svých analýzách mýlí?

Najdete ale i nemalé množství politiků a vojáků, kteří se vzpírají interpretaci mezinárodních problémů předestíranou mainstreamovými médii…

PZ: Nejen média! Podívejte se do Bruselu, tam je patrná shoda v tom, kdo je nepřítel!

Jasně, ovšem nezapomínejte, že jediný, kdo ví, co je skutečná pravda, je dvacet úředníků na ministerstvu vnitra ČR. Ale bez legrace – především ti, kdo odcházejí sloužit do alianční centrály či Evropské komise v Bruselu, jsou pečlivě vybíráni. I pak je ale vidět, jak se z rozumného, umírněného generála stane během dvou měsíců jestřáb, obhájce křižáckých pochodů na východ. Důvody jsou dva. Především je to subkultura daných institucí, specifické zvykové chování uvnitř vysoce prestižní malé komunity. Tu asi nikdo po ochutnání jejích výhod nechce opustit. Z malých českých či slovenských poměrů se náhle stanete součástí skutečně velké politiky. A pak je tu nová úroveň informovanosti. Najednou víte o svém okolí mnohem více, než vám dodávala domácí média a malinké zpravodajské služby bez samostatné strategie.

PZ: No právě, je tu mnohem větší informovanost.

NATO nemá vlastní zpravodajskou službu. Těží z toho, co dodají rozvědky a kontrarozvědky mocností, především z USA. Ty ovšem tak činí na základě rozhodnutí, co smí ten který spojenecký generál vědět. Nikdo není snáze manipulovatelný. Uvidíte, jak se promění nálady ve zmíněných bruselských centrálách, když Trump změní politické zadání.

PZ: Vše nasvědčuje tomu, že Trump bude mít velmi těžké podmínky pro naplnění předvolebních slibů.

To ale bylo jasné od začátku, teď se jen situace konkretizuje. Atmosféra se stává hysterickou, honí se hackerské čarodějnice. Je to podobné jako v době začátku intervence v Iráku – kdo řekne jiný názor, je Neameričan. Zatím naštěstí jen uvnitř politické elity, myšleno včetně hlavních médií. Bude zajímavé sledovat, jakou psychickou odolnost v této situaci Trump vykáže.

Pravdou je, že řešení řady mezinárodních problémů více brání vnitropolitická situace v USA než rozporné zájmy států. Připomínám jen konec vlády prezidenta Billa Clintona, kdy jeho ministryně zahraničí odjela do Severní Koreje a uzavřela dohody o ukončení vojenské části tamního jaderného programu. Pak nastoupil do Bílého domu George Bush ml., dohody vypověděl a Severní Korea odzkoušela jaderné nálože.

PZ: To se jeví jako pohádka!

Proč? Současný konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy nemá ani materiální, ani ideologický základ. Ukrajina či Sýrie – to jsou z hlediska globální politiky podružná témata. Stačí více empatie, nějaké to odhodlání a trocha umění. A samozřejmě nenechat se zablokovat ješitností, otázkami velmocenské prestiže, jak to udělala Obamova administrativa. Čímž ztratila prostor pro manévrování. Nevidím důvod, proč by Trump a Putin nemohli na základě přímého jednání odblokovat vztahy Bílého domu a Kremlu. Prostě chvíli zapomenout na vzájemné ubližování a začít znovu. A nasbírané problémy řešit za pochodu s vědomím, že společné cíle jsou důležitější než dílčí rozdíly v zájmech. Vůbec při tom nejde o nějaké vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Jde jen o efektivnější prosazování vlastních zájmů, na čemž by mohli koneckonců vydělat všichni. Ovšem, což je problém, někteří míň než dosud.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 4.8 (32 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama