Migrační problém v aktuálních číslech

Migrační, respektive imigrační hrozba – jak jsou současné vlny příchozích z Blízkého východu, Balkánu a Afriky v některých zemích vnímány – se států Evropské unie dotýká velmi nerovnoměrným způsobem. Česká republika patří k zemím s nejnižším počtem prvních žadatelů o azyl, a přesto i zde se projevují velmi silné obavy z důsledků rostoucí imigrace, což nahrává silám, které hledají téma pro své prosazení ve společnosti a nacházejí je právě v imigrantech.

Unijním státem, ve kterém azylanti hledají nejvíce budoucí zázemí, je Německo, a to s výrazným předstihem před Maďarskem, které možná poněkud překvapivě zaujímá v tomto zvláštním žebříčku druhé místo. Německo v současné době eviduje přibližně 121 400 žádostí o azyl. Nabízí uprchlíkům v průměru sedmiměsíční proceduru při získání práva na azyl a tříměsíční lhůtu na uznání možnosti v zemi legálně pracovat či podnikat. Každý příchozí, jehož žádost o azyl německé orgány uznají, může pobírat 134 eur podpory za předpokladu, že mu stát poskytne ubytování. Příspěvek pro jednu dospělou osobu nemající takové ubytování činí pak 346 eur.

Toto finanční zabezpečení může patrně sehrávat určitou roli při výběru místa azylu, neboť v některých aspektech (dávka pro azylanta s přístřeším a lhůta pro získání pracovního povolení) jsou v Německu výrazně lepší než například ve Francii (91 eur, 9 měsíců). Ve Švédsku azylant se zabezpečeným přístřeším pobírá 75 eur, zato ale může získat práci následujícího dne po přijetí jeho žádosti o azyl. Ve Velké Británii dostane možnost pracovat až po roce a dávka pro azylanta s přístřeším i bez něj je stejná. Činí 217 eur.

A jak jsou na tom se žádostmi o azyl další státy Evropské unie? Francie a Itálie evidují přibližně 24 tisíc žádostí, Švédsko a Rakousko necelých dvacet tisíc, Velká Británie něco přes devět tisíc, Řecko téměř pět tisíc, Španělsko necelé čtyři tisíce. Vzhledem k rozloze a počtu obyvatel je dosti nízký zájem ze strany azylantů o Rumunsko (625). Toto číslo je srovnatelné se statistikou platnou pro Českou republiku, v níž podle zdroje Eurostatu (zdroj pro všechny tyto údaje) bylo evidováno 550 žádostí (o 25 méně než eviduje Kypr a o 130 více než Lucembursko). Další velmi nízká čísla pocházejí ze Slovenska (75) a z Pobaltí, kde jsou hodnoty všech tří států přibližně stejné, a sice kolem stovky žadatelů. Nízký počet, 260 žadatelů, eviduje také Portugalsko.

A odkud žadatelé o azyl utíkají?
 

A jak vypadá členění žadatelů o azyl z hlediska zemí, odkud tito lidé do Evropy přicházejí? Nejvíce, 68 tisíc, je příchozích ze Sýrie. Tvoří 18,5 procenta všech evidovaných imigrantů. Následuje Kosovo s přibližně 58 tisíci uprchlíky. Dále jsou to Afghánistán, Albánie, Irák, Pákistán a další státy. Asi překvapivě je mezi zeměmi, ze kterých odcházejí lidé do států EU, také Srbsko (11 tisíc). Méně překvapuje údaj týkající se Ukrajiny (9 tisíc).

Současná vlna žadatelů o azyl doprovázená také proudy přistěhovalců není pro Evropskou unii novinkou. Tyto migrační pohyby byly zaznamenány v obdobích po velkých geopolitických změnách a válečných konfliktech v blízkém „okolí“ Evropy i na samotném kontinentu. Významná vlna imigrantů převyšující půl miliónu osob zasáhla EU v roce 1992 v souvislosti s krvavým rozpadem Jugoslávie. V roce 1998 před začátkem bombardování Jugoslávie letadly NATO bylo v pohybu téměř 300 tisíc osob a o tři roky později, v souvislosti s válkami v Iráku a Afghánistánu se toto číslo přiblížilo 400 tisícům. Současná vlna imigrantů započala už v roce 2014 a její číslo dosáhlo do dnešního dne více než 627 tisíc osob.

Ze současných čísel, která v úplnosti pochopitelně nepostihují počty osob, které se snaží do jednotlivých evropských zemí proniknout bez povolení, vyplývá, že migrační vlny se výrazným způsobem zvyšují s destabilizačními faktory v postižených oblastech. „Léčba“ problému migrace – dá-li se to tak říci – tedy nespočívá pouze v uplatňování nejrůznějších opatření v době, kdy je už migrace v pohybu, ale v hledání účinných způsobů, jak zabránit dalším destabilizujícím okolnostem. Řečeno přesněji, v hledání způsobů, jak s chudým světem spolupracovat a pomáhat mu v cestě k prosperitě. To by mohla být skutečná novinka v neokoloniálním myšlení nadnárodního kapitálu.

Článok vyšiel na českom ľavicovom kritickom webe AltPress