Reklama
Reklama

Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Na Slově o slově
Počet zobrazení: 1974

Platí dnes ještě stará mudrosloví? Nejspíš jak která a jak kdy. A také záleží na tom, z čích úst vycházejí a čemu mají sloužit. Přísloví, řinoucí se z úst tety Kateřiny, slavné to postavy Jirotkova Saturnina (který se dočkal svého pokračování z pera Miroslava Macka, neméně slavného exministra, jenž svého času zfackoval v přímém přenosu Davida Ratha), připomínala spíš přemnožené komáry, kteří svým nedobrovolným posluchačům řádně pili krev.

Když titulní postava Babičky Boženy Němcové říkala, že dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí, vyvolávalo to u nás, puberťáků druhé poloviny padesátých let, salvy smíchu. Ale když sleduji polistopadové zvraty české politiky a na jazyk se mi dere přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“, není mi vůbec do smíchu. Vím totiž, že kopáči hromadných hrobů za druhé světové války i po ní padali až příliš často místo do hlíny do prachového peří pod nebesy. Což prosím neberte doslovně, ale jenom jako metaforu.

Dnes se slova hrnou ze všech stran jako ta příslovečná kaše z pohádkového hrnečku. A protože je jich příliš – a to jak těch krásných a pravdivých – tak těch kýčovitých a lživých, většina českých literárních kritiků rezignovala na oddělování zrna od plev a sleduje pouze jejich prodejnost na knižním trhu a vzestup či pokles jejich kurzů na burze literárních cen. Slova prostě ztrácejí na ceně a knižní trh v Čechách i na Moravě je zaplevelený kýčaři a grafomany obojího pohlaví. Spisovatelé se tak na žebříčku společenské prestiže propadli až někam za instalatéry, zatímco nemálo novinářů si vydobylo ostruhy zemských škůdců.

Je prostě mnoho povolaných, ale málo vyvolených, protože v televizi, rozhlase a významných tištěných médiích, kde se ještě publikované příspěvky honorují, funguje jak interní cenzura, tak autocenzura, zatímco na stále ještě svobodném moři internetu panuje inflace slov, která jsou k mání většinou zdarma. Ale toho, co je zadarmo, si cení jenom málokdo.

 

podpis_cejka_180.jpgSlovo dnes nemá žádnou váhu.


Víc váží čistá voda z Váhu,


anebo kalná z Vltavy.


Čí hráz tu inflaci zastaví?

 

O hrázi teď mluvím ne snad proto, že jsem původním povoláním vodohospodář, ale proto, že si dodnes pamatuji, jak se v padesátých letech věčně stavěly hráze válce a americkému imperialismu, které se pak v šedesátých letech v rámci uvolňování a konvergence zase bořily. Ale po osmašedesátém se bohužel začaly vracet. A měly podobu nejen rušiček a zadrátovaných hranic, ale i klasických zdí. Jenže slova měla tenkrát svou váhu, takže se dokázala ostnatými dráty protáhnout a zdi a zákazy překonávat.

Ale co si má člověk počít dnes, kdy jedno slovo ruší druhé a pravda mění barvu jako chameleon několikrát za den? Jaké hráze jim budou stavět do cesty postinženýři lidských duší a jaké internetoví koniáši? A co se stane, dojde-li k seismickým otřesům v podloží a hráze se začnou hroutit jako příslovečné domečky z karet? Jakou barvu bude mít pak baret na hlavě vrchního velitele nějaké té nové internacionální pomoci?

Na mou duši nevím. A snad už to ani nechci vědět . Ale mlčet nebudu. Ani u piva, ani na papíře, ani v té síti sítí. Přestože z psaní se stává už jen další zájmová činnost. Pouhý koníček. Hobby naší doby.

Priemer: 4.6 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama