Reklama
Reklama

Muž, který velel mužům

Ke 125. výročí narození armádního generála Karla Klapálka
Počet zobrazení: 1795


klapalek_19._3._06_05235263.jpgKarel Klapálek, narozen 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují – zemřel 18. listopadu 1984 v Praze.

Koncem sedmdesátých let jsem napsal dopis armádnímu generálovi Karlu Klapálkovi, hrdinovi od Zborova, Tobrúku a od Dukly, abych ho mohl navštívit. Brzy jsem od něj obdržel korespondenční lístek a hned při prvním setkání mi k mému údivu ještě z okna svého bytu řekl:

„Můžeme se pane redaktore dát do práce! Nechal jsem si vás prověřit, nemám námitek, abychom se spolu scházeli.“

Pak ještě dodal pár hřejivých slov. Vždy v sobotu jsme dávno předtím kupovali v kiosku Rudé právo. A teď jsme se o každé sobotě domluvili o promlouvání. Začalo velké a upřímné, okouzlující přátelství s panem generálem a s jeho paní Olgou a celou jeho a naší rodinou. Přidali se k nám i Klapálkovy dcery – Olga a Eva. Bydleli jsme kousek od sebe a nebylo žádným problémem si i v případě potřeby pomoci. Což se odehrálo. Později jsme na paneláku odhalili Klapálkovou bustu, dílo ak. soch. Miroslava Pangráce.

Generál byl přímý, otevřený, pravdivý člověk.

„Co to, prosím vás, obědváte?“ optal jsem se generála, když něco podivného vybíral lžici z čínské misky.

„Ovesné vločky se škvarkama, někdy si k tomu přidám marmeládu, jindy s oříšky a čaj. Je to dávný zvyk z  Anglie. Dáte si jich trochu s námi?“

Pokýval jsem hlavou, ale chuť na mne nepřeskočila.

A chutná vám to?“ opatrně jsem se optal.

„Když to chutná koňům, proč by to nemělo chutnat vojákovi?“ opáčil generál.

Nad velkým křeslem visel originál velkého plátna, olej zobrazující pařížský bulvár s kavárnami, napravo na stěně fotografie Tomáše Garrigua Masaryka s vlastnoručním prezidentovým věnováním Karlu Klapálkovi:

„Milému a statečnému spolubojovníkovi z československých legií na Rusi a statečnému vojákovi republiky. T. G. Masaryk.“

Vlevo v místnosti stála na malém stolku Klapálkova sádrová busta, na níž paní Olga Klapálková s oblibou odkládala svou „nóbl“ paruku.

„Dáte si se mnou skleničku džínu s izraelským červeným domácím vínem?“ optal se Karel Klapálek dřívenež začal vyprávět.

Začínali jsme a nakonec i dokončili práci na rukopisu knihy, spolu se mojím starším synem Pavlem.

Dali jsme ji titul:  „Muž, který velel mužům.“

Nejprve jsme jednotlivé části publikovali ve slovenském týdeníku Život a později v časopisu Svět v obrazech, kde jsem pracoval.

Hned na počátku se autoritativně ozvali z ÚV KSČ – od tajemníka až po referenty z oddělení masových sdělovacích prostředků, jak sami sebe pojmenovali.

Ptali se: „Kdo to schválil? Jak je možné psát o buržoazním důstojníkovi Klapálkovi?“ 

Kdo za mnou stojí, ptali se, romanticky jsem odpověděl: „Moskva!“


hrabica_klapalek.jpgByl počátek osmdesátých let, rozum zůstával stát. Do telefonu jsem hbitě odpověděl, aniž to byla pravda, že všechno o Karlu Klapálkovi předem schválil Ústav marxismu- leninismu ÚV KSČ, přímo jeho ředitel profesor Zdeněk Snítil. A hned jsem ke Snítilovi běžel do Valdštejnské ulice, dneska je tam Jazzová sekce, abych mu řekl, co se stalo. Byl jsem kdysi jeho studentem, považoval jsem ho nejenom za vzdělaného a přemýšlivého historika, ale hlavně za skvělého člověka, chápajícího nejrůznější souvislosti doby.

„Jsi nemožnej partyzán, jmenovče,  nemohl jsi se  ozvat už dávno? V louži tě nenechám, naopak!“

Snítil zvedl sluchátko bílého telefonu a zavolal nejvyššímu, tedy přímo Husákovi. Husák byl v padesátých letech v Leopoldově údajně v jednom pěveckém muklovském sboru s Karlem Klapálkem, jehož dirigentem byl vojenský kapelník a vězeň Karel Boček, jeden z hrdinů Fučíkovy Reportáže psané na oprátce a bratr náčelníka generálního štábu ČSLA generála, vězně Bohumila Bočka.

To Snítil už dávno věděl, z doby, kdy v blízkosti Gustáva Husáka pracoval, od něho samého. Všechno bylo vyžehleno.

Posléze následovala v přítomnosti Zdeňka Snítila moje krátká osobní schůzka s Gustávem Husákem; kouřil při ní jako parní lokomotiva a na příští možné invektivy proti Karlu Klapálkovi jsem měl na jeho doporučení odpovídat jediné, že rukopis schválil přímo Husák a text se mu moc líbí.  Samozřejmě, že jsme si vysvětlili i některé drobnosti, zatím co Husák byl vězněn v Leopoldově, Klapálek „seděl“ ve Valdicích.  Takže nikdy spolu nikde nezpívali. Zatím co jeden lítal od výslechu k výslechu, občas si v duchu psal poznámky o SNP, ten druhý dral s kněžími a gestapáky peří.

„Stáří je hrozná věc,“ ulevoval si občas generál Karel Klapálek. Téměř do konce života chodil do sauny, a já s ním, když se zdravotní stav zhoršoval, dokázali sme trávit společné hodiny na procházkách, později jsem s ním obcházel pořád do kola výtahovou šachtu v panelovém domě.

„Kde berete tu energii, pane generále?“

Na chvíli se zamyslel a odpověděl:

„Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl! Kdo závidí, stárne!“

Když naše práce na knize „Muž, který velel mužům“ skončila, nastal den generálových devadesátin.

Bylo to 26. května 1983.

Předtím se každoročně konala velká karlínská narozeninová shromáždění za přítomnosti jejich velitele – generálových spolubojovníků od Tobrúku a zpívala se jeho a jejich oblíbená píseň Travičko zelená.

Přišel jsem ke Klapálkům, když jeho frontoví spolubojovníci už odešli domů. Byt byl plný květin, vešly by se na korbu „vétřiesky“. Ale zůstalo zde hodně lahví s vínem a dalších dárků. Koš plný telegramů a zdravic pro jubilanta, od sovětské, britské, polské, americké, jugoslávské i izraelské generality. Vojenští atašé západních i východních „znepřátelených armád“ z Varšavské smlouvy a NATO si v bytě podávali ruce. Ale v pozdním odpoledni stále chyběla zdravice československého ministra obrany a generality Československé lidové armády, nehledě od jiných státních hodnostářů. S generálem jsme se nad tím pozastavovali, ale generál nad tím nelkal. Měl za sebou dlouhý život, a nad trpaslíky se nikterak nepozastavoval. Ale člověku to nedalo. Ani tenkrát. Z Klapálkova bytu jsem se souhlasem pana generála zavolal do kanceláře ministra národní obrany. Ministrem byl armádní generál Ing. Martin Dzúr. Telefon vzal, pokud se ještě pamatuji plk. Svoboda. V trubce to zarachotilo. Sdělil jsem mu, že generál Karel Klapálek slaví devadesáté narozeniny a dveře si u něho podávají nejenom spolubovníci od Tobrúku, ale i od Dukly, ale i vysocí vojenští činitelé z celého světa. Oznámil jsem, že přišly i telegramy generálů a maršálů. Asi za půldruhé hodiny přijela do Jižního Města vojenská delegace Československé lidové armády, vedl ji generál v letecké modré uniformě, náčelník Hlavní politické správy ČSLA Klícha. Přivezl sebou dárkový koš a ministrův gratulační dopis. Oznamoval, že bude mít generál Klapálek pobočníka, mladého vojenského lékaře a bude mít možnost podle potřeby využívat armádního služebního vozidla.

Za více než rok armádní generál Karel Klapálek po druhé oční operaci zemřel na stáří.

V roce 1993 mne na mém novém, přechodném pracovišti v Mediatelu navštívil redaktor Rudého práva, který nás kdysi školil na vysoké škole o hrdinech komunistického odboje. Byl již redaktorem obrozeného Práva a věnoval se obracenému gardu chodu historie. Prozřel. Chtěl na mně, abych mu poskytl nějaké bližší informace a „drby“ o Klapálkově podpisech pod propouštěcími rozkazy několika důstojníků z armády po únoru 1948. Chtěl dále vědět, jak to bylo s Klapálkovým krátkým členstvím v KSČ. Předtím, než nastoupil dráhu vězně padesátých let jako armádní generál Karel Klapálek, v. v. – vězeň s číslem 29376.

Věděl jsem všechno, ale historického zvědavce jsem od sebe odehnal. Doma jsem schraňoval a schraňuji balíky Klapálkovy dokumentace a jeho fotografie, všechno o jeho propuštění z armády v dubnu 1950, i o jeho zatčení v listopadu 1952, o jeho věznění ve zpřísněném vězeňském režimu do poloviny roku 1956. O jeho nesmírně vnímavém pochopení k cikánským a maďarským spoluvězňům, které učil ve Valdicích psát a mluvit česky.

klapalek_19._3._06_06935264.jpgPo třech letech válečného nasazení na Středním východě přivítal v roce 1943 velitele 11. praporu Východního v Anglii pplk. Karla Klapálka prezident Československé republika v exilu Edvard Beneš, povýšil jej do hodnosti plukovníka a převzal od něho bojovou zástavu.

V deskách desítky dopisů spolubojovníků od Tobrúku a od Dukly, vojáků z Podkarpatské Rusi a z Vojenské akademie v Hranicích, mám i jeden z dopisů šlechetné paní Olgy Klapálkové, původním povoláním učitelky, osudem válek jedné z nejopravnenějších československých prvních dam -  vému manželovi do vězení:

„Drahý Karle! Všichni, kdo Tě poznali, to vědí – že Tvé svědomí je čisté a proto klidné, to však stačí pro spravedlnost in abstraktum, nikoliv pro tu, jíž vládnou lidé. Tady musíš svůj štít čistý také v patřičnou dobu zvednout, zamávat jím a případně jím máznout někoho po hlavě (obrazně řečeno). Nedat se, bojovat za své poctivé jméno tak houževnatě, nebojácně a tvrdošíjně, jak za svou pouhou existenci bojuji já. Vydělávám někdy měsíčně pouhých 100 Kčs, někdy i méně. A přece umím zatnout zuby a usmívat se a necítit se poražena, jak by si třeba někdo přál.“

Po létech jsme se ke jménu Karla Klapálka ještě jednou se synem  vrátili – tentokrát s titulem „Zapomenutý generál Karel Klapálek“ k  putování jsme vykročili, abychom se více věnovali Klapálkově úloze v ruském zajetí,  v České družině a v československých legiích, ve vojenské službě na Podkarpatské Rusi – i v nových československých armádách. Samozřejmě, že i Klapálkovu nesmírnému utrpení v padesátých letech.

Nová kniha o něm opět vyšla znovu v nakladatelství Mladé fronty (2006) – opět byla označena - již ne bývalými strůjci, ale už zcela převlečenými mocipány -– za kontraproduktivní, tedy v obráceném gardu české vojenské historie.

Do jejího obsahu jsme však mohli zařadit výňatek z nového dokumentu, z dopisu paní Ing. Olgy Táborské ze 4. srpna 2005, dcery Olgy a Karla Klapálkových. Ani Olga již není mezi živými. Ještě však stačila být na prezentaci knihy „Zapomenutého generála Karla Klapálka“; byla stejně břitká jako celá Klapálkova rodina.

„Na návštěvě ve Valdicích (Kartouzích) jsme jednou jedinkrát byli: maminka, můj asi tříletý syn a já. Maminka se uvedla svou slavnou větou:

„Tak, Karlíčku, vděčná vlast se ti odměnila.“

Dohlížející šmok začal řvát, že nás vyhodí. Byl tak rozčilený, že jsme mu i uvěřili. Tatínek vypadal příšerně, měl vytrhané zuby (trhalo se bez umrtvení) a kolik vážil, nedalo se odhadnout. Oblečen byl v čemsi černém, dlouhém až na paty, a šněrovacích těžkých botách, naboso. Já jsem nikdy neměla odvahu se ho zeptat, jestli nějaký pohůnek na něj nevztáhl ruku, abych se snad dozvěděla, že ano. Na cele byl s  německým válečným zločincem (zubařem) pro zostření trestu. Dneska už se to člověku zdá jako z jiného světa (také to jiný svět byl). Jisté je, že byl ve skupině, která drala peří. Když nebyla splněna norma, nedostali vězni plnou porci jídla. Tatínek samozřejmě nebyl schopen normu plnit, ale měl štěstí, že byl ve skupině kněží, kteří při tichých modlitbách s křížem uprostřed stolu, mu předepsanou dávku většinou nadrali. Otec o pobytu ve věznici skoro nemluvil, vlastně jako každý, kdo něco takového zažil, ať za války nebo v 50. letech.“

Kde jsou dneska hrdinové od Tobrúku a kde jsou jejich potomci a kde je jejich památka? Kde jsou dneska hrdinové od Dukly a jejich potomci a kde je jejich památka? Většina Klapálkových spolubojovníků je už na pravdě boží. Hroby padlých spolubojovníků zavál pouštní tobrúcký písek a horský prach dukelských frontových cest.

Kdo zastaví občasná hanobení a ostouzení velitele, velkého československého vojáka? Hrdiny od Zborova, Tobrúku a Dukly. Přece byl rok po svém přijetí do KSČ v roce 1948 – za necelý rok zatčen, persekvován, a bez soudu skoro čtyři roky vězněn. Kdo se o to zasloužil a dodneška se mstí? I někteří z těch, kdož byli za poslední desetiletí dekorování – za živa i po smrti k pomstě přiložili polínky msty. Prý organizoval jako velitel 1. armády odsun Němců z Československa, vyhodil několik důstojníků z armády za neuposlechnutí rozkazu.

Šlo o generála, který tak, jak si předsevzal, přijel do osvobozené Prahy v čele československých zahraničních vojáků z Východu i ze Západu 17.května 1945 na bílém koni.

Dodneška byl znovu vyškrtnut z velké části dobové dějinné literatury.

Spory o udělení Řádu TGM armádnímu generálovi Karlovi Klapálkovi in memoriam byly ukázkou neurovnaného prostředí v naší zemi. Pět dnů před nedožitými 106. narozeninami 21. května 1999 zamítla Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh, aby prezident republiky vyznamenal Karla Klapálka Řádem Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam.

Spory o hrdinově vyznamenání trvají dodneška. Nikdo ze strůjců se ani nezačervenal a dosud se nerdí nad historickou národní ostudou. Medaile, vyznamenání, řády se připínali na hruď jiným vojákům, důstojníkům a generálům, kteří Karlu Klapálkovi nesahali ani po kotníky. Dostai je za činy, kterých by se „Klapoš“ nebo také u Tobrúku přezdívaný „Čankajšek“ , který až do své smrti na rozdíl od jiných hájil pevným stanoviskem: „Proti Hitlerovi jsme měli bojovat“ – štítil; no jemu se českého vyznamenání s Masarykovým jménem, dosud nedostalo.  

Na Klapálkově hrobě na pražských Olšanech, nad Pravoslavnou hřbitovní kaplí, dodneška neuvadají rostlé květiny.

Nedlouho před uložením do rodinné hrobky před úmrtím mi Karel Klapálek diktoval poselství:

„Prezident Tomáš Garrigue Masaryk mne měl moc rád. Znali jsme se z legií. Věděl o mně z České družiny. Z jeho rukou jsem převzal nejeden řád, tři válečné kříže a medaile nové republiky. Ale i osobní dar – jeho fotografii s věnováním. Ani Masaryk to neměl v politice snadné. Když jsem byl po třech a půl letech po druhé válce propuštěn z komunistického vězení, přijal mne u velitele věznice ve Valdicích nějaký Květoslav Innemannz ÚV KSČ. Řekl mi bez studu a bez hany, že to byl všechno veliký omyl. Dal mi na cestu domů asi 50 000 korun. Šel jsem hned do prvního knihkupectví na Václavském náměstí, poprosil o všechny knihy o zahrádkářství a dříve, než jsem přišel s kufrem domů, zavelel jsem si před pomníkem Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí:

„Vojáku Karle Klapálku, od tohoto okamžiku budete stejně dobrým zahrádkářem, jako jste byl dobrým vojákem. A zavelel jsem si směr přímý – domů. Ke své rodině, k manželce a k dcerám a vnoučatům – pochodem v chod. A po cestě jsem si k  tomu zanotoval oblíbenou písničku Travička zelená.“

Foto: Autor a jeho archív

Priemer: 5 (14 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama