„Neomarxisté“, nebo-li přesněji Anti-Marx

Počet zobrazení: 4794
Ivo Šebestík píše v časopise !Argument o tom, jak se v dnešní mediální a politické debatě chybně a nesprávně používá pojem „neomarxismus“ jako součást snah zdiskreditovat levici a také Karla Marxe.

V poslední době se stále častěji objevuje snaha označovat současné evropské „elity“, které napomáhají rozředění evropské kultury extrémně pojatým multikulturalismem, jako neomarxistické. Tato snaha prochází napříč celým veřejným mediálním prostorem a začíná sklízet úspěch v tom smyslu, že se pojem „neomarxismus“ již vžil natolik, že se většinou používá bezmyšlenkovitě a nesprávně.

Hlavním cílem současné distribuce tohoto pojmu je snaha zasáhnout evropskou levici na nechráněném místě a samotného Karla Marxe učinit odpovědným za vývoj, který mu byl nejenom cizí, ale který jde přesně opačným směrem, než jaký tento myslitel 19. století prognózoval.

Zatímco Karel Marx a myslitelé nebo revolucionáři, kteří na něj navazovali, považovali sociální nerovnost kapitalismu za zlo, které je třeba překonat, respektive aktivně napomoci při jeho historickém znemožnění, současné samozvané „elity“ v Evropě (ale i v ČR) usilují o ještě větší prohloubení nerovnosti kapitalismu, jeho nespravedlivé, utlačovatelské a imperiální podstaty.

Označovat Emmanuela Macrona, Angelu Merkelovou, Jeana-Clauda Junckera a další reprezentanty úpadku evropské kultury za neomarxisty či kulturní marxisty, je nejenom čirý nesmysl, ale je to asi stejné jako pojmenovat noc slovem pro den.
 

Snaha zdiskreditovat levici a samotného Marxe
 

Nesporně, naprostá většina lidí, která současným likvidátorům evropské kultury spílá do kulturních marxistů a chce je tímto označovat za levicové, se omylu dopouští nevědomky, ze zvyku opakovat slova, která vnesla do užívání média. Je ale nesporné, že na počátku rozšiřování tohoto nesmyslu stála vědomá snaha na dlouhou dobu zdiskreditovat vše, co jakkoliv souvisí s levicí a v zemích Západu odvést od Karla Marxe jeho stále početnější příznivce dokonce i mezi mladou generací.

Podívejme se ale na problém označování následovníků skutečných či domnělých způsobem, který se uplatnil v evropské filozofii. Snad všechny velké osobnosti evropské filozofie vytyčily určité směry nebo založily školy. Často až po mnoha letech na tyto „otce-zakladatele“ pak navázali stoupenci, kteří se snažili pokračovat tam, kde původní myslitel skončil, nebo si vzali některou z jeho stěžejních myšlenek a tezí a rozvedli je způsobem, který oni sami považovali za správný, byť se stávalo až příliš často, že se tito následovníci vzdálili od svého učitele a mistra až tak daleko, že se původní vazba rozplynula.

Takto už v řeckém starověku přicházeli na Platónovo místo v Akademii myslitelé, kteří z Platóna leccos převzali, ale mnohé nikoliv. Vznikaly tak novoplatónské směry. Také Aristoteles měl své následovníky a překvapivě velká část středověkých křesťanských myslitelů si pohana Aristotela vzala za svého učitele. Středověká scholastika měla také své „novoscholastiky“ (Neuscholastik). A úplně analogicky vznikaly školy novohegeliánů (Neuhegelianismus), novokantovců (Neukantianismus) nebo novopozitivistů (Neupositivismus). Zkrátka jakoby se vařily filozofické směry podle jedné kuchařky. Vzal se myslitel či filozofický směr a připojila se k nim (v německých zemích) předpona „neu“, v českých zemích „neo“ nebo „novo“.

A tak není divu, že podobný mechanismus postihl i Karla Marxe. Neomarxisté Frankfurtské školy si k Marxovi ovšem přibrali ještě jednoho geniálního myslitele z přelomu 19. a 20. století, tedy Sigmunda Freuda, a kombinací těchto dvou mozků vytvořili tak široký myšlenkový rámec, že se do něj vešly desítky evropských myslitelů nesmírně rozdílných tezí, postojů i teorií. O jednotlivých myšlenkách nemluvě.

Neomarxismus či kulturní marximus tak měl pod jednou střechou osobnosti, jako byly Herbert Marcuse, Walter Benjamin, Theodor Adorno, Erich Fromm, Louis Althuser, Györgi Lucács, Antonio Gramsci, Ernst Bloch. Ba někteří k okruhu Frankfurské školy řadí dokonce i Jean-Paula Sartra, Noama Chomského a Hanah Arendtovou.
 

Cíle antievropských „elit“
 

Kdo si někdy dal tu práci, aby si od každého ze zmíněných autorů přečetl aspoň jednu jeho knihu, tomu je okamžitě jasné, jak jsou jeden každý a všichni pospolu dalece vzdáleni základní tezi antievropských „elit“, kterou představuje rozředění evropských národů cizími kulturami tak, aby zmizel pojem národa jako takový a s ním i všech konotací, které národnostní smýšlení zahrnuje. Nikde u těchto tak různorodých myslitelů nelze najít myšlenku, podle které by bylo zapotřebí nahradit starý svět národů, kultur a civilizací indiferentní „lidskou hmotou“ schopnou pouze produkovat zboží a služby a obojí následně spotřebovávat a vracet tak vydělané peníze okamžitě do oběhu, tedy zpět na účty velkých hospodářů.

Extrémně pojatá forma „multikulturalismu“ představuje snahu o rozředění původní vcelku vzdělané, kritické a sociálně i politicky náročné evropské kultury cizími kulturami, které tyto atributy postrádají nebo je mají jako vedlejší a nepodstatné. Přivést do Evropy takzvaně novou zdravou krev, znamená postupně se zbavovat krve staré a „nezdravé“ (?), tedy typicky evropské, tradiční, kulturní, vzdělané a kritické. Na jedné straně otevírání hranic pro cizí kultury, na straně druhé ustavičné reformování vzdělávacích systémů do podoby producentů výhradně jen prakticky upotřebitelných forem „vzdělanosti“ postrádajících vzdělání skutečné.

Obrovská šířka rozpětí osobností, které jsou právem nebo neprávem řazeny k Frankfurtské škole, a tedy považovány za „neomarxistické“, umožňuje využít vzniklého chaosu k tomu, aby se takto derivovanému „neomarxismu“ a zcela deformovanému Marxovi mohly podsunout teze úplně převrácená na hlavu, se kterými Marx neměl nic společného nebo které byly úmyslně pokřiveny.
 

Levicový (dělnický) internacionalismus není deformovaný multikulturalismus!
 

Například pojetí levicového, komunistického (dělnického), internacionalismu není v žádném případě možné ztotožnit s extrémní variantou multikulturalismu. Pokud Marx předpokládal, že po historickém znemožnění kapitalismu vznikne celosvětová společnost podstatně vyšší míry rovnosti a spravedlnosti mezi lidmi, předpokládal to, co skutečně po něm převzali někteří myslitelé Frankfurtské školy, tedy, že si žádná z kultur nebude osobovat nadřazené postavení vůči kulturám statním, tedy diktát, násilí a vykořisťování. Rovnost kultur měla umožnit vzájemné kulturní kontakty a dejme tomu i vzájemné obohacování. Neměla ale v žádném případě znamenat, že se evropská kultura nechá rozpustit v kulturách jiných kontinentů a že se ze světa ztratí její charakteristické rysy – svoboda, demokracie, občanská a politická práva, vzdělání, rovnost, tolerance, tradice a velmi omezený vliv náboženství a církví.

Dá se ale soudit, že o vymizení typických znaků evropské kultury současné „elity“ skutečně usilují. Vzhledem k tomu, že slouží nadnárodním korporacím, které považují planetu za svůj majetek, je tak docela logické, že přílišná autonomie Evropanů skutečně překáží „hospodářskému myšlení“ těchto „majitelů“. Jestliže někdo považuje planetu za svou, pak myslí jako hospodář na statku. Ten rozhoduje o tom, že jedno pole bude osázeno pšenicí, druhé žitem a třetí ponecháno úhorem. Hospodář se dotyčných obilovin na jejich názor neptá!

Evropané zvyklí už více než století na to, že se jich jejich vlády alespoň někdy, tu a tam (nerady) ptají na názor, jsou z pohledu velkého kapitálu zbytečně nároční. Kapitál se lidí na názor ptát nechce. Kapitál lidi vůbec nebere v potaz. Lidé jsou jen účetní položky v nekonečném seznamu zisků a ztrát. A tak je oslabování evropské demokracie, svobody a nakonec i evropského vzdělání, kultury a tradic plně v zájmu onoho pověstného jednoho procenta nejbohatších a nejvlivnějších lidí. Odstranění hrozby šíření socialismu v době pádu sovětského impéria nadnárodním korporacím nesmírně rozšířilo jejich zorničky touhou nesmírnou.

Toto ale rozhodně nemá s Karlem Marxem nic společného. Je to vlastně přesný opak toho, co on hledal a co se snažil odborně dokázat. „Neomarxisté“ v tom smyslu, v jakém je pojem chybně užíván, jsou de facto i de iure Anti-Marx.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984