Nepodmíněný základní příjem: Vyzkoušíme, uvidíme
Švýcarsko, jeden z nejbohatších států na světě, si o víkendu vyzkoušelo referendum o zavedení nepodmíněného základního příjmu. Výsledek (23 % pro, 77 % proti) je paradoxně vítán jak odpůrci, tak zastánci, a to nejen ve Švýcarsku – i u nás lze vidět podobné názorové rozdělení. Ten, pro koho je základní příjem příznak toho nejhrubšího komunismu, jásá, že byl odmítnut; ten, kdo v něm vidí zajímavou a podnětnou vizi budoucího uspořádání civilizace, jásá, že se referendum vůbec konalo a že čtvrtina lidí byla pro tuto zásadní změnu.
Co je základní příjem, je asi známo, upozorním na některé méně očividné souvislosti. Pokud státy už nyní přerozdělují polovinu HDP – někde méně, někde více –, je větší část tohoto rozdělení už rovněž jakýmsi základním, či spíše „státním příjmem“. Důchody, které jsou největší položkou rozpočtu, tam patří naprosto typicky: platí se z aktuálně vybraných daní a jiných momentálních příjmů státu. Podobným státním příjmem jsou různé druhy sociálních dávek, zdravotnictví placené z povinného pojištění, školství atd. Ač je nepodmíněný základní příjem pro všechny nepochybně obrovskou změnou, dá se říci, že je v podstatě plynulým pokračováním budování sociálních systémů, které systematicky začalo někdy na konci devatenáctého století a bazálně už s úsvitem civilizace.
Experimenty se hodnotí až poté, co proběhnou
Je jistě v pořádku, když mají lidé na věc své názory, ale v případě základního příjmu je potřeba znát jejich hlavní nedostatek: jsou všechny postavené na „co by, kdyby“: co se stane, když se základní příjem zavede. Je smutně fascinující, kolik lidí s jistotou tvrdí, co se stane (co „by se stalo“), když se základní příjem zavede. Jenomže v případě tak bezprecedentní sociální změny toto nemůže nikdo vědět, ani tušit. Základní příjem je tak experimentem, který se musí nejdříve provést, nejlépe v řadě opakování, v různých variantách a různých zemích, a pak pečlivě vyhodnotit. Tento experimentální průzkum ve světě probíhá už téměř čtyřicet let.
Jeden za všechny
V kanadském městě Dauphin se už docela dávno (1974–1979) zavedl základní příjem, přičemž tato pětiletá perioda nebyla dopředu nastavená, projekt ukončila až změna vlády po volbách. Projekt měl přezdívku MINCOME a na internetu je k němu dost materiálů a výstupů, z nichž nejdůležitější jsou podle mě tyto dva:
- Počet lidí, kteří po zavedení tohoto příjmu od státu přestali pracovat, nebyl nijak velký: u mužů se počet odpracovaných hodin snížil o až neskutečně nízké 1 %, u vdaných žen o 3 %, u svobodných žen o 5 % (pozdější podrobnější analýza ukázala, že se toto číslo připsalo výlučně na vrub matek, které zůstaly doma s dětmi).
- Současně byly změřeny poměrně výrazné efekty v poklesu nemocnosti, poklesu duševních onemocnění, návštěv lékařů a podobně.
Když se mění svět, bude se muset změnit i sociální stát
Mění se skutečně svět tak převratně, že bude vyžadovat podobně převratnou změnu v sociální oblasti? Jsme podle mého názoru ve fázi nastupující vlny, která je už viditelná, ale nikdo nedokáže dobře odhadnout, jaké výšky a razance nabere a jak rychle se přižene. Nástup robotizace, která už nyní ubírá stovky tisíc pracovních míst ve výrobě všeho druhu, je jasný a viditelný – lze s možností podobnou jistotě prognózovat, že tento trend bude ve výrobní sféře pokračovat až téměř do absolutního stavu, kdy jakékoli repetitivní úkony nebude dělat člověk, ale stroj. Na druhé straně jsme ale stále velmi daleko od situace, kdy stroj zvládne provádět tak jednoduché profese, jako je například práce číšníka (tzn. ani to pivo vám robot nenatočí…).
Nástup umělé inteligence je pak spíše tušený. Počítač už porazí člověka ve hře, i když se neřídí výpočty (s nimi porazí i největšího génia už pár desítek let), ale jakousi „strojovou intuicí“; stále však neumí slušně pochopit, co po něm chcete, když mu to řeknete lidskou řečí. Budoucnost je tedy v těchto oblastech, které mohou (ale také nemusejí) připravit člověka o práci, ještě hodně nejasná. Každý rok se však v mlze vynořují nové obrysy, a ty jsou každý rok o něco viditelnější. Dobře se to dá ilustrovat na příkladě samořiditelných automobilů: vize před pěti roky byla úplně jiná než prototypová realita dnes. A tento velmi rychlý pokrok si uveďme do souvislosti s oním testováním sociálního systému.
Je člověk od přírody pracovitý, nebo líný?
Je to vlastně kardinální otázka, byť ji můžeme snadno odmítnout s tím, že je generalizující; každý člověk je jiný. Ale přesto je v tom asi jádro oříšku: budeme pracovat, i když nebudeme muset? Bude počet lidí, kteří budou pracovat, i když nebudou muset, tak převažující, že to (ekonomicky, morálně atd.) vyváží to procento lidí, kteří základního příjmu využijí k tomu, aby si „lehli na gauč a nevstali z něj“? Jak moc se toto bude lišit dle různých sociokulturních okruhů, typicky po ose sever-jih?
A ještě důležitější než samotná „pracovitost“ je pracovitost ve vztahu k charakteru práce. Snad každý z nás potvrdí, že když je práce radostí, koníčkem a ne povinností, člověk pracuje hodně a bývá také velmi výkonný. Současně je též kreativní, hledá cesty, jak vymýšlet nové věci, zjednodušovat, obohacovat to, co dělá. Pokud je práce radostí, nemám nejmenší problém uvěřit, že se současně výrazně zlepšuje i kvalita života, protože se jeho rytmus neodehrává v taktu „povinná“ práce, nuda, a volno po práci, radost, ale v taktu radost-radost. Znám to ostatně z podnikání: vím, že efektivita malého, nadšeného týmu, který je schopen práci obětovat obrovské úsilí, a ještě k tomu s radostí, je mnohonásobně, i řádově větší než tam, kde se dělá jen za mzdu a nic víc. Máme tendenci hodnotit práci jen podle toho, zda „vytváří hodnoty“, přičemž ale ony hodnoty chápeme striktně ekonomicky, tedy jako přidanou finanční hodnotu. Pokud práce nevytváří (finanční) hodnotu, je to chápáno jako jakési parazitování na práci (vytvořené hodnotě) jiných. To je ale špatné chápání: činností, které vytvářejí jinou hodnotu než bezprostředně ekonomickou, je nesmírně mnoho a řekl bych, že jich bude stále přibývat. Stávající systém „práce-mzda“ nás ale nutí dělat jen ty činnosti, které přinášejí peníze, bez ohledu na jejich prospěšnost. Argument, že se základní nepodmíněnou mzdou odpadnou ony pověstné „shit jobs“, zní silně, ale právě tak silný je i protiargument – že je stejně někdo bude muset udělat. V někdy dosti vypjaté debatě o základním příjmu lze najít na každý argument podobně silný protiargument, a to v obou směrech. Odpověď tak může být jen jedna: vyzkoušíme a uvidíme.
Vyšlo na: Kulturní noviny, 13. 6. 2016
