Reklama

Nepromeškáme biofilní duchovní obrat?

Počet zobrazení: 2061

Filozof Josef Šmajs v časopise !Argument predstavuje koncepciu biofilného duchovného obratu ako jednu z alternatív k neekologickej súčasnosti civilizácie. Text Slovu poskytol autor.

Klasik ekonomického liberalismu F. A. Hayek věřil v možnost samovolného vzniku adekvátního společenského řádu (endogenního). Hájil názor, že má-li evoluce optimalizovat sociální konstrukty, vnitřní struktury a vztahy systému, který vytváří, musí být slepá.

Proč tedy evoluce kultury nesměřuje ke svým stále důmyslnějším formám, příznivým podmínkám pro lidský rozvoj a ke spolupráci s přírodou? Proč spolu s růstem kulturního bohatství vyvolává ostré sociální konflikty, války i dosud největší ekologickou krizi hrozící lidským zánikem? Překvapivé to může být jen pro toho, kdo spolu s klasikem liberalismu předpokládá, že kulturní evoluce je pouhým pokračováním evoluce přirozené.

V této úvaze vycházím z odlišného předpokladu. Kultura (civilizace) vzniká lidskou aktivitou na vysoce přirozeně uspořádané Zemi, má jinou vnitřní informaci (duchovní kulturu), nemá však svou vlastní teritoriální, látkovou, ani energetickou základnu. Místo, látku i energii krade planetě. Svými umělými strukturami, které se jako metastazující tumor šíří po celé Zemi, přírodní bytí rozbíjí a protipřírodně formuje. Čím rychleji se proto šíří její nynější struktura, tím rychleji zanikají příznivé podmínky lidského i planetárního života.

1. Evoluční ontologie jako teoretické východisko
 

Abychom dnešní planetární krizi pochopili, abychom ji mohli řešit, potřebujeme opustit konvenční myšlení. Ve vědách, vzdělávacím systému i v politice musíme uznat, že na Zemi existují dva velké evoluční procesy. Starší a širší proces evoluce přirozené, a relativně mladý, dočasný a vůči přirozené evoluci opozičně nastavený proces evoluce sociokulturní.  

Už tradiční ontologie, jejíž počátky spojujeme s řeckou filosofií, byla obecnou teorií bytí. Tato ontologie ovšem přírodní a umělé kulturní struktury nerozlišovala, zkoumala neživou přírodní skutečnost bez člověka a přítomnosti kultury. Byla spekulativní a útěšná. V pojetí bytí, až na výjimky, preferovala stálost, pasivitu a vratnost. Řekové totiž v teorii neznali ani čas jako lineární plynutí, ani podstatu života a jeho souvislost s neživými procesy.

Evoluční ontologie však i v pojetí přírodního bytí zdůrazňuje jeho procesualitu a nevratnost. Pozemské bytí – v souladu s dnešní vědou – chápe jako tvořivou evoluci samovolně produkující struktury, uspořádanost (informaci). Přirozená uspořádanost Země, produkt vesmírné evoluce – nezávisle na platnosti kosmických zákonů zachování – může proto vznikat i zanikat.

To podstatné, o co dnes na Zemi běží, je nejen odlišnost obou evolucí, ale především ontický (fyzický) konflikt kultury s přírodou. Nepochopení a planetární rozsah tohoto konfliktu poprvé v historii našeho druhu hrozí jeho zánikem. Přirozená biotická evoluce Země, která je sice slepá, ale spontánně biofilně nastavená, navazuje na vývoj abiotických struktur. Zemi nedevastuje, naopak obohacuje ji biologickými konstrukcemi, mezí které patří také člověk jako druh.  

Tvořivou aktivitou přirozené evoluce, která vytváří neživé i živé struktury Země, je zbytková aktivita velkého třesku (pro živé systémy sluneční záření). Zdrojem mladší, umělé a parciální kulturní evoluce je cílevědomá i živelná aktivita lidí. Orientace (nastavení) člověkem zapálené evoluce kultury, která není pokračováním evoluce přirozené, musela být od nastavení přirozené evoluce odlišná. Toto dosud trvající predátorské nastavení, kdysi jistě oprávněné, se v zájmu svého druhového zachování musíme pokusit změnit. Abychom věděli, že taková obtížná změna je možná, stručně si připomeňme vznik duchovního predátorského nastavení (paradigmatu).

2. Formování lidského genomu


V dějinách našeho druhu proběhly jen dvě velké změny lidské adaptivní strategie: 1. sebezáchovná změna na počátku vzniku anatomicky moderního člověka; 2. duchovní odvrat od živé přírody dvě tisíciletí před koncem neolitické kultury. Třetí změnu musíme v rámci vlastního zachování podstoupit dnes.    

První formativní změnou v evoluci lidského druhu byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Došlo tu k proměně klimatu, a proto k nevratné ztrátě přirozeného domova (ekologické niky) našich hominidních předků, kteří obývali koruny stromů afrických deštných pralesů. Tito hominidé, adaptovaní na relativně bezpečný stromový způsob života, se po vzniku Velké příkopové propadliny ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou úplného vyhynutí se museli relativně rychle přizpůsobit novým podmínkám. Předchozí život na stromech byl jakoby životem v ráji, poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami, zajišťoval nerušenou možnost nočního odpočinku atp.[1]

Vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy. Předpokládal např. stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Bylo nezbytné zvládnout rychlý a dlouhý pohyb po zemi bez pomoci předních končetin, zajistit bezpečí celé tlupy před predátory, objevit nové způsoby složení a obstarávání potravy i zdokonalit komunikaci. Získávání potravy živočišného původu se neobešlo bez vzniku zcela nové lovecké strategie včetně používání ohně, lsti a vhodných nástrojů. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula.

Populace, které se dokázaly přizpůsobit, vytvářely základ nových druhů Homo. Do jejich genomu se postupně prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci. Původní vědomí organické sounáležitosti s přírodou doplnila nutkavá potřeba formovat náhradní ekologickou niku, posedlost přetvářet přírodní prostředí.

Sběračství a lovectví, dlouhá etapa, kdy byl člověk příživníkem rostlin a zvířat, zahrnovala většinu historie anatomicky moderního člověka (100 – 200 tisíc let). Dodnes přežívající lovci a sběrači, kteří nebyli ovlivněni přímými kontakty s řeckou filosofií a vědou, nedospěli k přijetí predátorského duchovního paradigmatu. Zůstali sice skutečnými predátory, ale jejich psychika i dnes zahrnuje obě vrozené potence v dynamické rovnováze: útočnou strategii i pocit těsné sounáležitosti s přírodou.

3. Predátorské duchovní paradigma


Druhá velká adaptivní změna, která v poslední třetině existence neolitické společnosti paradoxně odklonila kulturu od živé přírody, byla vlastně nepřímým produktem objevu zemědělství na několika místech planety. Na severní polokouli tato změna souvisela s ukončením poslední doby ledové, tj. s rozšiřováním travních porostů na místa, z nichž ustupovaly ledovce.

Ve srovnání se sběrem a lovem, jejichž rámcové předpoklady byly zakódovány v lidském genomu už z období stromového způsobu života našich předků, byla zemědělská technologie pro člověka patrně intelektuálně náročnější aktivitou: nepředpokládala pouze vrozený důvtip, obratnost a fyzickou sílu, nýbrž také odlišnou úroveň pochopení přírody. Byla dostatečně transparentní, a proto rozvíjela lidské intelektuální schopnosti. Téměř neznatelný biologický vývoj člověka, probíhající desítky tisíc let v přirozených ekosystémech, byl tedy vystřídán mnohem rychlejším kulturním vzestupem. Jeho trvání však zahrnovalo pouze několik tisíciletí.

Téměř na konci relativně klidné fáze dominantní neolitické technologie se však nečekaně objevují odlišné základy původně biofilně orientovaného lidského myšlení. Jde o období velkého duchovního vzepětí (o tzv. „dobu osovou“ před 800 až 200 lety p. n. l. – K. Jaspers), v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Vzniká tu hodnotový odklon od složité živé přírody a příklon k analýze neživých předmětů a vztahů. Pro tuto interpretaci se objevují nové teoretické pojmy a postuláty.

Biologickou predispozici k útočné adaptivní strategii v lidském genomu tu duchovně posiluje kultura. Úzká vrstva vzdělanců v tehdejších městech, osvobozená od empirických starostí, vyhání bohy z přírody a cíleně rozvíjenou teoretickou prací nalézá pojmy a ideje, které tím, že jsou hypostazovány, oslabují a deformují význam přírody. Dobře to vidíme na příkladu řecké filosofie. Ta na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje běžně užívanou racionalitu – především jednoúrovňový makroskopický způsob interpretace skutečnosti. Na druhé straně však prosazuje – zejména pod vlivem Eleatů (Parmenida) – ideu identity (totožnosti) myšlení a bytí. A právě tuto identitu Platón i mnozí pozdější myslitelé včetně náboženských pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem vnucovaly pojmy falešného předporozumění přírodě jako mrtvé matérii pohybované vnějšími silami a pravdivě postihované abstrakcemi, jako budoucími konstrukcemi abiotické techniky a technologie.[2]

Ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé i dále těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen silami zvířat a jejich vlastními bytostnými silami. Nezbytnost přímé spolupráce se silnějšími přírodními systémy korigovala jejich touhu přírodě se vzpírat.

Teprve novověká galileovsko-newtonovská věda dokázala prolomit toto omezení. Svými technologickými pojmy, využitím matematiky a kauzální jednoúrovňovou interpretací skutečnosti navazovala na duchovní odkaz antiky. V souladu s Baconovou metaforou „měnila vědění v moc“. Ve spojení s kapitálem se zpředmětňovala v materiální kultuře a technice, pomohla roztáčet kola průmyslové revoluce. Přispěla k mechanizaci zemědělství, dopravy i vojenství. K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma abiotická globální kultura spotřební. Přírodu redukuje na síly, látku a energii a pro svůj krátkodobý prospěch nabízí všem lidem zbraně hromadného ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily.

4. Biofilní sebezáchovný obrat


Uznání dvou velkých zlomů v dějinách lidské adaptivní strategie je hlavním důvodem, proč se nepokouším o explicitní kritiku dnešní formy korporátního kapitalismu. Tuto kritiku, dnes častou, považuji za teoreticky málo vyjasněný problém. Zejména z pohledu sociálního je taková kritika sice oprávněná, ale nejde na kořen problému. V době globálního existenciálního ohrožení kultury by bylo mimoběžné vést právě tak intenzívní boj pouze za nové sociálně spravedlivější společenské uspořádání a novou morálku. Změna, kterou potřebujeme, musí být zásadnější.

Domnívám se, že podoba dnešní formy kapitalismu nachází oporu ve dvou historických vrstvách. První, relativně lépe přístupnou vrstvou je stávající spontánně vznikající sféra ekonomiky a materiální kultury. Druhou, hlubší a obtížněji přístupnou vrstvu tvoří zmíněné predátorské duchovní paradigma kultury.

Sociálně politické formy kulturního života jsou totiž závisle proměnnou veličinou, a v rozporu s krátkodobým lidským úsilím přibližně odpovídají živelně se rozvíjejícímu kulturnímu systému. Například feudální poměry v Evropě přibližně odpovídaly vlastnictví půdy a k půdě připoutaných poddaných; klasický kapitalismus již více odpovídal kulturně vytvořeným podmínkám: vlastnictví strojových továren, zbožně peněžním vztahům a najímání relativně svobodných dělníků. Také proto je dnešní korporátní kapitalismus adekvátní formou expanze záměrně lidstvem neřízené evoluce materiálně technické báze kultury. Protipřírodní zaměření a strukturu této kultury dnes, byť čím dál obtížněji, zakrývají vysoká úroveň osobní spotřeby a proklamovaná idea lidské svobody a práv.[3]

Hodláme-li usilovat o odstranění nynější podoby dlouhodobě neudržitelného světového kapitalismu, měli bychom si uvědomit odlišný význam obou zmíněných vrstev. O jejich platnosti se totiž v žádných volbách nehlasuje. Jinak řečeno. Za prvé nemůžeme zrušit bazální závislost sociální formy kapitalismu na zatím nejvyšším stupni spontánně dosaženého vývoje abioticky orientované ekonomiky, vědy a techniky. Za druhé, bez biofilní přestavby duchovního základu kultury nelze odstranit hlubokou funkční propojenost technologické moci dílčí přírodní vědy s mocí kapitálu.

Kapitalismus – na rozdíl dřívějších sociálně ekonomických formací – je totiž od počátku spojen s novověkým predátorským nastavením kultury, se sociální objednávkou na produktivně orientovanou vědu. Teprve biofilní, tj. život ochraňující duchovní nastavení kultury by mohlo být nejen sebezáchovným aktem lidského druhu, ale také hledanou změnou sociálně politickou.

S rizikem nepochopení tudíž připomínám: protože nemůžeme změnit lidskou přirozenost, která se formovala už kdysi dávno a bez našeho přispění, musíme se v zájmu své druhové existence pokusit změnit to, co s pomocí široké kritické racionality změnit lze. Dnes už neudržitelné predátorské nastavení kultury.

Globalizovaná kultura jako pomyslný tumor planety, nemá-li zaniknout, se musí podřídit absolutní převaze svého širšího a mocnějšího hostitelského systému – Zemi.

Tuto obtížnou sebezáchovnou transformaci, jejíž subjekt změny se teprve formuje, se pokusím vyjádřit pouze schematicky. Domnívám se, že určující roli v této velké kulturní proměně musí sehrát teorie vyššího řádu, evoluční ontologie. A to už proto, že v nynější spontánně se utvářející planetární kultuře se její nejmocnější síla – přírodní vědalidským zájmům odcizila a vzhledem ke svému predátorskému nastavení se člověku i Zemi vzepřela. Skrytě pojmově nastavená na technologické dobývání přírody pustoší Zemi, a „necítí“ se být ohrožená povrchní reflexi své funkce ze strany nepoučené veřejnosti i nedostatečně hlubokých společenských věd.

Protipřírodně zaměřené technické vědění tak ve spojení s kapitálem nejen krizi vyvolává, ale prostřednictvím vzdělávacího systému a hlavních médií také úspěšně zastírá. Rovněž dnešní každodenní politika a média pečují o růžový obraz působení dílčích přírodních a společenských věd na realitu. Takže paradoxně v míře, v jaké narůstá potenciální role filosofické ontologie v kultuře, je filosofie vytlačována nejen z procesu vysokoškolského vzdělávání, ale i z reflexe kultury, kritiky sociálního působení vědy a ideového ovlivňování veřejnosti politikou.

Prostřednictvím hlavních médií se tak na jedné straně lidem ukazují vrcholné výkony přírodních věd a techniky, zejména problematický pokrok v dobývání vesmíru, v rozvoji komunikačních technologií a umělé inteligence, a na druhé straně povrchní antropologické analýzy dílčích zdravotních a sociokulturních problémů. Zamlčuje se však, že právě tato účelová interpretace zabraňuje rozpoznání a řešení krize. Hlavní proud vědecké racionality – v rozporu s druhovými lidskými zájmy – totiž dál slouží mocným a pohrdá přirozeným domovem našeho druhu: nenahraditelnou pozemskou přírodou.

Už bylo řečeno, že ve starověkém Řecku, kdy kultura byla ještě lokální a převážně biofilní, byla už filosofie ontologií. Přestože byla spekulativní a útěšná, snažila se pochopit svět v jeho celku. To ovšem nebylo možné proto, že v té době neexistovaly ani přírodní vědy o životě (Bernal), ale ani povědomí o vznikající kultuře jako umělém bytí evolučně nastaveném proti přírodě.  Řekové nemohli mít zkušenost s uplatněním duchovní orientace, kterou zakládali. Nemohli předvídat, že věda, přednostně zaměřená na studium ideálních veličin, neživých struktur a vztahů, opustí lidské druhové zájmy, propojí se s materiální kulturou a světskou mocí, a postaví se proti přirozeně uspořádané Zemi. Protože nevěděli, co je kultura, nemohli chápat ani její umělost, ani její širší přírodní podmíněnost. Neměli představu o zkáze obyvatelnosti planety v důsledku predátorsky nastavené expanze kultury globální.

Proto filosofie, která nese hlavní díl viny na této deformaci, musí dnes první procitnout z dogmatického spánku a znovu prokázat svou vědám i lidské aktivitě nadřazenou kritičnost a světonázorovou sílu. Její odvaha veřejně odhalit a odsoudit sebevražednost predátorského duchovního paradigmatu, může pomoci dílčím společenským vědám, morálce i dalším regulativům včetně práva a politiky. Argumenty, proč je třeba zvrátit nutkavou lidskou potřebu dál bezdůvodně měnit planetu, musí totiž přijít z pozice nejautoritativnější teoretické disciplíny vůbec.  Neexistuje žádná jiná tak vysoká forma racionality, která by mohla spolehlivě rozpoznat a veřejnosti sdělit, že je dnes zločinem ničit Zemi i lidské zdraví našim potomkům.[4]

Ano, také kulturní evoluce, má-li se adekvátně strukturovat, musí být slepá. Už na počátku vznikal kulturní řád spontánně. Nemohl však vznikat z chaosu, z něhož vznikal řád přirozený. Vznikal uvnitř staršího a obsáhlejšího přirozeného řádu, na jeho úkor, a proto mohl být velmi dlouho protipřírodně (geneticky a později i predátorsky) nastaven. Dnes však kultura dospěla do stádia, kdy v protipřírodním nastavení nemůže pokračovat. Její duchovní obrat, spolupráce se Zemí jako nadřazeným systémem, bude proto sebezáchovným činem lidského druhu. 

5. Obrys obsahové transformace vědy a vzdělávacího systému


V případě historicky bezprecedentního požadavku biofilní orientace a obsahové přestavby redukcionistických přírodních věd se musím omezit jen na tři poznámky. Činím tak proto, že o teoretické náročnosti tohoto úkolu si dnes nelze vytvořit náležitou představu. Dále pak proto, že také tento výkon bude výsledkem až biofilně nastaveného procesu kulturní evoluce.

Poznámka první. Příroda je tvořivou subjektivitou, zrodila všechno neživé i živé včetně člověka. Člověk, biologicky nastavený na útočnou adaptivní strategii, svůj neuronální poznávací aparát neobdržel pro poznávání celé složitosti a jemnosti procesuálního uspořádání přírodního bytí. Smyslově neuronální výbavu obdržel pro vlastní druhové přežití na zdravé Zemi. Zaryté odmítání tohoto základního faktu, podsouvání falešného názoru dětem, studentům i veřejnosti, že přírodu správně poznáváme proto, že ji umíme technologicky využívat, vede k celoživotnímu světonázorovému zmatení. Je nejen pramenem neúcty a pohrdání Zemí jako jediným možným přirozeným domovem lidstva, ale také oporou nynějšího pustošení Země.

Poznámka druhá. V konkrétní rovině dnes spolehlivě víme pouze to, že matematicko-fyzikální a technické vědy už nebude moci testovat pouhá zhotovitelnost, užitečnost a prodejnost předmětů materiální kultury a techniky. Za dostatečné kritérium správnosti vědeckého poznání už nebudeme moci považovat logiku a tradičně chápanou pravdu, ale teoretickou i praktickou kompatibilitu poznatků se skutečností. Znamená to, že přírodní vědy budou nuceny usilovat o širší a úplnější pochopení přírodního bytí, do něhož by se jejich vědění určené vzdělávání i praktické aplikace měly nekonfliktně včleňovat.

Poznámka třetí. Až dosud lidstvo rozvíjelo přírodní vědy, nastavené antickým predátorským duchovním paradigmatem, zejména proto, aby nově získané poznání mohlo využívat prakticky i světonázorově. Rozvíjelo je v zájmu své pýchy a pocitu nadřazenosti nad přírodou. Bohužel jen minimálně vedlo toto poznání k prohlubování lidské pokory před svébytnou, evolučně vysoce uspořádanou a jemně vyváženou přírodou. Přeměnit vědu z nástroje dobývání a pokořování přírody, z prostředku moci nad přírodou i lidmi v prostředek úcty a obdivu k její subjektivitě, v návod spolupráce umělé a dočasné kultury se Zemí, je velkým filosofickým úkolem její nezbytné obsahové přestavby.

Poněkud více rozvedu pouze obrys biofilní transformaci dnešního vzdělávacího systému. Na místo tradičních školských přírodovědných předmětů a v nich využívaných idealizovaných veličin, jakými jsou bod, přímka, rovina, kružnice, těleso, hmota, síla, energie, pohyb, prostor a čas, které jsou měřitelné, a s nimiž proto může dobře pracovat jak v technologii aplikovatelná matematická přírodověda, tak didaktická praxe, musíme při prosazování nového biofilního obrazu světa už v základní škole postupovat odlišně. V rámci posílování úcty k Zemi se nesmíme obávat systémových, aktivní přírodě více přiměřených pojmů.

Aby žáci a studenti pochopili bytostnou jednotu člověka a Země, a současně nebezpečně rostoucí umělost kultury, která není s lidským organismem somaticky ani psychicky sourodá, a která dnes zasáhla i chemické složení potravin, bude nezbytné včas ukázat systémovou jednotu planety jako autoregulativního systému: představit planetu jako nejširší pozemskou subjektivitu, jako nejvyšší přirozenou hodnotu vůbec. Odhalení spolupráce živých a neživých systémů – na rozdíl od nynějšího konfliktu kultury s přírodou – může být totiž předobrazem budoucí součinnosti biofilní kultury a Země.

Pro obhajobu jedinečnosti pozemské přírody bude třeba využívat nejen některé tradiční školské předměty a pojmy, ale také nové předměty a pojmy s evolučně ontologickým obsahem. K nově vyučovaným předmětům by měly např. patřit: příroda (Vesmír, Země), člověk, kultura, k novým pojmům např. aktivita, evoluce, informace (uspořádanost), spolupráce, slučitelnost, neslučitelnost, rovnováha, přirozená či kulturní tvořivost.

6. Odvaha opustit tradici


I když jsme do značné míry sevřeni přirozeným jazykem, jehož kód a výrazové prostředky opustit nemůžeme, musíme se vzdát přehnané úcty k řeckým i novověkým autoritám. Tito myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, ale kultura přírodě přiměřená.  Hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Obojího jsme dnes dosáhli. A právě proto budeme nuceni novověký technologický tlak na přírodu, ještě před tím, než ji hlouběji poškodí, důstojně opustit. Spotřební technická společnost Zemi nevratně pustoší, ale k lidskému zdraví, ani k lidskému štěstí, jak se potvrzuje, nepřispívá.

Do nových celků bude nezbytné začlenit tradičně ve škole vyučované předměty (např. fyziku, biologii, chemii). Osvícenský didaktický odkaz našich předků jsme totiž až do nedávné doby kritizovat nemuseli. I v oblasti výuky přírodních věd jsme mohli přírodní bytí členit na samostatně vyučovací předměty, a celek přírody považovat za útvar složený, stálý či pohybující se, ale prostý vlastní aktivity, rovnováhy a tvořivosti. Mohli jsme přírodě nekriticky nadřazovat nejen umělou kulturu, ale zejména ideje, hypostazované v období její redukované interprtace.

Nelze už nekriticky důvěřovat novověké vědě a filosofii, např. velkému Descartovi. Protože nevěděl, že přírodní bytí je onticky tvořivou aktivitou, při formulaci duality res cogitans a res extensa nemohl ještě tušit, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (příroda i člověk) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země.

Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní. Víme, že v kulturní evoluci může lidstvo pokračovat, jen když překoná antropocentrismus a když s přispěním filosofické ontologie prosadí biofilní duchovní obrat v jejím nynějším protipřírodním směřování.

Jaká forma sociálně politického uspořádání tím vznikne, to dnes nemůže nikdo s jistotou předpovědět. Protože nynější kulturní evoluce je namířena proti dlouhodobým biologickým zájmům lidstva, nelze její orientaci vkládat do rukou ani jen voleným, ani jen nevoleným (majetným) zástupcům dnešních mocenských struktur. Zdá se, že zájmy našeho druhu, jakkoli to může znít intelektuálsky, mohou v tak komplikované situaci hájit jen nezávislí a neúplatní znalci podstaty globálního existenciálního konfliktu. A protože touto podstatou nejsou odlišné zájmy dvou nebo více mocenských uskupení, jak se nám snaží namluvit účelové interpretace dnešních politologů a hlavních médií, nýbrž vzácně jednotný predátorský postup technologicky nejvyspělejší části lidstva k vykořisťování planety, práva a subjektivitu Země může zastupovat a hájit jen biofilně kompetentní část kriticky uvažujících intelektuálů.

Věřím, že již dnes probíhají v dílčích vědách, v umění i ve vzdělávacím systému procesy, které generují zrod osobností s takovou nezištnou globálně altruistickou orientací. Jejich vyhledávání, podpoře a prosazování však zatím úspěšně brání duch doby: nelítostná vědou podporovaná soutěž v rabování planety. Zahájení biofilního duchovního obratu, vzestup role filosofické ontologie v kultuře, je otázkou života a smrti dnešní krizové technické civilizace.
 

Poznámky


[1] Všechny důležité somatické preadaptace z pobytu ve větvích postiženým hominidům pochopitelně zůstaly: malé zuby pro konzumaci měkkých plodů, dlouhé prsty, barevné stereoskopické vidění, srst, za niž se malé děti mohly držet svých matek, kolektivní způsob života atp. Zůstalo jim „animální vědomí“ bytostné biologické sounáležitosti s přírodou.
[2] Dnes nám naopak společenské vědy i média vnucují falešné předporozumění kultuře jako pokračování přirozené evoluce přírody jinými prostředky.
[3] Zde si neodpustím odbočení k tomu, že po vítězství kapitalismu v Evropě nemělo už lidstvo faktickou možnost zásadním způsobem měnit směr kulturní evoluce. Také reálný socialismus, pominu-li jeho vnitřní problémy, byl méně úspěšnou sociální formou života za přibližně stejných materiálně technických podmínek. Predátorsky orientovaná věda se v něm spojovala s podobně orientovanou státní moci. Soutěžil s kapitalismem o vyšší produktivitu práce. Snad i proto jsou dnešní pokusy o nové společenské uspořádání ve státech Latinské Ameriky, v Číně a dalších zemích jen málo nadějné s ohledem na dlouhodobé přežití.
[4] Český básník Viktor Dyk v básni Země mluví už téměř před sto lety napsal: „Jak možno kletý čin provésti vědomky? Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal? Čeho ses bál?“

Priemer: 4.5 (10 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Odporúčame

Markéta Šichtařová, Vladimír Pikora: Bublina jménem Doník
Peter Singer: Bojkotovat Ameriku?
Ján Čarnogurský: Kto vládne v Amerike
Tomáš Profant: Zrkadlo antikomunizmu
Gáspar M. Tamás: Musíme sa vrátiť k politike
Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama