Reklama

Nezapomenutelný el comandante

Počet zobrazení: 2606

Bude se o něm psát jako o politikovi z maličké ostrovní země – a přesto celosvětového významu. Možná nezvítězil, ale určitě nebyl poražen, říká o Fidelu Castrovi politolog Oskar Krejčí.

fidel_honor_en_villa_clara.jpgVzdanie pocty Fidelovi Castrovi vo Villa Clara.
Fotozdroj: Kubánske veľvyslanectvo na Slovensku

PZ: V kubánském Santiagu proběhl pohřeb Fidela Castra. Málokdo dokázal i ve své smrti tak rozdělit naši společnost jako on. Jaký je váš názor na Castra?

Fidel Castro byl poslední z romantiků 20. století. Vkládal do politiky tolik srdce, že se asi vzpíral i vlastnímu poznání. Jeho smrtí končí celá jedna epocha.

PZ: To zní hezky, ale co to znamená? Nebo jinak, co to znamená pro vás?

Každá generace má své hrdiny. Pro levici druhé poloviny 20. století k nim nesporně patřil Castro, nebo jak mu miliony lidí familiárně říkaly – Fidel. Pro nás, dospívající mladou levici v Československu, byl přitažlivý z mnoha důvodů. Byl jiný než naši šediví političtí úředníci, neudělal kariéru hrátkami v kuloárech a kabinetech. Uměl promluvit – od dob Lenina byl první, kdo na Rudém náměstí přednesl projev bez papíru. Tento Fidelův politický styl byl vnímán jako projev inteligence, upřímnosti a odvahy i tolik potřebného temperamentu a zdravého sebevědomí, které se v evropských zemích byrokratického socialismu rychle vytrácelo. A hlavně, hrdinou byl proto, že neváhal kvůli ideálům spravedlnosti riskovat vlastní život. Byl dědicem komunardů, kteří, jak napsal Marx, „šturmovali nebe“.

PZ: Riskoval ale i životy jiných. Kuba se stala pro mnohé příkladem socialistické nesvobody.

Nebe asi nedobiješ, ani když si k tomu zpíváš, že „poslední bitva vzplála“. Otázkou je, zda se to má zkoušet. Možná by se bez prométheovských buřičů – ve vědě, umění i v politice – vytratila vznešenost lidského života.
Hodnocení lidských činů se rozcházejí, protože se rozcházejí pohledy na to, jak vypadá spravedlnost. Kdysi filosofové jako Aristoteles psali o tom, že otroctví je přirozené – a ti méně přizpůsobiví, jako Spartakus, se bouřili. A ničili při tom i krásné domy otrokářů. Což příslušníci národa husitů dobře vědí.

PZ: Uhýbáte od odpovědi. Je Kubánec nesvobodný? Například při srovnání s naším občanem.

Pro věčně tápajícího intelektuála – třeba i nedisciplinovaného socialistu na volné noze, jako jsem já – je více svobody v Česku. Pro bezdomovce a nezaměstnaného, ale i intelektuála cíleně embargovaného nejen veřejnoprávními médii a grantovými agenturami, to však nemusí být tak jednoznačné. A hlavně bychom ve svém pohodlí neměli zapomínat, že – abych použil slova Nelsona Mandely z jeho vystoupení v Londýně roku 2005 – neexistují pouze „vězňové svědomí“, ale i „vězňové chudoby“. A „pokud chudoba přetrvává, není skutečné svobody“.

PZ: No, podle západních médií přivedl Castro Kubu na pokraj ekonomického krachu.

To je jako někomu zpřelámat nohy a pak se mu posmívat, že špatně sprintuje! Spojené státy zahájily částečné ekonomické embargo Kuby v roce 1960. Stalo se to poté, kdy Kuba znárodnila rafinerie. Částečné embargo se změnilo na úplné v roce 1962. Už předtím, v roce 1961, přerušily Spojené státy s Kubou diplomatické styky. Dnes toto embargo hlídá šest amerických zákonů. Pro úplnost připomínám, že sankce z tohoto embarga se nevztahují jen na americké firmy, které by chtěly s Kubou obchodovat – jsou zaměřeny proti každému, kdo by chtěl takto obchodovat. Chce-li někdo z Kanady něco prodávat či nakupovat na Kubě, má zákaz obchodovat v USA. Když porovnáte velikost kubánského trhu a trhu v USA, asi se coby snaživý podnikatel Kubě vyhnete. K velké slávě Fidela přispělo, že za takovýchto podmínek, a to ani po rozpadu Sovětského svazu, embargo Kubu nezlomilo. Už proto začali někteří politici v USA ustupovat a diplomatické styky byly obnoveny. Výsledkem je riskantní kombinace trvajícího ekonomického embarga a oživení ambasády USA v Havaně.  

PZ: Nepřežila Castrova Kuba embargo díky diktátorským metodám, které by si asi nikdo nepřál vidět v Evropě?

Nic takového se do Evropy neblíží. Fidel – to byla především revoluce a její obrana v rozvojovém světě. A přestože naše média vidí jen diktaturu, řada lidí nejen na Kubě vidí také úspěchy.

PZ: A nejsou ty úspěchy jen propagandou?

Někdy jsou obrazy úspěchů skutečně legendou či přáním. Existují ale i objektivní kritéria. Vy jste mluvil o ekonomických problémech Kuby. OSN každoročně vydává Zprávu o lidském rozvoji, ve které přináší charakteristiky jednotlivých zemí na základě indexu lidského rozvoje (HDI). To je souhrnný údaj, který kombinuje tři rozměry kvality života: délku života plus zdraví, přístup ke vzdělání a životní úroveň. Letošní zpráva uvádí HDI u 188 zemí. Kuba je na 69 místě (index 0,769). Srovnávat se má srovnatelné – Mexiko, kde vládne liberálně-demokratický kapitalismus, je na 74 místě (0,756), Dominikánská republika na 101 (0,715). A tak by se dalo dlouho pokračovat.

PZ: A co naše země?

Česko je na 28. místě (0,870), Slovensko se umístilo jako 35. (index 0,844). Obé je vynikající ve srovnání s většinou světa. Což mnohým brání pochopit Fidelovo poslání.

Oskar Krejčí: Kapitalismus jako nejlepší z možných světů…?

Připomínám, že podle řady západních teoretiků se liberálně-kapitalistická demokracie za hranicí 15 tisíc dolarů hrubého domácího produktu na hlavu stává nutnou. Když tuto tezi obrátíme, udržet demokracii při sociálním napětí je nesmírně obtížné. Což platí i o budoucí Evropě při rozevírání sociálních nůžek; v Itálii, kde právě probíhá referendum o změně ústavy, je téměř 39 % mladých lidí bez práce. Navíc v případě Kuby máte za souseda takovou zemi, jako jsou Spojené státy. Dnes Donald Trump mluví o zdi na hranici s Mexikem. V Mexiku žije spousta lidí, kteří hledají únik z chudoby třeba tím, že vidí v USA velkou poptávku po drogách. Výsledek? V drogové válce, která probíhá v Mexiku od roku 2006, zatím zahynulo přes 164 tisíc lidí. Více než jeden a půl milionů lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Zkrátka, jak pravil prezident Porfirio Díaz už na počátku minulého století: „Chudák Mexiko! Tak daleko od Boha a tak blízko ke Spojeným státům!“

PZ: Vzpomenout Boha – to asi nebyla nevhodnější citace! Někdo by vám měl asi připomenout potlačování církve na Kubě.

I jeden pronásledovaný za své názory je mnoho. V tom se jistě shodneme. Je ale také třeba říci, že už Jan Pavel II. a po něm další papežové veřejně vyzývali k ukončení embarga vůči Kubě. A pak, největší sláva Fidela Castra spadá do doby, kdy Latinská Amerika zrodila teologii osvobození, křesťanské učení, které volá po osobní angažovanosti v boji proti vykořisťování a nesvobodě pozemského světa. Camilo Torres – to je jméno, které symbolizuje onu dobu. Právě tento kolumbijský katolický kněz stál u kolébky teologie osvobození. Spojoval křesťanství s marxismem. Na Katolické univerzitě v Lovani psal diplomovou práci o životě kolumbijského proletariátu, jako vysokoškolský učitel pak na Kolumbijské národní univerzitě spoluzakládal fakultu sociologie. Když poznal, že z profesorské katedry se svět změnit nedá, odešel k partyzánům. Padl v boji proti vládním vojskům. Místo, kde byl pochován, není známo.

Víctor Jara složil o Torresovi píseň „Cruz de luz“; je na internetu, můžete si ji poslechnout. Pro ty mladší dodávám – Víctor Jara byl známý chilský básník, hudební skladatel a zpěvák, který byl mučen a zavražděn po fašistickém puči v roce 1973.

Tento puč byl více než podporován z USA: jeho přípravou se ve Washingtonu zabýval Výbor 40, jemuž předsedal Henry Kissinger. Demokraticky zvolený chilský prezident Salvador Allende, který byl během puče zabit, se pokoušel spojit socialismus a liberální demokracii. Legenda praví, že v době smrti měl v rukou samopal, který mu daroval Fidel. Chilská Národní komise pravdy a usmíření uvádí, že během Pinochetovy diktatury (1973–1988) bylo zavražděno 2279 lidí a 27 tisíc jich bylo uvězněno; podle některých nevládních organizací uvězněných bylo 200 tisíc. Toto byla Latinská Amerika doby, kdy se připravoval helsinský Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se slavnou pasáží o lidských právech. A probíhala válka v Indočíně. Kuba se těžko mohla cítit v sousedství USA bezpečná. Nemluvě o odkazu takových lidí, jako byl Simón Bolívar, José Martí nebo Che Guevara.

PZ: Narážíte asi na invazi v roce 1961 a několik set atentátů na Fidela Castra, z nichž některé připravovala i americká zpravodajská služba CIA. 

Ano, ale nejen. Vztah Kuby a USA byl po celé 20. století velmi problematický. Nasbíralo se zde mnoho argumentů a emocí, které budou ještě dlouho živit konflikty i nedorozumění. Od války se Španělskem na samém konci 19. století byli na Kubě vojáci USA. Podmínky jejich odchodu vymezil tzv. Plattův dodatek, což byl zákon USA z roku 1901, který se následně stal součástí kubánské ústavy. Už první kubánský prezident podepsal v roce 1903 smlouvu o pronájmu námořní vojenské základny Guantanamo – smlouvu, kterou vypověděla Kuba až po příchodu Castra k moci. Což USA ignorují a od roku 2002 si na základně v Guantanamu dokonce zřídily „globální věznici“. Po přijetí Plattova dodatku několikrát ozbrojené síly USA intervenovaly na Kubě. Stalo se tak v roce 1906, 1912 a v roce 1917; faktický protektorát trval do roku 1934, kdy byl Plattův dodatek zrušen. Pokračovala ale ekonomická závislost Kuby na USA a vliv americké mafie na tomto karibském ostrově.

Zmíněná intervence z roku 1961 je pozoruhodná i tím, že se jednalo o stejný model, který v roce 1953 CIA úspěšně použila při svržení demokraticky zvoleného guatemalského prezidenta Jacobo Arbenze. Ten se provinil tím, že svojí agrární reformou ohrozil zájmy severoamerické United Fruit Company. Jenže nálada na Kubě byla jiná. Kuba se vzepřela a bojovala. Celý svět se od Fidela učil čtyři španělská slova ¡Patria o muerte, venceremos! – „Vlast, nebo smrt, zvítězíme!“ Takto, ze vzpoury Davida proti Goliášovi, se rodil obraz Ostrova svobody. Nikita Chruščov prý prohlásil, že Fidel sice není komunista, ale s pomocí USA se jim stane. Inu, podařilo se.  

PZ: Setkal jste se někdy s Fidelem?

Osobně ne, ale byl jsem na jeho přednášce v Karolinu, když dostal čestný doktorát Karlovy univerzity. Přednesl výklad Leninovy práce Stát a revoluce. Na ulici jej pak vítaly špalíry lidí, které nikdo nesvážel ani nenutil přijít. Fidel měl velké osobní charisma, které politik povětšině k úspěchu potřebuje.

PZ: Fidel Castro začal svoji revoluční dráhu v roce 1953 útokem na kasárna Moncada. Byl zajat a v následujícím procesu ve své obhajovací řeči pronesl slavnou větu: „Dějiny mne zprostí viny!“ Jak budou podle vás historici na Fidela Castra pohlížet?  

Různě. Nebude ale zapomenut. Bude se o něm psát jako o politikovi z maličké ostrovní země – a přesto celosvětového významu. Možná nezvítězil, ale určitě nebyl poražen. Myslím, že jako vhodný epitaf by mohla posloužit variace na slova Camila Torrese, že křesťan, který není revolucionářem, žije v hříchu.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 4.6 (39 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama