Nutnost hlubokých změn a levice

Především bych chtěl organizátorům poděkovat za pozvání, je to velmi milé. Vzpomněl jsem si, že když mě poprvé Oskar Krejčí říkal, že bych měl přijet na Vratimovský seminář, tak jsem si představoval, že tady bude sedět nějakých deset - dvacet lidí, kteří chvílemi budou usínat a že si s nimi mám na chvíli popovídat. Ze sociálních důvodů. Byl jsem naprosto šokován obrovským počtem i zájmem lidí, kteří tady neustále pečlivě naslouchají a zjevně reagují na všechno, co se tady děje. Díky za to.

Nemám žádné formální vzdělání společenskovědní ani ekonomické, tak si myslím, že svoji kompetenci mohu odvozovat pouze od toho, že svět je dostatečně šílený. Tady před chvílí mi tady Ilona Švihlíková říkala, že někteří politici patrně spadají do mé kompetence. Takže, protože tu otázku občas dostávám a tady mě vůbec nenapadla, tak bych to chtěl upřesnit. Konkrétně měla Ilona na mysli Jaceňuka. Do kompetence psychiatrie sice spadají, ovšem jedná se většinou o asociální poruchu osobnosti. Když se podíváme na to, jak je asociální porucha osobnosti definována v seznamu duševních poruch, tak tam najdeme obraz typického kriminálního recidivisty, u kterého je typické, že se snaží svoje potřeby uspokojovat bez ohledu na zájmy jiných. Ale je tam také napsáno, že se je snaží uspokojit bezprostředně, že není schopen navazovat sociální vztahy a existuje tam celá řada typických příkladů, zda je splňuje nebo nesplňuje. Ale my tady máme co dělat s trochu jinou kategorií, která je neprávem vyčleňována, protože nesplňuje tato diagnostická kritéria.

To jsou zločinci bílých límečků s asociální poruchou osobnosti, kteří jsou velmi inteligentní a dokáží být trpěliví. Oni naopak navazují sociální vztahy a ti lidé, s nimiž navazují sociální vztahy, si často ani neuvědomují, že jsou vlastně pouze využíváni. Protože pro ně platí především to zásadní. Že se snaží uspokojovat vlastní potřeby bez ohledu na zájmy jiných. A řeknu tady rovnou, že my nejsme kompetentní v tom smyslu, že bychom byli schopni tyto lidi nějak léčit. Oni o to ani nijak zvlášť nestojí. Taky nám je bohužel nepřiveze rychlá záchranná služba poté, co je zjištěno, že vytunelovali banku, nebo že podepsali nevýhodnou smlouvu. Ale my jsme v této oblasti kompetentní jako soudní znalci, kde posuzujeme osobnost. Už aby to bylo.

Mohu vás ale uklidnit, jako osoby s asociální poruchou osobnosti, jsou vždy trestně odpovědní.

Já bych tady teď rád upozornil na jeden neurofyziologický jev, který zaujal pozornost odborníků zejména v posledních čtyřech desetiletích. Nazývá se naučená bezmocnost. A sice při pokusech na zvířatech, konkrétně na psech se zjistilo, že jestliže psa zavřeme do klece a položíme ho na podložku, na které neustále dostává elektrické rány, tak ten pes zuří, poskakuje, sténá, štěká, kroutí se a když ty elektrické rány trvají dlouho, tak pes už tam jenom tak trpně sedí, neustále dostává elektrické rány, jsou na něm vidět záškuby a už ani nereaguje. A když se potom otevře klec, tak ten pes jako by si toho ani nevšiml. Neuteče, leží na té podušce, neustále dostává dál elektrické rány. Prostě on se naučil být bezmocný, on přijal svoji bezmocnost. A to je bohužel model, kterého si všimněme, jak je rozšířený v naší společnosti. Ne, že bychom leželi na podušce a dostávali elektrické rány, ale to s čím se setkávame v mediích opravdu jsou docela rány a my si na to začínáme tak nějak zvykat. Začínáme vnímat to naše prostředí jako normální. Vzpomeňme si na to, že pokud se dospělí dostali do koncentračních táborů, tak samozřejmě to prostředí jako normální nevnímali. Pokud se do koncentračních táborů dostaly děti, tak brzo zapomněly na život předtím a začaly život v koncentračním táboře vnímat jako samozřejmost, jako normální stav. Já si myslím, že to je pro nás velké nebezpečí, a že bychom neměli být tak přizpůsobiví. My bychom měli být nepřizpůsobiví, buďme nepřizpůsobiví, buďme neposlušní! Buďme také netolerantní. Buďme netolerantní  jak k netoleranci (a víte v kterých případech), ale buďme netolerantní také k toleranci, protože některé tolerance jsou nepřijatelné. Imunita je stav, kdy organismus rozpoznává vlastní od cizího. Měli bychom také umět rozpoznávat vlastní od cizího a nebýt tolerantní k něčemu jako jsou analogie virů a bakterií, protože pokud k nim budeme tolerantní, tak nepřežijeme. Každý hostitel unese jenom určité množství parazitů, jinak se hroutí.

Stále kolem slyšíme, že ještě není ten pravý čas, že ještě není tak zle. Když se rozhlížím kolem sebe, tak vidím už příliš mnoho lidí, kteří dopadají špatně a myslím si, že nemáme přece čekat na to až dojde na nás, na každého jednoho z nás. Očekáváme od politiků, že budou o něco usilovat a ne, že nás budou smiřovat s holým přežíváním. Ale musíme si uvědomit, že politici mají nějaké hranice, ve kterých se pohybují a my bychom od nich měli očekávat, aby usilovali o rozšíření těchto hranic. My přece nemůžeme počítat s tím, že my jim budeme vyhovovat,  že je můžeme zastoupit, že pokud vyhrajeme volby, tak že se automaticky všechno změní. Protože ty rozhodující instituce a ty rozhodující páky oni už dávno ovládají. A pokud neuděláme něco pro to, aby je přestali ovládat, tak je zbytečné vyhrávat volby.

A tady už je ten problém, kdy vidíme snižování volební účasti a to si myslím, že je právě projevem naučené bezmocnosti. Že to není tím, že lidé nechodí k volbám, protože jsou spokojeni. Je to skoro tak jako to anarchistické heslo, že kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili. Položme si otázku, vždycky, když se zkoumá jestli někdo prošel prověrkou, nebo neprošel prověrkou na důvěrně tajné, přísně tajné… Položme si otázku, jestli jsme schopni projít takovou prověrkou. Jestli nejsme bezpečnostním rizikem. Protože, kdo se tady má cítit bezpečný?  Kdo to prověřuje? Ve prospěch koho? Je otázka, jestli naše jejich tajné služby nejsou bezpečnostním rizikem pro nás. Chceme pro ně být důvěryhodní? Chceme usilovat o to, abychom nebyli bezpečnostním rizikem?  Werich ve své poválečné písni, která se jmenovala Píseň o Čehonovi (to je podle počátku, jak říkal Švejk, tý naší rakouský hymny: Čeho nabyl občan pilný, to si nikdy nedá vzít, to je zásada kapitalismu). V té písni říká o době pobělohorské: „Čehona nechce umřít v kleče, tak v kleče žije, katu brousí meče“.

My jsme zvyklí na to, že některé věci se už zlehčují. Všimněte si, že už se nevraždí, protože se mluví buďto o popravách, což ve skutečnosti znamená, že někdo byl odpraven „po právu“, to znamená, že řádně prošel soudem a byl potrestán po právu, tedy popraven. Anebo se mluví o tom, že někdo zemřel při přestřelce. Takže pak není jasné, kdo vlastně proti komu střílel. Prostě se tak nějak střílelo a někdo při tom tak nějak zemřel. Takže, když se referuje třeba o východní Ukrajině, tak to vypadá, že vlastně není jasné, kdo na koho střílí, a že ti lidé tak nějak umírají při přestřelkách. Nenechme si toto vnutit! Tam se prostě vraždí! Tam se neumírá při přestřelkách, tam se vraždí! Měli bychom také klást větší důraz na náročnost. Britský psychiatr Theodor Dalrymple napsal několik knih, některé byly přeloženy do češtiny. On se zabývá zejména životem britské společenské spodiny. A abychom si nedělali nějaké iluze, ta spodina je stále větší, stále se rozrůstá a stále více lidí upadá do té nejnižší společenské vrstvy. Jedna z knih se jmenuje „Život na dně“ a druhá ještě výstižněji „Zajati v ghettu“. Ta popisuje situaci lidí, pro které neexistuje východisko, protože jsou velmi špatně vychováni, jejich otcové se rychle střídají, tak jak nastupují k výkonu trestu a zase se vracejí  a jejich matky střídají otce, protože mají pocit, že ti otcové, kteří je bijí, jim vlastně poskytují ochranu. Těmto lidem se nedostává žádného vzdělání  a oni také o žádné vzdělání nestojí. Protože nevědí vůbec nic o historii ani přibližně, tak si neumějí vysvětlit současnost, která tedy nemá z čeho vyplývat a jsou odsouzeni k tomu, neustále žít v současnosti. A pro ně ani dimenze budoucnosti nemá žádný smysl. Významný podíl na tomto jevu má právě neuvěřitelná nenáročnost britského školství. Všichni učitelé (tady jich je řada) by vám mohli potvrdit, jak neustále klesá úroveň studentů. Jak přicházejí stále hůře připraveni… Profesoři gymnázií říkají, že jsou nepřipravení ze základních škol, na vysokých školách říkají z těch gymnázií. Je to jeden z podstatných důvodů úpadku naší společnosti. Kdo ji řídí?

My jsme se smáli tomu, že společnost řídí neviditelná ruka trhu. Společnost ale opravdu řídí neviditelné ruce. Ty ruce jsou neviditelné, jsou to ti lidé, kteří v televizi nevystupují (vědí proč) a vlastně je nikdo nezná. Teď řeknu něco takového zvláštního. Já jsem opakovaně o tom mluvil se svými přáteli, kdo vlastně tady tu společnost řídí a vyslovil jsem jméno největšího českého multimiliardáře Kelnera, říkal jsem: „To je Kelner, to je ten, kdo má ten největší vliv,“ a oni se tak na mě dívali překvapeně a říkali: „A ty si vážně myslíš, že Honza Keller je tak vlivný?“ 

My jsme přijali tezi, aniž bychom si to uvědomili, že si odpovědnost neseme sami, že máme osud ve svých rukou. Je to samozřejmě do jisté míry pravda, je to záměrně přehnané, ale odpovědnost za ten společenský úpadek mají ti, kteří ji řídí, ti kteří ovládají vládu. A když jim naše vláda nevyhovuje, tak oni nám ji vymění prostřednictvím svých medií a prostřednictvím procesů, které ovládají. My jsme na tento stav prostě zvyklí. A měli bychom být netolerantní a nezvykat si na to. Tito lidé by měli být zviditelněni.

To co je nejpodstatnější na společnosti, když hledáme ten společný jmenovatel, aby mohla fungovat a existovat dál, aby nebyla tak vratká, tak křehká, tak nestabilní, jak v poslední době je, je koheze ve společnosti. Solidarita mezi lidmi. To, aby lidé měli uplatnění. Když to slyší dnes lidé, tak naposledy včera, nebo předevčírem na jednom semináři, mi řekli, no ale přece není dost práce pro všechny, tak je samozřejmé, že část lidí je bez práce. No to je zásadní problém, protože já tady nemluvím jenom o placeném zaměstnání. Já mám na mysli jakékoliv uplatnění. Uplatnění musí mít i staří lidé, vždycky tradičně ve společnosti byli zaintegrováni do širší rodiny, starali se o vnuky. Ovšem naše generace většinou už vnuky ani nemá. Pro řadu lidí je příliš drahé, aby se věnovali nějakým užitečným zálibám, děti nechodí na kroužky, protože to je drahé a rodiče nemají čas, tak sedí doma u počítače a polykají hamburgery. Prostě neexistuje smysluplné uplatnění pro většinu lidí. Vypadá to zase jako sociální inženýrství, ale o toto bychom se měli starat. Já se pravidelně účastním konferencí Sekce sociální patologie Masarykovy sociologické společnosti a ti sociologové si stěžují, že se na výzkum společnosti, na to jak ta společnost vypadá, vynakládá stále méně peněz. Že za ty sociology, kteří umírají a odcházejí do důchodu už nejsou přijímáni další, ta místa jsou rušena. Zřejmě nikdo nemá zájem vědět, jak ta společnost se vlastně vyvíjí a jak tady přibývá těch patologických jevů. To je něco, s čím bychom si měli dělat starosti. Je pravda,  že pravice ztratila autoritu, ale jak říká jeden aforismus (omlouvám se autorovi, že si nemohu vzpomenout, kdo to je): „Skuteční kacíři mohou být jen tam, kde se skutečně věří.“ Všimněte si, že dnes je docela obtížné být kacířem. Můžete říkat cokoliv, nikoho to nepohorší, pokud to tedy není prezident. To, že to nikoho nepohorší, nikoho nezajímá, je důkazem toho, že už se nevěří. Že ta ideologická klišé, na která jsme byli zvyklí, že už jim nikdo nevěří. A určitě si všímáte ve svém okolí, že ti kteří byli nositeli těchto idejí, tak je postupně opouštějí a začínají si říkat: „Vy jste možná tenkrát měli trochu pravdu.“ Problém je, že nemáme co nabídnout, protože není odpracováno. Jak tady o tom hovořil doktor Blaha, prostě nemáme koncepci budoucnosti. A když nelze nic nabídnout, nemůže existovat ani skutečná opozice. A jelikož není skutečná opozice, není ani co nabídnout. Teď se hovoří o případu v Duchcově, kde tedy se zase někdo tváří jako školák, když byl přistižen na záchodě, že kouří, tak rychle říká: No my tam tu organizaci v tom Duchcově zrušíme, protože se tam uzavřela koalice s extrémistickou organizací Dělnická strana sociální spravedlnosti a také s KSČM, takže my tu organizaci zrušíme. No ale v Teplicích sociální demokracie vytvořila koalici s ODS a TOP09. Možná, že nejsme zvyklí je vnímat  jako extrémní, ale pokud tady vidíme extrémní rozdíly, extrémní úpadek v mnoha oblastech, tak to snad je plodem činnosti extremistických vlád, které tady zřejmě extrémně vládly. Takže i takhle bychom se na to měli dívat.

Já si myslím, že jednou z největších sabotáží v naší společnosti je depolitizace společnosti. To, že se trvá na tom, že se má politika depolitizovat, že se má veřejná správa depolitizovat, …vždyť to je sabotáž! Polis je komunita, společnost, město a politika se zabývá veřejnou správou, správou věcí veřejných. A ti volení už tedy na to vliv mít nebudou, budou na to mít vliv nějak jmenovaní nějakým ředitelem, jakýmsi hlavním pohůnkem, který bude jako těm knížatům spravovat jejich majetek. Politiky budeme volit a oni na to nebudou mít vůbec žádný vliv. Vždyť to je absurdní! To musíme odmítnout! A to je prosím zásada Evropské unie: depolitizace. Z toho je vidět, kam Evropská unie směřuje. Já jsem byl nedávno na takovém semináři, říkali tomu „Pravice – levice“, organizovalo to jedno konzervativní pravicové uskupení. A oni mají docela takové hezké zásady, když se to čte a neví se přesně, co to do důsledku znamená. Jedna z nich, a ta nejpodstatnější úplně na konci se týká nedotknutelnosti soukromého majetku. A já jsem pak s nimi v restauraci hovořil a říkal jsem: „No jo ale když ten soukromý majetek se neustále kumuluje, no tak samozřejmě ti ostatní lidé, protože to je bohužel hra s nulovým součtem, tak ti zase o ten majetek postupně přicházejí. A oni říkali: „Ano, to je špatně, tak to nemá být. Vždyť jedním z největších problémů je oligarchizace naší společnosti!“ Čili tady končí ty zásady. Takže soukromý majetek, který řídí politiku, musí být dotknutelný. A poslední zmínka: „Řekněme si to otevřeně: Evropa totálně selhává! Jestli není důkazem totálního selhání to, jak se Evropská unie a vedení jednotlivých států chovají v ukrajinské krizi, tak už opravdu nevím, co to je selhání.