Reklama
proti celulitide

Občan a/nebo vlastenec? Je zde protiklad?

Počet zobrazení: 2003

oskar_krejci_250_x_205.jpgOd politiků bychom měli pořadovat vyvážení občanského, národního a sociálně-třídního principu. Jinak dojde k aroganci, plochému vidění, k nacionalimu a fašismu, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: Blíží se konec roku, začíná bilancování. Co vy pokládáte za nejzajímavější jev v politice končícího roku?
- Nástup populismu a nové pravice.

PZ: To zní téměř hrozivě. Jsou vánoční svátky, nemohl byste být optimističtější? Nevidíte nějaké světýlko naděje?
- Nechci nikoho strašit. Především je třeba zdůraznit, že ani populismus, ani nová pravice nejsou tím, co tvrdí liberální propaganda a s ní spojená mainstreamová média.

PZ: Chcete říci, že se populismu a nové pravice nemáme bát?
- Populismus je stále opakovaná vzpoura proti establishmentu. I když se většina lidí v populistických politicích brzy po jejich volebních vítězstvích zklame, znovu a znovu budou povstávat další politici s populistickými hesly. A těm schopnějším opět lidé rádi uvěří – protože establishment, tedy současné sociální a kádrové uspořádání vrcholu moci, je nespravedlivé a mnohým lidem škodí.

PZ: Proč se lidé v populistických politicích nutně zklamou?
- Populisté hledají řešení v rámci systému, konkrétně v kádrových proměnách na vrcholu politické struktury kapitalistického státu. Jenže kapitalismus je společenský řád, který z úspěšných populistů vyrobí nový sobecký a krátkozraký establishment. Chtěl bych dodat, že toto nemusí být cílem populistických politiků, mnozí z nich upřímně věří, že změna politiků znamená změnu režimu. Navíc populismus některé proměny, třeba v zahraniční politice, může přinést. Alespoň dočasně.

Oskar Krejčí:
Kapitalismus jako nejlepší z možných světů…?

PZ: Ani nová pravice podle vás neznamená takové nebezpečí, jaké kreslí takzvaná velká média?
- Nová pravice je málo prostudovaný fenomén. Je to dáno především tím, že oficiální politická teorie oddaně dodržuje linii ignorovat novou pravici či ji prostě pomlouvat. Podle zásady, když to není liberalismus, tak je to špatně. A tak díky liberálnímu propagandistickému nánosu je třeba především říci, co nová pravice není. Není to fašismus. Nová pravice je, trochu zjednodušeně řečeno, „liberalismus +“. Tím „plus“ je vlastenectví, někdy nacionalismus.

PZ: To jste mne příliš neuklidnil. A hádám, že ani mnoho našich čtenářů.
- Ať si to liberálové přejí, nebo nepřejí, vlastenectví je jedním z přirozených rozměrů moderní politiky. Přirozený v tom smyslu, že popírání národního rozměru politiky pociťuje velké množství lidí jako omezování svobody. Proto jsou pro humanistu občanský a národní princip neoddělitelné. Tvrdit, že národní princip je překonaný, nebo dokonce že je v protikladu ideji občanství, je nepochopení reality sociálního a politického života.

Liberální postmoderna národní pojetí odhodila. Chorobou liberalismu je jednorozměrné pojetí člověka. Ve své klasické podobě viděl liberalismus jen člověka ekonomického – úspěšného nebo neúspěšného podnikatele. Dnes „levicový liberalismus“ vidí člověka jen jako občana. V obou případech popírá kolektivní identity, člověk je definován jako podnikatel-individualista, nebo občan-individualista. Jenže každý člověk má i svůj národní a sociálně-třídní rozměr. Velice snadno se dá dosáhnout toho, že neúspěšný podnikatel či ublížený občan si uvědomí svoji národní a sociální identitu. A někdy ji přecení. Naopak ti úspěšní z pražské kavárny nebo České televize svoji národní a sociální identitu nemusejí pociťovat jako součást svého osobního prožitku svobody či nesvobody. Zvláště když nejsou nadáni schopností vcítit se do problémů jiných lidí, a navíc ještě umějí dobře anglicky. Takto se v posledních letech vytvořil liberální slepotou prostor pro populismus a pro novu pravici. Když se soustředíte na zájmy menšin a ignorujete zájmy většiny, jak to dělá takzvaný levicový liberalismus, najde si většina jiné reprezentanty. Což je ještě urychlováno, pokud jsou zájmy menšin prezentovány politickou a mediální byrokracií s náležitou arogancí a s těžko přehlédnutelným nádechem nevkusného exhibicionismu.

PZ: Z vašich slov by se mohlo zdát, že stačí zařadit do hesláře politických stran vlastenectví, a lidé budou spokojeni.
- Jenže všechno se dá nešetrnou horlivostí pokazit a zdiskreditovat. Občanský princip v podmínkách kapitalismu snadno zdeformujete tím, že některé zájmy profinancujete více než jiné. Tak probíhá oligarchizace liberální demokracie – stačí si koupit média a nejschopnější reklamní agentury, a změníte občany na duchovní otroky. Nebo v zahraničí posílíte rozpočet vybraných nevládních organizací a think tanků. Nejen na Ukrajině. Obdobnou degenerací je například spojení národního principu s korporativismem, podřízení občanských a sociálních práv nacionalismu – a můžete vyrobit fašismus. Další krok od humanismu do propasti zvrácené iracionality a fanatismu pak směřuje k nahrazení obrazu sociálního rozměru politiky biologií – k rasismu.

A je tu ještě jeden problém spojený s právem národa na stát. OSN má 192 členských států, vedle nichž ještě existuje přibližně deset politických útvarů, které sice vykazují částečnou suverenitu, ale mezinárodní společenství je neuznává jako státy – například Kosovo, Tchaj-wan, Jižní Osetie. Nemáme dnes prostor zdržovat se definicí národa, ale můžeme říci, že jedním z všeobecně uznávaných znaků národa je jazyk. A etnografové tvrdí, že ve světě existuje téměř sedm tisíc jazyků. K číslu 200 se – velmi obtížně – přiblížíte jen tehdy, když za státotvorné národy uznáte pouze ty, jejichž jazyk užívá jako mateřský víc než milion lidí. To by nás mohlo trochu uklidnit. Jenže na mapě světa naleznete jen několik států, v nichž nejsou významné národnostní menšiny. Málo hranic mezi státy by zůstalo na svém místě, kdyby se důsledně uplatňovala zásada práva národů na sebeurčení. A nestalo se často v dějinách, že by se hranice států měnily bez války. Proto je třeba i národní ideu brát jako jeden z několika významných principů – je-li člověk definován především, nebo dokonce pouze jako příslušník národa, snadno se vlastenectví přetaví v nacionalismus či šovinismus, nadřazovaní vlastního národa nad ostatní národy. Zdá se, že jediné humanistické naplnění ideje práva národů na sebeurčení je v představě národně-kulturní autonomie v rámci světového státu.

PZ: Jestli jsem vás správně pochopil, pak jednou z nezávažnějších chyb liberalismu je to, že nevidí význam národa.
- Ano. Ale někdy se mi zdá, že je to ještě komplikovanější. Mnozí liberálové vidí tento problém, ale buď jeho význam nechápou, nebo pokrytecky zavírají oči. Jsou Vánoce, je třeba pamatovat na ty, kterým se nedaří, a na ty, kterým je ubližováno. Uvedu příklad – není z dálky, je z Evropské unie. Začátkem prosince jsme si připomněli čtvrt století od podpisu Bělověžských dohod mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem, které vedly k rozpuštění Sovětského svazu. Nově vzniklé státy byly vytvořeny na etnickém principu, ale v původních vnitrostátních sovětských administrativních hranicích. Ty však mnohdy etnický princip nerespektovaly. Specifickým problémem se stalo Pobaltí, přesněji řečeno dvě tamní republiky – Estonsko a Lotyšsko. Ty využily získané svobody k tomu, aby omezily občanská práva těm, koho vyhlásily za okupanty či jejich potomky. Za ty byli prohlášeni lidé, kteří se na území Estonska a Lotyšska přistěhovali po připojení těchto zemí k Sovětskému svazu v roce 1940.

Byla stanovena pravidla, jak občanství nových států obdržet, přičemž pro některé, zvláště starší lidi, se tato pravidla ukázala za hranicí jejich možností. Z přibližně milionu takto vytvořených neobčanů – lidí, kteří v minulosti měli občanství zaniklého Sovětského svazu a nové nikde nezískali – jich podle oficiálních údajů v současnosti v Lotyšku žije přes 252 tisíc (11,8 % obyvatel) a v Estonsku více než 81 tisíc (9,7 % obyvatel). Většina neobčanů jsou Rusové, ale nejen ti. V případě Lotyšska tvoří Rusové 65,5 % neobčanů, 13,7 % jsou Bělorusové, 9,7 % Ukrajinci, 3,5 % Poláci a 2,5 % Litevci.

PZ: Litevci? Ve své charakteristice jste ze seznamu pobaltských zemí Litvu vynechal. Proč?
- Tam institut neobčanů po rozpadu SSSR nezavedli. A proč? Důvod je prostý: tamní stranické a státní orgány si po připojení k Sovětovému svazu nepřály migranty, a tak je počet Rusů v této zemi menší. Počátkem tohoto desetiletí tvořili etničtí Rusové v Litvě 5,8 % obyvatelstva, zatímco v Lotyšsku 26,9 % tamního obyvatelstva.

Podstatné však je něco jiného. Neobčan nesmí volit a být volen, nesmí být zaměstnán u policie nebo jako učitel a podobně. Podléhá také jinému vízovému režimu, a to i pokud se jedná o vstup do našich zemí, tedy do Česka a na Slovensko. To vše se děje nejen 25 let po rozpadu Sovětského svazu, ale hlavně víc než deset let po vstupu Lotyšska a Estonska do Evropské unie a do NATO. Někdo by mohl říci, že západním liberálům nevadí porušování lidských práv, když se omezování svobody týká Rusů. Dovedete si představit, jak by Brusel křičel, kdyby například v Makedonii zavedli statut neobčana pro tamní Albánce? Komu vadilo vyhnání Srbů z Kosova?

PZ: Chcete naznačit, že porušování lidských práv nevadí, když se jedná o Slovany?
- Vskutku to tak vypadá. Ale nic se nesmí přehánět, nikdo není bez viny: když se podíváte na seznam státníků, kteří před 25 lety podepsali Bělověžské dohody, zjistíte, že Sovětský svaz rozebrali Slované. Jestliže se v tomto světě z vlastní viny neumíte bránit, neměl byste fňukat, že je vám ubližováno. Na druhé straně by se neměl nikdo divit, že se Rusové necítí komfortně ve světě, kde Západ pokrytecky a bez uzardění praktikuje politiku dvojího metru.

PZ: To mě přivádí k obecné otázce hodné blížícímu se konci roku. Co bychom měli chtít od politiky, nebo přesněji, od státníků?
- Spravedlnost, stabilitu a sociálně-ekonomický rozvoj. Sociální zahrnuje i přátelský k životnímu prostředí. To vše vyžaduje vyvážení občanského, národního a sociálně-třídního principu. Žádný z nich nesmí být zapomenut a zároveň je třeba vidět, že se tyto principy mohou velice snadno dostat do rozporu. Každé místo na světě i každý čas vyžaduje osobitou a stále se měnící rovnováhu těchto principů.

PZ: Existuje nějaké pojmenování takovéto rovnováhy? Bezejmenné cíle nejsou reálné, nejen v politice.
- Podle mne je to spojení socialismu, demokracie a vlastenectví. Ale mohu se mýlit, nebylo by to poprvé. A nejen o Vánocích.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 5 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama