Reklama

Obživlosti: Vyhlížení války

Exkluzívne fejtóny z brnianskych Kulturních novin
Počet zobrazení: 1484

i._hoffmann.jpgV mých žákovských knížkách byla řada poznámek, ve kterých soudružka učitelka informovala rodiče, že během vyučování vyrušuji mluvením. Tento nešvar mne provázel životem, takže jsem vyrušoval i na střední škole a posléze i na vojně. Tam se jednou při PŠM (to byla zkratka pro politické školení mužstva) veliteli mé vyrušování mluvením nezamlouvalo a neuváženě se zeptal, co řeším. Měl jsem k němu řeč o tom, že mi připadá zbytečné trávit na vojně dva roky, když naučit se vraždit lidi lze klidně i za několik měsíců. Velitel na to dotčeně odtušil, že smyslem vojny není naučit se vraždit lidi. Na mou otázku, co je tedy smyslem vojny ovšem neřekl nic a když viděl pobavené tváře vojáků, politické školení spěšně ukončil.

Pokud jsem měl pochybnosti o smyslu vojenské služby, nikdy jsem neměl pochybnosti ani iluze o tom, jak vojna funguje. I proto, že mi občas velitel svěřoval překreslování map, na kterých bylo vyobrazeno, kam se v případě války přesuneme z kasáren do bezpečí. Hloupé bylo, že jsem měl do bezpečí projíždět s cisternou plnou benzínu kolem továrny v Semtíně, kde se vyráběla munice, zrovna v době, kdy tam měly z Německa doletět první rakety. Ohledně šance přežít jsem měl tak bídnou prognózu, že mi vojna sotva mohla připadat jako dobrodružství či adrenalinová zábava.

Poslední dobou eviduji, jak intelektuálové znuděni mírem vyhlížejí válku. Chtějí prožít vítězství nad nepřítelem, kterého především touží vidět poníženého, ne nutně také zmasakrovaného. Pak jsou zde obdivovatelé zbraní a vojenské techniky, kteří se nemohou dočkat reálné konfrontace chytrých raket s chytrými obrannými systémy, chtějí, aby se v praxi ověřilo, jak viditelná jsou neviditelná letadla a jak hlučné jsou nehlučné ponorky. Fascinace médií válkou je v každém případě věčná a nesouvisí s tím, jaký zrovna panuje režim. Média jsou militantní a mír je to poslední, co potřebují. Jde-li o válku, jsou média vždy ochotně k ruce.

Pamatuji si na setkání spisovatelů, bývalých disidentů v Krakowě, kde se řeč točila hlavně kolem záhady, jak po pádu komunismu propadla střední a východní Evropa nacionalismu. Přijeli tam i intelektuálové z bývalé Jugoslávie, kteří nám popisovali, jak to byli oni, kdo svými články zfanatizovali lidi, kteří se pak začali vzájemně zabíjet. Zapamatoval jsem si to proto, že se za to k mému zděšení nestyděli.

Daniel Raus mi kdysi popisoval, jak vojnu prožil u radaru sledujícího oblohu a při pohledu na monitor se modlil, aby se neobjevil ostrý cíl, který by musel nahlásit s vědomím, že vzlétnou stíhačky, které ho sestřelí. Bůh ho vyslyšel, žádný ostrý cíl se během jeho služeb na obrazovce neobjevil. Vím, že to není příběh, který prodává noviny. Je to jen vzpomínka s dobrým koncem.

(Vyšlo v: Kulturní noviny 16/2018)

Priemer: 4.5 (11 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama