Od neutrality k nárazníku: Finsko v NATO

Počet zobrazení: 2191

Finsko nepřekvapivě směřuje ke členství v Severoatlantické alianci. Minulý týden přihlášku do NATO podpořili prezident Sauli Niinistö i premiérka Sanna Marinová (SDP), pro byla také většina politických frakcí v parlamentu, včetně radikální levice. Členství v NATO má nyní historicky rekordní podporu finské veřejnosti, což současné politické rozhodnutí i pro-atlantickou kampaň ulehčilo. Domácí diskuze rámovaná válkou na Ukrajině byla intenzivní, emotivní a krátká: v neděli 15. května oznámil prezident Niinistö žádost o vstup do NATO oficiálně, nyní zbývá potvrdit ji parlamentem.  Země s relativně dlouhou tradicí neutrality a dlouhou pozemní hranicí s Ruskem tak během pár měsíců přehodnotila svou bezpečnostní situaci a na rusko-ukrajinskou válku “bleskově” zareagovala.

Rusko na finskou (a švédskou) perspektivu členství v alianci opakovaně reagovalo negativně, považuje je za „ohrožení“ pro ruské bezpečnosti. Vladimir Putin se už nechal slyšet, že se jedná o problém, na který Rusko bude reagovat (aktualizace: za hrozbu ale bezprostředně vstup neoznačil).  Jinými slovy, finské rozhodnutí povede nejspíš k tomu, že Moskva uvidí ve svém sousedovi další nebezpečí (či eufemisticky jen problém), což změní celkovou situaci v jejich společném sousedství, včetně Baltského moře. Vstupem do aliance se ruská hranice s NATO zdvojnásobí, což není zanedbatelná informace. Je ale nutné dodat, že to bylo rozhodnutí Vladimira Putina napadnout sousední Ukrajinu a vojenskými prostředky narušit její suverenitu, které bezprostředně vyvolalo finskou odezvu či poskytlo silné ad hoc argumenty finským atlantistům. Finsko považuje současné Rusko za ohrožení a Rusko nyní bude považovat za nebezpečí zase Finsko jako člena NATO. Ještě v roce 2018 současný finský prezident Niinistö tvrdil, že pokud se Finsko stane členem NATO, uvidí v něm Rusko „nepřítele“: „Rusové dali jasně najevo, že když se podívají za hranice, vidí Finy. Kdybychom byli v NATO, viděli by nepřátele. To je jejich postoj.“ Tento postoj Moskvy se nezměnil, změnila se však politika Finska – být ruským nepřítelem je nyní zárukou finské bezpečnosti.

nato_finsko.jpg

Flirtování Finska se členstvím v NATO není ovšem jen otázkou pár měsíců války na Ukrajině, jde o delší proces, který byl naposledy znovu nastolen před pár měsíci (v říjnu 2021) v souvislosti s návštěvou Jense Stoltenberga v obou severských zemích. Generální tajemník nepokrytě plédoval za jejich vstup do NATO a naznačoval výhody členství v souvislosti s článkem 5 ještě před Putinovým rozhodnutím napadnout vojensky Ukrajinu. Ve Finsku také rezonovala mantra o tom, že země má právo na svobodnou volbu, což dnes v praxi znamená, že země v blízkosti Ruska rozhodují o své bezpečnosti bez ohledu na ruské zájmy (ty jsou považovány en bloc za projev imperiálních choutek Moskvy, „zóny vlivu“, na které nemá Rusko nárok). Ve finské politice byli od konce studené války vždy strany a politici, kteří perspektivu členství v alianci dlouhodobě podporovali. V poslední dekádě se o členství poprvé debatovalo po anexi Krymu v roce 2014 v souvislosti s ruskou politikou vůči Ukrajině. I tehdy se veřejná podpora členství zvýšila, aby později znovu vyšuměla s rutinizací problému. Finsko sice vojenskou spolupráci s NATO zintenzívnilo, ale do NATO se nakonec po Krymu nehrnulo.

Ukončení studené války a členství v EU změnily nastavení země, jejíž neutralita postavená na tzv. linii Pääsikivi-Kekkonen se postupně vytrácela. Finská neutralita byla dítětem dvou faktorů: prohrané Pokračovací války (Jatkasota, 1941-1945) a studené války s jejími „gentlemanskými“ dohodami (tj. dohodami, které se ctily a tvořily pravidla hry konfliktu) a respektem k hrůze jaderných zbraní. Finsko se sice snažilo zachovat si postavení výjimečného severovýchodního souseda Ruska svým relativně klidným a pragmatickým tónem i udržováním přímých kontaktů a investicemi v Rusku, ale to samo o sobě nestačilo. Také vnímání Finska Ruskem se značně změnilo. Nedávný finský výzkum docela jasně ukázal, že ruská diplomacie a politici nevidí Finsko jako stát, který by dokázal hrát roli neutrálního zprostředkovatele v EU nebo v širším Západě. Tento výzkum také paradoxně doporučoval brát vážně ruské zájmy při vedení dialogu. Od dob Helsinské konference se status Finska objektivně změnil a nynější krok tento delší vývoj Finska reálně zpečetí.

Ve Finsku je nyní vstup do NATO považován za záruku bezpečnosti, zároveň svým rozhodnutím země přispívá k současnému profilování aliance jako už nepokrytě protiruské bezpečnostní struktury. Pro NATO bude Finsko a jeho území strategickým ziskem, který „posílí bezpečnost aliance“. Z Helsinek v posledních týdnech zní, že rusko-ukrajinská válka dramaticky změnila bezpečnostní a zahraničněpolitické prostředí Finska. Poměrně častý je i velmi „nefinský“ argument, že s rozhodnutím nelze otálet (finská mentalita se projevuje dlouhým zvažováním podle přísloví dvakrát měř, jednou řež), že teď a nyní nastal ten pravý okamžik (s ohledem na konjukturu veřejného mínění je to pochopitelné). Otázka referenda o členství NATO byla jaksi odsunuta na druhou kolej.

Hlavním argumentem jsou tedy nedávné kroky Ruska. V širším kontextu se Helsinky vlastně přidaly na stranu interpretace tvrdící, že rozšiřování NATO do strategické blízkosti Ruska bylo od počátku správným procesem, který zamezuje plánovité, dlouhodobé imperiální agresi Putinova Ruska, tj. zabezpečuje před Ruskem. Interpretace, že ruská agrese je důsledkem rozšiřování, které vědomě ignorovalo ruské zájmy, byla fakticky odmítnuta jako irelevantní. Válka je viděna jako jednostranný akt Vladimira Putina esenciálně vyjadřující Rusko a jeho dobyvačnost. Moskva tomu ovšem vehementně napomohla svým fatálně špatným řešením situace, které vzalo vítr z plachet všem zastáncům pragmatické politiky vůči Rusku či politiky postavené na kompromisu, naslouchání si, diplomatickém řešení problémů a konfliktů a na inkluzivním pojetí evropské bezpečnosti, na které by se podíleli všichni její účastníci bez vylučování jedněch a integrování druhých.

Finský úmysl vstoupit do NATO je tak projevem a pokračováním systémové krize bezpečnosti v Evropě, která postupně nazrávala od poloviny 90. let a s konfliktem o Ukrajinu a na Ukrajině vygradovala do současné války, která ohrožuje mír v Evropě i ve světě. Je vyjádřením negativní dynamiky, těžko však eskalaci zastaví, pouze snad z úzce místního pohledu a psychologicky posílí jakýsi pocit bezpečnosti (nejsme sami) v sousedství dnes nevyzpytatelného Ruska. Jaké alternativy také nakonec Helsinky měly, když celá koncepce evropské bezpečnosti dnes hlásá další verzi T.I.N.A. (jiná alternativa neexistuje)? Současná krize už není spirálou bezpečnostního dilematu, je to „vír“, který vtahuje všechny a všechno bez možnosti cokoliv věcně a v klidu promyslet. V této nové (a doufejme snad studené) válce bez gentlemanů, bez státníků s pohledem do budoucnosti a novými nápady a bez jasných pravidel bude teď i Finsko na straně Spojených států. Z dříve neutrálního státu se tímto krokem stane další nárazníková země na východě Evropy. Zda se bude jednat o perspektivní základ pro finskou a evropskou bezpečnost, teprve uvidíme. Důvodů k pochybnostem je dost.

P.S. Ruská bezpečnostní doktrína z roku 2014 považuje za vojenské ohrožení: „Posilování silového potenciálu Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) a jejích globálních funkcí, prováděné v rozporu s mezinárodním právem, přibližování vojenské infrastruktury členských zemí NATO k hranicím Ruské federace, a to i prostřednictvím dalšího rozšiřování bloku...

Fotografia: www.pixabay.com

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984