Reklama

Osud jako metafora

(recenze představení Smrt ministra, autor Luboš Jurík, režie Irena Žantovská, premiéra červen 2017, Slovenský dům v Praze)
Počet zobrazení: 1663

Pražská Slovensko-česká scéna je volné sdružení většinou slovenských umělců působících a žijících v Česku. Domovskou adresu má scéna ve Slovenském domě v pražské Soukenické ulici, což je už druhým rokem existující a velmi agilní kulturní centrum představující Pražanům slovenskou kulturu. Počty koncertů, vernisáží a divadelních představení už dosahují řádu stovek. Kromě hostujících umělců ze Slovenska nebo vystupujících Slováků žijících u nás čas od času spatří světlo světa i původní scénický projekt určený právě pro tuto scénu. Uměleckou šéfkou této produkce je známá režisérka a vysokoškolská pedagožka Irena Žantovská. Právě ona představuje zhruba jednou ročně nové jevištní dílo, vycházející vždy z reálií česko-slovenského kulturního a historického kontextu. Sama tomu s jistou nadsázkou říká „divadlo faktu“. A není to označení marné.

Prvním projektem této série bylo scénické čtení korespondence a deníkových záznamů významného slovenského vojáka a politika Milana Rastislava Štefánika. Už název představení vnášel symbolický kontrast výkladu této historické postavy: Štefánik? Štefánik! Druhý díl této řady sice vychází z literární předlohy, avšak stejně jako ona, i jevištní adaptace nás vrací do let a událostí mrazivě reálných: k okamžikům bombardování Drážďan před koncem 2. světové války. Tou předlohou bylo jedno z nejlepších děl slovenského spisovatele Ladislava Mňačka Noční rozhovor. Sám Mňačko symbolizoval celým svým životem slovensko-českou spjatost: nejen že v Česku získal velkou řadu věrných čtenářů a jeho dílo z konce 60. let (mj. Jak chutná moc) je i v českém prostředí vnímáno až ikonicky. Ostatně Mňačko prožil i závěr svého života právě v Praze. V obou představeních vystoupil Richard Trsťan, v Nočním rozhovoru mu ve filmových dotáčkách byla partnerkou Andrea Kerestešová.

smrt_ministra.jpgTřetí v této sérii je jevištní adaptace románu významného současného spisovatele Luboše Juríka Smrť ministra. Opět se jedná o reálné východisko. Kniha popisuje fiktivní průběh poslední noci před popravou v cele smrti slovenského intelektuála a politika Vladimíra Clementise, počátkem 50. let československého ministra zahraničí. Jurík svůj text postavil jako dialog mezi Clementisem a jeho advokátem. To je ovšem postava nereálná, symbolická. A právě na této dualitě vystavěla svou inscenaci i režisérka Irena Žantovská. Fiktivní advokát je zde mefistofelským našeptávačem a pokušitelem, který „fausta“ – Clementise – zpovídá z klíčových momentů jeho života. Symbolicky obě postavy představuje týž herec, který do role advokáta vnesl celou tu metaforu zla, která dohnala Clementise právě tam, kde nyní je a kde i jeho život skončí. Tato dvojrole nepochybně patří k vrcholným dramatickým výkonům Marka Igondy, známého z filmové televizní tvorby.

V čem spočívá Clementisova tragika? Byl jedním z těch, kteří uvěřili v možnost a proveditelnost spravedlivého světa a kteří mu zasvětili celý svůj život. Už před druhou světovou válkou byl významným členem KSČ, za války prošel francouzskou internací a londýnským exilem, po návratu se stal náměstkem a osobním přítelem ministra zahraničí Jana Masaryka. Po jeho skonu nastoupil na jeho místo, ale nepobyl na něm dlouho. Stal se obětí politického procesu s tzv. Slánského protistátním centrem, kde si z úst prokurátora Urválka musel – tak jako většina ostatních – vyslechnout verdikt – trest smrti.

Clementis si (za „pomoci“ onoho advocata diaboli) klade logickou, ale těžko zodpověditelnou otázku: Kde se stala chyba? Je skryta v samotné myšlence komunismu, nebo v jejích realizátorech? A jakou roli v tom všem sehrál právě on – jeden z tvůrců poúnorového systému – a zároveň jedno z likvidovaných „dětí této revoluce“?

Pozadí tohoto „danse macabre“ tvoří i zvuková a hudební složka (kterou vytvořil Petr Žantovský – bizarní směsice hudebních impresí od raně optimistického Nebe na zemi (Jaroslav Ježek), přes dobově juchavé Vyvalte sudy (Josef Vejvoda), depresí hrozící fragment skladby Milese Davise (In A Silent Way) až po zuřivě optimistické budovatelské písně – a v samém závěru biblické písně Antonína Dvořáka Hospodin jest můj pastýř v uhrančivém podání Evy Urbanové. I v hudební složce se odehrává dějinný oblouk Clementisova – a našeho století v jakési emocionální zkratce.

Představení Smrt ministra je po všech stránkách navýsost aktuální i dnes, a právě dnes, kdy se po světě i u nás doma opět šíří různé nenávistné a netolerantní tendence, vyhrožuje se, bojuje se jakýsi vnitřní třídní boj, hledají se nepřátelé našich „nových“ pořádků. Je to metafora zla, které se s osudovou pravidelností vrací, jen jinými technologiemi a jinou rétorikou. Ale jeho podstata je stejně antihumanistická jako kdykoli v dějinách předtím.

Vyšlo v českom časopise Literatura – umění – kultura 33/2017

Priemer: 4.8 (27 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama