Polévka se vaří, maso na talíři

Podle skromných odhadů žije v České republice kolem 30 000 bezdomovců. Pakatel. Jenom v Praze jich je asi 6 000; je to tzv. tvrdé jádro. Odborně se mu říká „roughly sleepeng“

Každé páté dítě nemá na zaplacení školního oběda.

Počet sebevražd v posledních devíti letech u nás nepatrně roste, vloni to bylo 1 617 osob. Ale je to skoro o polovinu méně než v osmdesátých letech 20. století. Jsou mezi nimi i živé pochodně. Kdo by je ale zmiňoval.

V Rusku je sebevražd mnohonásobně více, v médiích se smí denně objevit pouze jedna zpráva o sebevraždě.

Nejméně sebevražd je na Maltě. Jedenáckrát více v Lotyšsku!

Od začátku roku už bylo spácháno 18 útoků se zbraní v ruce proti studentům a učitelům na školách v USA.

Nejsme přece žádné ovce! Ilustrační foto Vladislav Hošek.

Na Facebooku už podle Apoleny Rychlíkové existuje celá skupina. „Bezdomovecký hřbitov“. Mrtvé, kteří umrzli nebo uhořeli, dávají záchranáři do černých pytlů – do jakých dáváme do kontejnerů odpad. V indických městech zemřelé bezdomovce hážou na valníky a obřadně je na hranicích spaluji.

V bývalém Československu měla podle novopečeného poslance, historika z leknutí Pavla Žáčka, Státní bezpečnost až 200 000 spolupracovníků a 15 000 profesionálních příslušníků. Počty se proměňovaly.

O závislosti na BIS se zatím mlčí.

V České republice je kolem miliónu občanů starších 15 let exekučně stíhaných. Nejúspěšnější exekutor JUDr. Tomáš Vrána po zaplacení nákladů na svou kancelář si vydělal po roce 2001 přes miliardu korun.

Kde sídlí exekutoři? Na nejlepších adresách.

Doživotně exekucí stíhaní jedí z nutnosti po léta denně i dvě vietnamské polévky a dva rohlíky. Vybírají popelnice.

Nejsou zdaleka jedinými; po roce 1989 jsem učil na soukromém gymnáziu; nebyla v něm školní jídelna, pouze automat s nápoji a s bagetami. Kávu do něho doplňoval zpěvák Karel Štědrý. Využívali jej studenti. Na restaurační stravování nikdo neměl.

Kolegyně si vařily místo oběda vietnamskou polévku.

Jejich plat nedosahoval výše platu pokladní ani prodavačky v Penny Marketu nebo v Lídlu.

V Lídlu přede mnou včera při nákupu vystoupil europoslanec z nejmodernějšího osobního vozu Škoda Superb.

Na desce mu civěly tři pestrobarevné „motýlky“.

Prolhal se s nimi až do nejvyšších pater evropské politiky. Na cestách mu svítila i pěticípá hvězda.

V poledne mne k hrachové kaši přidal televizní Václav Moravec myšlení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského; na misku vah spravedlnosti namíchal kritiku na jednu, že jsme sice právní společnost a nikdo nemůže být vědomě obžalován na objednávku a na druhou, že Tomio Okamura je už skoro neonacista.

Neměl to nechat na někom jiném?

Odpoledne jsem se zájmem sledoval přímý přenos na Seznamu.cz ze 40. sjezdu ČSSD z hradecké Střelnice. Souboj Hamáček – Zimola. Fandil jsem Jiřímu Zimolovi.

Sympatický Robert Fico ze stupínku mimo jiné pravil,že prý si Česko žije jako nikdy. Uvedl sympatické příklady ze Slovenska, jak lidem v nouzi pomoci. Jak jim nepomáhat dostat se do chřtánu nelidskosti.

Chyběla mi už jenom „zasloužilá umělkyně“ Magda Vašáryová. Její rady panu českému prezidentovi znám už nazpaměť.

S končícím dnem jsem na ČT 1 shlédl skvělý česko-slovenský hraný Hřebejkův film „Učitelka“. Výseč obrazu české a slovenské společnosti do roku 1989 a po tomto roce. Z povedené ovdovělé  učitelky ruštiny a předsedkyně ZO KSS se stala učitelka angličtiny. Ze soudce se stal advokát. Z policisty exekutor. Z umělce ohnivý kritik všeho možného, v první řadě poměrů - za bolševika.

Z paměti i z očí mi skoro do ztracena zmizel v právech vzdělaný muž, domovní důvěrník, který mne popouzel k činu, abych své syny nechal okamžitě ostříhat – když chtějí studovat.

Voda se mi už na kuchyňské lince v samovaru vaří, chystám vietnamskou polévku. Po ránu nahlížím nad stanicí metra Háje do nově otevřené kavárny – snídaně za 139 Kč.

Nekup to!

Pod schodištěm po mrazivé noci se vrtěl na matraci bezdomovec.

Ve stejném místě, kam se občas chodím vyčůrat... V němž občas nalézáme trochu soukromí. Pro sebe, ne pro jiné.

Po umytí rukou a u  ranního čaje si k probuzení beru do rukou Čapkovy Bajky a podpovídky.

Hledím na heslo: Kapitalismus: „Já to nedělám pro sebe, ale pro peníze.“ Moc mne zaujalo i další Čapkovo heslo: Novinář: „Nežil jsem nadarmo... Například jen co nenávisti se mi podařilo vyvolat!“

Kupředu, pravá – nebo snad levá?

Ale čo to tárám! Spolu s Pavlem Landovským.

Včera jsem si znovu, k vlastní radosti, osvěžil libozvučnou a krásnou slovenštinu. Ta učitelka v tom Hřebejkově filmu „Učitelka“ vlastně ani nechtěla nic více a nic méně – chtěla trtkať!

Kam se hrabe čeština.

O tolik jsme všichni milující libozvučnou slovenštinu přišli.

(19. februára 2018)