Prekariát: společenská třída v utváření

Počet zobrazení: 4912

Prinášame rozhovor s britským ekonómom Guyom Standingom, ktorý vyšiel na A2larm 27. 5. 2016. Guy Standing je členom vedenia organizácie BIEN (Basic Income Earth Network), autorom kníh The Precariat (2011) a A Precariat Charter (2014). Na A2larm vyjdú ďalšie dve časti rozhovoru s Guyom Standingom. V prvej časti rozhovoru predstavuje novú spoločenskú „triedu“ – prekariát.

+ + +


Už dlouho upozorňujete na existenci a rozvoj nové společenské skupiny – prekariátu. Nazýváte ji „třídou v procesu utváření“. Pojďme se na ni podívat blíže. Kdo to vlastně je? Kdo do ní vstupuje a proč bychom měli věnovat pozornost jejímu rozšiřování?

Prekariát se skládá z lidí, které lze popsat třemi aspekty. Lidé, kteří patří k prekariátu, jsou součástí specifických výrobních vztahů. Znamená to především, že se musí vnitřně ztotožňovat s nestabilními pracovními úvazky. Týká se to různých nových pracovních pozic, úvazků bez pracovní doby, stáží a nově i crowdsourcingu a davové práce (crowd labour). Během následujících pěti let bude každá třetí dohoda o práci probíhat on-line. Samotný koncept zaměstnanosti se bude stávat menšinovým jevem. Davové práce se účastní velké počty lidí a od mnoha z nich se očekává, že budou mít své vlastní výrobní prostředky. A jsou bezesporu vykořisťováni ještě víc, než je obvyklé. Bez jakýchkoliv jistot vykonávají jednotlivé úkoly a malé pracovní zakázky. Prekarizovaní lidé nemají smysl pro profesní identitu. Necítí, že by se někam vyvíjeli.

guy_standing.jpg










Guy Stangding počas prednášky.
Fotozdroj: wikipedia.org

Druhým, velmi důležitým aspektem je, že pokud jste součástí prekariátu, musíte vykonávat činnost, která vůbec prací není. Tedy spoustu práce, která se nepočítá, není respektována, není v žádných statistikách a ani netvoří součást politické rétoriky. Ale pokud jste v prekarizované třídě, tak dobře víte, že ve svém volném čase musíte udělat spoustu práce, kterou nikdo neocení. A pokud ji neuděláte, doplatíte na to.

Pokud se necítíte být příslušníkem třídy a podíváte se na sebe ráno do zrcadla, vidíte jenom své selhání. Najednou ale při pohledu do zrcadla nevidíte oběť, ale člena určité skupiny: jsou tu miliony lidí, jako jsem já.

Musíte se například neustále hlásit na spoustu pracovních pozic. Dostal jsem mnoho e-mailů od lidí, kteří se již museli ucházet o tisíce pracovních míst. Jen si představte, kolik času to zabere. To není volný čas, ale práce. Musí čekat na odpovědi, získávat kontakty, stát fronty, vyplňovat formuláře a čekat… Musíte se neustále rekvalifikovat, protože poslední rekvalifikační kurz už dnes není k ničemu. Musíte stát frontu na test od jakéhosi byrokrata. Najednou nevíte, jak nejlépe využít svůj čas. Žijete ve stresu a neustálém napětí. Je to vůbec poprvé v dějinách, kdy miliony lidí mají vyšší vzdělání než to, které potřebují k výkonu své práce – ať už současné, nebo té, u které můžou očekávat, že ji budou někdy vykonávat. To samozřejmě vytváří spoustu frustrace.

Jiným aspektem je, že prekariát má specifické distribuční vztahy. To znamená, že má přístup jen ke mzdám, které ztrácejí na hodnotě a jsou nestabilnější, než bývaly. Nemají přístup k odměnám jiného než mzdového typu, jako jsou důchody, mateřské dovolené, zdravotní pojištění, placené dovolené a podobně. To znamená, že jsou nuceni pracovat v globalizovaném trhu práce, kde mzdy klesají a každý, kdo je součástí prekariátu, ví, že je to život na hraně neudržitelného dluhu. Právě dluh je mechanismem vykořisťování prekariátu. Jedna náhoda, jedna chyba, jeden rozpadlý vztah a můžete se stát součástí „lumpenprekariátu“ na ulici. Taková je realita. To není náhodný jev, je to systémový problém.

A jaký je třetí aspekt?

Třetím aspektem je – podobný pojem bohužel chybí ve většině jazyků – druhořadý občan (denizen). Druhořadé občanství je středověké anglické slovo, které dnes lidé v Británii už nepoužívají. Druhořadý občan byl člověk, kterému byla při příchodu do města garantována určitá práva společně s povolením k pobytu, ovšem v mnohem nižší míře než stálým obyvatelům daného města. Důležité pro porozumění prekariátu je, že poprvé v dějinách jsou miliony lidí v procesu přeměny na tyto druhořadé občany. Ztrácejí některá ze svých občanských práv, včetně pěti základních: kulturní, občanská, sociální, ekonomická a politická. Ztrácejí kulturní práva, protože nemůžou patřit do komunity, kterou si vyberou a která by jim dodávala pocit, že někam patří a směřují. Ztrácejí občanská práva, protože nemají přístup ke spravedlnosti a soudům, protože si je jednoduše nemohou dovolit. Ztrácejí sociální práva, protože namísto univerzálních práv a státních benefitů jsou neustále testováni a sankcionováni.

A ztrácejí ekonomická práva, protože se nemohou věnovat tomu, na co mají kvalifikaci. Politická práva pak ztrácejí, protože nikde nevidí nikoho, kdo by je ve stávající politice reprezentoval, protože je nikdo nerozpoznává jako samostatnou třídu. Pro mě je přístup k právům garantovaných státem jedním z definičních znaků pro konkrétní třídy. Na základní úrovni platí, že mají rozdílné zájmy oproti lidem v námezdních úvazcích nebo starému průmyslovému proletariátu. A spousta lidí, včetně velkého množství umělců a kreativců, balancuje na hraně prekariátu. Budí se v noci strachem, že by takhle mohli dopadnout.

Tvrdíte, že kromě prekariátu můžeme pozorovat šest dalších společenských tříd, které dohromady utvářejí současný svět. Které to jsou?

Úplně na vrcholu je plutokracie a oligarchové. Není to horní jedno procento, ale jedna tisícina procenta. Jsme svědky historicky bezprecedentní situace, kdy k velmi malé menšině putuje většina příjmů a moci. Jsou skutečně nechutně bohatí a všechny své obrovské příjmy získávají z různých druhů renty a duševního (intelektuálního) vlastnictví. Jsou to globální občané, kteří dokážou manipulovat politikou a zároveň ji komodifikují.

Pod nimi je elita, kterou bychom měli odlišit od plutokracie. Elitu tvoří ředitelé firem, kteří vydělávají miliony dolarů ročně, a pokud to nejsou rovnou kriminálníci, pohybují se alespoň na hraně zákona. Jsou to sluhové plutokracie. Mají podíl na velkém balíku peněz v řádu milionů, nicméně plutokracie se pohybuje v miliardách. Pod elitami jsou stálí zaměstnanci (salariat). Když jsem studoval v Cambridgi a věnoval jsem se ekonomii práce, četli jsme učebnice, ve kterých se psalo, že koncem století budou všichni pracovat jako stálí zaměstnanci. To znamená dlouhodobé pracovní úvazky a sociální zabezpečení, garantované penze, zdravotní pojištění a podobně. To ale mizí. A zajímavé také je, že spousta lidí z třídy stálých zaměstnanců rozumí prekariátu, protože jejich synové a dcery se do této třídy právě dostávají. Jejich děti se nestanou stálými zaměstnanci jako oni sami.

Vedle stálých zaměstnanců existuje skupina, kterou nazývám profesionálové (proficians). Ztělesňují romantický model dnešní společnosti. Nechtějí zaměstnanecké jistoty a výhody, protože jsou na to příliš chytří. Všechny své výrobní prostředky a schopnosti mají v počítačové brašně a v kapsách u kalhot, musí se neustále síťovat s dalšími lidmi a pracují na krátkodobých projektech. Vydělávají hodně peněz a žijí život v neustálé zaneprázdněnosti. Jsou mezi nimi umělci, inženýři, někteří se věnují pokročilým technologiím, někteří používají své specializované schopnosti. Problém tu je především v tom, že si vytvářejí velmi stresující a vyčerpávající prostředí a práci, která vyžaduje hodně energie, dynamismu, ostrých loktů a kličkování. Jste čistě závislí jen na svých schopnostech a umu. Mnozí z těchto lidí – a některé z nich znám osobně, stejně jako vy – každý den porušují zákon. Nicméně ví, jak na to, a jen málokdy jsou chyceni při činu. Mají pouze jeden problém, a sice ten, že následkem tak intenzivního pracovního nasazení je riziko vyhoření, které se v průměru děje někde okolo sedmadvaceti let. Takové typy znáte, spoustu z nich potkáte na letištích.

Pod touto třídou se nachází starý proletariát, který hodně lidí označuje jako pracující třídu. Jsou to lidé, kteří ve dvacátém století akceptovali rutinní, disciplinovanou a stabilní práci na plný úvazek. Odpovídají klasickému leninskému modelu vykořisťované, disciplinované pracovní síly, která poslouchá své šéfy a na sklonku života za to dostane státní penzi. Tahle skupina se ale všude po světě ztenčuje. Když jsem se byl podívat v devadesátých letech v České republice, pořád tu byl onen starý lumpenproletariát, jak jej známe z východní Evropy. Ale víme, že dekády trvající tvrdá práce udělala z lidí zombie. Není to model, který bych považoval za lidsky a společensky žádoucí. Všichni známe tu sovětskou éru, která romantizovala a idealizovala takového dříče. Pro mě to ale není nic, v čem bych chtěl pokračovat. Pokud seškrábete z povrchu Bernieho Sanderse jeho nátěr, tak zjistíte, že se stále drží onoho modelu proletariátu a usiluje o další New Deal. (Ovšem pokud bych byl Američan, rozhodně bych ho podporoval.) Takže to je proletariát. Ztenčuje se, ačkoliv zároveň veškeré instituce naší společnosti byly vytvořeny právě pro něj. Ale to už nefunguje.

Pod proletariátem je pak prekariát. Pod ním už je jen lumpenprekariát, sociálně vyloučená podtřída.

Napsal jste, že pokud prekariát správně nepochopíme, existuje riziko, že jeho nástup dovede společnost k politice inferna. Co tím myslíte a proč bychom měli prekariátu věnovat pozornost?

Pokud si představíte, že tu budeme mít masu prekarizovaných lidí, kteří budou tvořit většinu – bez zabezpečení, bez směřování a bez pocitu kontroly nad svým vlastním životem –, tak můžeme vidět určité rozštěpení. Jednu část nazývám atavisty, což jsou lidé, kteří chtějí vrátit zpátky minulost. Vypadávají ze staré pracující třídy, z rodin, tradic, komunit. Nemohou dosáhnout toho, čeho dosáhli jejich rodiče, kteří mají alespoň nějaký pocit zabezpečení. Nicméně tito lidé nemají ani příliš vzdělání, nebyli na univerzitách a naslouchají vábení neofašistických populistů. Dnes podporují Donalda Trumpa, Viktora Orbána nebo Marine Le Penovou. To je bezesporu nebezpečné. Druhá část prekariátu sestává z lidí, které označuji jako nostalgiky. Je to velice důležitá skupina, protože miliony lidí ztratily pocit domova. Nejen migranti a uprchlíci, ale spousta dalších lidí ztratila smysl pro přítomnost. Tato skupina má tendenci vyhýbat se politice a společnosti, z různých důvodů se snaží stát neviditelnými, s hlavami skrčenými. Kromě situací, kdy už je toho na ně moc a prostě vybuchnou.

Třetí skupinou prekariátu jsou ti, které označuji jako progresivní. To jsou lidé, kteří jdou na univerzitu a po dobu, co na ní byli, měli příslib od rodičů i učitelů, že pokud se budou věnovat svému studiu, dosáhnou na slibnou kariéru a stanou se profesionály. Ale když vyšli ven, zjistili, že si koupili bezcenný lístek do loterie, který má stále menší cenu, a přitom stojí stále víc. Nemají žádnou budoucnost a jsou naštvaní. Tato skupina se nepřidá k neofašistům, nebudou podporovat Donalda Trumpa, kterému se akorát tak smějí. Zároveň jsou ale zranění a budou hledat novou politiku ráje.

Koncept politiky ráje užíváte často. Co přesně znamená?

Chtěl jsem proti sobě postavit politiku inferna a politiku ráje. Abychom umožnili příchod politiky ráje, musíme pochopit, že přichází transformace. Třída v procesu utváření – prekariát – se musí stát třídou pro sebe – ustavit se. První podmínkou je, že třída musí mít vědomí sebe sama. Rok 2011 byl pro tohle ideální příležitost. To je důvod, proč jsem díky mojí knize, která vyšla paralelně s hnutím Occupy, byl opětovně zván, abych na okupovaných místech promlouval, stejně jako ve Španělsku, kde narůstalo hnutí indignados. To, co se stalo, bylo náhlé uvědomění vlastní subjektivity, tedy smyslu pro to, že jsme aktéry. Pokud se necítíte být příslušníkem třídy a podíváte se na sebe ráno do zrcadla, vidíte jenom své selhání. Vidíte někoho, kdo není prostě dost dobrý a schopný. Najednou ale při pohledu do zrcadla nevidíte oběť, ale člena určité skupiny. Jsou tu miliony lidí, jako jsem já, které jsou součástí prekariátu. A jako takoví můžeme mít pocit, že získáváme kontrolu, jelikož máme smysl pro to, co sociologové nazývají „být aktérem“.

Co to přesně znamená?

Můžeme se začít mobilizovat a vracet údery – protože pochopím, že to nejsem já, kdo selhal, ale že tím, co selhalo, je systém, který mě chce mít právě takového, kým jsem teď. Tento smysl pro rozpoznání vlastní situace byl velmi důležitý v roce 2011 i v následujících letech. Přesně to vyžaduje politika ráje, protože jinak se nemůžete stát subjektem, který bojuje za změnu. Pak máte boj za reprezentaci. V každé státní instituci, v každé zemi musí být slyšet hlas prekariátu. To znamená, že odborové organizace se musí transformovat a změnit sociální instituce. Akademické prostředí musí být uchopeno z této nové třídní perspektivy prekariátu. A to vede k dalšímu aspektu – potřebujeme boj za přerozdělování. Myslím, že tady sehrávají důležitou úlohu umělci. Otázka zní: Pokud jste součástí prekariátu, co má být tím, co chcete přerozdělovat a jaké nerovnosti tím chcete narovnat? Pokud budu přednášet prekariátu o tom, že potřebujeme přerozdělit výrobní prostředky, budou se mi smát. To není to, za co bojujeme. Co je tedy skutečně důležité, pokud jste součást prekariátu, co je onou klíčovou hodnotou? Za prvé zabezpečení. Protože nerovnost v zabezpečení je mnohem větší než nerovnost příjmová. Pokud jste kdesi dole mezi prekarizovanými, nemáte vůbec žádné zabezpečení. Máte dluhy, děti, přátele, kteří vám nemohou pomoci, protože už jste jejich pomoc využili. Potřebujeme tedy strategii redistribuce zabezpečení.

Druhým aspektem je čas. Nerovnost v kontrole nad vlastním časem je obrovská. Pokud jste zaměstnanecká elita, tak máte nad svým časem kontrolu. To nemusí znamenat, že ho využíváte moudře. Pokud jste v situaci prekariátu, tlačí vás čas. Potřebujeme tedy politiku času. Jak ji můžeme uchopit? Konceptuálně? Umělecky? Statisticky? Politicky? To je výzva. Hlavou se mi honí myšlenka na to, že potřebujeme hnutí za pomalý čas, podobně jako existuje hnutí za „pomalé jídlo“ (Slow food movement), protože je nutné mít pocit, že jsme pány svého času. Abychom to mohli učinit, musíme pochopit, jak je čas alokován.

Dalším aspektem je nerovnost v přístupu k prostoru, což nás dovádí k centrální otázce přístupu ke společným statkům (commons). To je, myslím, úplně základní. Uprostřed vší komodifikace, privatizace a komercionalizace jsme svědky toho, že společné statky upadají. Neděje se tak samozřejmě náhodou, ale úmyslně. Rentiéři chtějí tyto statky získat pro svůj profit. Pro nás z toho vyplývá, že velkou výzvou, před kterou stojíme, je znovu si vydobýt společné statky. Obnovit je a vyjmout ze spektáklu a komerce – aby byly místy, kde se dá dýchat, rozvíjet a mít svůj čas pod kontrolou.

To jsou tedy klíčové hodnoty, ke kterým bych přidal samozřejmě ještě vzdělání, protože nerovnost v distribuci vzdělání je pořád obrovská. Jakmile začnete přemýšlet z perspektivy prekariátu, je snadné dovtípit se, co je důležité. Pak se můžete zabývat konkrétními politickými návrhy.

Text Slovu poskytol Tomáš Uhnák
Ďalšie články: TOMÁŠ UHNÁK

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Vladimír Manda
#1
Vladimír Manda
02. jún 2016, 15:32

Jadro zaujímavých postrehov o novej formujúcej sa triede „prekariáte“ vidím v cieľoch, za ktoré by mala nová trieda bojovať – 1. Rovné zabezpečenie, 2. Boj o vládu nad svojim časom a 3. A boj o rovný prístup k priestoru, za čím sa ale skrýva nie celkom jasný boj o „spoločné statky“. Na základe uvedených hlavných cieľov novej formujúcej sa triedy je už teraz zjavné, že „prekariát“ je okrem iného aj v prekérnej situácii pokiaľ ide o jeho „triedne“ ciele, ktoré by mal realizovať. Je možné, že v nasledujúcich dieloch sa dozvieme niečo viac o tom, ako je možné bojovať za rovné zabezpečenie, za kontrolu nad vlastným časom a navrátenie spoločných statkov bez toho, aby nedošlo nie k „prerozdeleniu výrobných prostriedkov“ ako o tom hovorí autor, ale k ich zospoločenšteniu, t. j. k ich prisvojeniu si spoločnosťou.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984