Reklama

Ruský imperialismus

Počet zobrazení: 3495
Uverejňujeme ďalšiu ukážku z pripravovanej knihy politológa Oskara Krejčího Geopolitika Ruska. Rovnako ako aj predchádzajúca ukážka vyšla na stránke českého a slovenského  analytického a komentátorského webu !Argument.

Srpnové dny jsou od roku 1968 v Česku i na Slovensku plné vášnivých diskusí o sovětské i ruské zahraniční politice. Letos při této příležitosti přinášíme další ukázku z připravované knihy politologa Oskar Krejčího Geopolitika Ruska. Redakce !Argumentu věří, že stati, jako je tato, napomohou zvyšování kultury diskuse i u těch nejproblematičtějších témat.

Značná část území Ruská federace je dědicem rozpínání státu v dobách Moskevského carství a Ruského impéria. Za startovní bod formování ruské říše lze pokládat připojení Kazaňského chanátu Ivanem IV. (1552). Kazaňský chanát (1438-1552) byl tatarský státní útvar rozkládající se na území, kde kdysi bylo povolžské Bulharsko; dnes je to území Ruské federace rozdělené na Čuvašsko, Marijsko (Marij El), Mordvinsko, Tatarstán a část Udmurtska a Baškortostánu. Tato oblast nebyla součástí Kyjevské Rusi, slovanské obyvatelstvo zde bylo v menšině a islám byl většinovým i státním náboženstvím. Teritoriální mohutnost pak dala Rusku především Sibiř, a to se všemi geopolitickými komplikacemi s tím spojenými. Je to oblast, kde je nesmírné surovinové bohatství a která tvoří komunikační prostor z jádra ruského státu k Tichému oceánu. Jenže na Sibiři počet obyvatel na jeden kilometr čtvereční od roku 1762 stoupl z 0,1 na 0,8 v roce 1914 – tehdy žilo v evropském Rusku 29,9 lidí na kilometr čtvereční. Dodnes je demografickým a ekonomickým těžištěm Ruska jeho evropská část. Příčinou je klima, ale i kulturní stereotypy zde hrají svoji roli. Stále je řadou lidí Sibiř vnímána jako týl či dokonce jako kolonie, ne jako oblast kontaktu s ekonomicky nejprogresivnější částí planety.

geor1.jpg

Rozšiřování území ruského státu po jeho obnově v 15. století je často vydáváno za trvalý projev národní agresivity Rusů. Mnohdy se tak dělo těmi nedrsnějšími metodami. Na vrcholu svého teritoriálního rozpínání, tedy v roce 1895, Ruské impérium mělo 22,8 miliónů km2. Jako kontinentální impérium jej v dějinách překonala pouze Mongolská říše, která v roce 1270 dosáhla dokonce rozsahu 24,0 miliónů km2; obecně ale prvenství patří Britské říši, které v roce 1922 měla – ovšem se zámořskými územími – dokonce 33,7 miliónů km2. Andrej Je. Sněsarev (1865-1937), carský a poté i sovětský vojenský činitel, geograf a orientalista, ve Vojenské geografii Ruska (1909) spočítal teritoriálního růstu Ruského carství a Ruského impéria během 16. až 19. století – což ukazuje tabulka číslo 2. Podle jeho propočtů, který Alexandr Dugin převedl na kilometry čtvereční, měla Moskevská Rus za vlády Vasilije III. 95,8 tisíc km2 a za 400 let se zvětšila na desetinásobek.

geor2.jpg

Jenže hlavní problém není v tom, že by při svém rozpínání bylo Rusko zvláštní. Naopak – bylo do značné míry typické. Tato teritoriální expanze měla své geopolitické zákonitosti. Její podmínkou byl demografický růst, zvětšování počtu obyvatel. A pak tu byly prostorové a mocenské zákonitosti. Ty jsou dobře viditelné při porovnání rozpínání Ruského impéria a Spojených států – jak to shrnuje tabulka číslo 3. Shoda ve vývoji obou států je patrná v pasivitě na severu, kde Rusko narazilo na klimatickou a mořskou hranici, USA na sílu Britského impéria. Na jihu se oba státy střetly se slabším protivníkem, kterého bylo možné vojensky porazit: Spojené státy si ukrojily kus Mexika, Rusko připojilo Střední Asii. Obdobný byl i pohyb směrem do volných, tedy do málo zabydlených a politicky neorganizovaných prostor: v ruském případě do hloubky Sibiře, v případě USA na západ. Oba státy pak dorazily k pobřeží Tichého oceánu a pokračovaly v rozpínání.

Rusové začali zakládat osady na Aljašce a v Kalifornii, od čehož museli upustit. Nejjižněji položená ruská osada-pevnost na západním pobřeží Ameriky byla dnešní Fort Ross, která leží přibližně 80 km na sever od San Franciska. Jejím úkolem v době založení Rusko-americkou společností (1812) bylo chránit a zajišťovat obchod se surovými kožešinami, která byla za necelých třicet let prodána kalifornskému podnikateli; přibližně čtvrt století poté vláda USA koupila od Ruska Aljašku. Američané se přeplavili na Havaj, kterou úspěšně přičlenili k USA, a na Filipíny, které se jim přes velké úsilí připojit nepodařilo. Rusko a Spojené státy se pak spolupodílely na intervenci do Číny. Následně se Rusko utkalo s Japonskem, což se za necelá čtyři desetiletí stalo i Spojeným státům.

Rozdíl byl vlastě jen v jednom směru: na západě Rusko naráželo na zalidněné a mocensky zorganizované regiony Evropy, s nimiž prožívalo časy stýkání a potýkání; Spojené státy na východě narazily na široké hladiny Atlantického oceánu a od koloniálních mocností Evropy se snažily izolovat; když ale dotačně zesílily, zapojily se v Evropě do světových válek – a zůstaly tu.

geor3a.jpg

Tím analogie nekončí, má ještě svůj etnický rozměr. Americký historik Frederick Turner vypracoval koncem 19. století pozoruhodnou teorii „dynamické hranice“. Byla to vize hranice jako frontové linie, později neslavně proslavená německou geopolitikou. V jeho podání „americká demokracie… vyšla z amerických lesů a čerpala vždy svoji sílu ze styku s hranicí“. Přitom prý nelze zpochybňovat myšlenku, že by se „expanzionistický charakter amerického života zcela vyčerpal. Pohyb – to je jeho hlavní faktor.“ Turner je otcem teze, že „prvním ideálem pionýra je dobytí… Puška a sekyra – to jsou symboly pionýra od počátku.“ Přitom se domníval, že „síla pohraničního života pulsuje v celé americké společnosti. Ona v ní ková něco zvláštního a neocenitelného – americký způsob života.“

Odlišnost mentality a politické funkce amerického hraničáře a ruského kozáka není příliš velká – byť hraničáři v USA byli soubor jednotlivců, zatímco, řečeno slovy Lva Gumiljova, kozáci byli subetnos, který se změnil na etnos. Kozáci se jako společenství začali formovat od 14. století na jihu u otevřených hranic států vzešlých z Kyjevské Rusi. Výhodné byly oblasti, které protínaly řeky, a tedy i obchodní tepny – Dněpr, Don a Volha. Sem se od nevolnictví a za obživou stěhovali lidé ze severu. Na začátku 16. století, kdy otevřenou hranici Ruska tvořilo hlavně Divoké pole a Sibiř, už tato společenství byla schopna zformovat vlastní ozbrojené síly – Záporožské vojsko a Donské vojsko. V 17. století do Záporoží, na hranici Divokého pole a Rzeczpospolite „utíkali pravoslavní ruští pasionáti”, tedy lidé energičtí, milující svobodu. Založili zde velkou síť obydlených míst s řemesly i zemědělstvím. Jednotlivá sídliště představovala „svébytný »rytířský řád«, žijící naprosto nezávislým životem”. Už v předešlém století si obyvatelé Záporoží vytvořili „zvláštní stereotyp chování, který dal vzniknout novému etnosu”. Bojovníci z těchto vojsk později sloužili i v armádách sousedních států, včetně Osmanské říše, ale i v Persii, Německu či Japonsku. Pomáhali dotvářet historii jak Rzeczpospolite, tak i Moskevského carství a Ruského impéria – a to i v oblasti Sibiře, Dálného východu, Kavkazu a Střední Asie.

A nejen to. Tlak na volné kraje i slabší jižní protivníky potřeboval dobrodružné povahy a umíněné velitele, kteří se nehodlali podřizovat pokynům vzdálených ministrů a politických byrokratů. Postavě hraničáře odpovídá jacksonovská tradice v zahraniční politice Spojených států. Název získala po Andrew Jacksonovi, sedmém prezidentovi USA. Ten ještě jako generál obdržel koncem roku 1817 rozkaz zasáhnout proti indiánům z kmene Seminoů, kteří údajně ohrožovali americké osadníky v Georgii. Jackson pak v rozporu s instrukcemi zaútočil na španělskou posádku a v květnu 1818 obsadil Pensacolu, tehdejší hlavní město španělské Východní Floridy. Vláda ve Washingtonu byla z jednání generála rozpačitá, ovšem jak prezident, tak i jeho administrativa a mnoho členů Kongresu si přáli získat Floridu, protože „věřili, že tato země přirozeně patří k USA“. Obávali se také, že v případě, když Spojené státy Floridu nezískají, mohla by být evropskými mocnostmi využita jako nástupiště pro invazi do USA. A tak tehdejší ministr zahraničí John Quincy Adams přispěchal s tvrzením, že všechny Jacksonovy akce byly pouze sebeobranou USA.

Obdobnou postavu jako Jackson představuje v dějinách ruského státu generál Michail G. Čerňajev (1828-1898), podle slovenského politologa Petra Juzy možná nevýznamnější postava ruské expanze ve Střední Asii. Když vláda v Petrohradu rozhodla o zastavení útočných operací ve Střední Asii, opustil Turkestán. Do této oblasti se vrátil s pokynem propojit ve stepi vybudovaná opevnění. V bojích proti basmačům, ale v rozporu s pokyny ministra války, zaútočil s malým vojenským útvarem na Taškent, tehdy hlavní město Kokandského chanátu – a dobyl ho (1865). Londýn protestoval, neboť se obával, že se tak otevřela cesta pro ruské vojáky do Indie. Čerňajev, kterému se začalo přezdívat „Taškentský lev“, se sice v Rusku nemohl stát prezidentem – ale byl mimo jiné jmenován vojenským gubernátorem Turkestánské gubernie a později se stal generál-gubernátorem této obrovské oblasti. Stal se jedním z vítězů v takzvané Velké hře o Střední Asii, zápasu mezi ruskou o britskou říši – a díky angažovanosti na Balkáně i hrdinou panslavistů.

Na budování Rusko impéria je možné nahlížet jak z morálního, tak i pragmatického hlediska. Například Andrzej Nowak se domnívá, že „proces otevírající dějiny ruského impéria – sbírání zemí Zlaté hordy – může být považován za obdobu západoevropské koloniální expanze, i když ne od začátku.“ Rozpínání ruského státu nelze vnímat v zorném úhlu dnešního chápání imperialismu. Západní koloniální expanze směřovala do zámoří, do oblastí, z nichž nikdo neohrožoval Španělsko, Portugalsko, Anglii či Francii. To byl ryzí dobyvačný imperialismus. Existuje ale i obranná agrese. To platí zvláště v otevřené východoevropské rovině. Polský historik Wojciech Zajaczkowski s odvoláním na ruské zdroje uvádí, že v rozmezí let 1237 až 1480, tedy za 243 roků, vtrhli kočovníci na ruské území ve 104 případech (průměrně jeden vpád za 2,3 roku). Z toho bylo 14 velkých invazí a 65 nájezdů plus devět kárných poselstev zorganizovala Zlatá horda a 10 kazaňských nájezdů. „Nejvíce sužovanou oblastí bylo severovýchodní Rusko: Moskva, Tver, Jaroslavl, Nižnij Novgorod, Rostov, Kostroma, Suzdal, Vladimir nad Kljazmou – a nejméně nájezdů bylo na Černé a Červené Rusi, v okolí Smolensku a Polocku.“ V 16. století se připojilo 48 nájezdů krymských Tatarů na Moskevský stát, dalších 26 v první polovině 17. století. K dělení Polska došlo až po vyhnání polských vojáků z Moskvy. V otevřeném prostoru nelze nalézt dějiny nevinných národů…

Priemer: 4.7 (27 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama