Reklama

To dělaj pro stroje, ne pro lidi

Reportáž z výrobně žiletek
Počet zobrazení: 1307

A2larm: Čtvrtá reportáž z cyklu Hrdinové kapitalistické práce, který přináší svědectví z prostředí nízkopříjmových zaměstnání, ukazuje pracovní podmínky ve výrobně žiletek v Krupce.  (Slovo reportáže uverejňuje so súhlasom autorky aj redakcie.)

zilektarna_3.jpg

„Dobrý den, sháním brigádu, v Krupce někde.“
„V Krupce? Máte třeba zdravoťák?“
„Mám.“
„A od kdy můžete začít chodit?“
„Od pondělka.“
„A nemůžete už tenhle týden třeba?“
„V pátek bych mohla.“
„Mám tam na pátek ranní ve sladidlech.“
„Tak jo.“
„Tak já vám dám nejdřív registraci, tu si vedle vyplňte a doneste mi ji.“

To se stalo ve středu v agentuře práce Gadasová v Ústí nad Labem. Práci jsem si tam domluvila během jedné minuty a během dalších deseti minut jsem podepsala smlouvu na dohodu o pracovní činnosti. V pátek jsem pracovala ve výrobě umělých sladidel, kde všechno fungovalo tak dobře, že jsem neměla důvod se vracet, a pak jsem si domluvila dvanáctky v „žiletkárně“, továrně na výrobu holítek. V agentuře Gadasová mi nezvedali telefon a sporadicky odpovídali na emaily. Na smsky reagovali i s několikadenním zpožděním. Nejlepší bylo dojít si tam osobně.

Práci přes agenturu jsem si zvolila proto, že jsem chtěla vyzkoušet, jaké to je být jen brigádníkem, který přichází a odchází, aniž by se s ním počítalo nastálo.

Agentura, kterou jsem si vybrala na doporučení známých z Krupky, má licenci, kterou potřebuje, aby mohla práci zprostředkovávat. Těch je v České republice v současné době zhruba 2200. Nešlo tedy o jednu z pseudoagentur, které na českém pracovním trhu také operují a kterým se budu věnovat v závěrečné analýze za čtrnáct dní.
 

Abyste se nenudili…
 

Když jsem do továrny dorazila na první směnu v sedm hodin ráno, ukázalo se, že už nejsou žádné volné skříňky. Tašku se svými věcmi jsem si musela vzít s sebou do haly. Z recepce mě poslali do špatné haly a chvíli jsem po továrně bloudila. Dostala jsem se do ohromné haly, která vypadala jako sklad Ikey, jedna hala byla vlevo a druhé dvě vpravo. Už se blížila sedmá a nikdo mi nedokázal poradit, kam jít. Konečně jsem našla mistrovou, která mi měla zadat práci, jenže ze mě ani z dalších dvou brigádníků neměla radost, protože pro výrobní linku, kvůli které si nás objednali, nebyl ten den materiál.

Od kolegy ze sladidel jsem věděla, že když pro mě nebudou mít práci, můžou mě z žiletkárny taky poslat domů a do agentury zavolat, že nejsem schopná práce, jako se to kdysi stalo jemu. Nutila jsem proto mistrovou, aby nám něco našla. Chvíli mi to trvalo, nechtěla se námi zabývat, ale byla jsem neodbytná. Obcházela s námi jednotlivé výrobní linky a říkala, ať nám dají nějakou práci, „ať se nenudíme“, a všude opakovala: „Hlavně je nepouštějte ke strojům, jsou agenturní.“

Strávila jsem pak dvanáct hodin lepením štítků na krabice naplněné balíčky s holicími „strojky“, tedy umělohmotnými nožičkami s hlavicemi, které jsou určené většinou jen k několika použitím. Krabice jsem po nalepení skládala na paletu. Oba moji kolegové Franta i Jana mi všechno pěkně vysvětlovali a docela bez obav mi ukazovali i stroje, které se pořád zasekávají.
 

Dáme si to napůl
 

Jana tu pracovala krátce. Byla samoživitelka, přistěhovala se nedávno z Vysočiny. Šestatřicetiletá vystudovaná zdravotní sestra, která ale nikdy ve zdravotnictví nepracovala. V minulosti se živila truhlařinou a dřevorubectvím. Na Teplicku bydlela blízko svých rodičů, kteří jí vyzvedávali děti ze školky. „A pak jsou s nimi tři hodiny, než přijdu,“ říkala a vypadalo to, že ty tři hoďky jsou absolutně v pohodě. Když jsem s ní mluvila, chtěla zrovna s rodiči ještě vyjednat víkendy, protože jednou za čtrnáct dní bude v práci. Během obědové pauzy pořád hlídala telefon. Její táta měl jít se svým vnukem k lékaři a ona mu sice napsala plnou moc, ale jim to prý někdy nestačí.

Jana hledala práci ve čtyřech firmách a vybrala si nakonec žiletkárnu, protože ji baví ty stroje. „Já si s nima rozumím,“ říkala spokojeně, když se v nich hrabala a snažila se to naštelovat tak, aby to konečně jelo. I Franta, který tam pracoval déle, uznal, že Jana je prostě dobrá a že to opraví rychleji. Sám byl vyučený elektrikář. Bylo mu něco přes dvacet a zatím střídal různé práce, protože bez praxe nenašel místo v oboru.

Janu trápilo jediné. Kvůli svému zdravotnímu stavu nebyla schopná pracovat v noci. U přijímacího pohovoru jí slíbili, že bude moct pracovat jen přes den. V provozu se to ale ukázalo jako nemožné, směny se prostě střídají. Tak se podřídila, před několika dny ale během noční omdlela. Hrozně se bála, že ji přeřadí na vedlejší halu, kde se pracuje jen přes den, ale byla by tam jen u pásu a nemohla by šéfovat výrobní lince.

Když se ukázalo, že jsem si nevzala oběd, rozdělila se se mnou Jana o ten svůj. Vzala mě kolem ramen, vedla mě do kantýny a říkala, pojď, dáme si to napůl.

A pak už jsme buď jen kmitali, až jsem se potila, nebo jsme čekali, až opraví stroj. Posledních několik hodin se nerozbil, nestihla jsem si tudíž ani uvědomit, že jsem se celou tu dobu vůbec nezastavila. Když šichta skončila, zjistila jsem, že mi nefungují nohy a hlava. Zbytek těla se zdál překvapivě funkční, přestože jsem měla ruce rozedrané do krve, jak jsem nešikovně brala z pásu krabice. Necítila jsem to. Ani ta únava mi nevadila, protože se mi s Janou a Frantou pracovalo skvěle. Doufala jsem, že další týden, kdy už jsem měla za sebou pět dvanáctek, budu zase s nimi.
 

Nekonečně monotónní práce
 

Janu přeřadili na vedlejší halu, už jsme spolu pak nikdy nepracovaly. Nepracovala jsem pak už ani s Františkem. Byla jsem celý týden na jiné výrobní lince a moji kolegové se střídali, protože měli krátký týden, kdežto já jsem tam byla od pondělí do pátku. V pondělí ráno jsem se ale potkala s jinou brigádnicí, Evou, kterou jsem znala už z dřívějška. Ještě spolu s mladým klukem z Jemenu, taky brigádníkem, jsme skládali krabice, vkládali do nich papírové vložky a plastové balíčky holítek. Krabice jsme zalepovali a polepovali štítky a pak je skládali na paletu.

Šlo nám to ve třech dobře, i když balíčky holítek na páse přijížděly bez ustání a museli jsme pracovat hodně rychle, aby se nám nekupily. Pak najednou řekli, že to za nás bude dělat stroj. Další balíky už totiž byly bez vložek a výrobní linka pokračovala dalším strojem, který sám uměl složit krabici, naplnit ji plastovými vaničkami, zalepit, poslat dál po páse, nalepit štítek a pak dokonce pomocí malého jeřábu skládat na paletu. Já jsem dostala za úkol vkládat na začátku celého procesu zelené kartičky do plastových vaniček. Z druhé strany bylo na kartičkách napsáno, co je to za produkt. Výrobní linka uměla úplně všechno, jen vkládání kartiček bylo rozbité. Byla to nekonečně monotónní práce.

A pak se to někde pokazilo a stroj začal chrlit zmačkané krabice, deformoval i plastové vaničky a ke všemu se nějak porouchalo i štítkování a nakonec i skládání na paletu. Pobíhali jsme tam jak blázni a nebyli schopni to zastavit. Vedoucí naší linky běhal s námi, všude po zemi ležely zdeformované balíky a za chvíli museli linku zastavit. Řekli nám, ať jdeme na oběd.
 

Do důchodu u pásu
 

Během oběda jsme měly s Evou čas si v klidu popovídat. Do žiletkárny šla, protože chtěla dvanáctky, aby nemusela každý den do práce. A taky proto, že na těch dvanáctkách jsou o hodně milejší lidi než na nové hale na osmičkách. V předchozí práci ve sladidlech se jí sice líbilo, ale dojížděla víc jak hodinu, a tak si řekla, že bude dělat delší směny, aby nemusela pracovat každý den.

Žila sama se synem, kterého vychovala. Byla účetní, ale před deseti lety zkrachovala firma, kde pracovala. Potom nemohla dlouho sehnat práci. Nejdřív se snažila najít si něco v oboru, ale nedařilo se. „Jak byla ta krize, zkusila jsem dělat uklízečku v Německu, to byla asi nejhorší práce, chovali se k nám hrozně,“ vzpomínala. Nakonec si tam udělala pracovní úraz, protože jí přiskřípl a zlomil ruku vozík, a proto ji ve zkušební době vyhodili. Syn tehdy nedodělal školu. „Nevěděla jsem, jestli prodat byt s hypotékou, jestli si vzít jednu práci, nebo mít dvě, jestli se zbláznit, nebo nezbláznit, takže jsem to neohlídala.“ Syn se teď živí podobnými pracemi jako ona a má invalidní důchod, protože má silnou cukrovku. „Říká mi, že přináší víc peněz než já, tak ať se nečílím. A já nevím, co mu na to říct, má vlastně pravdu.“ Syn vydělá třináct tisíc a Eva většinou tak deset. Dohromady zvládnou zaplatit nájem a syn se naštěstí rozešel s přítelkyní. Už se bála, že se sestěhují, a neví, jak by to sama utáhla.

Eva pracovala jen brigádně a pořád doufala, že by si mohla najít práci jako administrativní síla. Bylo jí už pětapadesát a děsila se toho, že až do důchodu bude pracovat u pásu. Přitom by ji vzali, zrovna nabírali. A neplatili by špatně, právě zvýšili mzdy. I úplně nekvalifikovaný dělník mohl vydělat osmnáct tisíc hrubého. Jenže Evu už to zmáhalo a říkala, že se během volných dnů pořád snaží najít si jinou práci.
 

Za temným sklem
 

Nad naší halou byla místnost, ze které jsme viděli jen temná okna. V nich pořád někdo stál a kontroloval, jak lidé dole pracují. Nebylo na ně moc vidět. Kolegové jim říkali kravaťáci nebo „ti nahoře“. Když jsme se s Evou vrátily z oběda, linka pořád nebyla opravená. Někdo nás upozornil, abychom hlavně předstíraly nějakou práci, aby ti nahoře neviděli, že neděláme nic. Chvíli jsme rovnaly vozíky s krabicemi, ale pak už jsme nevěděly, co dál dělat. Naštěstí to nakonec opravili. Střídaly jsme se u vkládání kartiček, ta druhá kontrolovala pás, aby bylo všechno v pořádku. Když bylo, zavíraly se mi oči, jak jsem tam tak seděla a hlídala. Když nebylo, skončilo to většinou strašlivým zmatkem jako z nějaké komedie. Trochu nostalgicky jsem vzpomínala, jak jsme ty balíčky dělali ručně a jak nám to hezky šlo. Rozhodně jsme neponičili žádný materiál jako stroj, který uměl všechno, ale jen když byl v dobrém rozmaru.

Seshora mě přišel napomenout nějaký inženýr, když měl pocit, že mám něco v puse. Řekl mi, že se na lince nesmí nic jíst, a zase odešel. Od té chvíle jsem cítila, že můžu být sledována úplně pořád. Byl to dost nepříjemný pocit.
 

Optimální teplota
 

Druhý den nastalo peklo. Venku bylo přes třicet stupňů a v naší hale nefungovala klimatizace. Ve vedlejší hale, kde byly lisy, klimatizace běžela a chladila vzduch tak, aby nepřesáhl třicet stupňů. Když jsem šla na záchod, vždycky jsem se snažila jít do vedlejší haly, abych aspoň na chvíli byla někde, kde ze mě nelije pot. Špatně se nám dýchalo a všichni o tom vedru pořád mluvili. Ptala jsem se, proč je ve vedlejší hale o tolik lépe. „Tam to chladěj, ale to dělaj pro stroje, ne pro lidi.“ Nějaká paní, která pracovala na vedlejší lince, se chodila k mojí mašině ovívat vzduchem z hadičky na čištění strojů. Ptala jsem se jí, jestli je to voda, a ona se smála. Byl to jen vzduch a nebyl ani studený, ale aspoň něco. Daly jsme se do řeči a ona říkala, že klimatizace je rozbitá a že to vedení nechce opravit, protože je to moc drahý. „Prej je tady optimální teplota,“ říkala, a já opáčila, kdo že to tvrdí. „No ti nahoře,“ a podívala se do oken, ze kterých nás sledovali, takže se zas rychle vrátila k sobě. Dole v hale se taky vykládalo, že nahoře prý mají úplně vohulenou klimatizaci, je tam prý jen sedmnáct stupňů!

Nějaké paní se udělalo z vedra špatně. Mně taky, motala se mi hlava a měla jsem pocit, že se dusím. Kartičky jsem najednou musela dávat dvakrát rychleji, protože jsme dělali zásilku s méně holítky a pás jel rychleji. Nestíhala jsem. Několikrát mi ruka ujela a praštila jsem se do ní, jak jsem se snažila dohnat svoje zpoždění.

Další dny bylo pořád vedro, pamatuju si to už jen v takovém mlžném oparu. Pot a špatný vzduch, který výrobní linky jen zhoršují. Ve středu už se mnou navíc nebyla Eva a já jsem poprvé pocítila nechuť seznamovat se s dalšími lidmi. Brigádničit nebylo tak veselé, jak jsem si myslela.

V jednu chvíli jsem dostala za úkol lepit nějaké krabice. Byla to vzácná chvilka, kdy jsem mohla dělat něco jiného než jen vkládat do zblbnutí kartičky. Jenže jsem neměla lepičku. Poslali mě za mistrovou a ta mě rezolutně odmítla. „Přece nepůjčím lepičku agenturní.“ Obcházela jsem různé vedoucí a prosila je, ať mi ji půjčí, že jinak nemůžu lepit. Nakonec se jedna slitovala, jenže když jsem spokojeně dorazila ke krabicím, už tam bylo dost lidí. Poslali mě zas na kartičky, kde jsem strávila celých dvanáct hodin. Tedy jedenáct, protože hodina se rozdrobí v pauzách. Když jsem potřebovala na záchod, poprosila jsem šéfovou, ať mě někdo na chvíli vystřídá. Přišla holka a ptala se, co má dělat. Vysvětlila jsem jí, jak má vkládat kartičky. „Je to ta nejdebilnější práce,“ neodpustila jsem si komentář. „Jako všechno tady,“ zasmála se. Když jsem po pár minutách přišla a viděla ji, jak se bokem naklání nad pás, který je moc vysoký, takže na něj menší člověk ze země dobře nedosáhne, a vkládá a vkládá, přivítala mě s úlevou. „To je fakt práce na palici,“ uznala a vrátila mi paklík s kartičkami, šťastná, že jde dělat něco jiného. Nestíhala jsem se ani podrbat a přemýšlela, že mě čeká ještě hodně hodin, než tohle skončí. A že mě bolí záda tak strašně, že bych dala všechno za masáž.
 

O všem rozhodují ti nahoře
 

Poslední dva dny jsem měla příjemnou šéfovou, Vendulu, která se mi snažila můj kartičkový úděl co nejvíc zpříjemnit. A když měla chvilku, přišla mi pomoct. V žiletkárně pracovala deset let. Před pár lety se jí narodilo dítě a po rozluce s manželem na něj zůstala sama. Když mu byl rok a půl, ocitla se bez příjmu. „Sociálka mi řekla, že na život mi po tom, co zaplatím nájem, musí stačit tři tisíce. Ale mně to nestačilo.“ V továrně jí naštěstí vyšli vstříc a zaměstnali ji na částečný úvazek. Byla jim moc vděčná, i když na první měsíce, kdy byl syn ještě malý a ona neměla pořádně hlídání, nevzpomínala ráda. „Bylo to těžký, ale teď už je starší a já jsem ráda, že tuhle práci mám, baví mě to.“ V první chvíli, když se vrátila ve vyprávění do minulosti, neměla daleko k slzám. Teď se k ní ale stěhuje přítel, budou na všechno dva.

Poslední den jsem na naší lince byla jako jediná brigádnice, ostatní pracovali zase ručně na skládání a plnění krabic. Já jako agenturní jsem přirozeně skončila opět na kartičkách. Vendula se sice snažila s týmem vyjednat, že se budeme střídat, ale narazila na odpor. Řekla jsem jí, ať to nechá, že to nějak dám. V noci se strhla bouřka, takže dnes nebylo zdaleka takové vedro jako předešlé dny. A v tom byl ohromný rozdíl. O pauze jsem si povídala s jedním z té skupiny, která se tak moc nechtěla střídat na kartičkách. Bylo mu trochu trapně, že se k tomu takhle postavili, ale nedokázal ostatním nic říct. Mladej milej kluk, vyučenej kominík, školu dělal v Praze. „A proč to neděláš,“ ptala jsem se překvapeně. Před pár lety jsem totiž sháněla kominíka a žádný na mě neměl čas. Prý se vrátil po škole domů a zkusil všechny kominíky v kraji. Nikde ho nechtěli, protože nemá praxi. A tak skončil tady a láduje holítka do krabic.

Po páté dvanáctce mi bylo podivuhodně dobře. Nechápala jsem, proč nejsem tak zmožená jako v předešlých dnech. Pak mi to došlo. Bylo to tím vedrem. Když se celý den nemůžete dobře nadechnout, je to úmorné. Při jedné z diskuzí o nefungující klimatizaci jsem se nesměle zeptala kolegů, jestli mají v továrně odbory. Bylo to ve chvíli, kdy jsme měli mít deset minut pauzu. Napadlo mě totiž, že by pro odbory nemělo být složité opravu vyjednat. Taky by tím mohli nalákat nové členy, každý by to zlepšení okamžitě pocítil. Šéfová vedlejší linky mi odpověděla: „Určitě ne, obávám se, že tady o všem rozhodují ti nahoře.“ Zvedli jsme hlavu. Uviděli jsme bledý obličej v temném okně a raději se rozešli k práci.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Série textů vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce:

Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem (Práce v nemocniční prádelně pražského Motola)
To je jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží (Práce v drůbežárně ve Vodňanech)
Neviděla jsem vyrůstat svého syna (Práce v supermarketu Albert)

Priemer: 4.2 (5 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama