Reklama
banner2-01-1509979936.png
Reklama

Touha po moci

Počet zobrazení: 1639
Webový časopis !Argument v svislosti s vymenovaním novej vlády Andreja Babiša priniesol ukážku zo 7. Kapitoly knihy politologa Oskara Krejčího Politická psychlógia.  Vybraná pasáž ukazuje, čo ženie niektorých ľudí do politickej kariéry a hlavné pohnutky najúspešňejších z politikov – na motívy štátnikov.

 

politicka_psychologie42868.jpgPopulistický náhled na podstatu politických vůdců je jednoduchý – politici jsou lidé nemorální, ženoucí se bezohledně za osobní kariérou. Také zkušenost varuje, že moc kazí lidi, či, jak pravil lord Acton, moc má tendenci korumpovat, absolutní moc pak korumpuje absolutně. A opravdu, málokterý člověk dokáže odolat pokušení získat či udržet si privilegia spojená s mocí za každou cenu. Je tomu mimo jiné i proto, že se až příliš často s úspěchem u politiků dostaví i přesvědčení, že sláva, materiální výhody, servis a samozřejmě pocty jsou projevem vztahu k jejich osobě, nikoliv k funkci. Ruský psychiatr a psychoanalytik A. Bjelkin přímo hovoří o „politické narkomanii“. Předpokládá, že při jakékoliv činnosti se v organismu produkuje hormon, který působí podobně jako drogy a dává člověku pozitivní emoce. Politická činnost, je spojena „jak s velkými výdaji energie, tak i s obrovským uspokojením pocitu potřeby moci, seberealizace, statusu a odpovídajícím emocionálním stavem, způsobujícím odpovídající biochemické procesy“. Politik si postupem času zvykne na takovouto biochemickou stimulaci, „je na politické jehle“. A tak „pro získání uspokojení potřebuje stále více moci, úcty, stále grandióznější politické projekty. Tento proces doprovází obdobná proměna osobnosti, jakou kreslí klinické diagnózy u lidí závislých na drogách: Nekritičnost k probíhajícímu dění, přeceňování vlastních idejí, podezřívavost a podobně.“ [2] To odpovídá i představě Harolda Lasswella, zakladatele politické psychologie, že lidé, kteří od ostatních hodnot oddělili touhu získat a udržet moc, jsou nebezpečnými členy společnosti.

Je možné doplnit, že příznaky „drogové závislosti na moci“ lze zaznamenat u politiků, kteří přijdou o svoji moc. Ztráta mocenského postavení zpravidla zasáhne samotné fyziologické základy osobnosti, tedy i myšlení, chování a jednání. Jako průvodní jevy se pak mnohdy dostaví „abstinenční příznaky“ v podobě hluboké deprese, ztráty sociální orientace, krize rodinných vztahů a podobně. Je tomu ale tak vždy?
 

Proč být politikem
 

Snaha pochopit důvody, proč se někteří jednotlivci profesionálně zabývají politikou, patří v politické psychologii k nejčastějším námětům diskusí i výzkumů. Je to ale též tématika, která nabízí velké množství rozporných odpovědí. Někdy je prostým problémem míra obecnosti dohledaných motivů či hloubka, kam až badatel chce zajít. Například Kathleen McGrawová prostě dospívá k názoru, že v demokratické politice u politika převládají dva motivy: „Za prvé, prosazovat politická opatření, které osobně preferuje, či jsou preferovány loajálními členy strany; za druhé, hledání znovuzvolení.“ [2] Takovéto příčiny jednání je samozřejmě možné u politiků nalézt – ale proč? Nestojí za přáním uskutečňovat vlastní politické cíle nebo být znovu zvolen hlubší motivy? Je tímto prvotním motivem touha naplnit obraz spravedlnosti, či prostě sobecký pud?

Moralizující pohled na politiku je velice častý, leckdy oprávněný a v mnoha případech sociálně užitečný. Lidé, kteří zastávají moralizující stanovisko, často vidí politiku jako oblast neřesti, zlovůle a sobectví; politik je pro ně člověk zlý, sobecký, zaměřený pouze na kariéru. Z tohoto zorného úhlu se jeví politik jako živočich hnaný touhou po moci. A jak psal Hobbes v Leviathanu, „vášně, které ze všech nejvíce podmiňují odlišnosti intelektu, jsou zásadně více či méně touha po moci, po bohatství po vědění a cti. Můžeme je všechny převést na první z nich, totiž na touhu po moci. Neboť bohatství, vědění a čest jsou jenom různé druhy moci.“[3]

Představě, že touha po moci vede politiky ke zradě přátel, idejí i lidskosti, odpovídá nejedna historická událost. Každý politický člověk viděl vedle sebe jistě několik příkladů toho, že ambicióznost může vést u politiků k tomu, že se projevují jako nekonzistentní osobnosti. Děje se tak zvláště tehdy, když ve jménu kariéry mění politické strany a s nimi i ideologické vyznání. Tento jev, který se stal masový v postsocialistických zemích, zdobí ovšem i mnohem slavnější podobizny, než jsou portréty českých či slovenských poslanců. Na druhé straně ale jsou i příklady výrazných osobností-politiků, u nichž změna doktrinální orientace a politické strany může být spojena se snahou prosadit své základní hodnoty. Někde mezi těmito dvěma možnostmi je pravděpodobně vysvětlení například jednání Benjamina Disraeliho, britského premiéra v 19. století, který nejen konvertoval z židovství na křesťanství, ale též přešel od toryů k whigům. Obdobně Winston Churchill dokázal během své oslnivé kariéry dokonce přejít z konzervativní strany k liberálům a znovu nazpět ke konzervativcům. Učinil tak pokaždé, když ztratil víru, že strana, jejímž byl členem, naplňuje jeho životní a politické cíle. Hnala jej touha po osobní moci, nebo představa sociálního zájmu? Nebo oboje?

Jak již bylo řečeno, ve filozofii je teze o vrozené vášnivé touze člověka po nadvládě poměrně častá. Populární představě o politice jako místu zlovolném a plném špatných lidí by mohla odpovídat i část poznatků politické psychologie. Přinejmenším psychoanalytický pohled na politika, alespoň v jeho původní freudovské podobě, je v tomto ohledu nesmlouvavý: Podle Sigmunda Freuda, Alfreda Adlera či Harolda Lasswella touha po moci vyrůstá z potřeby nahradit, vyvážit a odstranit vlastní nedostatečnost, slabost.
 

Komplex méněcennosti
 

Z hlediska klasické psychoanalýzy se státníci podobají Jungovým pacientům, kteří trpí „nesvobodou neurózy“ a jsou „zajatci nevědomí“. [4] Je pozoruhodné, že se Adler sice v pojetí vztahu člověka a společnosti v mnohém od Freuda a Junga lišil, jeho vnímání mocenské aktivity však začíná velice blízko názorům těchto dvou velikánů psychoanalýzy. I podle Adlera tam, kde je nalezen komplex méněcennosti, bude také přítomen skrytý komplex nadřazenosti. Pokud je z druhé strany zkoumán komplex nadřazenosti a jeho průběh, vždycky je nalezen více či méně zakrytý komplex méněcennosti. „Jednou z vlastností lidské povahy je zřejmě to, že když se někdo – ať dítě či dospělý – cítí příliš slabý, přestane se zajímat o druhé a usiluje výhradně o nadřazenost.“ Čili, „komplex nadřazenosti je jedním ze způsobů, jak se lidé s pocitem méněcennosti snaží uniknout svým těžkostem“. Na druhé straně ovšem „většina lidí nemá komplexy z toho důvodu, že pocity méněcennosti a nadřazenosti jsou jejich duševním mechanismem svedeny do společensky přínosných kanálů. Tento mechanismus je postaven na principu sounáležitosti, odvaze a logice zdravého rozumu.“ [5]

Také podle Lasswella člověk usiluje o moc proto, že mu slouží jako „prostředek kompenzace deprivace“; právě moc lépe než jiné hodnoty může „překonat nízké sebevědomí, a to buď tím, že změní vlastnosti vlastního JÁ, nebo prostředí, v němž působí“. [6] Čili – komplex méněcennosti vede k obranným reakcím jednotlivce, které ústí do přání dominovat nad jinými lidmi, k potřebě moci. Člověk posedlý touhou po moci je ochoten obětovat kohokoliv ve jménu mocenských výhod pro sebe. Podle Lasswella význam nenávisti v politice napovídá, že „tím nejdůležitějším osobním motivem je potlačovaná a mocná zášť k autoritě, nenávist, která získává částečné vyjádření a potlačení ve vztahu k otci, přinejmenším v patriarchální společnosti, kde muž kombinuje funkci biologického zakladatele a sociologického otce“. [7] Jedinec je ovšem špatným soudcem při objasňování svých vlastních motivů a zájmů. Jak tvrdil Lasswell, člověk, který si vybral politiku jako symbol své potřeby, obvykle zkouší utišit svou poruchu nevhodným sedativem.
 

Grandiózní dítě
 

Lasswell se domníval, že jednotlivec, který se zabývá politikou proto, že je mu nástrojem realizace osobních potřeb, se zpravidla snaží zkorigovat své vnitřní rozpoložení zcela neadekvátním způsobem. Politické symboly nejsou prostředkem přenosu afektu z racionálních důvodů, ale čistě z důvodu jejich velkého rozšíření a neurčité referenčnosti. Tak je pro tohoto autora „politickým typem“ člověka ten, pro něhož se „mocenské možnosti v každé situaci zdají výhodnější než všechny ostatní“. V tomto smyslu se nezdá přehnané říci, že „všichni lidé se rodí politiky, ovšem většina toto období přeroste“. [8]

Je pozoruhodné, že k obdobnému závěru lze dospět i pomocí výzkumů v oblasti kognitivní vývojové psychologie. Když G. Kenneth West popisuje dítě v Piagetově egocentrickém období, tedy ve věku od dvou do šesti let, charakterizuje dětskou sebestřednost jako obtížnost pochopit potřeby a pohled druhého člověka. Tento egocentrismus se odráží také ve vzájemných kontaktech dětí – čtyřleté děti si obvykle nehrají spolu, ale vedle sebe. V této paralelní hře si nevstupují navzájem do svého světa, zároveň mluví a neobtěžují se tím, že by naslouchaly druhým. „Pokud věříte, že sebestřednost končí v dětství,“ dodává West jako rutinovaný politolog, „poslechněte si příští politickou schůzi.“ [9] A opravdu se mnohdy zdá, že se parlamentních diskusí či stranických sjezdů v demokratických zemích účastní především děti ve druhém stadiu psychického vývoje.
 

Hraniční osobnost
 

Jako názorný příklad pesimistického pohledu na politického vůdce může sloužit studie Lloyds Etheredgeho o syndromu „basketbalové politiky“ [10]. Její závěry do značné míry odpovídají klasickým psychoanalytickým koncepcím. Blíží se ovšem též Machiavelliho představám o vladaři či Hobbesově obrazu politického světa. Podle Etheredgeho základem vědomí tvrdého politického hráče je slabé, bezbranné a „ohrožené JÁ“. Takovýto politik má malou sebeúctu i hrdost, velké pochybnosti o sobě, sklon cítit se nevhodný a zahanbený, žije s nepřetržitým strachem o vlastní sociální přijatelnost. Je nespokojen se svým intimním životem. Má strach z upřímnosti, otevřenosti a sebeprozrazení. Hlodá v něm nejistota a obava z hrozící katastrofy. Nad tímto základem se vypíná zcela odlišná část vědomí, „velkolepé JÁ“. Tato oblast vědomí obsahuje fantazie a pudové síly pro velkolepé činy, nadváhu nad děním ve světě a úplnou sebedůvěru. To mu umožňuje vnímat sebe jako osobnost nadřazenou ostatním účastníkům sociálního a politického dramatu. Výsledkem rozporuplného vztahu těchto dvou JÁ je politik se specifickými ambicemi, pojetím lásky, pohledu na protivníky, etikou, vztahem k humoru, ješitností i aktivitou.

  • Ambice. Vnitřní psychodrama politika manifestuje „idealizovaný přenos“ do institucí, jejichž je součástí. Jeho vnitřní topografie zná jen cestu vzhůru k nejvyšším úřadům, kde je lokalizována prestiž, sláva, uznání, moc; k takovým postům má politik téměř nábožnou úctu. Chce být na vrcholu sociálních a politických dramat doby, ovšem nechce zaujmout tuto pozici proto, aby naplnil určité zvláštní cíle, ale především proto, aby dosáhl co největšího osobního uspokojení. I když vyjadřuje určité ideje, zpravidla je to stylistická a symbolická záležitost, zřídka tak činí prostřednictvím uceleného programu. Nejdůležitějším příběhem je úspěch. Požaduje „zrcadlový přenos“ – usiluje o potlesk, touží po neskonalé lásce, po nespoutaném obdivu a respektu.
  • Nedostatek lásky. Politik vykazuje málo skutečné lásky a citů obecně. Existuje pro něho jen jedna oblast emotivních mezilidských vztahů – loajalita. Lze říci, že ostatní lidé jsou pro politika objektem narcistické volby. Pro lidi, kteří jej podporují nebo alespoň potenciálně podporují, má intenzivní zahrnutí do svých citů. Tyto vztahy jsou vampýrské – politik lidem ve svém okolí upírá samostatný život, modeluje je tak, aby žili pro něho, sloužili jeho ambicím. Politik má „trvalé zájmy, ale nemá trvalé spojence“.
  • Zrcadlový obraz protivníka. Obraz protivníka je technicky vzato „promítání dvojčete“. V mravním smyslu politik vnímá ostatní lidi jako repliku vlastní psychodynamiky. Všichni účastníci politického dění jsou vnímáni jako nositelé stejných egoistických ambicí a zájmů, jaké nachází politik u sebe – z čehož se rodí strach, pocit ohrožení, nedůvěřivost.
  • Vypnuté morální zábrany. Etika politika je odlišná od morálky obyčejného člověka. Politik nemá silné a principiální superego. To ovšem neznamená, že politik postrádá pocit mravnosti. Jeho fantazie ztělesněné ve velkolepém JÁ zahrnují téměř nábožný pocit morálního ospravedlnění. Ztotožňuje vysoké mravní ctnosti se svou vysokou pozicí ztělesněnou v jeho grandiózním snu. Nejracionalizovanější formě dává svým představám podobu vysoce ctnostných hodnot a mravního chování v podobě „státního zájmu“, „veřejného zájmu“ či „národní bezpečnosti“.
  • bezcitnost, agresivita a ješitnost. Politik zvládá mnohé mezilidské vztahy s taktickou vychytralostí, neboť si zachovává velký vnitřní odstup, je bezcitný, nevkládá velké emoce do ničeho jiného než zajištění vítězství. Agresivně se dere za mocí, je mstivý, trestá povýšence, kteří zpochybňují jeho přirozenou nadřazenost a blahosklonnou moudrost. Zpravidla jedná pod tlakem ješitnosti a strachu.
  • Emocionálně organizované myšlení. Mentální život politika je zaujat mocí. Nemůže tomuto nutkání uniknout a odpočinout si, neboť tento zájem je částí jeho osobnosti. Je zahalen do dvojsmyslů a nepřímých narážek; když přemýšlí či hovoří o důležitých otázkách, je ve stavu „mírné opilosti“. Touha po moci mu dramatizuje pohled na svět, tlačí jej, umožňuje jeho intuici vést jej. V tomto rámci může být lišácký a efektivní při získávání pozic.
  • Hyperaktivita. Politik vnímá svoji aktivitu jako angažovanost v grandiózním projektu. Při jeho realizaci je zaplaven nervózní energií. Rychle chodí, přetěžuje svůj pracovní režim, neodpočívá.

Podle tohoto pojetí politik žije – zcela, nebo alespoň částečně – ve světě silné imaginace, vnitřně odzkoušených hrozeb, sil a tlaků; je ovládán abstrakcemi. Jeho ambice jsou zpravidla v psychickém obalu vnitřní dramatizace. Ten zahrnuje grandiózní fantazie, podstatné přecenění pravděpodobnosti vlastního úspěchu, sklon idealizovat, ale i zjednodušující stereotypy. Nebo, jak by patrně řekli psychologové nezastávající psychoanalytické a neopsychoanalytické interpretace, jeho reflexe sebe sama je určitým způsobem posunuta. Některé rysy své osobnosti patrně nevidí zcela rovnovážně k jiným a celkově sám sebe posuzuje v relacích ke svému okolí a společnosti vůbec v té dimenzi, jež vyhovuje jeho apriorismům. Posuny v sebehodnocení souvisí ovšem i s mnoha jinými body tohoto výčtu, protože vlastní disponování, lépe řečeno „sebedisponování“ politika pro tuto činnost je určováno zpravidla jeho sebepojetím a sebeaktualizací, což je zřejmé i z tabulky. Ta ukazuje, jak podle citované nefreudovské koncepce vypadá duchovní základna politika jako hraniční osobnosti, tedy člověka mezi normálností a psychózou.

politik.png
 

Psychoanalytická diagnóza
 

Je nesporné, že touha po moci může mít podobu obsese, neurotickou či psychotickou podobu. Lze udělat diagnostický profil, který by mohl vymezit typického politika podle psychoanalytických pravidel: Hladina bazální úzkosti je u politika velice nízko. To znamená, že nejen biologické předpoklady, ale i nedostatek bezpečí a lásky v dětství i adolescenci spojených s nadměrně přísnou a negativistickou výchovou, u něho vyvolávají pocity nejistoty, ohrožení, strachu a tísně. Výsledkem je porucha vztahů vůči druhým lidem i k sobě, kterou pak politik kompenzuje touhou po nadvládě. U mnoha politiků je pak patrný pocit poslání, jakýsi „instinkt prvenství“, který je žene ke kariéře. V pozadí tohoto nutkání může být představa sebe sama jako vůdce či přímo vyvoleného. Z něho pak vyrůstají takové emociální stavy, jako je napjaté očekávání, kdy přijde jeho čas, touha po neustálém veřejném uznání, pomocí něhož si utvrzuje obraz sebe sama, to vše doprovázené bolestnými depresemi. Čili, jak uvádí často citovaný Heinz Kohut, narcismus jako porucha, chápaný též někdy jako narcismus maligní, zhoubný, je tedy spojen se zvláštním chápáním sebe: Pocitem vlastní grandioznosti a výjimečnosti, představou speciálních práv využívat ostatními lidi, nedostatkem empatie, sklonem ke vzteku tváří v tvář frustraci – v protikladu k lidem schopným jednat rozvážně a zachovat si humor. [11] A lze jít ještě dál, k sociálním důsledkům těchto psychických poruch – jestliže je kompulzivní jednání definováno jako nutkavá činnost, která může vést k sebepoškození, pak je možné válku uvádět jako příklad kompulzivního sociálního jednání.

Kompenzační teorie psychoanalytiků je elegantní, oblíbená a z mnoha ohledů ji lze pokládat za propracovanou. Jenže kromě toho, že nabízí řadu odpovědí, vyvolává i mnoho důležitých otázek. Proč například dětské trauma z některých lidí dělá politiky a z jiných ne? Musí vždy kompenzace probíhat v politice? Lasswellův únik pomocí rozšíření definice politika i na podnikatele není jednoznačnou odpovědí. I on pak zařazoval do analýzy kognitivní faktory – výběr kompenzace prostřednictvím politiky probíhá podle tohoto autora tehdy, když jedinec očekává ve sféře politiky větší výhody než v jiné sféře a když má kladnou zkušenost s možností této kompenzace.

Proč v dětství založená či probuzená agresivita se u některých politiků projevuje více a u některých málo či vůbec ne? Některé výzkumy z 50. až 70. let minulého století, které byly věnovány politicky aktivním lidem (zvláště zákonodárných orgánů jednotlivých států USA, které prováděl například James Barber, ale i řada dalších psychologů politiky), nepotvrdily hypotézu o tom, že lidé v politice hledají převážně kompenzaci svých nedostatků. Mezi zkoumanými zákonodárci byli lidé s různou úrovní sebevědomí, přičemž nebyl nalezen výraznější rozdíl při srovnávání zkoumané skupiny politiků se skupinou vysokoškolských studentů. Navíc některé výzkumy upozorňují, že politici mají motivaci k získání moci často jen mírně nadprůměrnou. Je-li přebujelá, blíží-li se k extrémním polohám, pak má negativní důsledky pro produktivitu kariérního úsilí – obdobně jako nedostatek touhy po moci. [12] Zdá se, že psychoanalýza dokáže lépe nemocné politiky léčit než popsat jejich zrození a předvídat jejich budoucí jednání. Teorii kompenzace je asi vhodné vnímat jako součást celého komplexu možných motivů, ne jako sólovou odpověď na otázku, proč politici tak usilovně touží po moci.

Představa o neurotickém zdroji touhy po moci zrozené ze slabosti – z obav, úzkosti, nenávisti a pocitu neplnohodnotnosti – může být ovšem v určitém smyslu pravdivá: Neurotiky politika láká, často do ní vstupují. Každý, kdo zná prostředí české či slovenské polistopadové politiky dobře ví, kolik psychicky problematických osob se v politice pohybuje. Hraniční osobnost je ale něco jiného než neurotik. Neurotikovi skutečně může moc sloužit k tomu, aby se zbavil pocitu bezvýznamnosti. Určité typy neurotiků jistě moc stimuluje více než psychicky zdravého člověka. Pocit slabosti a bezmocnosti v něm může vyvolat řízená koordinace práce, dokonce rada či pomoc, projev závislosti na lidech či podmínkách, jakýkoliv ústupek. Jestliže se neurotik bojí a domnívá se, že jej může ochránit politická kariéra, pravděpodobně se pokusí stát politikem. Z těchto skutečností ale nelze učinit jednoznačný závěr, že všichni politici jsou neurotici. Dokonce ani nelze říci, zda se v politice pohybuje více neurotiků, než je v průměru v celé populaci. Z druhé strany se zdá jisté, že zjevné neurózy mohou politické adepty v konkurenčním boji znevýhodňovat. Jiným problémem ovšem je otázka, zda touha po moci či moc sama může narušit osobnost.
 

Zneužití moci
 

Moralizující pohled na politiku neříká pouze, že se někdo za mocí žene – říká také, že když člověk moci dosáhne, tak ji zneužije. I když se takovýto názor může jevit jako nepřijatelné zjednodušení, jistě si zaslouží i experimentální prověření. Jak ukázaly některé pokusy, moc lidi mění nebezpečným způsobem. V psychologické literatuře je často připomínán experiment, který počátkem 70. let zorganizoval Philip G. Zimbardo na Stanford University. Projekt předpokládal dvoutýdenní simulaci vězení, přičemž otázka zněla, jak se budou chovat pokusní „dozorci“ a „vězni“ v tomto laboratorním kriminále. K pokusu byli náhodně vybraní lidé ve věku vysokoškoláků, kteří se pohybovali v oblasti, kde byl experiment prováděn. Celý pokus ale musel být již po šesti dnech ukončen. Důvod byl hrozivý. Brutalita „dozorců“ byla nejen vysoká, ale neustále stoupala; u mnoha „vězňů“ byly patrné příznaky psychického vyčerpání, propadali apatii a zoufalství. Obě skupiny vykazovaly malé pochopení pro to, že se jedná pouze o experiment, že nejsou skutečnými dozorci či vězni. [13] Výsledek pokusu jako by v sobě spojoval představu o sociální určenosti násilí a pudových impulzů k agresivitě, ale hlavně dokládal nebezpečí opojení mocí.

V téže době provedl jiný experiment na obdobné téma David Kipnis. Dvaceti osmi vysokoškolským studentům managementu byl přidělen úkol dohlížet na údajné dělníky při práci, přičemž kritériem úspěšnosti jejich činnosti byla rychlost práce dělníků. Polovina z těchto studentů dostala donucovací moc v podobě práva upravovat „dělníkům“ mzdy a udělovat jim velké pokuty, druhá půlka měla k dispozici jen svoji schopnost „dělníky“ přesvědčovat. Měřená byla i síla potřeby sociálních vztahů s podřízenými. Výsledek experimentu ukázal, že studenti s donucovacími možnostmi užívali svoji moc s pozoruhodnými doprovodnými jevy:

  • Moc zvyšovala pokušení užívat ji k ovlivnění chování podřízených;
  • Užití moci zvyšovalo přesvědčení, že chování ostatních je kontrolovatelné pouze příkazy autority;
  • Z toho důvodu držitelé moci podceňují formy jednání, které nejsou spojeny s mocí. Podceňují ale i podřízené osoby;
  • Podceňování zvětšuje sociální odstup od podřízených, kteří jsou pak viděni jako objekty manipulace a zasluhující opovržení, neboť nekontrolují vlastní jednání. [14]

Oba uváděné pokusy naznačují, že myšlenka lorda Actona o tom, že moc korumpuje, připomínaná na začátku této kapitoly, by mohla být pravdivá. Již zmiňované pocty a úcta jsou onou drogou, která obluzuje politiky. Nasednout ráno před vládní vilou do připraveného auta s řidičem, které má volný průjezd přes křižovatky, mít na stole připravenou utříděnou poštu, poobědvat výborné jídlo a neplatit za něj, odjíždět do zahraničí – služebně i soukromě – a nemuset se starat o valuty a ubytování, být neustále obklopen lidmi, kteří servilně přitakají každému slovu a jsou připraveni splnit přání, vést volební kampaň v Košicích a zaletět si na večer do Prahy letadlem premiéra, neboť je žádoucí ukázat se v divadle vedle prezidenta (i když nemáte hudební sluch a shodou okolností dávají operu) a po představení se vládním letadlem vrátit na východ Slovenska, odletět z lázní, kde připravujete materiály na sjezd své strany, vrtulníkem do Bratislavy, neboť chcete přijmout demisi ministra, být neustále v centru pozornosti novinářů a vídat se na televizní obrazovce, procházet se a dva kroky za vámi jde diskrétně vaše ochranka, potkávat na ulici neznámé lidi, kteří vás zdraví a otáčejí se za vámi. . . Obdobně jako má každý člověk jinou hladinu snesitelné bolesti, jistě též vykazuje odlišnou úroveň schopnosti lásky – a odolnosti proti mefistofelským svodům moci. Zkušenost praví, že většina rozumných lidí do roka či dvou podlehne pozlátku moci, a to i v podmínkách, kdy mají minimální prostor pro samostatné rozhodování. Snaží se pak udržet si mocenské postavení téměř za každou cenu. Ztráta moci je u nich spojena s psychickým šokem, který připomíná doprovodný jev těžkého zranění. Někteří, když dostanou druhou příležitost, vykazují částečnou imunitu a bývají proti opiátu moci odolnější. Jiní se ale naopak propadnou mocenské narkomanii ještě hlouběji než při prvním dotyku s mocí.
 

Škála motivů
 

Zároveň řada jevů spojených s úsilím o moc a jejím užíváním, které mohou u psychologa vyvolat obavy, je z hlediska politického řemesla zcela normální. Jestliže neurotik potřebuje být neustále utvrzován o svém významu, také politik, a to i zcela psychicky zdravý, potřebuje neustálé potvrzování toho, že je středem pozornosti – pokles zájmu je doprovodný jev úbytku moci. Nejhorší pro politika nemusí být kritická slova; horší může být nezájem lidí a embargo sdělovacích prostředků. Proto je obtížné zjistit, kdy se politik chová jako neurotická osobnost a kdy jen plní svoji roli. Je také rozdíl, když si politika za cíl stanoví blud, tedy nevyvratitelný omyl plný afektů, který je zcela v rozporu se skutečností, nebo pouze podléhá iluzím. Iluze jsou přece odvozovány z lidských přání, v určitých výjimečných případech mohou být uskutečnitelné. A rozdíl mezi bludem a iluzí v politice nemusí být patrný na první pohled.

David Winter shrnuje své výzkumy jevu známého jako „touha po moci“ do poznatku, že existují dva zcela odlišné druhy takovéhoto jednání. Ty vlastně odpovídají představám hlavních motivů touhy po moci ze zorného úhlu psychoanalýzy, zvláště pak Freuda a Adlera:

  • Přímé úsilí o moc. Jde o ofenzivní chování, které vychází z pocitu všemohoucnosti a vyvolenosti. U dospělých vyrůstá z dětské zkušenosti o výhodě, kterou dává držení moci, a to jak při asertivním, tak i při agresivním chování.
  • Moc jako kompenzace. Jde o defenzivní chování, které vyrůstá z pocitu slabosti a podřízenosti. U dospělého člověka jde pouze o snahu potlačit pocit slabosti a nízkého sebevědomí, které vycházejí z rané zkušenosti bezmoci a ze vzpomínky na to, že v minulosti byl objektem cizí moci. [15]

I prostá zkušenost ale ukazuje, že politická angažovanost ve smyslu úsilí získat moc má více zdrojů, než je chyba v racionalizaci vlastního komplexu méněcennosti či sobectví. Motivace úsilí o politický úspěch bývají různé – od agresivního sobectví přes lásku k sociálním kontaktům až po altruismus –, často též kombinované. Existují například studie o Franclinu Rooseveltovi, které popisují jeho život jako milostný vztah k moci, Bílý dům jako jeho přirozený domov – ale též americký lid jako jeho rozšířenou rodinu. Na druhé straně jiné výzkumy naznačují, že dokonce i revolucionáři, u nichž by se dalo předpokládat vyšší odhodlání k sebeobětování než u kariérních politiků establishmentu, jsou často lidé nevyrovnaní, možná to, co lze nazvat hraniční osobností. I když si revolucionáři jako lokomotivy dějin velice často zaslouží úctu, jejich psychologická charakteristika nedopadá vždy nejlépe. Podle analýzy Mostafa Rejaie a Kay Phillipse, která je věnována revolučním vůdcům 20. století, je revolucionářům vlastní asketismus (74 % zkoumaných případů), ale také již zmíněný komplex méněcennosti, který v mnohém objasňuje agresivní reakce na vnější svět (62 %), dokonce marnivost, egoismus, narcismus (54 %), sklon k estétství a romantickému myšlení odrážející se jednak v lásce k literatuře, jednak v donkichotství (46 %); slavný oidipovský komplex byl ale zaznamenán jen u menšiny (12 %). [16] Posoudit čísla z takovýchto výzkumů by vyžadovalo zevrubnou analýzu teoretických východisek a použitých metod.

Snad největším problémem všech hledání motivů toho, proč se někteří lidé vydávají na dráhu profesionální politiky, je snaha nalézt jednu příčinu. Jak bylo uvedeno již v předcházejících kapitolách, motivace k politické aktivitě je velice pestrá. Může jí být potřeba statusu či uznání ze strany okolí, ale i výzva vyrůstající ze situace, pocit odpovědnosti či obrana před násilím nebo vykořisťováním. I když touha po moci často obsahuje zkreslenou sebereflexi nebo přímo určité disproporce osobnosti, nelze tento fakt absolutizovat. Z psychologických hledisek je třeba připustit, že naopak motivacemi mohou být i jiné skutečnosti jako například: (a) reálná sebereflexe, při níž osobnost adekvátně hodnotí své schopnosti například organizační, komunikační či empatické, a dojde k závěru, že politická činnost je přesně tou, v níž by mohla své schopnosti maximálně uplatnit v obecném smyslu vlastní prospěšnosti, tj. prospěšnosti jiným i sobě; (b) reálná sebeaktualizace, při níž osobnost posoudí danou možnost z výběru mnoha jiných pro sebe sama jako efektivní; (c) konkrétní vymezení aspiračního pole či jinak cílových aspirací, tj. stanovení politické činnosti jako adekvátního seberealizačního prostoru.

Z dosavadního představování nejrůznějších mnohdy protikladných pohledů na motivy, které vedou politické profesionály při jejich úsilí o moc, se zdá, že je nutné pokusit se nalézt vlastní souhrnný pohled. Je zřejmé, že neexistuje jeden motiv pro všechny politické aktivity. Podobně se jeví jako nepochybné, že při hledání důvodů pro politickou angažovanost nelze vystačit jen s analýzou vnitřních sil člověka, ale že je nutné brát ohled i na situaci, v níž se nachází. S ohledem na všechny tyto skutečnosti lze vymezit přinejmenším pět hlavních skupin motivů, kterými je hnána snaha dosáhnout moc:

  • Touha Hobbesova člověka-vlka ovládat jiné lidi, tedy snaha mít moc kvůli moci. Takový typ motivace je nejčastějším příkladem – ale i základem poněkud zjednodušené generalizace – touhy po moci jako psychického (často psychopatologického) motoru politického jednání. Moc je vnímána jako možnost libovůle či svévole, absolutní svobody. Jedná se o Morgenthaovo pojetí lidské nenasytitelné touhy po moci, neboť splnění požadavku vládnout všem a všemu by vyžadoval dostat se do postavení boha. Při takovéto motivaci se může projevovat agresivita či autoritářská orientace osobnosti. Právě pro takovéhoto politika je příznačné přecenění významu vlastní osobnosti, nebo naopak to, že touhou po moci reaguje na vlastní komplex méněcennosti.
  • Záliba ve vedlejších atributech moci jakými jsou prestiž, servis, mediálnost, někdy i peníze a podobně. Podle Jamese Burnse je požadavek úcty, tedy sebepotvrzení z vnějšku, hlavním motivem politických ambicí. [17] Takovýto politik zpravidla postrádá dynamiku předcházejícího typu, jeho jednání nemusí mít ani destruktivní dopad na společnost. Touha po moci u něho často srůstá s touhou po majetku, přičemž politické postavení vnímá jako cestu k bohatství mimo prostředí trhu a náročné práce. Hédonistická orientace, kdy cílem moci je zajištění materiálních potřeb, může být spojena s dobrosrdečností – ale nemusí.
  • Obliba řemesla politického rozhodování a řízení, tedy moc jako zdroj uspokojení z práce. Takováto motivace je spojena se snahou dosáhnout úspěchu, ale i tvořivých, jedinečných výsledků. V takovémto případě může být politika vnímána jako hra. Wright Mills, který též odmítal představu, že by mohl existovat jednotný psychologický typ politika, v této souvislosti napsal, že významní politikové jsou mnohdy „poháněni láskou k technologické stránce své činnosti – ke kampaním, k zákulisním pletichám i k vykonávání svých úředních funkcí“. [18] Tento motivační soubor může zahrnovat i obecnější motiv afilace, touhy být v těsném kontaktu s jinými lidmi, k jejímuž uspokojení politická praxe nabízí příležitosti měrou vrchovatou.
  • Přání využít moc k dosažení společenských cílů jako je reforma, revoluce, získání lepších podmínek pro podnikání a podobně. Jde tedy o použití moci jako sociálního nástroje, který pomáhá naplnit požadavek být osobností starající se nejen o sebe, ale i o jiné lidi. Tato motivace může spojovat předcházející obavu s pudem sebezáchovy a touhou po svobodě. Někdy je ale srostlá s mesianismem, který ji pak v politickém instrumentáři může velmi přiblížit k prvnímu z uvedených typů – což mnohé analytiky mate například při portrétování revolučních vůdců s robespierrovskou rolí. Při dělení, které použil David McClelland [19], jde o sociocentrickou motivaci moci, na rozdíl od ostatních egocentrických motivací uváděných v tomto přehledu.
  • Snaha Platonova filozofa vyhnout se nadvládě hloupějšího, což je daleko více snaha kontrolovat situaci než vládnout lidem. Cílem není svévole, ale autonomie. S rostoucí mírou sociální zralosti člověk stále více ovládá své vlastní chování, což vyžaduje, aby kontroloval i podmínky své existence – aby byl svobodný. Aktivní politická participace je součástí takovéto kontroly. Potřeba svobody a autonomie často vyžadují, aby se člověk v mocensky strukturované společnosti vydal za politickou kariérou. Jestliže předcházející soubory motivů odpovídají McClellandovu vymezení „moc pro“, tento trs pohnutek odpovídá požadavku „moci od“. Potřeba seberealizace, ne psychická porucha, může být hnacím motorem takovéto politické kariéry.
     

*          *          *
 

Při moralizování nad touhou po moci je nutné mít stále na paměti problematickou, ale důležitou tezi: Politika je nejen prokletím, ale i dobrodiním lidstva. Pomáhá organizovat společnost, vyvažovat, třídit i uskutečňovat zájmy lidí. Provozovat politiku bez profesionálních politiků je nemožné. A platí zcela jednoznačně, že touha po moci patří k definičním znakům politika. Slabá touha po moci je projevem nezralosti politika a předpoklad jeho neúspěchu. Problém je v něčem jiném – u morálního člověka nesmí být touha po moci hlavní či dokonce jedinou životní hodnotou. Ovšem ani u politika, u něhož touha po moci převládá nad ostatními potřebami, nelze říci, že k dosažení tohoto svého cíle vždy použije asociální prostředky. Z druhé strany i vznešené cíle jako mír či spravedlnost mohou být některými lidmi spojovány s nehumánními politickými nástroji.

Ukázka z knihy:
KREJČÍ Oskar: Politická psychologie. 
Praha: Ekopress, 2004, s. 210-211 a 223-234

Poznámky

[1] Podle Političeskaja psichologija. Moskva: Akademičeskij projekt a Jekaterinburg: Delovaja kniga, 2003, s. 425.
[2] McGraw, Kathleen M.: Political Impressions. In: Oxford Handbook of Political Psychology. Edited by D. O. Sears, L. Huddy, and R. L. Jervis. Oxford University Press, 2003, s. 396.
[3] HOBBES, Thomas: Leviathan aneb látka, forma a moc státu církevního a politického. Praha: OIKOYMENH, 2009
(8. kapitola).[4] JUNG, Carl Gustav: Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 120.
[5] ADLER, Alfred: Porozumění životu. Úvod do individuální psychologie. Praha: Aurora, 1999, s. 41, 44 a 119.
[6] LASSWELL, Harold D.: Power and Personality. New York: W. W. Norton and. Co., 1948, s. 39.
[7] LASSWELL, Harold D.: Psychopathology and Politics. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1960, s. 75.
[8] LASSWELL, Harold D.: Power and Personality. Citované vydání, s. 22 a 160 (v originále kurzívou).
[9] WEST, G. Kenneth: Dobrodružství psychického vývoje. Kapitoly z vývojové psychologie. Praha: Portál, 2002, s. 140-141.
[10] Viz ETHEREDGE, Lloyd S.: The Hardball Practitioner. In: Political Psychology. Classic and Contemporary Readings. Edited by N. J. Kressel. New York: Paragon House Publishers, 1993, 1993, s. 114-125.
[11] Viz Kohut, Heinz: Self Psychology and the Humanities. Reflections on a New Psychoanalytic Approach. Eaited with an introduction by Charles B. Strozier. New York: Norton, 1985. Podle Winter, David, G.: Personality and Political Behavior. In: Oxford Handbook of Political Psychology. Citované vydání, s. 126.
[12] Viz Političeskaja psichologija. Moskva: Citované vydání, s. 424.
[13] Viz např. Sabini, John P., Silver, Maury.: Destroying the Innocent with Clear Conscience: A Sociopsychology of the Holocaust. In: Political Psychology. Classic and Contemporary Readings. Edited by N. J. Kressel. Citované vydání, s. 208-209.
[14] Kipnis, David: Does Power Corrupt? In: Journal of Personal, and Social Psychology, 14/1972, s. 40. Uváděno podle Lane, Robert E.: Rescuing Political Science from Itself. In: Oxford Handbook of Political Psychology. Citované vydání, s. 770-771.
[15] Viz WINTER, David A.: An Intellectual Agenda for Political Psychology. In: Political Psychology. Edited by K. R. Monroe. Mahwah and London: Lawrence Erlbaum Associates, 2002, s. 389.
[16] Viz Rejai, Mostafa, Phillips, Kay: World Revolutionary Leaders. New Brunswick: Rutgers University Press, 1983. Podle ANDREJEV, Andrej Leonidovič: Političeskaja psichologija. Citované vydání, s. 227-228.
[17] Burns, James MacGregor: Leadership. New York: Harper & Row, 1978.
[18] WRIGHT MILLS, Charles: Mocenská elita. Praha: Orbis, 1966, s. 276.
[19] Viz McClelland, David Clarence: The Achieving Society. Princeton: Van Nostrand, 1961.

Priemer: 4.5 (11 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama