Ukrajinská republika – příběh z Divokého východu?

Počet zobrazení: 3779

Český spisovatel a filozof Milan Kundera říká, že v kulturně, etnicky či politicky košaté Evropě máme sklony nahlížet vše východnější jako zaostalé, barbarské, divoké. Český emigrant nejspíše dobře ví, o čem mluví, koneckonců (možno i proto) již desetiletí žije a tvoří ve Francii.

Teď ale již o něco vážněji: může na tomhle zjednodušeném, paušalizujícím tvrzení alespoň něco být? Snad. Zatímco soudobá Západní Evropa se potýká „jenom“ s houstnoucím importem islamistického terorismu, východně od Evropské unie je situace o dost vyostřenější. Dalo by se dokonce obrazně říci, že zatímco „Divoký západ“ značí starý, dějepisný pojem se státně-mytologickými rysy, novotvar „Divoký východ“ dost možná postihuje nejsoučasnější vývoj.

euromaidan_jose-luis-oriheula_843.jpg
Ilustračné foto: Jose Louis Orihuela / Flickr

Když ruský prezident Vladimír Vladimirovič Putin svého času prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, nemluvil (v jistém ohledu) tak úplně scestně. Řada nástupnických států se od oné divoké doby potácí v nejrozličnějších, pokud možno krvavých zmatcích. Zatím poslední politická, či chcete-li převratová kauza Ukrajiny alias Porošenko kontra Saakašvili mluví za mnohé.

Ukrajinská republika je dnes nešťastná země, a přitom po zhroucení Sovětského svazu na tom nebyla nijak špatně. Natožpak beznadějně, což si dnes myslí mnozí účastníci neustávajícího proudu ukrajinských emigrantů. Hlavně mladí lidé, jež by dle příslušných výzkumů z vlasti odcházeli, i kdyby na „vostoku“ nedoutnala internacionalizovaná občanská válka. Z průmyslové a mimořádně úrodné země, co měla zkraje 90. let zhruba 52 000 000 obyvatel, nyní zůstává kolem 42 milionů občanů žijících v zubožené, takříkajíc zbytkové entitě. Zmítané gigantickou korupcí, oligarchickým panováním, nepotismem, banditismem, útlakem etnických menšin a pochopitelně propadem životní úrovně širokých vrstev.

Následky dlouhodobého tristního stavu bijí do očí. Někdy jde přitom o skutečnosti poněkud překvapivé. Když se na konci bipolárního světa (protiústavně) dělilo Československo, sotvakdo předpokládal, že by Slováci přestali být v dohledné době největší menšinou Česka. A přece šlo o omyl, dnes jsou to právě – Ukrajinci...

Navzdory naznačenému vývoji jsme až doteď občasně ujišťováni, že Ukrajina se postupně (z)konsoliduje, neřkuli posléze přece vstoupí do NATO či EU. Prostě do dalšího „sajůzu“, což v ruštině není nic jiného než „unie“. Jenže po zakladatelských událostech stávajícího ukrajinského režimu cílí jeho vývoj (vcelku pochopitelně) jinam. Po nikdy nevyšetřené střelbě snajperů na Majdanu, po puči s přímou podporou „demokratického společenství“, po pokusu o vytlačení Ruska ze strategického Krymu, po masakrech „ohněm a mečem“ a následném ozbrojeném tažení vzbouřenců jištěných Moskvou ukrajinské strasti zdaleka nekončí. Rostou.

Západní diplomaté dnes už nepokrytě upozorňují na Janukovičovou černou díru na peníze, nebo na tamější líheň politiků, kteří teprve pozvolna začínají chápat, že Západ o ně ztratil zájem. Na samotné Ukrajině významně přibývá obecné nespokojenosti, krom jiného mezi vysoce postavenými veterány konfliktu na Východě. Ústřední vláda není reálně schopná uplatňovat výsostná práva ani na území pod svou oficiální kontrolou, přičemž separatismus nabývá na zvláštním významu v dalších regionech. Včetně nám blízkého Zakarpatí, prvorepublikové Podkarpatské Rusi.

Potvrzením dosud řečeného se naposledy stalo nové kolo boje za politický comeback Michaila Saakašviliho. Dotyčný totiž dobrodružně tvrdí, že zřizuje svou sič, což značí zjevný odkaz na dávné kozácké státy ve státě!

Charismatický a poněkud labilní exprezident Gruzie je vůbec pozoruhodnou figurou. Stojí za připomenutí, že udržuje dobré vztahy s některými vlivovými skupinami USA (čemuž by mohly nasvědčovat i podivné zmatky kolem jeho opakovaného zatýkání ukrajinskými úřady) a že roku 2008 se zahraniční podporou atakoval odpadlické oblasti Jižní Osetie a Abcházie. Po bleskové porážce v následné rusko-gruzínské válce však jeho hvězda začala rychle pohasínat. Načež z rodné země prchl před trestním stíháním. Další velkou příležitost získal po prozápadním převratu v Kyjevě, kdy naráz dostal jak místní občanství, tak gubernátorský úřad v Oděse. Aby se ale později stal i v nové vlasti nežádoucí osobou. Po násilném návratu pak pozoruhodným zdrojem rostoucí nestability státu. Trhaného nejrůznějšími zájmy a neklidem, jejichž zdroje nespočívají často ani tak uvnitř, nýbrž spíše vně nepevných hranic.

Krom jiného východně od Ukrajiny, v Ruské federaci. Poněkud znechucené mimo jiné faktem, že v podstatě neúčinné hospodářské sankce trvají (k oboustranné škodě) jaksi donekonečna. Případně tím, kolik peněz již stálo obsazení strategického Krymu a dotování secesionistů v Doněcku a Luhansku. Existují dokonce hlasy, že jisté tendence Moskvy k politickým posunům v dotyčných pseudostátech naznačuje i nedávné nové angažmá „zelených mužíčků“ na Donbasu.

Vše má ale svůj čas, zejména vůle ke kompromisům. V případě pevnou rukou vedeného Kremlu jí můžeme čekat nejdříve po prezidentské kampani příštího roku. Jestli však aspoň poté přestane být Ukrajina třtinou ve větru vztahů mezi velmocemi, je nanejvýš diskutabilní.

(Článek je upravenou verzí textu, který zveřejnil časopis !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984