Reklama
Reklama

Válka jako nástroj doktríny „America First“

Počet zobrazení: 1558
Ilona Švihlíková v časopise !Argument vysvetľuje súvislosti Trumpovej globálnej obchodnej vojny. Prečo heslo America First znamená skôr „Bude po našom“?

Z ekonomického hlediska Spojené státy právě vedou hned dvě války. Tu první, měnovou, ohlásil ministr financí Mnuchin na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, když jen tak jemně podotknul, že slabý dolar USA nevadí. Jeho „bokem“ pronesené vyjádření ovšem vzbudilo velkou vlnu nevole. Slabý dolar je odklonem od dlouhodobé politiky silného dolaru, ale dobře zapadá do Trumpova hesla „Amerika na prvním místě“. Slabší dolar může posílit export, ale je to krátkodobé, konjunkturální opatření – bez přemýšlení nad dlouhodobými konsekvencemi, aniž by jen částečně bralo v úvahu zájmy, priority či reakce jiných zemí. „Bude to po našem!“ je nejvýstižnější překlad hesla America first.

A teď tedy došlo, v době celosvětové nadvýroby v těchto odvětvích, na zavedení vysokých cel na ocel a hliník. Trumpovi se podařilo využít specifickou právní úpravu z 60. let, týkající se národní bezpečnosti, k prosazení těchto bezprecedentních opatření. A hovoří se o obchodní válce, přičemž Trump už tweetuje, jak se na ni těší a jak snadné je takovou obchodní válku vyhrát.

(Překlad jeho tweetu z FT: Když země (USA) ztrácí miliardy dolarů v obchodě s téměř každou zemí, se kterou obchoduje, pak jsou obchodní války dobré a snadno se vyhrávají. Když máme třeba s nějakou zemí deficit 100 mld. dolarů, oni jsou mazaní, pak přestaneme obchodovat a ve velkém vyhrajeme! Je to snadné!)

Očekávat ovšem, že ostatní budou jen tak sedět a přizpůsobovat se politice člověka, jehož zběsilé tweetování destabilizuje celý svět, je – tak nějak typicky americké (nebo, chcete-li jinak: mimo realitu).

Americká politika se i za Obamy snažila „potrestat“ země, které údajně manipulují svou měnou, což se ovšem nepovedlo ani Obamovi, ani Trumpovi, ba co víc, čínský yuan se protlačil mezi země s tzv. Zvláštními právy čerpání a posílil tím svůj mezinárodní status.

I když je Obama považován za příznivce multilateralismu, není jím. Obama, nebo možná jeho okolí, si uvědomoval měnící se podstatu silokřivek mezinárodních ekonomických vztahů (v nichž nejde jen o obchod, ale i o intenzívně s ním propojené investice). Obama se snažil vytvořit obchodní bloky (o čemž jsem psala již před čtyřmi lety, viz seriál Válka bloků na Britských listech), které měly zafixovat pravidla – taková, aby USA mohly udržovat kontrolu nad systémem. Proto takový tlak na arbitrážní klauzuli ISDS, tedy na možnost žalob korporací na národní státy. Oba dva navrhované bloky – tedy TTIP (spolu s EU) a TPP, Transpacifický blok, měly samozřejmě také geopolitické souvislosti. První byl namířen proti Rusku, druhý proti Číně. Ten první byl Trumpem poslán do věčných lovišť, druhý v modifikované podobě ožívá, ovšem bez účasti USA.

Zkrátka, ani za Obamy nebyl multilateralismus na pořadu dne. Instituce, které jsou s ním jako s principem na ekonomické úrovni spjaty, Světová obchodní organizace například, se již téměř dvacet let nacházejí v krizi, a nebo – jako MMF a Světová banka – čelí dlouhodobé a neutuchající krizi legitimity. Jenže, z fáze kritiky ze strany rozvojových a rozvíjejících se zemí se dostáváme do fáze nové: vytváření alternativních struktur. Cesta k jejich zakotvení a efektivnímu fungování bude dlouhá, jistě ne snadná, a některé z nich to vůbec nemusejí přežít. Ale i tak platí, že Asijská investiční a infrastrukturní banka či Rozvojová banka BRICS jsou něčím, co vyjadřuje mocenský posun, oslabování Západu, v první řadě oslabování hegemona.

Volný obchod je hra vítězů – tohle dobře věděl už americký ministr financí Alexander Hamilton, nebo německý ekonom Fridrich List, když pro své země, tehdy „dohánějící centrum“ v podobě imperiální Velké Británie, vymýšleli protekcionistickou politiku a rozvoj domácího průmyslu. USA se ke straně vítězů mezinárodního obchodu už (zase) nepočítají, i když situace zdaleka není tak černobílá, aby ji bylo možno posuzovat jen okem deficitu obchodní bilance či běžného účtu.

Brát obchod jako hru nula-jedna (já vyvážím, já vyhrávám, ty dovážíš, ty prohráváš) není nic nového, právě naopak. Toto vnímání mezinárodního obchodu je úzce spjaté s merkantilistickou doktrínou, na níž postavila svůj vzestup – ano, Velká Británie. A byla by to i Francie, kdyby neprohrávala války a nerozfrncala peníze na stavbu Versailles. Teprve když si Velká Británie vytvořila náskok, zalíbila se jí idea volného obchodu. A neomerkantilismus je klasická strategie dohánění pro rozvíjející se země…

USA prosazovaly volný obchod a s ním spjaté infrastruktury jako WTO – dokud byly vítězi. Ale už nejsou, proto musejí reagovat…

Měnové války mají ekonomové spojeny s meziválečnými obdobími, především s reakcemi na Velkou depresi, kdy jako jeden z nástrojů, jak se z krize dostat, sloužila kladná obchodní bilance. I když řada zemí, typicky Německo, neustále trpí chorobnou představou, že to tak mohou mít všichni, svět je uzavřený systém – všichni nemohou víc vyvážet, než dovážet. Tzv. kompetitivní devalvace, neboli záměrné oslabení měny (aby byl export levnější) patří také k období po roce 2008, i když k závažnějším střetům nedošlo.

Nyní ovšem nejsme v situaci krize, tedy prozatím ne. Svět naopak zažívá vzácné období synchronizované konjunktury. Trumpův návrh tedy není směřován k „řešení“ (jakkoliv kontraproduktivnímu) aktuální ekonomické situace. Trump dělá vše proto, aby udržel USA v pozici „na prvním místě.“

A už to jede: daňové změny pro korporace (zesílení závodu ke dnu), uvalení cel, vyhrožování zemím, se kterými mají USA vysoké obchodní deficity, záměrná politika slabšího dolaru (která ovšem nemusí být v souladu s tím, co plánuje u úrokových sazeb FED), stažení se z dohod jako je TTIP a TPP, prodlužování renegociace dohody NAFTA s Kanadou a Mexikem.

I když to tak na první pohled nevypadá, Trump je pokračováním Obamy. Tomu se nepovedlo pomocí bloků vytvořit detente vůči Rusku a Číně (ani vojensky, ani geopoliticky, ani ekonomicky). Trump proto najel na to, co je mu i jako byznysmenovi bližší, unilaterální postup, aniž by se musel s někým domlouvat, či činit kompromisy.

Trump kašle na bloky, na dohodu o pravidlech mezi spojenci. Možná instinktivně, protože na analýzu u něj sázet nemůžeme, si uvědomuje, že ve hře je mnoho – pozice hegemona světového systému. Jde proto do unilaterální bitvy. Tam, kde chtěl Obama vnutit pravidla a la ISDS svým tzv. spojencům (přesněji vazalům) a doufal, že Čína a spol. budou dotlačeny k podřízení se těmto pravidlům, Trump se s nikým a nikde dohodnout nechce. Sám uvalí cla, sám oslabí dolar, ostatní budou hrát podle jeho rozhodnutí – nebo? Nebo co vlastně?

To, že mocní dodržují pravidla jen tehdy, když se jim to hodí, není nic překvapivého (zmiňme, abychom zůstali v ekonomické oblasti, například Pakt stability a růstu, který jak Německo, tak Francie hned na začátku fungování společné měny porušily  a samozřejmě pak odmítly potrestat samy sebe).

Americká politika už si dlouho počíná mírně řečeno neefektivně. Tvrdě řečeno: hloupě a kontraproduktivně. Pevné spojenectví mezi Ruskem a Čínou (které rozbíjel Henry Kissinger) je jedním z viditelných následků této politiky. EU v pozici vazala USA následovala, i když to pro ni bylo nevýhodné, iracionální a poškozující. Jenže nový pán Bílého domu si těchto „obětí“ vazala očividně neváží, takže vazal je zmaten. Nabízí se mu ovšem šance na realističtější politiku, k čemuž ale bude nutná zásadní obměna „elit“ – Německem počínají a Evropskou komisí konče.

Trump už se nijak netají svým úkolem: rozbít systém, který (snad paradoxně) USA v minulosti vytvářely a obnovit v nové konstelaci postavení hegemona – USA. Historická zkušenost nám říká jedno: hegemon nakonec prohraje, ale náklady této bitvy budou strašné.

Ale jak se vyhnout válce (měnové, obchodní, ale především té skutečně vojenské), když jsou u moci ti, kteří si ji tak přejí?

Foto: The White House / Public domain

Priemer: 4.6 (10 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama