Reklama

Záhady 17. listopadu

Počet zobrazení: 2246

Na podzim 1989 se dříve téměř nepředstavitelná utopie stala náhle překvapivým skutkem; přesto se hloubaví nedůvěřivci neustále i po 28 letech dotěrně ptají, proč se u nás komunistický systém rozsypal tak rychle, jednoduše a snadno jak domeček z karet, zda k tomu nemohlo dojít dříve, jak to, že se během pouhých pár měsíců synchronizovaně jako domino zhroutily do té doby neotřesitelné, mj. spolehlivou armádou, bezpečností, milicemi a kovanými soudruhy pečlivě chráněné komunistické režimy i v ostatních bratrských socialistických zemích ve východní Evropě.

Nečekaná rychlost, celkový rozsah a hloubka převratných změn bez viditelné přítomnosti násilí, kterou si nedovedl představit ani ve snu, zaskočila také proslulého sovětologa profesora Richarda Pipese, důvěrně zasvěceného do nejtajnějších zpravodajských zdrojů, z nichž připravoval každodenní podklady pro prezidenta Ronalda Reagana.

Do té doby se komunistické vlády ve východní Evropě pevně opíraly zejména o dva stabilní pilíře – o sovětskou supervelmoc zvenčí a o nezpochybnitelný monopol moci komunistických stran, zakotvený v Ústavě, uvnitř.

Dílčí vysvětlení náhle vzniklé anomálie naznačují některé nedávno odtajněné sovětské dokumenty, např. stenografický záznam z porady nejvyšších představitelů států Varšavské smlouvy 4. prosince 1989 v Moskvě. Na pozvání hostitele M.S. Gorbačova se jí zúčastnili W. Jaruzelski, N. Ceaušescu, K. Urbánek, P. Mladenov, R. Nyers a H. Modrow; až na dva první hosty se zde ostatní ocitli poprvé, do nejvyšších funkcí je vynesly čerstvé převraty reagující na hluboké domácí krize všech zemí socialistického tábora. S neskrývanou úzkostí doufali, že se jim v Moskvě dostane potřebné pomoci a nutné záchrany.

M.S. Gorbačov v obsáhlém referátu (celkem 17 stran tištěného textu) však vyzvedl především vlastní nadějné úspěchy dosažené při jednání v Itálii, s papežem a na summitu na Maltě s G. Bushem. Aktuálním krizovým problémům bratrských zemí, které zcela nezadržitelně směřovaly k finálnímu krachu, se elegantně vyhnul, okrajově jim věnoval pouze pár řádků. Situace byla zřejmě již beznadějná. Nový sovětský postoj s předstihem kopíroval uskutečněné převratné změny ve východní Evropě. Neúprosná krize už hrozila též Sovětskému svazu, který proto tvrdě preferoval ochranu svých vlastních zájmů (bojoval o přežití), jako důležitého partnera uznával především Washington.

O přelomovém jednání na Maltě referoval M.S. Gorbačov mj. takto: „I my (tj. Sověti – pozn. aut.) říkáme, ať svobodné volby rozhodnou, také vy (tj. USA) jste zastánci svobodných voleb. Říkáte (tj. USA), aby se ve východní Evropě uskutečnili svobodné volby. Ve střední Americe. Nechť jsou svobodné volby též v Afganistánu. Vy (tj. USA) jste přesvědčeni, ať si sami zvolí koho chtějí. Tedy, za těchto podmínek oni (tj. USA) souhlasili s dalším pokračováním našich rozhovorů.“

Klíčovým momentem sovětsko-amerických jednání, kardinální podmínkou realizace summitu Gorbačov – Bush, nutnou vstupenkou na Maltu se tedy stalo zadání vytvořit nezvratně situaci umožňující konání svobodných voleb ve východní Evropě!

Lze to považovat za jakýsi opožděný návrat k původním myšlenkám Deklarace o svobodné Evropě. V průběhu druhé světové války Spojenci svěřili státy východní Evropy Stalinovi do sféry sovětského vlivu a právě tato Deklarace měla mj. poněkud korigovat svévolné chování Stalina v jeho budovaném bloku.

Velká trojka – USA, Velká Británie a SSSR – se tehdy na Jaltě (1945) společně zavázala nechat na osvobozených územích proběhnout svobodné a demokratické volby a naplnit tak zásadu Atlantické charty: zajistit právo každého národa zvolit si vládní formu, v níž chce žít, tzn. vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli daného lidu.

Hlavní prioritou Moskvy, nyní horečně usilující o přežití a modernizaci, se neodkladně stala nutnost všemi silami zabránit hrozícímu rozpadu samotného Sovětského svazu a to i za cenu (dočasného?) opuštění východoevropských satelitů – jak smutně v r. 1999 konstatoval G. Šachnazarov, bývalý zahraničněpolitický poradce posledního generálního tajemníka KSSS a prvního a zároveň též posledního prezidenta SSSR. Což bylo (náhodou?) v radostném souladu s latentními tužbami mlčící většiny našich i ostatních východoevropských občanů, avšak v ostrém protikladu s marným očekáváním nejvyšších stranických funkcionářů, které Moskva bez skurpulí hodila přes palubu.

Efektivním prostředkem zabezpečení vlastních cílů Moskvy – perestrojky, rychlé regenerace a modernizace sovětského potenciálu, perspektivního rozvoje sovětské společnosti apod., úhrnně dosáhnout finálního upevnění globální pozice SSSR – se stal úkol nastavit takové specifické předpoklady, které přivedou východní Evropu ke svobodným volbám. Pravděpodobně prostřednictví (nahodilého?) řetězce zásadních defenestrací nic nechápajících přestárlých východoevropských vůdců a navazujícího domina radikálních politických převratů v satelitních zemích.

Připuštění riskantní eventuality uspořádání svobodných voleb ve východní Evropě vytyčovalo přímou cestu k ukončení studené války a ke zkrocení smrtelné spirály zbrojení a především k nastolení nezbytné důvěry ve vztazích mezi oběma supervelmocemi. Nepochybně to sice vedlo ke ztrátě dominantního vlivu v satelitech a k zaručenému krachu tamních režimů; na druhé straně tento krok bořil dosavadní bariéry a otevíral přístup k tolik potřebným zahraničním úvěrům a k nezbytným transferům nejmodernějších technologií a inovací ze Západu, zejména v oblastech, kde SSSR výrazně zaostával za světem. (Jak dnes víme, ani tento překvapivý obrat Sovětský svaz nakonec stejně nezachránil.)

Před 28 lety panovala v ČSSR atmosféra všudypřítomného strachu po brutálním rozehnání demonstrantů na Národní třídě, sílily opodstatněné obavy z možnosti dalších zásahů bezpečnostních složek a naší armády. Ve zbývajících týdnech před toužebně očekávaným summitem si však sovětské vedení rozhodně nepřálo opakování náměstí Nebeského klidu uprostřed Evropy, garantovalo proto československé opozici, že všemi prostředky zabrání použití síly ze strany čs. úřadů. Vzápětí po 17. listopadu 1989 se totiž sovětské vedení kategoricky odvrátilo od celého předsednictva ÚV KSČ a údajně s ním dokonce přerušilo veškeré kontakty. Paradoxem zůstává, že případného bezprostředního garanta tohoto nezasahování by představovaly jednotky Sovětské armády dočasně umístěné na území ČSSR, které byly připraveny paralyzovat event. excesy, pokud by se však k nim vedení KSČ tehdy vůbec odvážilo.

V niterním zájmu Sovětského svazu bylo, aby k zásadní změně režimu v ČSSR rychle došlo ještě před Maltou. Jinak by spontánní demonstrace dopadly stejně jako v Palachově týdnu v lednu 1989! Určitě zcela bez významu nebyla také role návštěvy nejvyšších náčelníků KGB (z Prahy odletěla 18. 11. 1989), která pravděpodobně poněkud přispěla ke zchlazení horkých hlav některých našich horlivých generálů… Obecně známým a nesporně všestranně vítaným výsledkem zůstává, že v Listopadu 1989 československá armáda zůstala v kasárnách a sovětská také.

Je mi proto velkou záhadou současné vystupování některých „zasloužilých“ pamětníků, kteří jsou plně do detailu seznámeni s tehdejší realitou (jako např. Michalové Kocáb a Horáček) a přesto dnes nehorázně tvrdí, že největší nebezpečí pro naši „sametovou revoluci“ představovaly jednotky Sovětské armády. Stává se snad běžnou a neoddělitelnou součástí jejich politické výbavy účelové popírání skutečnosti, záměrné překrucování faktů a používání lži?

(Uverejňujeme v spolupráci s českým názorom portálom Vaševěc.cz)

Priemer: 4.7 (36 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama