Reklama

Zánik Sovětského svazu

Počet zobrazení: 3301

Politológ Oskar Krejčí píše v českom internetovom časopise !Argument o  rozpade ZSSR, jeho geopolitických i vnútorných okolnostiach a dôsledkoch.

12. června 1990 vyhlásila tehdejší sovětská RSFSR svoji státní suverenitu; dnes se tento den v Rusku připomíná jako Den Ruska. Přinášíme ukázku z připravované knihy politologa Oskar Krejčího Geopolitika Ruska. Jedná se o pasáž věnovanou tématu, které stále vyvolává emotivní debaty. Redakce !Argumentu věří, že stati, jako je tato, napomohou zvyšování kultury diskuse i u těch nejproblematičtějších témat.

V lovecké rezidenci ÚV KSSS v Bělověžském pralese (dnes na území Běloruska) se 7. prosince 1991 sešli nejvyšší představitelé tří sovětských republik s převážně slovanským obyvatelstvem. Údajně byla schůzka svolána proto, aby zmínění činitelé projednali problematiku dodávek ropy a plynu. Při té příležitosti – prý z iniciativy Borise Jelcina – následující den podepsali takzvané Bělověžské dohody. Mezi podepsanými smlouvami je i Dohoda o vytvoření Společenství nezávislých států, jejíž první věta zní: „My, Běloruská republika, Ruská federace (RSFSR), Ukrajina jako státy-zakladatelé Svazu SSR, které podepsaly Svazovou smlouvu roku 1922, dále nazývané Vysoké smluvní strany, konstatujeme, že Svaz SSR jako subjekt mezinárodního páva a geopolitická realita končí svoji existenci“. Toto rozhodnutí mělo právní podklad v článku 72 tehdy platné Ústavy SSSR, podle něhož si každá svazová republika „zachovala právo svobodného vystoupení z SSSR“. Spojení práva národního sebeurčení s právem na odtržení, které ještě před rokem 1917 ve svých pracích prosazoval Josif Stalin, je dnes někdy předmětem kritiky – například podle Vladimíra Putina bylo toto pojetí „jadernou bombou pod budovou, která se nazývá Rusko“.

Sovětský svaz se rozpadl způsobem, který dodnes skrývá řadu záhad. Jevgenij Primakov uvádí, že ještě před cestou na jednání Boris Jelcin řekl Nursultanu Nazarbajevovi, že chce přivést do Moskvy nejvyšší představitele Ukrajiny a Běloruska k podepsání smlouvy o zachování jednotného státu. K charakteristice toho, co může sehrát historickou roli, dodává, že před podpisem dohody o likvidaci supervelmoci byli aktéři „posilněni neuvěřitelným množstvím alkoholu na kuráž“. Připomíná, že velký význam měla i Gorbačovova nerozhodnost. „Jsem přesvědčen, že kdyby dostal Běloruský vojenský okruh rozkaz Bělověžskou pušču obklíčit, byl by tento rozkaz splněn. Osoby, které chystaly stání převrat, nebylo nutno ani zatýkat. Stačilo jen donutit je, aby od realizace narychlo sepsané smlouvy o rozpadu SSSR ustoupily.“ Je velmi pravděpodobné, že svoji roli sehrála i západní rozvědka. Ovšem rozhodující bylo něco jiného: sovětský systém v té podobě, do které dorostl za Gorbačova, nebyl životaschopný. Jak je patrné i ze slov Primakova, Sovětskému svazu chyběla základní funkce státu – schopnost sebeobrany.

Z geopolitického hlediska se nabízí otázka, kdo ze zahraničí mohl Sovětský svaz porazit. V předvečer rozpadu SSSR byl strategický potenciál dostatečný k zajištění druhého úderu. V době podpisu smlouvy STRAT 1, tedy v polovině roku 1991, měl Sovětský svaz jen ve výzbroji Raketových vojsk strategického významu 1398 raketových komplexů s 6612 nukleárními náložemi. V celkovém počtu jaderných náloží měl SSSR převahu nad USA, a to v poměru 35 tisíc ku 19 tisícům. Podle amerických armádních zdrojů a propočtů Pavla Gavlase měl tehdy Sovětský svaz ve zbrani 3,4 miliony vojáků, jejich rozmístění a výzbroj ukazuje tabulka číslo 1.

rusko-tab_1.png

Tabulka č. 1: Počty sil a prostředků Sovětské armády na jednotlivých válčištích, červenec 1991 Poznámka: SZ – severozápadní válčiště, JZ – jihozápadní válčiště, J – jižní válčiště, DV – dálněvýchodní válčiště

V exportu zbraní Sovětský svaz na konci své existence přesvědčivě vedl. Podle Arms Control and Disarmament Agency, což je vládní agentura USA, byl například v roce 1989 podíl SSSR na světovém exportu zbraní 43,1 %, zatímco v případě druhých Spojených států činil 24,7 %. Zaostával však v modernizaci některých zbraňových systémů, v jiných si ale zachovával technologickou převahu. Tabulka 2 ukazuje, jak v roce 1991 vypadala technologická úroveň zbraňových systémů SSSR ve srovnání s USA podle analýz odborníků ministerstva obrany USA. Je z ní zřejmá technologická rovnost, byť asymetrická, v oblasti strategických zbraní a ve zbraních pozemních sil, ale také zaostávání SSSR v oblasti letectva, námořnictva, a především v systémech velení. Je zřejmé, že toto zaostávání bylo přímo spojené s chybějící elektronikou a s konzervativním pojetím organizace armády. Obecně ale lze říci, že převaha USA v některých zbraňových systémech a úrovni velení nebyla fatální, možnost vzájemného zaručeného zničení byla zachována. Zásadním problémem, a to dlouhodobým, byl však ekonomický potenciál.

rusko-tab2.png

Tabulka číslo 2: Relativní technologická úroveň vojenských rozmístěných systémů, SSSR/USA Poznámka: ICBM – mezikontinentální balistická raketa; SSBN – jaderná ponorka s balistickými raketami; SLBM – strategická balistická raketa odpalovaná z ponorky; SAM – řízená střela povrch-vzduch; SSN – jaderná útočná ponorka; C3I – velení, kontrola, komunikace a rozvědka; ECM/ECCM – elektronická podpora a protiopatření

Mezi příčinami rozpadu Sovětského svazu bezesporu patří selhání ekonomických plánů v době perestrojky. To bylo, jak ukazuje graf číslo 1, mimo jiné spojeno s poklesem ceny ropy na polovinu, k němuž došlo mezi roky 1985 až 1986. Někdy je tento propad ceny spojován s cílenou manipulací. Podle některých autorů získal šéf CIA William Casey autorizaci od prezidenta Ronalda Reagana spolupracovat se Saúdskou Arábií na oslabení sovětského ropného průmyslu. V únoru 1985 tehdejší saúdský král Fahd navštívil Washington, kde se setkal s prezidentem Reaganem – a pravděpodobně v návaznosti na tuto schůzku prudce klesla cena ropy. Saúdská Arábie, která v roce 1985 vytěžila 172,1 milionů tun, dodala o rok později na trh 252,6 milionů tun ropy. V roce rozpadu Sovětského svazu to pak bylo 428,4 a rok poté dokonce 442,4 milionů tun ropy. Americký analytik Marshall Goldman, z jehož knihy Petrostate byla převzata data pro tento graf, však politické manipulaci tohoto typu příliš nevěří.

rusko-graf1.png

Graf č. 1: Přestavba a cena ropy (barel surové ropy; konstantní dolar 2005)

I když nelze prokázat cílenou politiku Washingtonu, pokles světové ceny a růst saúdské produkce ropy je zřejmý. To byla pravděpodobně jedna z příčin, proč se výrazně zrychloval růst celkové zadluženosti Sovětského svazu – podle oficiálních statistik USA za dobu od roku 1980 do roku 1991 vzrostl celkový dluh Sovětského svazu z 20,5 na 61,0 miliard dolarů; v době nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS, tedy roku 1985, činil dluh 29,0 miliard dolarů – za jeho vlády tedy vzrostlo zadlužení SSSR na více než dvojnásobek.

Hlavní ekonomické problémy Sovětského svazu v předvečer jeho imploze měly ale jinou povahu. Z údajů o hrubém domácím produktu vyplývá, že sice ekonomika procházela stagnací, ovšem nikoliv dramatickým propadem. Poměřování výkonnosti ekonomiky Sovětské svazu s ekonomikou USA ukazuje tabulka číslo 3, zpracovaná na základě údajů Anguse Maddisona. Je z ní zřejmé, že v době takzvané stagnace za vlády Leonida Brežněva se poměr HDP na hlavu mírně zlepšil, ovšem na konci vlády Michaila Gorbačova byl horší než v době úmrtí Josifa Stalina. Podle téhož zdroje byl roku 1990 HDP na hlavu v Sovětském svazu 6871 dolarů, v USA 23 214 a v západní Evropě 16 872 dolarů, což rozhodně nebylo možné prezentovat jako velký úspěch sovětské ideje.

rusko-tab3.png

Tabulka č. 3: Poměr HDP na hlavu mezi SSSR a USA, 1946–1991.

Na této tabulce je ale také patrné, že jakékoliv porovnání stavu i vývoje hrubého domácího produktu a HDP na hlavu obou supervelmocí po druhé světové válce diskreditovalo sovětskou ideu. Žádný revoluční zlom v podobě vyšší produktivity práce po znárodnění či zestátnění výrobních prostředků se nedostavil. A navíc zde byla zátěž v podobě podpory revolučních hnutí a zemí v třetím světě, přičemž politický úspěch nebyl spojen – jako v případě úspěchu USA – se zisky plynoucími z chování nadnárodních monopolů v hostitelských zemích.

Někdy se hovoří o tom, že Sovětský svaz byl uzbrojen, že se zhroutil kvůli příliš velkým vojenským výdajům. Graf číslo 2, zpracovaný na základě údajů SIPRI, ukazuje, že vojenské výdaje na hlavu byly v předvečer rozpadu Sovětského svazu v SSSR nižší než v USA. Zdá se ale, že dlouhodobě velkou chybou byly příliš velké investice do konvenčních zbraní, především výstavba pozemních sil podle modelu bojů z 2. světové války a snaha vybudovat válečné loďstvo se stejným množstvím lodí, jako měly Spojené státy. I když nebylo možné spoléhat na mírové chování Západu, jaderný štít umožňoval asymetrické, mnohem levnější reakce. Zároveň koncentrace vynikajících intelektuálních kapacit a nejlepších technologií do vojensko-průmyslového komplexu měla být spojena s využíváním vojenské výroby i pro civilní výzkum a výrobu.

rusko-graf2.png

Graf č. 2: Vojenské výdaje SSSR a USA na hlavu, 1989–1990 (běžný dolar).

Zbytečně vysoké vojenské výdaje doprovázely malé investice do spotřebního průmyslu a nedostatečný rozvoj služeb. Rozdíl mezi životní úrovní průměrného občana SSSR a občana žijícího na Západě byl dramatičtější než rozdíl v HDP na hlavu, což odpovídalo komplexu témat spojených s kvalitou života. To vyvolávalo společenskou únavu, která se týkala i práce komunistické strany jako centra politického systému. Sovětská idea rychle ztrácela na přitažlivosti nejen doma, kde ji nahrazoval nihilismus, liberalismus a nacionalismus, ale i v zahraničí.

Otázkou je, zda byl Sovětský svaz reformovatelný. Stalinský direktivní způsob řízení ekonomiky z dob urychlené industrializace a malé gramotnosti obyvatelstva se bezesporu přežil, jeho úspěchy jej pohřbívaly. Sovětský svaz nezachytil nástup nové fáze vědeckotechnické revoluce, především v informačních technologiích a biotechnologiích. Všechny tyto problémy byly výsledkem špatných nebo chybějících politických rozhodnutí mocenské elity. To platí i o nedostačené komunikaci politického vedení komunistické strany a státu s veřejností, faktickém odpolitizování KSSS, o chybné hierarchii priorit při plánování a investicích. Neschopnost uvolnit svobodu slova a cestování svědčí o tom, že techniky vnitřní politiky se nikdy nevymanily z osidel občanské války.

Sovětský svaz potřeboval zásadní reformy. Čínská zkušenost ukazuje, že změny mohly proběhnout bez zničení státu. V Kremlu ale dlouhodobě vítězila setrvačnost nad tvořivostí. Sovětský svaz zahynul – obdobně jako předtím Kyjevská Rus, Moskevská Rus či jako Ruské impérium – především díky selhání domácích elit.

Řada ruských liberálů s poukazem na změnu vnitřního režimu v Rusku pokládá likvidaci vlády komunistické strany za vítězství dosažené společně se Západem. Z mezinárodněpolitického hlediska jsou ale úspěchy a porážky rozděleny mezi státy jinak. Názorně to ukázal americký prezident George Bush st. ve Zprávě o stavu Unie, kterou přednesl před Kongresem USA v lednu 1992: „Díky Bohu Amerika vyhrála studenou válku… Studená válka neskončila; byla vyhrána.“ Není to však celá pravda. Geopolitické důvody – ve smyslu vztahu mocenského potenciálu Moskvy k zahraničním mocenským centrům – pro rozpad SSSR neexistovaly. Jako osudové se ale ukázalo vytváření paralelních mocenských center uvnitř samotného Sovětského svazu. Geopolitické kritérium měřící moc státu je zcela jednoznačné: Svaz sovětských socialistických republik skutečně prohrál, neboť se na konci roku 1991 rozpadl.

Priemer: 4.6 (24 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama