Zpráva o „arabském jaru“

Počet zobrazení: 4028


t._spencerova_ln.jpgFoto: Zdroj Literární noviny

Vystúpenie redaktorky Literárnych novín Terezy Spencerovej na Vratimovskom odbornom seminári  vo Frýdku-Místku 8. novembra 2014. Napriek tomu, že sme uverejnili aj videozáznamy vystúpení, postupne uverejníme texty všetkých prednášajúcich.

Doteraz uverejnené:
Ľuboš Blaha: Aká je odpoveď ľavice na globálny kapitalizmus?
Oskar Krejčí: Ukrajina – a co dál?

Žijeme v době plné nejistot a zdá se, že dějiny – ale ani přítomnost – nenabízejí žádná spolehlivá vodítka k tomu, abychom mohli předvídat budoucnost. Často přitom špatně chápeme samu přítomnost, tím spíš, když si do ní zkoušíme promítat navyklé uvažování, trendy či ideologická klišé. A tak nás přítomnost svým vývojem i událostmi musí neustále překvapovat.

Když jsem 25. ledna 2011 pobíhala s davem na káhirském náměstí Tahrír a dýchala první dávky policejního slzného plynu, ani v nejmenším by mě nenapadlo, čeho se to vlastně účastním a co bude následovat – po více než dvaceti letech důvěrné známosti s Egyptem jsem tamní společnost považovala za petrifikovanou a do značné míry rezignovanou, neschopnou žádného masivního projevu vlastní vůle. A přesto – v následujících dnech jsem poprvé v životě viděla oči lidí, kteří jsou ochotní jít proti kulkám, ti v prvních řadách padají v kalužích krve, ale za nimi se valí další, a vojáci, kteří ještě poslouchají rozkazy, už vraždit ani nestíhají. Většina z tisíců padlých byli mladí lidé a většina z nich za svůj život nepoznala jiný režim než ten Husního Mubaraka, který vládl Egyptu s podporou USA přes třicet let. Padl. Zpočátku bych tomu nevěřila, ale nebyla jsem rozhodně sama – revoluce v Egyptě zastihla naprosto nepřipravené – řekla bych petrifikované – i mnohem větší mozky: třeba celý Bílý dům i s Pentagonem nebo slavný Mossad, jehož šéf v Knessetu nedokázal vysvětlit, jak to, že jeho tajná služba nebyla s to svržení svého spojence předpovědět. Šéf Mossadu tak padl krátce po Mubarakovi.

V té době se, a zdůrazňuji hlavně na Západě, poprvé začalo mluvit o arabském jaru a všemožně se začalo skloňovat slovo demokracie, byť například hlavním heslem Tahríru nebyl požadavek na svobodné volby. Zněl Ejš, huréja, adéla ichtimaja! Tedy chléb, svoboda a sociální spravedlnost, což je přece jen cosi jiného než naše často už obsahově vyprázdněná mantra o demokracii. Tam, kde to bylo pro Západ příhodné – tedy v první vlně tak zvaného arabského jara hlavně v Tunisku a Egyptě, kde se hrálo o udržení pozic vyklizených proamerickými diktátory – Západ mantru demokracie důsledně razil, až narazil. Ukázalo se totiž, že pokud Arabové dostanou příležitost svobodně vyjádřit názor, tak po dekádách v roli poslušných vazalů Západu volí alternativu, a tou byl v Tunisku i Egyptě politický islám zosobněný různými větvemi Muslimského bratrstva. Ještě bizarněji to mimochodem dopadlo v Iráku, v němž západní koloniální mocnosti před sto lety v rámci Sykes-Picotových smluv slepily dohromady sunnity, šíity a Kurdy, a jakmile dostali Iráčané po svržení Saddámova režimu možnost volit, výsledek kopíroval náboženské rozvrstvení – ve volbách zvítězili za Saddáma potlačovaní většinoví šíité a okamžitě pak navázali »zdemokratizovaný« Irák na nenáviděné mullahy v Teheránu.

Nicméně, důvodem triumfu islamistů v Tunisku a Egyptě nebylo ani tak náhlé náboženské prozření převážně sekulárních či jen vlažně islámských společností jako spíš naivní víra v čistou a nezkorumpovanou změnu. Barack Obama by jistě věděl, o čem mluvím. Paradox situace ale dokonale shrnuje uznávaný irácký sociolog Alí Varíd, podle něhož Arabové ve volbách dají hlas náboženskému státu, ale žít chtějí ve státě sekulárním. Maně se nabízí paralela s českými učiteli, kteří hlasovali pro ODS…

Zkrátka zjištění, že jakékoli svobodné volby pravidelně vynášejí k moci politický islám, významně zchladilo americké nadšení pro demokracii na Blízkém východě a v konkrétních situacích následně přimělo USA, ve snaze stíhat neustále špatně odhadovaný vývoj, spolupracovat i s islamistickými vládami. A to jim ve finále jen uškodilo – v Tunisku legálně, v Egyptě převratem, obě islamistické vlády záhy skončily, ale jak v Tunisanech, tak v Egypťanech jen petrifikoval názor, že se USA klidně spojí i s ďáblem, jen aby se udržely u moci. Plakáty, na nichž je svržený muslimskobratrský prezident Mursí vyobrazen s americkou velvyslankyní v Káhiře Ann Petersonovou, doprovázený heslem »Děvky!«, visí ostatně v káhirských ulicích dodnes.

Politika organizování převratů

Ochota spřáhnout se i s ďáblem se ale v plné nahotě projevila až ve chvíli, kdy se USA rozhodly, že převezmou otěže »arabského jara«, a přistoupily k další osvědčené politice, které se cudně říká »změna režimu«, tedy politice organizování převratů. Dlouho jsme pak poslouchali o demokratizaci Libye, kdy Západ ve skutečnosti vyzbrojoval džihádisty, kteří ještě pár týdnů předtím bojovali proti okupačním jednotkám USA a NATO v Afghánistánu, nebo o nutnosti demokratizovat Sýrii, kde jsme ve finále také skončili s tím, že našimi nejbližšími spojenci jsou džihádisté. Fakt, že to odporuje logice tak zvané války proti teroru, se znovu snažíme utápět v záplavě demokratizačních hesel. Fakt, že Libye už fakticky neexistuje, se snažíme přehlížet, a fakt, že stovky tisíc lidí padly ve více než tři roky trvající syrské válce, připisujeme na vrub Bašáru Asadovi, protože kdyby přece poslechl příkazu z Washingtonu a odstoupil, nic z toho by se nemuselo stát.

A v tom je samozřejmě problém – příkazy z Washingtonu jako by už (tedy přinejmenším na Blízkém východě) skoro nikoho nezajímaly. Právě naopak, Spojené státy se v arabském světě dokonale zdiskreditovaly svou podřízeností Izraeli a s tím souvisejícím odmítáním řešit přes 60 let trvající okupaci Palestiny, načež arabské jaro jejich roli v arabském či muslimském světě, který shodou okolností ovládá 60 procent světových zásob ropy – a vlastně jen proto je pro Západ zajímavý – silně znejistilo. Není tu prostor pro popis všech směrů aktuálního vývoje na Blízkém východě, tím spíš, že je celý region spíš jen rychle se měnícím kaleidoskopem událostí.

Nejvyšší představitelé USA, Ruska nebo Číny se shodují v názoru, že jim »arabské jaro« byl vlastně čert dlužen. Region, který tím či jiným způsobem znali a ovládali, se jim vymkl zpod kontroly a najednou musejí řešit problémy, jimž kvůli stereotypnímu přístupu v posledních dekádách příliš nerozumí. Najednou je tu totiž Saúdská Arábie ohrožená ze severu Islámským státem a z jihu jemenskými šíitskými rebely, kteří pod hesly o sociální spravedlnosti svrhli proamerický režim v Saná, ale hlavně už ovládají celou saúdskou hranici a k ropným polím už to mají jen kousek. Vyrazí tam? Padne obrazně řečeno petrodolar? Nevím, ale v chaosu Blízkého východu se dnes skutečně orientuje asi jen málokdo – Saúdové brojí proti Íránu, s nímž už ale Spojené státy chtějí společně bojovat proti Islámskému státu v Iráku a v Sýrii a dokonce spolu konzultují už i otázky typu »bezpečnost Izraele«; USA bojují proti Islámskému státu a pomáhají tím fakticky Asadovu režimu, který ještě loni chtěly svrhnout, ale jakékoli spojenectví nahlas odmítají, protože by to bylo trapné, byť se tím fakticky dostávají na stejnou platformu s Ruskem, s nímž už přestaly soupeřit na Ukrajině a přenechaly kyjevský problém Evropské unii, ať se zničí sama. Mezitím ale spolu v různých zemích bojují či manévrují USA se zbytkem světa, Izrael dodává zbraně »umírněné« al-Kajdá, aby ho bránila před Islámským státem, saláfisté se bijí s kolegy sunnity i šíity, ale také s alávity, drúzy, džihádisté zase s »normálními«, Peršané s Turky, a ti zase s Kurdy … zkrátka chaos a statisíce lidských tragédií.

Neschopnost USA adekvátně reagovat

Spojené státy se přitom mohou jen těžko vymlouvat, že nemají žádný podíl na vzniku současného moderního džihádu, když ho v Afghánistánu v podobě al-Kájdá samy vytvořily, a zatím také odmítají vysvětlit, proč lídři Islámského státu prošli americkým vězením v Camp Bucca v Iráku, a na rozdíl od prokazatelně nevinných lidí v Guantánamu byli propuštěni, včas na to, aby založili právě Islámský stát. Nicméně, při přiznání veškerých obětí a dramatických vektorových změn lze asi konstatovat, že Spojené státy ve svých posledních válkách drží tradici – bez ohledu na vojenskou a technologickou převahu znovu prohrávají s vousáči v sandálech, byť i ti už mají k dispozici ukořistěné americké tanky, obrněná vozidla a dokonce prý i tři stíhačky. A právě neschopnost Spojených států adekvátně reagovat na vývoj situace na Blízkém východě a prosazovat v regionu svou vůli jinak než neadekvátně – tedy vojensky a destruktivně – otevírá až nečekaný prostor pro změny, někdy až překvapivé a radikální.

Propad americké prestiže v oblasti a mohutnými otřesy arabského jara podnícená potřeba hledat ve světě nové vazby a spojenectví uvolnily například cestu k návratu Ruska. Kreml vůči Blízkému východu zaujal až drasticky pragmatický přístup a upřednostňuje sekulární režimy před islamistickými, bez ohledu na míru porušování lidských práv či masakrování vlastního obyvatelstva – byť je nutno podotknout, že v tomto přehlíživém postoji se v praxi od Západu nijak zásadně neodlišuje a třeba na Ukrajině Západ vládu při zabíjení svých občanů otevřeně podporuje. Na počátku ruského návratu na Blízký východ byla samozřejmě válka v Sýrii, v níž se Moskva rozhodně postavila za režim v Damašku a vojenskou a politickou pomocí ho ubránila před svržením. Válka ještě trvá, ale už dnes lze říci, že právě Rusko s čínskou podporou zabránilo proměně Sýrie v chaotický islamistický polostát, k čemuž by politika Západu a podpory všemožným džihádistům vydávaným za »umírněné revolucionáře« bezpochyby vedla.

Právě pragmatismus a sílící sebevědomí Ruska se před pár měsíci projevily i v dodávkách stíhaček Iráku okamžitě poté, co se zrodila hrozba Islámského chalífátu, aniž by se Moskva nějak oficiálně zajímala, jak a proti komu Bagdád letadla použije. V těsné koordinaci s Íránem posléze podle všeho souhlasila, aby Barack Obama mohl na domácí politické scéně »ukázat svaly« a zahájit útoky v Iráku.

Ruská politika na Blízkém východě

Zcela mimo podobné komplikované zákulisní stínohry stojí ovšem třeba ruská politika vůči Egyptu, jehož hlas má na Blízkém východě stále rozhodující váhu. Zatímco Spojené státy a EU při pohledu na loňský sekulárně lidový vojenský puč v Káhiře jen nerozhodně přešlapovaly a odsuzovaly jeho nedemokratičnost, Rusko situaci nekomentovalo a nabídlo nové vládě finanční i vojenskou pomoc. Ve výsledku tehdy ještě maršál Abdal Fatáh Sísí během olympiády v Soči odjel do Moskvy, kde Putinovi až teatrálně oznámil úmysl kandidovat do čela státu, a dostalo se mu požehnání. Koncem léta už prezident Sísí odmítl účast na Obamově summitu USA-Afrika s tím, že má na práci důležitější věci, a jako do první země mimo arabský svět odjel právě do Ruska. S Putinem jednal nejen o dodávkách egyptské zeleniny či pěti milionů tun ruského obilí, ale také o tom, že by se Egypt mohl připojit k »ruské« celní unii, že by Rusko v Egyptě zbudovalo zónu volného obchodu, dodalo Káhiře – coby první cizí zemi – supermoderní Migy apod. Mimochodem, některé zprávy z Kremlu naznačují, že by právě Egypt jako první cizí země mohl dostat nejmodernější ruské stíhačky Mig 35, což je krok hluboce symbolický – už za Násira měl Egypt Migy 21 dříve než armády Varšavské smlouvy. Postoj Káhiry k USA přitom asi výmluvně ilustruje potupa, kterou si musel užít ministr zahraničí USA John Kerry při vstupu do prezidentského paláce v Káhiře – policista ho projel »bzučákem« a jeho doprovod včetně náměstkyně Victorie Nulandové musel projít bezpečnostním rámem a vysypat veškerý obsah kapes…

A zatímco byl Sísí u Putina, šéfové jeho tajné služby v Káhiře moderovali rozhovory mezi Hamásem a Izraelem, z nichž byly USA zcela vyloučeny – což je další rovina ruské politiky v regionu. Sovětský svaz byl prvním státem, který Izrael v roce 1948 uznal, a cesty Izraele a východního bloku se začaly rozcházet až v 60. letech minulého století, kdy se během studené války Izrael dostal pod sféru vlivu USA. Politika izraelských vlád nicméně vyvolává ve Washingtonu stále větší nelibost, a tak se Izrael porozhlíží po nových přátelích. Rusko a Izrael se ostře rozcházejí v postoji například k situaci v Sýrii, ale izraelský ministr zahraničí a moldavský rodák Avigdor Lieberman blízké vztahy s Ruskem kultivuje až do té míry, že je mnohými podezříván, že je ruský agent.

Na počátku srpna se pak v médiích objevily zprávy, podle nichž Rusko a Izrael už dva roky odposlouchávají Johna Kerryho a zprávy si navzájem předávají. Zpravodajská spolupráce Izraele, jednoho z nejbližších spojenců USA, s Ruskem, jedním z aktuálně největších protivníků USA, dokazuje, že loajalita izraelského vedení není bezbřehá, spíše se řídí aktuálními zájmy Izraele. Nutno podotknout, že Rusko při poslední izraelské agresi do Gazy stálo stranou a Izrael za masakry civilistů nijak nekritizovalo.

O intenzitě rusko-izraelských vztahů přitom může vypovídat i skutečnost, že se v dokumentech, které z NSA vynesl Edward Snowden, toho času s dalšími třemi roky pobytu v Rusku, se zatím poměrně nečekaně neobjevilo nic významného o Izraeli či činnosti jeho tajných služeb. Izraelské zdroje konstatují, že výměnou za azyl Snowden poskytl své dokumenty ruské tajné službě, která je před zveřejněním »prosela«.

Je jisté, že Rusko nemá v úmyslu nahradit roli Spojených států a poskytovat Izraeli ročně zbraně za tři miliardy dolarů, nicméně komentáře z Jeruzaléma naznačují, že tuto »povinnost« ponesou Spojené státy dál, a to pod tlakem vlivné proizraelské lobby. Že by tak ve výsledku musely USA přihlížet sbližování Izraele a Ruska a ještě za to židovskému státu platit? V každém případě je to ale zajímavý střípek do skládačky obrazu současného Blízkého východu.

K němu patří i fakt, že Káhira udržuje blízké vazby na Saúdskou Arábii, zatímco Izrael úzce spolupracuje se saúdskými tajnými službami. To ale neznamená, že by Moskva s Rijádem jednala právě přes tyto prostředníky. Jak bylo řečeno, Kreml upřednostňuje sekulární režimy, ale na kontakty s těmi ostatními má poměrně překvapivý nástroj – čečenského vůdce Ramzana Kadyrova. Už v roce 2007 udělal dojem na delegaci Organizace islámské konference, která při návštěvě Čečenska viděla rozsah obnovy po dekádě konfliktu. V roce 2010 měl čest být prvním zahraničním státníkem, který mohl hned dvakrát vykonat očistný rituál u Kaaby v Mekce, a co víc, stal se vůbec prvním ruským muslimem, kterému bylo něco takového umožněno. V následujících letech se stal vítaným hostem na mnoha panovnických dvorech; přijali ho panovníci Saúdské Arábie i Jordánska, desítky dalších blízkovýchodních vlivných a mocných, k čemuž patří i dvě návštěvy u palestinského lídra Mahmúda Abbáse.

Zatím naposledy, v listopadu 2013, podnikl turné po Spojených arabských emirátech, Jordánsku, Bahrajnu a Saúdské Arábii, aby »přilákal kapitál pro nové investiční projekty«, a jordánský král byl – kvůli hrozbě Islámského chalífátu a čečenským džihádistům na Blízkém východě – v Grozném letos už dvakrát. Nic z toho se nemůže odehrávat bez Putinova souhlasu. Naopak, Moskva z tohoto procesu jen získává. Za prvé - tím, že Čečensko ukazuje svou novou image republiky, v níž mají muslimové všechna práva (a v Grozném mezitím vyrostla největší mešita v Evropě), může Rusko zpochybňovat některá z tvrzení extremistů o ruském útlaku islámu. Za druhé - mnozí blízkovýchodní mocní v čečenském autoritářském prezidentovi nacházejí spřízněnou duši, pro niž jsou západní liberální hodnoty stejně nepřijatelné jako pro ně. Kadyrov tím dává Rusku další výhodu, a to z pozice země, s níž je přece jen snazší se domluvit, než se západními, v mantrách o demokracii zamotanými partnery. A konečně, Rusko si příklonem k Íránu a dalším šíitským vládám silně poškodilo pověst u sunnitských muslimů. Vztahy mezi Moskvou a Rijádem, Dauhá a Abú Dhabí byly chladné, a tak Kadyrovova kyvadlová diplomacie Rusku potenciálně otevírá další kanál k obnově popularity u sunnitské většiny muslimských států. A první vlaštovky se už za Putinem do Soči slétají – po jordánském králi tam historicky první závod Formule 1 sledoval také bahrajnský král, po něm dorazil i emír z Abú Dabí…

Co se stane, až se k Rusku při »restabilizaci« Blízkého východu přidá naplno také Čína? A co až se osmělí také EU, nebo alespoň nějaký její člen? Blízký východ aktuálně láká vnější síly na svou podporu a výsledky mohou být až neuvěřitelné.

Obecně přitom platí několik základních tezí: Palestina jako dlouhodobě neřešený problém je hnacím motorem politické radikalizace v mnoha zemích, po dekádách diktatur se nově uvolňují ventily dávných animozit, které často vznikly hlavně kvůli umělému koloniálnímu »naházení« různých etnik či náboženství do států, jejichž hranice koloniální úředníci kreslili ne podle logiky, ale podle pravítka.

Podle všeho lze přitom očekávat nejen dramatické překreslení koloniálních hranic, ale přitom se zdá být už takřka neodvratným také vznik nezávislého kurdského státu. Iráčtí Kurdové už samostatní fakticky jsou, ti syrští už na počátku války získali od Damašku oficiálně silnou autonomii a všichni mají blízko ke strategii a ideologii turecké Strany kurdských pracujících. USA ji mají na svém seznamu teroristických skupin, ale situace je už donutila i navzdory tomu začít s nimi jednat. A vězněný lídr tureckých Kurdů Abdulláh Ocalan je nezpochybnitelný vůdce Kurdů obecně – a přesvědčený nacionalista, ale i marxista, následovník amerického revolučního myslitele Murraye Bookchina. Jinými slovy, budoucí kurdský stát postavený na optimistické vizi společnosti s co nejmenší možnou hierarchií může být, vedle některých latinskoamerických vlád, zajímavým »příspěvkem« ke stavu světa, v němž evropská levice jakoby ztrácí orientaci.

Často slýcháme, že »arabské jaro« už dávno skončilo a nastal pochmurný podzim či rovnou zima. Nevěřte tomu, procesy nastartované na počátku roku 2011 pokračují a vedou směry, o nichž se dnes stále můžeme jen dohadovat. Důležité přitom ale je, že Arabové západní pojem »arabské jaro« vůbec nepoužívají, celému období říkají an nahda. Probouzení.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984