Svržení diktátora nebo inscenovaná fraška?

Slýcháme-li dnes úvahy o svržení Saddáma Husajna, je dobré připomenout si, jak podobné události probíhají. Nám asi geograficky i časově nejbližší příklad násilného svržení diktátora představuje Rumunsko v roce 1989. Několikaletý odstup od těchto událostí a západní bádání odhalily do té doby mnohá neznámá fakta a souvislosti. Jestliže se počítá se svržením Husajna buď pomocí jeho generality či lidového hnutí v Bagdádu, nebo přímo americkými jednotkami, je Ceausescův případ kombinací prvních dvou způsobů. Pokusme si připomenout události kolem vánoc v roce 1989, když Československo prožívalo první dny Čalfovy vlády národního porozumění a Václav Havel se připravoval ke vstupu na Hrad. Rumunsko tehdy zažívlo mezinárodní izolaci spojenou s propukající hospodářskou krizí. Části generality a partajních kádrů bylo jasné, že nemá-li je to všechny smést, musí stůj co stůj dojít ke změně. Není dodnes jasné, zda byly všechny události v režii vojenských kruhů a určitých skupin ve straně, nebo zda výbuch lidové nespokojenosti v Temešváru a později v Bukurešti předběhl plány pučistů a oni se vzniklé situaci dokázali jen pružně přizpůsobit. Konec Ceausescovy kliky Podnětem ke svržení Ceausescovy kliky se staly výše zmíněné události v Temešváru, kde na demonstrace maďarské menšiny (ať už vyprovokované či nikoli) zaútočila podle Ceaucsescova rozkazu armáda. Není jasné, proč nebyla schopna zvládnout situaci a demonstrace pokračovaly i nadále a dokonce sílily. Ceausescu se tehdy dopustil první chyby, že odletěl na státní návštěvu Iránu, když před tím nařídil několik opatření dělající z Rumunska prakticky vojenský režim (vedle požadavku na potlačení demonstrací pomocí obrněných transportérů a střelných zbraní to byl zákaz vstupu všem cizincům do země s výjimkou občanů Kuby, Vietnamu, Severní Koreje a Číny). Po návratu vystoupil v televizi s projevem, v němž obvinil z vyprovokování nepokojů „cizince“ (tedy maďarskou vládu) a příští den (21.12.1989) chtěl pronést řeč i na demonstraci svolané do centra Bukurešti, která mu měla vyjádřit svou podporu. Ať už se jednalo o provokatéry nebo o skutečné nespokojence, při prvních slovech Conducatorovy řeči se ozval výbuch a následoval pískot a výkřiky nesouhlasu. Ceaucsesu nebyl schopen adekvátně zareagovat a odpovídal gesty, jakými tišil aplaus po svých projevech. Celá událost byla vysílána rumunským rozhlasem a televizí, což jen umocnilo její efekt na rozpad režimu. Demonstranti se poté vydali na pochod k univerzitnímu areálu, kde proti nim byla nasazena policie. Během noci probíhaly další boje demonstrantů s policií. Jako rozhodující se ukázal postoj armády, která měla být zavolána na pomoc do hlavního města. Její velitel, minstr obrany Vasile Milea spáchal pravděpodobně sebevraždu, neboť si uvědomil nepopiratelný fakt rozpadu moci. To že ho prorežimní rádio vyhlásilo ráno 22. prosince za zrádce, vzbudilo v lidech domněnku, že byl ve skutečnosti zabit na příkaz samotného Ceausesca. Jeho nástupce a náměstek Victor Stanculescu vzkázal, že si zrovna zlomil nohu, takže nemůže velet jednotkám útočícím proti Temešváru. Ve skutečnosti se ale přidal na stranu povstalců a stal se později ministrem v nové „revoluční“ vládě, která vyhlásila mrtvého generála Mileu národním hrdinou. Stanculescova zlomená noha se během té doby zázračně uzdravila. Zrada armády Když pomalu začínalo být jasné, kdo bude poražený, obrátil se Stanculescu i s celou armádou proti Ceausescovi. Vojenské jednotky, které byly vyslány do Bukurešti potlačit demonstranty obrátily své hlavně proti budově ústředního výboru, kde se nacházel prezidentský pár i jejich věrní. Když dav s armádou dobýval budovu, odlétal Ceausescu již vládní helikoptérou z jeho střechy. Tady ovšem učinil prezident druhou chybu a sice, že se nevydal na mezinárodní letiště, kam byla cesta otevřena a kde čekal jeho prezidentský speciál, s nímž mohl odletět např. do Číny, ale vydal příkaz přistát severně od Bukurešti v jeho residenci ve Snagově. Pravděpodobně si neuvědomoval rozsah zrady armády a doufal, že mu její podstatná část zachovala loajalitu. Ze svého sídla se pokoušel kontaktovat svého mladšího bratra Nicole Andruta, který byl velitelem základny Securitate v Banese, nebo svého syna Nicu, který byl tajemníkem strany v Sibiu. Telefonické spojení se jim však nepodařilo navázat. Přitom je docela dobře možné, že spiklenci přímo chtěli, aby se prezidentovi podařilo z Bukurešti uprchnout. Pokud by byl totiž zadržen v budově ÚV a padl by do rukou davu, mohl by s ním být uspořádán celonárodní soud na němž by mohl pomluvit i spiklence – své bývalé věrné. Záměrem spiklenců tedy bylo dostat Cheusesca přímo do svých rukou a na izolovaném místě se ho zbavit. Zcela zmatený a izolovaný pár pokračoval v útěku dále helikoptérou a později ve strachu ze sestřelení unesenou dacií 1300, nejprve s posledními dvěma strážci, poté již pouze sami s uneseným a vystrašeným řidičem (přičemž na něj Elena stále mířila pistolí). Mark Almold k tomu dodává: „Ve vesnících a městech, kterými projížděli, mohli vidět, jak lidé tancují na ulicích v radosti nad zprávou o jejich pádu. V rádiu slyšeli, jak básník Mircea Dinescu vyhlašuje Cheausescův pád a říká: Jsme svobodní!“ Svržený pár projížděl až do pozdního večera svým bývalým panstvím, nevěda, kam se vydat. Zcela zmatené a vyčerpané je pak řidič vydal (nebo se vydali sami?) policistům na okraji města Trigoviste. V tu dobu se ovšem již v Bukurešti ustavovala nová vláda a revoluční organizace, která se nazvala Frontou národní spásy. Co se týká v ní angažovaných osob, nebyla prakticky ničím jiným než přestavěnou komunistickou stranou snad jen s větším vlivem vojenských složek. Na tom nic nezměnil ani fakt, že do vlády byl přizván i jeden disident – Dimitru Maziliu, mezi jinými byl vybrán prý proto, že na něj měla vládnoucí skupina kompromitující materiály z doby jeho vyučování na vysoké škole Securitate. Orientaci vlády příznačně ukazuje i oslovení s nímž se její předseda Iliescu jinak též Ceausescem zavržený starý aparátník, obrátil na shromážděné demonstranty: „Soudruzi!“ Zuřivý pískot mu byl odpovědí. Nová vláda zoufale potřebovala legitimizaci. Z toho důvodu se pokoušela představit před světem, jako široké hnutí všech zástupců rumunské „občanské společnosti“, proto rozpoutala mediální kampaň ukazující zločiny Ceausescova klanu a oběti dosud bojujících „fanatických teroristů“ ze Securitate ve zcela přehnaném rozsahu. Jejich počet nejprve odhadovala na 4 000, později jej zvedla na 10 000 a před vánocemi dokonce na 60 000, což by pro Rumunsko odpovídalo přibližně jednomu roku intenzivně vedené občanské války. Ve skutečnosti sice došlo po svržení Conducatora jen k několika případům střelby do lidí, ale jednalo se spíše o incidenty, než o cílené akce Ceausescových věrných. Počet mrtvých se odhaduje okolo dvou stovek. Jako poslední krok bylo třeba eliminovat nejnebezpečnějšího svědka. Spiklenci si jej samozřejmě nemohli dovolit zavraždit, neboť to by nemělo dobrý ohlas ve světě, stejně tak se ovšem obávali veřejného procesu. Rozhodli se proto pro proces tajný, který odůvodnili stále silnými jednotkami Securitate, které by mohly svého vůdce osvobodit. Do místa prezidentovy internace se vydal staronový minstr obrany Stanculescu doprovázený vojenskými soudci, ale také speciálními jednotkami, vykonávajícími obvykle popravy. Zastřeleni „stalinským způsobem“ To co následovalo, nebyl proces, ale obyčejná fraška. V necelou hodinu trvajícím přelíčení snímaném videokamerou nebyly divákům promítnuty tváře soudců, prý z obavy před stále silnou Securitate, ve skutečnosti však proto, že by jim mohl leckdo připomenout jejich vlastní činy v době vlády souzených. Odpovědi páru na otázky křížového výslechu se pohybovaly mezi odmítáním uznat soud a výbuchy rozhořčení nad tím, co považovali za nejdrzejší či nejabsurdnější tvrzení. Divákům se Ceausescu jevil jako smyslů zbavený a nechápající, o co se jedná. Jistě byla příčinou jeho únava a deprese z faktu, že ztratil vše, co celý život budoval. Byla tu ovšem ještě jedna příčina, které si divák nemohl všimnout: Přímo před ním seděl, pro televizní diváky neviditelný muž, kterého ráno 22. prosince jmenoval ministrem obrany a do jehož rukou vložil bezpečnost svou i své ženy: generál Victor Anastasie Stanculescu. Poprava byla vykonána ještě v ten samý den 24. prosince 1989. Elena prý plakala, zatímco Ceausescu začal zpívat Iinternacionálu. Pak zazněly salvy. Samotná poprava není na videozáznamu zachycena. Mnozí ovšem odmítají film jako neprůkazný. Francouzští patologové např. usuzují, že stopy po průstřelech na těle ležící Eleny zachycené filmem byly způsobeny až po její smrti. Mark Almold se proto domnívá, že manželé byli zastřeleni „stalinským způsobem“ do týla a zastřelení popravčí četou bylo inscenováno kvůli získání zdání větší legálnosti. Celá událost je přesto dosud zahalena tajemstvím. Jestliže se mnozí domnívali, že režim podobně zúčtuje i s dalšími členy Ceasuscova klanu, mýlili se. Na druhou stranu v žádných postsocialistických zemích nebyly pro nejvyšší komunistické představitele tak vysoké tresty jako v Rumunsku: Již v lednu 1990 byli odsouzeni další čtyři nejvyšší představitelé ke dvacetiletým pobytům vězení, později k nim přibyl i diktátorův syn a bratr, odsouzení ke stejným trestům, syn byl ale později propuštěn z důvodu nemocniční léčby svých jater poškozených alkoholizmem. Podle vysokých trestů by se mohlo zdát, že se Rumunsko „vypořádalo s komunismem“ nejrazantněji. Opak je pravdou: Až na nejvyšší pozice ve státě, kde vystřídali Ceausescův klan komunisté a generalita druhé ligy vládnoucí elity, zůstali na svých místech ti samí lidé. I pravoslavný patriarcha, který velebil Ceausesca za jeho zákrok proti „chuligánům“ v Temešváru, zůstal ve své funkci, když ovšem nejprve prohlásil zavražděného prezidenta za nového krále Herodese, vraždícího neviňátka. Slabá opozice nemohla proti dobře organizované Frontě národní spásy uspět. Její vůdcové byli většinou emigranti, nebo v mocenských hrátkách nezkušení disidenti, zatímco proti nim stála silná, zásluhou na svržení Ceausesca legitimizovaná FNS. To, že se jednalo pouze o přejmenovanou nástupkyni zakázané komunistické strany, dokládá jak personální kontinuita jejích představitelů, tak její program, který byl smíšeninou rumunského nacionalismu a reformního komunismu. Fronta využila i finančních rezerv, které zanechal Ceausescu ve státní pokladně po zaplacení dluhů Rumunska a nakoupila za ně západní zboží a ovoce, aby vytvořila zdání počátku ekonomické obnovy. V květnových volbách získala FNS absolutní většinu hlasů – 86 procent. Její lídr Iliescu dokonce vyzval své lokální tajemníky, aby neusilovali o každý hlas pro FNS, protože vítězství je tak jako tak jisté, ale příliš vysoké vítězství by nabouralo zdání demokratičnosti voleb. Přesto bylo mnoho obvodů, odkud přicházelo tradičních 97 procent. Proti nepočetné opozici, protestující v hlavním městě, byli do Bukurešti svezeni horníci, kteří bili každého na ulicích, hlava nehlava. Fronta národní spásy a její nástupnické skupiny si udržely vliv i v následujících letech, Iliescu vykonával prezidentský úřad až do roku 1996, kdy byl poražen E. Constantinescem, do prezidentského úřadu se však v roce 2000 vrátil. Na hrobě zavražděných Ceausescových se stále objevuje mnoho svíček. Mnozí Rumuni začínají vzpomínat na časy nenáviděného diktátora jako na období blahobytu. Autor je sociológ Článok bol uverejnený na www.blisty.cz, medzititulky Slovo