Postavení českých komunistů po sedmnácti letech

Uplynulo sedmnáct let od sedmnáctého listopadu 1989, kdy započal proces definitivní demontáže nedemokratického i často nelidského režimu KSČ. Příznačnou shodou okolností se s tímto výročím časově protíná v pluralitním režimu často obtížné povolební rokování. Lví podíl na „politickém patu“ má vnímání nástupnické odnože KSČ v české společnosti. Je začasté brána jako nedemokratická strana a nedůvěryhodný, ba nebezpečný partner nejvyšších pater exekutivy. Toto nazírání KSČM je bohužel často formováno politickou mytologií a předsudky. Nedávno jsem měl možnost přečíst si pozoruhodný článek novinářky známé též kvalitními překlady a zejména činností v disentu. Vyjadřovala určitý podiv nad zjištěním vzešlým z četby nově publikované knihy svých kolegů „Kdo ve stínu čeká na moc?“. Podiv nad množstvím reformních tendencí, jež čeští komunisté po Listopadu zažili. Bývalá anarchistka s jakousi kajícností přiznala, že o podobném vývoji neměla tušení. Vedle lidí, jež minulý režim tvrdě pronásledoval a kteří se nemohou zbavit pocitu hořkosti, existují lidé, pro něž hovořit i volit ve frázích patří k přirozeným potřebám. Tato šedá zóna je pak ideální kořistí určitého typu křiklounů, novinářů a politických náhončích, jež apelují na svým způsobem nejvýhodnější podobu strachu, strachu z abstraktního nebezpečí. Mají pravdu. Není větší problém demokratického státu v rámci EU a NATO než nebezpečí útoku francouzskou holí v neochvějných českých rukách zakládajícího člena Gottwaldovy partaje. Doposavad měl (většinou) proklamativně pravicový politik v Čechách a na Moravě jednu apriorní, dosti obecně platnou výhodu. Když v debatách, článcích či rozhovorech pro tisk nevěděl, co říci, nadával na minulý režim, jeho zdroje a původce, případně s nimi spojil zbytek levice, čímž pro volební kampaň vytyčil tzv. veřejného nepřítele. Současný vývoj ale činí kolotoč této agitační technologie stále trapnějším. KSČM je dnes etatistickou partají zapojenou do stávajícího systému, rigidní a blízkou všemu možnému, jen ne dynamice revolučního pohybu. Je to svým způsobem nostalgicky konzervativní strana, jejímž početným členským skupinám, a nejen jim, očividně nedochází skutečnost, že od Listopadu uplynulo moře času. Jejich příležitostné provokativní pokusy o bagatelizování zločinů z doby zašlého mládí působí kontraproduktivně. V podstatě lze přímo říci, že nejednoznačně vymezený vztah českých komunistů k vlastním dějinám usnadňuje pomlouvačné kampaně zaměřené proti celé domácí levici. Je sice fakt, že slova omluvy byla oficiálně pronesena poprvé již v prosinci 1989, ale v konečném efektu nedostatečně, neboť rétorika vůdců KSČM málokdy opomíjí tradicionalistické členy a sympatizanty. V reálné politice je situace jiná. Zvláště po odchodu Miroslava Grebeníčka z předsednického postu nastal patrný příklon k pragmatičnosti komunistické strany. Dnešní komunisté si stěžují na ostrakizaci, hovoří (leckdy oprávněně) o primitivním antikomunismu moderních kádrováků. Nicméně jejich postupně se měnící pozici ukázala prezidentská volba nebo premiérské působení Jiřího Paroubka a taktéž význam KSČM při povolebním jednání. Ze svého vnitřního ghetta ale dosud bohužel jako celek komunisté nevyšli. Pravá cesta pokání láká málokoho. Autor je publicista