Podľahol som mestu pod mestom

Si vyštudovaný nemčinár, pôsobíš ako kultúrny redaktor denníka Právo. Ako sa z píšuceho publicistu stane píšuci prozaik? - Náhodou. Dostal som sa do Berlína na novinárske štipendium s tým, že pripravím dvojjazyčnú čítanku nemeckej literatúry po roku 1989.
Počet zobrazení: 1332

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš – tridsaťročný promovaný učiteľ nemčiny a dejepisu, ktorý študoval v Liberci, Prahe, Zürichu a Berlíne. Kým zakotvil v českom denníku Právo ako kultúrny redaktor, bol reklamným agentom českého pivovaru v Nemecku, pekárom v Alpách, DJ-om a zvukárom v rockovom klube, manažérom punkovej kapely, učiteľom, murárom a predavačom v mliekarni. Píše poviedky, poéziu a texty piesní. Na záchode má knižnicu s cestovnými poriadkami takmer celého uplynulého storočia. Tie sú podľa neho lepšie než psychoterapia – čísla v nich ho nielen upokoja, ale prostredníctvom týchto cestovných poriadkov sa dá i cestovať. O Berlíne začal snívať ešte ako gymnazista, inšpirovaný pesničkou skupiny Garáž. Za svoj knižný debut rockových príbehov z berlínskeho metra Nebe pod Berlínem nedávno získal Cenu Jiřího Ortena pre mladých literátov. Si vyštudovaný nemčinár, pôsobíš ako kultúrny redaktor denníka Právo. Ako sa z píšuceho publicistu stane píšuci prozaik? - Náhodou. Dostal som sa do Berlína na novinárske štipendium s tým, že pripravím dvojjazyčnú čítanku nemeckej literatúry po roku 1989. To som aj urobil – vychádza na jar budúceho roka v pražskom nakladateľstve Labyrint. V Berlíne som mal more času. Chodil som na univerzitu, pil pivo, jedol kebab, spomínal s východnými Nemcami na Gotta, Phudys a motocykle značky Simson, jazdil metrom, ktoré je staré sto rokov, a vymýšľal si príbehy o kapele, ktorá hrá v metre. V Práve začali čoskoro vychádzať berlínske črty a poviedky, základ budúcej knižky. Chytilo ma to, a tak som si vymýšľal ďalej a ďalej. Vlastne to tieklo samo. Už samotný názov knihy napovedá, kde sa jej príbeh odohráva. Po jej prečítaní je každému hneď jasné, že autor a mesto doslova dýchajú jeden za druhého. Kde a kedy sa toto zvláštne, nazvem to, priateľstvo začalo? - Asi na gymnáziu v Turnově. Učiteľ češtiny nám pustil jednu pesničku kapely Garáž a mne sa naraz otvorili oči – bola trochu o Berlíne, bola veľmi silná a ja som tam chcel ísť. Tak som sa tam aj neskôr vypravil. Na Alexanderplatzi som si dal pečenú klobásu a vyviezol sa rýchlovýťahom na televíznu vežu z honeckerovských čias. Že sa len tak rozhliadnem. Tam som však zistil, že je oblačno a že prd vidím. Až keď som bol zase dolu a večer išiel do baru Sputnik na pivo, tak som Berlínu skutočne podľahol. Tomu mestu pod mestom. Aký je dnešný Berlín? - Na prvý pohľad pustý a nevzhľadný, pretože si na ňom dejiny a tanky zgustli ako na máloktorom inom meste. To zaujímavé sa ale nachádza za tým šedivým múrom. Keď ho prekročíš, objaví sa napínavá farebná metropola, kde sa neoplatí chodiť spať. Úprimne: to sa hovorí v sprostých reklamách. Ja som spal veľa, pretože to inak ani nejde. V Berlíne si strávil takmer celý rok. Dosť na to, aby sa z teba stal okrem Pražáka i Berlínčan. Alebo...? - V Berlíne som si po prvýkrát v živote uvedomil, že som Čech – že mám korene ponorené do plzenského piva, ktoré kreslí po pohári krúžky, že sa cítim napojený na olomoucké syrečky, Formana či Hrabala. V Prahe sa cítim skôr ako Európan – a Európa, to je pre mňa Berlín, pretože je namiešaný z mnohých národov. To sa najlepšie odráža asi v jedle: na jednej križovatke si môžeš dať kebab, bratwurst i čínske rezance a hneď za rohom bigos a boršč. Len na utopencov a bryndzové halušky som tam nikde nenarazil. Ale možno som sa iba zle pozeral. Kniha Nebe pod Berlínem sa prezentuje ako knižka pre živých i mŕtvych. Pre koho si ju však skutočne písal? - Pre radosť, ktorá zaháňa smútok, a pre kamarátov, ktorí sa v nej dobre spoznávajú. Náklonnosť k železnici je vlastná viacerým autorom. Akú rolu zohrávajú koľajnice ako symboly slobody, túžby, romantiky, ale aj nekonečna, v tvojom prípade? - Po koľajniciach rád bežím. Na záchode mám haldu starých cestovných poriadkov z rokov 1937 – 2001, v nich si listujem a cestujem. Keď mi je nanič, keď som naštvaný, tie čísla ma upokoja. Cestovné poriadky sú lepšie než psychoterapia – život v nich má skutočný poriadok, pretože bez neho by železnica nefungovala. Keď nemám čo robiť, idem na stanicu, sadnem do vlaku a cestujem trebárs do Nymburku. Popozerám si stanicu, dám si pivo, vyprážaný syr a idem späť. Autom alebo autobusom cestujem len výnimočne. Človek si vo vlaku môže napríklad stiahnuť okienko a nechať prúdiť vzduch, kedykoľvek môže ísť na záchod, teda pokiaľ vlak nestojí v stanici. Ako chlapec som chcel byť strojvodcom a asi ním chcem byť i dnes. Ale mám okuliare, takže som sa musel stať učiteľom a novinárom. Aj ďalšia knižka bude o vlakoch. Bude sa odohrávať na jednej stanici v Sudetoch. Panková atmosféra sa nedá v knižke prehliadnuť. Takže ďalšia tvoja identita je hudobník? - Skôr kvázi hudobník. Na gitare viem hrať päť akordov, sotva udržím rytmus, ale napriek tomu som na jednu pesničku o láske zbalil jednu kočku. Pokúšal som sa založiť desať skupín, ale žiadna z nich neprežila dlhšie než pár hodín. Ale vždy sme pri pive vymysleli názov, tričká, dokonca sme sa raz aj nafotili a párkrát vysypali na účty niekoľko textov. Potom však prišla kocovina a to je koniec. Nemám talent a asi ani dosť snahy. O hudbe som začal aspoň písať, pretože ma fascinuje a nedokázal by som si bez nej predstaviť život. Čo počúvaš? - Všetko možné, rock, punk, elektroniku, alternatívnu hudbu i pop. Pri písaní ma hudba inšpiruje omnoho viac ako literatúra. Momentálne napríklad počúvam islandskú kapelu Sigur Ros. Skladajú gitarové meditatívne koláže, pri ktorých príjemne plynie čas. Striedam to s Underworld, u ktorých zase čas letí ako autá na brnenskom okruhu. Je z nich cítiť akýsi silný melancholický mestský podtón. Akoby svoju hudbu písali v metre – zober si len ten ich názov. Rád v umení ohmatávam korene – páči sa mi, ako o Berlíne spievajú Einstürzende Neubaten, alebo ako o žižkovských uliciach rozpráva Tony Ducháček z Garáže, jeden z najlepších českých básnikov. Punková kapela U-Bahn je v skutočnosti vraj len fikcia. Napriek tomu všetko okolo nej, príbehy jej členov, texty piesní znejú ako skutočnosť. Nie je to škoda? - Asi áno. Teraz ju chcem založiť skutočne, som k tomu tak trochu tlačený, pretože mnohí ľudia sa pýtajú na kapelu, o ktorej v knihe čítali. Verím, že jedenástka by mohla byť šťastné číslo. Text knihy má niekoľko podôb. Nájdeme v ňom groteskné pasáže, pripomínajúce nám časy a pozostatky bývalého tzv. ost bloku, mrazí nás v chrbte pri konkrétnych ľudských osudoch. Človeku napadá, čo je skutočnosť a čo fikcia? - K autobiografickým prvkom sa hlásim – som pôvodným povolaním učiteľ a mám rád vlaky, rovnako ako hlavný hrdina. A rovnako ako on verím, že je to rock, čo dnes ľuďom prináša lásku. Bez Caveových pesničiek by tu bolo pusto, rovnako ako v polovici devätnásteho storočia bolo pusto bez Máchovho Mája. V tvojom Berlíne mladí „kumštýři“ z rôznych krajín vegetujú okolo metra, usilujú sa žiť svoj vlastný život. Aký život žije v skutočnosti Jaroslav Rudiš? - Ráno ma budia vlaky do Berlína a do Bratislavy, večer pri nich zase zaspávam. Bývam totiž hneď pri pražskej Hlavnej stanici a som nervózny, ak chvíľu nejaký vlak nejde. Ráno pijem kávu, aby som sa prebral, večer čaj z materinej dúšky, aby som zaspal. A občas sa deje i niečo medzi tým. Napríklad včera zazvonila susedka, že má na plafóne plesnivý fľak a že je asi od nás. Pozrel som sa pod sprchovací kút a zistil som, že má pravdu. Všade samá voda. zhovárala sa Martina Némethová

ukážka Katrin ví, kde tátu potkat. Reinhard Blum je strojvedoucím úbánu. Dnes odpoledne bude po službě postávat v bufetu na spodním nástupišti esbánu ve Fridrichstrasse, kde se u malých kulatých stolků potažených modrým igelitem setkávají fírové všech šarží. Se strojvedoucími ú a esbánu se to má podobně jako s fotbalisty: Míč i hřiště mají stejné, poločas do svačiny trvá taky stejně dlouho, hrají všichni stejně dobře, jen nosí trochu jiné dresy. A to rozhoduje: Mezi zasvěcenými se říká, že ti, co řídí žluté a pomalejší vlaky úbánu, kopou za nižší a ušmudlanější manšaft než ti, co šoférují nablýskané hadovlaky esbánu. Každému z nich se tu a tam stane, že se rozvede a znovu zamiluje, že vyhraje v loterii nebo přijde o prémie, protože přejel stanici, a někomu se stane i to, že přestřihne něčí život. To všechno sem fírové chodí zapíjet. Tady dole u stolů jsou si všichni strojvedoucí rovni. „Ti říkám, nejhorší jsou ty jejich vostrý voči. Mašina je už dávno na konci nástupiště, sotva to nadskočilo, ale ty jejich voči, ten poslední vokamžik, ten visí na stěně tunelu jako nějaký votazník, jako kudla, která tě chce propíchnout, a ty ani nevíš, kdo ji drží v ruce. Tyhle voči, ty jen tak nezmizej. Proč mi vyčítaj, za co já nemůžu? Doktor říká, máš volno, zajdi na hokej, na pivko, vyjeď si na lyže, nebo zajeď nahoru na Rujánu, hlavně na to nemysli, za ty lidi nemáš vodpovědnost, což sice vim, ale jak se zbavit těch vočí před vočima, to doktor prostě neřekne. Prej ať se tam nedívám, ale to já nedokážu. Nikdy nevodlepit voči z trati, vopakuju si pořád, za žádnou cenu se nedívat jinam. Nebo doktor řekne, ať přestanu jezdit. Ale to já tuplem nedokážu. Přece nebudeš někde přehazovat výhybky nebo hlásit stanice. Jednou je člověk mašinfíra, a tak jím má taky zůstat. Vem si kancléře. No moh by kancléř dělat něco jinýho?“ vykládá Günter, menší, starší a pupkatý kumpán pana Blumeho. „Bodejť, pche, nějaký výhybky... a ten kancléř, ten by vlak řídit nemoh. Kancléř musí zůstat kancléřem, to je jasná věc, to je osud,“ přitakává pan Blume. Když Günter odejde na záchod, pan Blume, který má taky břich a navíc trochu pleš, se ke mně nakloní. Dech má načichlý pivem. Z očí kouká pošichtová únava. Zeptá se, jestli jsem už někdy viděl na vlastní voči nějakýho opravdovýho rekordmana nebo jestli jsem někdy nějaký rekord sám překonal. Říkám, že jo, že jednou jsem něco jako rekord skutečně překonal. Bylo to v roce 88 nebo 89, co já vím, někdy na gymplu. Dvacet čtyři hodin jsme hráli basketbal. Celý den v kuse! A nějak přišlo, že hodinu z toho nesvítilo světlo, tak jsme hráli při svíčkách a petrolejkách, nohy nás bolely, ale my museli hrát, protože jednak se na nás přišlo kouknout dost holek a pak jsme si jako esesem museli vytýčit nějaký ročný závazek, a někdo vymyslel na poslední chvíli tuhle basketbalovou pitomost. Celý další týden mi monotónně bušilo v uších. Dribling je nebezpečná zbraň. Psychokiller. Katrin sa něžně zasměje. Přejede si prsty po hřbetě nosu, já se leknu, jestli nechce říct, že jsme spolu překonali rekord v úplně jiné disciplíně, ale Katrin mlčí. Jasně, před otcem by si intimnosti nedovolila. Pan Blume jen mávne rukou. „Takovýhle rekordy se nepočítaj. Takovýhle se počítaj, protože ty se zapisujou do života,“ zvedne ruku a ukáže na Günterova záda. Krátke nohy vynášejí jeho mohutné tělo pomalu nahoru do haly. Tam někde nad schody je záchod. „Günter, to je náš rekordman. Přejel jich za dvacet let pět. Pět!“ „Ty vole... Aha... A kolik vy?“ Pan Blume pokrčí rameny a řekne, že jen jednoho a ten ještě přežil. Jen jeho ruce ne. Günter prý má v sobě nějaký magnet. „Říkáme mu lázeňák,“ chechtá se pan Blume. Je to takový ten ostrý smích, kterým se zahání strach zpátky pod zem. Povídá, že každý fíra, který někoho sejme, dostane od podniku různě dlouhé volno na psychické zotavení. „Byl to Günter, kdo tomu začal říkat lázně. V dýlce pobytu tady vede. Doktor si z něj už dělá legraci, že to snad dělá naschvál, že skokany určitě shání přes inzerát. Ale von to říká proto, aby Güntera rozptýlil. Na to on má různý psychologický porychtuňky. Ale většina kluků, který potkalo tohle neštěstí, u podniku stejně končí. Zvlášť když je to potká podruhý. To nikdo nevydrží. Jenom Günter jo.“ Günter se vrací ke stolu, máva na slečnu za pultem, že ještě tři žitné a colu pro Katrin. On že si dá obloženou housku se salámem. Zapálí si a zahalí hlavu do šálu cigaretového kouře Pokračuje: „Ti říkám, Reinharde. Nejhorší je, že já je potom znovu potkávám. Vjíždím do stanice a v tom davu na nástupišti po mně blýsknou ty jejich voči. Já je poznám. Šklebí se na mně. Ne snad nějak zle, některý možná dokonca spokojeně. Jako že našli svůj klid. Jindy jsou schovaný v tunelu a ze tmy svítěj jen ty jejich vostrý voči. Ti říkám, tyhle lidi nejdou do nebe. A jestli jo, tak nebe je tady dole. Vobčas mám pocit, že sedí vedle mně na sedačce a házej mi signály. Volno. Stůj. Pomalá jízda. Volno. Celej se zpotím, když zjistim, že mluvím sám pro sebe. Možná řekneš blbost, ale ti říkám, něco na tom bude. A ne že ne.“ (Úryvok z novej knihy Jaroslava Rudiša Nebe pod Berlínem, Labyrint 2002) -

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984