K problému ekonomického rastu
V případě ekonomiky, která je umělým subsystémem přírody (či spíše subsystémem přírodě podřízeného systému kultury), mohou bez větších problémů narůstat jen virtuální ekonomické veličiny, jako je např. množství peněz v oběhu. Pokud jde o růst spojený s reálným fyzikálním významem, tj. o rozšiřování výroby a zvyšování objemu finální produkce, používá ekonomická věda pojmu růst matoucím způsobem. Tento pojem proto komplikuje správné myšlení a chápání světa. Ekonomika jako subsystém kultury, musí – má-li existovat či „růst“ – z přírodního prostředí, které je hostitelským prostředím kultury i její ekonomiky, přijímat látkovou a energetickou výživu. Pouze tak může vytvářet užitečné kulturní produkty a do přírodního prostředí je nakonec vracet jako odpad.
Vyčerpávanie zdrojov je zavádzajúci eufemizmus
Jen v tomto smyslu, tj. za cenu vyčerpávání výživy a vracení odpadů do hostitelského prostředí, by mohla ekonomika jako umělý systém uvnitř pozemské přírody (spolu s kulturou) fyzikálně růst. Ale tato zdánlivě správná systémová úvaha je stále ještě poplatná konvenčnímu myšlení. Na vysoce přirozeně uspořádané Zemi je vše mnohem komplikovanější. Pouze při nekritickém pohledu, který je dnes v ekonomických vědách i v publicistice rozšířený, se může zdát, že ekonomika, která roste, jen prostě vyčerpává hostitelský systém, ekonomickou mluvou řečeno zdroje. Ale žádné neuspořádané zdroje neexistují a pojem vyčerpávání je v případě růstu hospodářské činnosti eufemismus, je silně zavádějící. Vztah růstu a zvyšování uspořádanosti systému k vyčerpávání jeho vnějšího prostředí dává smysl jen při možnosti vzájemných přechodů látky, energie a informace mezi příslušným systémem a prostředím. Platí v onticky jednotné přírodě, kde v rámci přirozeného řádu dochází k neustálé reprodukci a zániku živých systémů uvnitř neživého i živého prostředí a kde každý živý systém musí chemické prvky, z nichž je postaven, opět vracet planetě.
Vyčerpávání prostředí nedává naopak žádný racionální smysl v rámci ontického konfliktu kultury s přírodou. Tento pojem nemůže sloužit pochopení růstu ekonomického systému, který je příjmem i vracením látek, pomineme-li energii, závislý na odlišně uspořádané přírodě. Příroda sama žádný nestravitelný odpad nevytváří a proto jej ani nemůže jinému systému vracet. Protože ekonomika jednak přímo destruuje přírodní struktury (při výrobě zboží), a jednak jejich další rozpad připravuje (po uvedení zboží na trh), je aktivně škodícím subsystémem přírody, který připomíná bujně rostoucí abiotický tumor v jejím přirozeném těle. Ekonomika totiž neumí a ani nemůže tvořit jako příroda. S výjimkou pro zemědělství musí přirozené struktury rozbíjet a nově strukturovat, musí produkovat odpad, který je obtížně stravitelný pro přírodu i kulturu.
Kultura proto přírodu nevyčerpává, ale rozvrací a zamořuje umělými produkty, které pro biosféru nejsou snadno rozložitelnými látkami, ale cizorodou a pro všechny živé systémy poškozující zátěží.
Likvidácia jedinečného prírodného bytia
Je mimo veškerou pochybnost, že v abiotické hospodářské činnosti, do níž dnes patří hromadná výroba i hromadná osobní spotřeba (včetně hromadného užívání osobních automobilů), již nemůže jít o pouhé čerpání, tj. půjčování látky a energie pro přírodu nepoškozující konstruování a užívání produktů. V nynější abioticky orientované ekonomice jde stále více o záměrné technické konstruování z vytěžených, a proto nutně poškozených a znovu jinak složených struktur přirozeně uspořádané přírody. Jde bohužel o nevratnou likvidaci jedinečného přírodního bytí, a to nejen s ohledem na meze budoucí produktivní schopnosti ekonomiky, nýbrž i s ohledem na tvořivé schopnosti přírody samé. A tuto zpravidla totální strukturní likvidaci neodstraníme ani důsledným oddělováním umělého ekonomického metabolismu od přirozeného metabolismu živých systémů.
Protože nám pro pochopení podstaty tohoto nevratně destruktivního procesu (skrytého za dnešním abiotickým blahobytem) chybějí slova, neboť přirozené jazyky nikdy nemusely podobnou situaci vyjadřovat, jsme nuceni pojmenovat tento proces dnes běžnými pojmy „ničící privatizace, loupežná krádež“. Jde tedy o zcizování jedinečných abiotických i biotických částí celistvé přírody mladou a odlišně uspořádanou kulturou. Víme však, že pojem zcizování podstatu problému stále plně nepostihuje. Způsob návratu přírodě zcizených a po té odlišně kulturou uspořádaných struktur zpět do přírody, nebo jejich rychlou a od přírody izolovanou kulturní recyklaci, zatím neznáme.
Výsledkem nadměrné ekonomické aktivity v nynějším predátorském duchovním paradigmatu kultury je proto nejen nebezpečné snižování přirozené uspořádanosti Země, zmenšování rozlohy (drobení) přirozených ekosystémů, ale také poškozování člověka a přírody umělým technickým metabolismem. Výsledkem je ztráta přirozené informace (uspořádanosti), zamořování Země produktivními i spotřebními odpady.
Konvenční ekonomické myšlení však vytrvale spojuje hospodářský růst pouze s rozšířenou představou zvětšování blahobytu lidí, přičemž odhlíží nejen od toho, jak a na úkor čeho se blahobytu dosahuje, ale i od toho, že tyto statky nejsou ani v rámci příslušné země, ani v rámci planety spravedlivě rozdělovány. Toto myšlení nebere v úvahu, že ekonomický růst zahrnuje rozšiřování měst, komunikací a spotřební techniky a že musí probíhat na úkor úbytku biologicky aktivní půdy, volně žijících zvířat a vegetace, tj. za cenu zatlačování původní přírody, s níž lidský organismus, a to navzdory technickému a ekonomickému vývoji, zůstává sourodý.
Odpad ako dedičstvo ďalším generáciám
Záměrně tu odhlížíme od faktu, že ekonomickou aktivitu dnes provází rozvinutý finanční trh, který kvantitativními abstrakcemi a propočty celý problém zkresluje, v jistém smyslu kryje. Dnes však již pozitivně víme, že finanční obchodování svým objemem mnohonásobně překračuje objem produkce zboží a služeb a že podnikatelům nabízí vyšší zisky než tradiční ekonomika. Víme, že národní státy jsou dnes slabé a velké podniky a banky naopak silné a že politická kontrola ekonomiky včetně finančního sektoru je už dlouho nedostatečná. V situaci, kdy banky půjčují peníze na splácení úvěrů v jiných bankách, se po sérii takových kroků může stát, že nikdo v příslušné zemi (ale ani v planetárním měřítku) neví, kolik peněz je vlastně v oběhu. Z hlediska účinné kontroly ekonomiky politikou by bylo logické, že přibližně tolik, kolik bylo vytvořeno společenského bohatství, kolik bylo vyrobeno užitečného zboží a kolik je poskytováno služeb. Víme však, že je to mnohonásobně víc, protože právě tímto způsobem se dnes uplatňuje anonymní moc korporací a místní i světové finanční oligarchie.
V souvislosti s hospodářským růstem vznikají však i další problémy. Upozorníme tu pouze na jeden z nich. Abstraktní ekonomické přístupy nemohou brát v úvahu, že užívání jednoho druhu zboží, např. osobních automobilů, vyvolává řetězovou reakci opatření, která znovu destruují přírodu, aniž by občanům či místní kultuře přinášela příslušný užitek. V případě výroby a užívání osobních automobilů jde například o stavbu a údržbu komunikací, čerpadel pohonných hmot, restaurací, parkovišť a garáží, o přestavbu měst a budování obchvatů obcí, o výstavbu rozsáhlé a na zábor půdy náročné dálniční sítě. Jde však také o rozšiřování zdravotní a policejní služby, prodejen, reklamy, opraven, pojišťoven, nemocnic atp. Investice do všech těchto činností se totiž stávají součástí hrubého domácího produktu (HDP), který je pak pouze fiktivním ukazatelem zlepšování podmínek lidského života. A již na tomto jediném příkladu vidíme, že množství peněz v oběhu (zachycených v údajích o HDP) nemůže odpovídat množství užitečného zboží a služeb pro občany. Nemůže odpovídat užitku hospodářské činnosti, který rovněž neumíme definovat. Jinými slovy, HDP nás neinformuje o ničem podstatném pro člověka, kulturu a přírodu.
Připomeneme-li na závěr ještě jednou zapeklitý problém odpadu, pak se HDP jako ukazatel růstu hospodářství rovněž neosvědčí. Když se nám například podaří polovinu výrobního odpadu a polovinu spotřebního odpadu znovu uměle recyklovat na použitelné zdroje, pak se hospodářský růst vyjadřovaný v penězích přiměřeně zvýší, ale reálný růst (množství zboží a služeb, velikost užitku pro občany) se sníží. V případě odpadů to zatím není příliš patrné jednak proto, že technicky vyspělé země dovozem surovin ponechávají těžební odpad v příslušné méně technicky rozvinuté zemi, a jednak proto, že část svého spotřebního odpadu do nich přesouvají. A tak nakonec problém recyklace abiotického odpadu, podobně jako proces oteplování planety, lehkomyslně ponecháváme jako úkol, který by měly řešit příští generace.
Veľká ekonomická krádež prírodného bohatstva
Problém hospodářského růstu by se snad částečně vyjasnil tím, kdybychom zřídili „konto Země“ a začali přírodě platit za tzv. „zdroje“, tj. kdybychom s přírodou jako zvláštním „podnikatelským subjektem“ uzavřeli smlouvu o prodeji, recyklaci a dalších službách. Ale i tak bychom narazili na další, tentokrát ryze kulturní překážku. Příroda sice dnešní ekonomice zadarmo dodává všechny polotovary včetně ekonomicky aktivních lidí, ale živou práci těchto lidí, kterých v planetárním měřítku přibývá, ekonomika, která je způsobem aplikace vědy zaměřená jen na úsporu výrobních nákladů, stále méně potřebuje. Všechny dnešní vyspělé ekonomiky se potýkají s nezaměstnaností, kterou bude obtížné řešit i proto, že převážná část populace, která má vrozené předpoklady pracovat v zemědělství, v řemesle či v průmyslu, postrádá analogické předpoklady pro tvůrčí práci v sektoru řízení a správy kulturního systému. A tak nejen proces poškozování Země, nýbrž i proces poškozování člověka ztrátou smysluplné práce jsou empirickými důkazy nepřiměřeného vykořisťování aktivity neživých přírodních sil. Jsou hmatatelnými důkazy velké ekonomické krádeže přírodního bohatství, dokladem nevratného pustošení přirozené uspořádanosti Země.
Dnes se občas objevují formulace, že žijeme na dluh vůči příštím generacím, na dluh vůči Zemi. S touto formulací, i když rozumíme jejímu duchu, vzhledem k výše uvedeným argumentům nemůžeme souhlasit. Dnešním nevratným poškozováním přírody děláme totiž „dluhy“, které v principu nelze splatit. To, co odnímáme přírodě jí neumíme vrátit. Příštím generacím připravujeme vážné existenciální starosti, protože jim předáváme vyčerpanou, zpustošenou a extrémně vysokou spotřebou zamořenou Zemi.
Profesor Josef Šmajs pôsobí na Masarykovej univerzite v Brne, prednáša ontológiu, gnozeológiu a filozofiu. Dlhodobo sa zaoberá filozofickou problematikou vedy a techniky, otázkami vzťahu prírody a kultúry.
Medzititulky Slovo
Foto: Joost J. Akker IJmuiden
Reagujte na článok
Komentáre
Preto iba dopĺňam pána profesora v tom, že klasická ekonómia stále vychádza z poznania reality 18.až 19.storočia, ktorá za základ ekonómie brala ekonomický rast ako prirodzený smer vývoja civilizácie.
Prečo? No preto, lebo neexistovala akási celosvetová ekonomika a rozvíjala sa technicky zrazu hlavne európska až atlantická civilizácia (USA, Kanada, Veľká Británia) a tá chápala ekonomický rast iba ako expanzívnu možnosť centrálnych ekonomík voči kolóniám, takže RAST v rámci ustanovujúcich sa národných štátov.
Takže ekonomický rast znamenal predovšetkým hospodársku expanziu smerom do kolónií, klasická ekonómia si teoreticky zdôvodnila, že ZISK je hlavné kritérium mikroekonomiky a HDP makroekonomiky a všetko, čo zostávalo po spracovaní výroby ako odpad, alebo nevyužiteľné a zničené okolie mimo fabriky, teda všetko, čo sa nenachádza medzi kapitálom a nákladmi ekonomiky, všetko to sú externality .
A do rozsiahleho pojmu externality klasická ekonómia zahrnula ako celú súčasť spoločnosti, prírody a sveta, ktorú nedokázalo v ekonomike účtovníctvo nijako oceniť a zahrnúť po podnikania, tak i odpady, nevyužívané zdroje, dokonca prírodu, s ktorou nerátala ekonomika vo svojom procese ekonomického rastu (teda životné prostredie ako celok, klímu, atď).
A hádajte teraz, čo sa učia vysokoškoláci - ekonómovia dodnes, teda do roku 2011 na všetkých univerzitách a vysokých školách ekonomického smeru? Správne! Učia sa, že všetko mimo ekonomického procesu a kategórií nákladov, výnosov a zisku, čo sa nedá oceniť, to sú externality.
A tak súčasná ekonómia stále vychádza z bludov. Našťastie na západných univerzitách, ale i na univerzitách v nových krajinách sa rozvíja myslenie, ktoré už vníma, že externalita, to sú bludy 19.storočia. A napríklad mnohé alternatívne ekonomické teórie oproti kapitalizmu už celé životné prostredie a prírodu nechápu ako externality ale ako súčasť ekonomických procesov.
Preto napríklad ekonomická demokracia už nehovorí o ekonomickom raste, ale o ekonomickom ROZVOJI a hľadá k nemu prirodzené meratele, ako napríklad kvalita životného prostredia, dôstojné životné podmienky pre ľudí a podobne.
"Otcom pôvodného liberalizmu, predchodcu dnešného neoliberalizmu, sa stal v 18. storočí škótsky filozof a zakladateľ politickej ekonómie Adam Smith, ktorý presadzoval požiadavku nezasahovania štátu do ekonomiky. On a jeho nasledovníci žiadali vytvorenie voľného trhu, odmietali obmedzovanie výroby, obchodné bariéry či clá. Ekonomický liberalizmus našiel široké uplatnenie zvlášť v Spojených štátoch v 19. a začiatkom 20. storočia."
No a toto sa vypomstilo v 20.storočí a ešte viac v 1.dekáde 21.storočia - namiesto, aby múdri myslitelia poopravili podľa vznikajúcej reality ekonomickú teóriu ( no i tí myslitelia predovšetkým v manažmente ju poopravili, ale boli umlčaní hlasným rykom neoliberalistov), politické víťazstvo neoliberalizmu vytvorilo hystériu o víťaznom "konci dejín" a všeobjímajúcom slobodnom trhu a likvidácii štátu, takže zhubný nádor ideológie liberalizmu sa metastázoval do celej globálnej ekonomiky. Máme teda "rakovinu" a pýtam sa, pomôže "operácia?".
V tomto prípade je najväčším problémom zdôvodniť neoliberálom, že sa pokúšajú postaviť ekonomiku na pokrokových ideách bojujúcich proti cechovým obmedzeniam v dobe, ktorá sa vyznačuje už úplne odlišnými výrobnými silami (informačné, biotechnologické, vedomostné technológie) a úplne odlišnými výrobnými vzťahmi. A to bude problém.
A uznám, že máte pravdu i v tom, že zľava zas ťažko pochopia skostnatelí "revolucionári", že už žiadny masový proletariát neexistuje a že môžu existovať pracovníci, ktorí majú viac ako dve-tri pracovné vzťahy odrazu a nepochopia, čo to znamená, že v organizácii 21.storočia existuje "federálny" trojlístok zapojených pracovníkov - kmeňoví zamestnanci, dohodári a dodávatelia.
Všeobecných konštatovaní, že konáme zle, všeobecných výziev, aby sme sa zmenili na anjelíkov, existuje nespočetné množstvo, ale život ukazuje, že sa míňajú účinku. Chýba im totiž konkrétno-historický, systémový postoj. Určenie pričin zlého stavu a východísk.
Problém predsa nie je v ekonomickom raste, ten je zákonitý. Je spojený zrejme s tokmi voľnej energie, ktorú je nutné viazať do stále zložitejších systémov (aj sociálnych, ekonomických). Problém je v ostrom nesúlade výrobných síl a výrobných vzťahov, alebo dosiahnutej sociálnej materiálno-energetickej kvantity s kvalitou väzieb (vzťahov, alebo tiež spoločenskou formou).
Problém nie je v raste, ale v zosúladení väzieb (formy) s obsahom (VS). Keďže každý systém má svoje kvantitatívne hranice existencie, stará forma, staré väzby pri dosiahnutí tejto hranice prestanú vytvárať podmienky pre rast, alebo začnú vytvárať zdeformované prostredie (nekomplexný, zdeformovaný rast na úkor komplexnosti, vedúci k zničeniu systému). Vytvorenie priestoru pre rast si vyžaduje zmeniť formu, systém vzťahov, teda spoločenský systém.
Konkrétne povedané, problém dnes je v ostrom nesúlade vysokorozvinutých výrobných síl, kapacít (ktoré medzitým preskočili 4 historické epochy) a zastaralou kapitalistickou formou, kapitalistickými väzbami medzi ľuďmi. Kapitalizmus jednoducho používa len svoje zastarané metódy, prístupy k ľuďom i prírode, čo pri mnohonásobne zväčšených výrobných kapacítách, technických možnostiach prináša všetky vymenované negatíva. Ak sa na ľudskú činnosť díva len súkromnými očami požadujúcimi zisk, tam nezostáva priestor pre komplexnejší, vyspelejší vzťah k ľuďom, ich komplexnejším potrebám (zahŕňajúcim aj nezničené životné prostredie i prírodu).
Aby som bol objektívny, tak ani socialistické vzťahy, socialistická forma nezodpovedá dnes požiadavkám rozvinutých produktívnych síl, rozvinutejším potrebám ľudí. Ukazuje to príklad číny, ktorej sa síce rastovo vynikajúco darí, ale z hľadiska životného prostredia jej konanie tiež už nezodpovedá dnešným potrebám ľudstva.
Z hľadiska vzťahu k rastu si môže každý systém, či kapitalizmus, socializmus, ale aj predošlé systémy v princípe vybrať z nasledujúcich možností, ciest.
1. Zmeniť svoju spoločenskú formu, systém väzieb na vyšší (napr. kapitalizmus na socializmus). Tým uvoľní priestor pre ďalší rast (ako je to aj v prípade Číny). Vyššia sociálna kvantita si jednoducho vyžaduje aj kvalitatívne nové spoločenské väzby, spoločenskú formu. Hospodársky rast a zachovanie kapitalizmu sa dnes z princípu vylučujú. Buržoázni ideológovia to asi cítia v kostiach, keď hovoria, že rast skončil. Mýlia sa len v tom, že neskončil pre ľudstvo, ale pre kapitalizmus.
2. Systém sa nemusí zmeniť na nový systém, ale vtedy musí vylúčiť rast. Narastajúca kvantita totiž zákonite tlačí k zmene spoločenských väzieb, vzťahov. Túto cestu si vybrali napr. Polynézania, Aborigéni a ďalšie prvobytné spoločenstvá, ktoré tu aj po ukončení prvobytnej megaepochy prežívajú už 5100 rokov na takmer nezmenených prvobytných princípoch a materiálnej základni. Znovu musím zopakovať, hospodársky rast a zachovanie starého systému, napr. kapitalizmu sa vylučujú. Každý systém ma totiž svoje kvantitatívne hranice existencie. Tento jednoduchý princíp je ale zrejme buržoáznym teoretikom úplne neznámy.
3. Samozrejme, možno si vybrať aj tretiu cestu, pokúšať sa o rast a zároveň násilné udržiavanie zastaraných vzťahov, spoločenskej formy (kapitalistickej). Tento vývoj však nutne vedie k obrovským deformáciám a zániku ľudstva.
Viete dúfam o tom, že boli aj iné ľudské civlizácie a napr.existovala ešte preed naším letopočtom Khmérska civilizácia, ktorá bola rozsiahlejšia ako dnešné územie Kambodže a dosahovala svoj "ekonomický rast" tým, že vytvorila dokonalé kanále a vodné systémy zadržiavajúce monzúnové dažde, takže poľnohospodárstvo a zabezpečenie potravín rástlo a rástlo. Vytvorila sa bohatá civilizácia s nádhernými stavbami, nemusím menovať, poznáte, už si spomínate... a kedže ďalšie a ďalšie generácie už iba žili z vytvoreného systému a neudržiavali ho, jedného pekného dňa rast skončil a o generáciu-dve skončila i Khmérska ríša a jej vodná a poľnohospodárska civilizácia.
Trvdíte, že "chýba im totiž konkrétno-historický, systémový postoj. Určenie pričin zlého stavu a východísk" A pritom správne uvádzate hneď v druhej vete,že "problém je v ostrom nesúlade výrobných síl a výrobných vzťahov, alebo dosiahnutej sociálnej materiálno-energetickej kvantity s kvalitou väzieb (vzťahov, alebo tiež spoločenskou formou)."
Chvíľu som si nebol istý, či ste to Vy. Po tejto vete už ok. Dnes je skutočne silný nesúlad medzi výrobnými silami ( technológie a zdroje používajúce nový ekonomický zdroj - vedomosti, nové spôsoby distribúcie technológií) a výrobnými vzťahmi ( kto ich používa a ako sa prerozdeľuje hospodársky výsledok z nich).
Pomenovali ste to!
Ale zatiaľ sa pohybujeme nie v symbolickom vyjadrovaní, lež v slovnom vyjadrení pojmov a preto Vás upozorňujem na to, že zavádzate zmätok do ustálených pojmov.
Ak sa zmienite o ekonomickom raste, všetci pod týmto pojmom rozumieme rast hmotných statkov a finančného bohatstva vykázaný vo finančných ukazovateľoch, či už ide o priemyselnú výrobu, obchod, služby, poľnohospodárstvo, jednoducho o akúkoľvek ekonomickú činnosť. Rozhodne tu nemyslíme rast ľudského tela či rast spoločenskej organizácie. Prosím preto, používajte zaužívané pojmy opatrne. Ak chcete hovoriť o inom raste, tak ho presne pomenujte, napríklad chápem, že hovoríte o vývojovom stupni spoločnosti, takže nehovorte o zadefinovanom ekonomickom raste, ale napíšte konkrétne, že ide o rast v určitom vývojovom stupni,respektíve tomuto pojmu ľudia lepšie rozumejú pod pojmom rozvoj, a dnes sa skutočne v nových ekonomických modeloch hovorí viac o ROZVOJI ako o RASTE.
Prosím, rozlišujte tieto pojmy, veď obaja chceme, aby sme sa pohli ďalej.
Ak teda na Wallstreet prostestujú Američania proti tomu, že sú ľuďmi a nie komoditami, spontánne sa vyjadrujú, že chcú iný rozvoj než je obvyklý vo finančnom svete kapitálu definovaný ekonomický rast o ktorý sa ešte stále snaží aj finančné centrum sveta WallStreet, ľudia už cítia, že z nich ( nezamestnaných a bez podpory) vytvoril kapitalizmus externality, keďže sa bránia správať sa ako komodity, teda tovary predajné voľne na trhu...
Milna, tu sa to v skratke ťažko vysvetlí, ale pokúsim sa na drastickom príklade:
Predstavme si, že sa Slovensko dostane do klimatickej situácie, keď bude rok čo rok zalievané "monzúnovými" dažďami a lesy v horách budú vyvracané víchricami.
Ekonomický rast si možno nájde svoj trend povedzme v dobre izolovaných halách kde budú ajťáci a inžinieri "vyrábať" nové aplikácie softwarov a finančníci vymýšľať nové deriváty uplatniteľné na burzách, ale napriek RASTU hospodárskych ukazovateľov pre makroekonomiku celé to zalievané a zdevastované okolie ( a na Slovensku máme tých hôr a dolín neúrekom!!!) bude nielenže chudobné ( obyvateľstvo z dolín, no kam ho presťahujete na Slovensku?), ale i v takmer humanitárnej katastrofe (okrem elitných pracovníkov tých izolovaných hál, zvážaných možno helikoptérami z pásma mimo devastácie.
Čo myslíte, že to urobí s ekonomickými ukazovateľmi? Pôjdu hore, HDP bude rásť vďaka tým firmám v halách, ale národ bude v humanitárnej katastrofe. Nie je tomu tak dnes v mnohých tzv. rozvojových krajinách ( Bangladeš, niektoré štáty Indie, atď)?
Kedy by bolo možné hovoriť o ROZVOJI, o EKONOMICKOM ROZVOJI krajiny?
Nuž, asi až za situácie, ak by vláda prijala dlhodobý program obnovy a rozvoja zničených oblastí ( a obnoviť lesy, vybudovať všetky tie vodohospodárske zariadenia, obnoviť infraštruktúru, obnoviť zničené obydlia, zabezpečiť ekonomickú aktivitu v daných dolinách, atď., to všetko je program možno na 20,možno i na 30 rokov).
Z dnešného ekonomického hľadiska by tu nešlo o žiadny ekonomický rast, pretože ROI ( ukazovateľ návratnosti kapitálu) byx vykazoval trvalo i 20 rokov stratu. Po dvoch rokoch by to vzdal i najhumánnejšie orientovaný súkromný investor.
Z pohľadu EKONOMICKÉHO ROZVOJA sa od prvého momentu obnovy po etapách budú diať "zázraky", v podobe presne definovaných dosiahnutých cieľov a ich celkové hodnotenie, ak chcete použiť to slovo, NÁVRATNOSŤ ZDROJOV, sa prejavia až o tých 20-30 rokov. A dokonca sa tam vytvoria i nové ekonomické zdroje, ktoré tam predtým "neboli" - nové kapacity, vytvorené skúsenosti pretavené do nových vedomostí, usadenie produktívnej pracovnej sily, vytvorenie celého systému vzájomne poskytovaných služieb a rozvoj nových služieb a možno i tovarov.
Toto je ten reálny a nie akademický pohľad na rozdiel medzi ekonomickým rozvojom a ekonomickým rastom. Lenže to najprv treba skutočne ovládať ekonómiu, ktorá definuje, že len to, čo je oceniteľné, čo sa dá prevziať do účtovníctva a nakúpiť a predávať, iba to je zmerateľné v EKONOMICKOM RASTE. Klasická ekonómia NEVIE ZMERAŤ ekonomickáý rozvoj. To je mimo jej vnímania . ve´d pre ňu je to EXTERNALITA.
Ešte k tomu pojmu hmotné statky:
Možno sa mýlim, tak nech ma opraví niekto, kto je účtovník a daniar:
Ekonómia je veda práve v tom, že ako každá iná si klasifikuje javy a objekty svojho výskumu. Takže ak hovoríme o hmotnom statku, je to vždy klasifikovateľný subjekt podľa účtovníctva a daní, ktorý je
- oceniteľný, teda má nejakú hodnotu vo finančnom vyjadrení ( dokonca i "nepredajné" obrazy a "neoceniteľné" kultúrne pamiatky a dedičstvo môže účtovnícky expert oceniť svojimi metódami ( napríklad pre potreby poistenia, predaja, atď)
- je predmetom predaja a nákupu ( ak sa s ním obchoduje- potom je to komodita, ak je uložený v depozite - je to potom poklad, ak je zaradený do účtovníctva ako základný prostriedok, má obstarávaciu cenu a je odpisovateľný v priebehu ekonomických období, atď), jednoducho, s hmotným statkom sa dá ekonomicky zaobchádzať.
Možno je to hriechom klasickej ekonómie, ale ešte aj NEHMOTNÉ STATKY ak sú vo forme PRÁV, sa stávajú oceniteľnými a obchodovateľnými a sú predmetom účtovníctva a daní - napríklad autorské práva, spomeniete si, aký charakter nadobudli v stedoveku nehmotné "cirkevné odpustky", až proti nim povstal Jan Hus a potom Martin Luther?)
To, čo nás dnes musí trápiť je, že aj ľudské práva sa stávajú statkami, komoditou, obchoduje sa so zdravím, so vzdelaním, so sociálnymi službami, protesty na WallStreet dnes mieria na ideu, že "sme ľudia a nie komodity!).
Dosť ťažko sa to vysvetľuje, ale cvične:
Viete dnes vymenovať niečo, čo nie je v našej kapitalistickej ekonomike hmotným statkom?