Spojené štáty verzus všetci
Došlo ke konfrontacím s Čínou, Pákistánem, Saudskou Arábií, Izraele, Íránem, Německem a Latinskou Amerikou. Nedá se říci, že by Spojené státy měly ve kterékoli z těchto konfrontací navrch.
Svět interpretoval přítomnost a prohlášení prezidenta Obamy v Austrálii jako otevřenou výzvu Číně. Obama řekl australskému parlamentu, že Spojené státy jsou rozhodnuty „vyčlenit zdroje potřebné k udržování naší silné vojenské přítomnosti v tomto regionu“. Za tímto účelem vysílají Spojené státy 250 příslušníků námořní pěchoty na australskou leteckou základnu v Darwinu (s možným budoucím zvýšením tohoto počtu na 2500).
To je jen jeden z řady podobných exhibičních vojenských tahů v této oblasti. Takže s tím, jak se Spojené státy stahují (nebo jsou nuceny k odchodu) ze Středního východu, předvádějí své svaly v azijsko-pacifickém regionu. Je to skutečně věrohodné, vezmeme-li v úvahu narůstající neochotu veřejnosti USA k angažovanosti v zahraničí a jeho naléhavé požadavky na omezování výdajů, dokonce i vojenských? Čínská „odpověď“ zatím fakticky nijaká nepřišla, jakoby se chtělo říci, že čas je na straně Číny dokonce i v jejích vztazích se Spojenými státy, nebo snad zejména v jejích vztazích se Spojenými státy.
Pak je zde Pákistán. Spojené státy mu hodily rukavici. Pákistán musí přestat s hýčkáním svých islamistických hnutí. Musí skoncovat se snahami o podvrácení Karzáího vlády v Afghánistánu. Musí přestat vyhrožovat Indii vojenskou akcí v Kašmíru. Jinak - co vlastně? To je problém. Podle vyzrazených dokumentů se zdá, že si Spojené státy myslely, že poslední přítel, který jim v Pákistánu zbyl, současný prezident Asíf Alí Zardárí, by mohl propustit vůdce armády generála Ašfaka Parvíze Kajáního. Generál Kajání ale reagoval tím způsobem, že zařídil, aby se prezident Zardárí odebral na léčení do Dubaje. Potenciální převrat s podporou USA selhal. A jestliže se Spojené státy pokusí o odvetu zastavením své finanční pomoci, na jejich místo může vždy nastoupit Čína.
Na Středním východě si prezident Obama ze všeho nejvíc přeje, aby se nestalo nic dramatického mezi Izraelem a Palestinci, aspoň dokud nebude znovu zvolen. To zrovna neodpovídá potřebám Saudské Arábie nebo premiéra Netanjahua v Izraeli. Takže obě země dál pokračují v jednání, které z hlediska USA znamená jen další přikládání pod kotel. Spojené státy se dostaly do pozice, kdy je o něco žádají, přičemž jim už nemohou poroučet nebo je ovládat.
A pak je zde Írán, považovaný za hlavní starost Spojených států (a také Saudské Arábie a Izraele). Takže Spojené státy používaly ke špionáži v Íránu své supernejtajnější bezpilotní letouny. Na tom není nic překvapivého kromě okolnosti, že jeden z těchto letounů nějak přistál v Íránu. Říkám spíš „přistál“, protože klíčovou otázkou je, proč a jak se to stalo. CIA, které letoun patří, přišla s nepřesvědčivým tvrzením, že příčinou byla nějaká mechanická závada. Íránci naznačili, že dostali letoun na zem kyberakcí. Spojené státy říkají „nemožné“, ale Debka, internetový hlas izraelských jestřábů, říká, že je to pravda. Pokud jde o mne, myslím, že je to pravděpodobné. Navíc teď, když mají Íránci americký bezpilotník, pracují na rozšifrování všech jeho technických tajemství. Kdo ví? Možná ta tajemství zveřejní, aby o nich věděl celý svět. Jak tajné pak budou všechny ty supertajné bezpilotní letouny?
A ano, Německo. Jak každý ví, v eurozóně je „krize“. A kancléřka Merkelová pracuje velmi tvrdě na tom, aby přiměla země eurozóny k souhlasu s „řešením“, které bude pracovat pro ni, jak politicky v rámci Německa, tak ekonomicky v rámci Evropy.Prosazuje novou evropskou smlouvu, která uvalí automatické sankce na země eurozóny, jež poruší smluvní ustanovení. Spojené státy si myslí, že takový přístup je nesprávný. Podle nich jde o střednědobou akci, která neřeší bezprostřední, okamžitou situaci. Obama vyslal do Evropy svého ministra financí Timothyho Geithnera, aby tam prosazoval svůj alternativní návrh. Bez ohledu na detaily nebo na to, kdo je prozíravější. Důležité na tom je, že Geithner byl naprosto ignorován a Němci jednali podle svého.
A konečně zde máme schůzku zemí Latinské Ameriky a Karibiku ve Venezuele, na níž byla založena nová organizace CELAC – což je španělská zkratka označující Společenství latinskoamerických a karibských států. Přihlásily se k ní všechny země Amerik s výjimkou dvou, které nebyly pozvány – Spojených států a Kanady. CELAC má nahradit Organizaci amerických států (OAS), jejímiž členy jsou Spojené státy a Kanada, a která pozastavila členství Kubě. Může trvat nějakou dobu, než OAS zanikne a zůstane jen CELAC. Přesto to není věc, kterou by ve Washingtonu zrovna oslavovali.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 318, 1.12.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein - montáž redakcia
