Reklama

IMPLOZE BUDOUCNOSTI

*Podobně jako kouzelné bytosti v pohádce /Tři veteráni/, i společnost dnes by měla vlastníkům říct:/ "Dali jsme vám, kamarádíčkové... dary jsme vám dali... A my se ptáme, kamarádíčkové, kolik lidí jste rozesmáli?" /Tam, kde bude odpověď neprůkazná, měla by si společnost tyto majetky vzít zpět. Byla to totiž ona, která je prapůvodním majetkodárcem všech velkých vlastnictví, je to tedy právě tak ona, která má právo v momentě, kdy se nedostavilo slíbené očekávání, vzít tento majetek zpět a znovu jej přerozdělit v souladu s nově vyjednanými očekáváními.*
Počet zobrazení: 1764

Co je to vlastně budoucnost? Bylo jí tolik, že už byla.

Vladimír Holan, První testament, 1940

Slovo krize má stejný osud, jaký měla před deseti dvaceti lety globalizace. Obě slova toho označují příliš mnoho na to, aby mohla zároveň něco přesně pojmenovávat a vysvětlovat. Obě trčí v jazykovém prostoru a svou torzovitostí volají po tom, aby byla dovysvětlena – globalizace čeho? krize čeho? Ne, že by nebyla k dispozici (u krize ještě více než u globalizace) spousta pohotově připravených odpovědí, které krizi buď technokraticky depolitizují (to jen pár konkrétních špatných rozhodnutí, jen několik chybějících regulací) nebo moralizují (to jen zpovykanost těch, co si žili nad poměry, to pouhá zkaženost a nenasytnost manažerů a spekulantů). Tyto odpovědi nejsou přesvědčivé, ale nakonec vítězí. Jejich alternativou je totiž systémová kritika natolik obecná, že z ní nelze vyvodit konkrétní politické závěry a že snadno sklouzává k paušálním soudům či ještě hůře k nově populárním teoriím spiknutí.

Havárie očekávání

Krize navíc zasahuje tak různé oblasti života, že lze jen stěží najít nebanální společný jmenovatel, který by nebyl úzce ekonomický. Jeden se přesto nabízí: budoucnost. Právě její vyčerpání je ústřední ideologickou dimenzí krize. Tak jako jiné „odpovědi na krizi“ byla i tato připravována myšlením předcházejících dekád (například rétorikou nadcházející ekologické katastrofy či diskurzem úpadku západní civilizace) – i proto zní tak přesvědčivě a aktuálně v okamžiku, kdy obecná slova o krizi a vyčerpání materiálně korespondují s nejistotou individuálních i společenských perspektiv, koncem společnosti rostoucích mezd, s příchodem věřitelů a exekutorů.

Krize ideologie budoucnosti znamená ovšem krizi jedné podoby osvícenství, která s budoucností spojovala „vždy větší a větší“ rozvoj lidského poznání, materiálního blahobytu a svobody. O to více, jak ukazuje Francesco Berardi Bifo ve své knize After the Future, je výzvou k novému promýšlení dvacátého století, které v jeho pojetí začalo roku 1909 Futuristickým manifestem a oslavou neustálého zrychlování budoucnosti – a začalo končit rokem 1977 a heslem No future punkové skupiny Sex Pistols. Estetická analýza, přítomná v obou vystoupeních, byla předjímavá i pro politickou podobu budoucnosti a její individuální prožívání. Je-li v krizi ideologie budoucnosti, znamená to, že se mění platnost tří pojmů, které ji ustavovaly – pokrok, růst a kariéra – a že se zároveň v jiném světla ocitl pojem, který je jejich podtextem: dluh.

Samozřejmě, bude se zdát, že se vlamujeme do otevřených dveří. Pojmy pokroku a růstu byly možná mnohokrát přesvědčivě vyvráceny – přesto z hlediska své společenské přesvědčivosti platily, a to ve vzájemném zřetězení. Stokrát může být vyvrácena představa o předzjednané harmonii budoucnosti, ekonomického rozvoje a vylepšování člověka a jeho společnosti, tedy pokrok, nic naplat, pokud se zdá, že jej ekonomický růst znovu a znovu produkuje. Ekonomický růst může být mnohokrát prohlášen za nesmyslný samoúčel, ale jeho kritika nedává smysl, pokud je zároveň pozadím a předpokladem kariéry jakožto úběžníku jednotlivých životů a pokud se tímto způsobem prakticky a přesvědčivě překládá na rovinu individuálních životů. Jak si povšimli Slavoj Žižek i jiní, ve společnosti před krizí mají různé podoby kritiky pokroku a růstu funkci pouhé kompenzace – oddechnutí, které na rovině vědomí vyrovnává nemožnost praktické kritiky.

Dnes tuto praktickou kritiku provedla ekonomická krize. Znejistění prakticky každé jednotlivé individuální kariéry vrhlo zpětně znejišťující světlo na koncept růstu a pokroku. Zároveň nově nasvítilo koncept dluhu.

Amen, pravím vám, dluhy se musí platit

Dokonce i část pravice s jemným cynismem integrovala do své rétoriky ekologickou kritiku společnosti (pravice vždy potřebuje na chudobné nějakého moralistu a kněz už zejména na mladou generaci nestačí, je třeba ekolog). Žili jsme si nad poměry, musíme se uskromnit, růst byl vlastně tak trochu hřích – takže teď koukejme škrtat a platit dluhy. Protože dluhy se přece splácet musejí, ámen.

Musejí? Právě v době, kdy se hroutí očekávání týkající se budoucnosti, mají být dluhy a vlastnické tituly platné jako mechanismus. Zatímco aspirace a očekávání se mohou zcela rozpadnout, soukromé vlastnictví je nedotknutelné a dluhy nezrušitelné. 

Co jsou dluhy? Anarchista a antropolog David Graeber ve své knize Dluh – prvních pět tisíc let ukazuje intimní souvislost dluhu a moci. Dluhem je v každé společnosti cena, kterou ti, kdo mají moc, související s přístupem ke zdrojům (jakkoli široké, dobově kulturně či jinak podmíněné může být pojetí toho, co je v dané době nezbytným zdrojem), uvalí na ty, kdo potřebují přístup k těmto zdrojům, ale nemají čím platit. Počítá se s tím, že z využití těchto zdrojů vzejde užitek a dluh představuje garanci budoucího podílu na tomto užitku. Dluh je potažmo principem, který je v pozadí nejen podnikání, ale i peněz a námezdní práce. V jistém smyslu lze dluhu, a šíře všem penězům a vlastnickým titulům, rozumět jako poukázkám na budoucnost.

Krize znamená implozi budoucnosti – příslib, který reprezentovala, už neplatí, ale vlastnické tituly, které právě z tohoto příslibu čerpaly svou legitimitu, ba smysl, se právě nyní o to intenzivněji přihlásily o svá práva. Budoucnost se zhroutila sama do sebe, dosavadní očekávání ale po sobě zanechaly pozůstatky vybavené mocí nad lidmi. Máme dvě možnosti, nechat naši imaginaci omezit dogmaty zdravého selského tržního rozumu (dluhy se prostě musí platit...), anebo se zřetelem ke zhroucení legitimity dluhů znovu projednat jejich platnost. Přestaly-li platit jejich předpoklady, jak by mohly platit ony samy?

Jak ukazuje Graeber, dluhy se od ostatních závazků liší svou kalkulovatelností, tím, že jsou převedeny na nějaké jednotky (většinou peníze). Kalkulace je přitom intimně spojena s odcizením – právě počitatelnost umožňuje osamostatnění závazku od původního vztahu, z nějž povstal, a jeho převoditelnost.

Krize se stává momentem, kdy jsou kalkulované závazky požadovány zpět – a právě jejich požadování přitom přispívá k prohlubování krize a v posledku i k znehodnocení toho, co je vlastně požadováno. Zatímco ovšem věřitelé inkasují peníze, které pozbývají na hodnotě, mnohem horší je osud dlužníků, pro které splácení znamená propad a ztrátu perspektiv. Jestliže je doslovné splácení dluhů dlouhodobě iracionální pro všechny, je pro dlužníky krátkodobě nevýhodné a dlouhodobě ničivé, zatímco pro věřitele je krátkodobě výhodné a dlouhodobě možná nevýhodné. To je logika, která nevyhnutelně plodí kolektivní iracionalitu. Co proti ní lze postavit?

Na prvním místě důraz na předpoklady. Vlastnictví je vždy vztahem, který dává smysl jen ve společenském kontextu – jen pokud je společností uznáváno a chráněno. Není ničím automatickým, něčím, co by se vznášelo nad společností a mohlo po ní vždy a za všech okolností požadovat „složení účtů“ a „splacení dluhů“. Je naopak něčím, co vděčí za svou existenci společnosti, která má právo toto vlastnictví kontrolovat, zdaňovat (tedy umenšovat) i znovuprojednávat jeho ospravedlnitelnost ve změněných podmínkách. Banální pravdy, nicméně v kontextu současné krize nejen ekonomiky, ale i politické představivosti mohou působit až objevně. Společnost, která se této své možnosti vzdá a předá plnou moc tržním směnám mezi jednotlivci a korporacemi s vlastnickými tituly (které přitom nemají a ani nemohou mít tržní původ) mačká, jak ukázal ve své Velké transformaci Karl Polanyi, tlačítko autodestruction.

Kastovní společnost nebo třídní boj?

Právě to se stalo nejen společnosti mezi nástupem průmyslového kapitalismu v Anglii a Velkou depresí, jak ji popsal Polanyi, ale i společnosti, která současně s „koncem dějin“ dala důvěru vůdcům, kteří s vážnou tváří tvrdili, že neexistuje nic takového jako společnost, neboť jsou jen jedinci, jejich firmy a rodiny. Poněkud zarazí, že v této neexistující společnosti nadále existoval fenomén tak společenský jako moc, že tato neexistující společnost dokázala jedincům zaručit oprávnění k vlastnictví, tedy k něčemu, co představuje povýtce společenský vztah a dává smysl pouze svým společenským uznáním.

Na výroku Thatcherové by nás nicméně neměla udivovat jeho absence kontaktu s realitou, ale spíše jeho moc přispět k proměně této reality, jeho moc sebenaplňujícího proroctví. Společnost se skutečně stala ne-společností v tom smyslu, v jakém se o zombiích mluví jako o ne-mrtvých: společností, která sice dále funguje, produkuje a garantuje mocenské vztahy, ale zároveň ztrácí některé své rysy, spojené s určitými představami o tom, co společnost je a jaké závazky jedněch jednotlivců vůči druhým má právo vymáhat. Moc se odpojila od svých závazků a předpokladů, stala se holým a v zásadě neživotným faktem, mocí pro sebe samu. Nepřestala být vztahem, chová se ale, jako by si toho nebyla vědoma a rozhodně nehodlá jakkoli platit náklady, které z její vztahové povahy plynou.

Moc odtržená od vztahů, které jí daly vzniknout, se stává tyranií, vlastnictví nevycházející z bezprostřední zásluhy je pouhým privilegiem. Moc a vlastnictví podobného typu přitom mají tendenci se reprodukovat a zmnožovat. Společnosti, ve kterých získání majetku a moci souvisí více s předchozím majetkem a mocí než se schopnostmi (ponechme protentokrát stranou otázku, jaký typ schopností je třeba k jejich získávání) jsou společnostmi kastovními. Přehrady mezi jednotlivci se stávají něčím, co se přenáší z generace na generaci a radikálně se překládá do horizontu možností, jimiž jednotlivci disponují. Dvojnásob, stane-li se práce „svobodnou“ ve smyslu flexibilní a prekarizovanou.

Majetek a moc jsou v tomto smyslu destruktivní pro řadu společenských statků – na prvním místě pro rovnost a svobodu jakožto předpoklady demokracie. V tomto smyslu je třeba vnímat jejich koncentraci jako společenskou hrozbu. Nikoli nepřípadně pojmenoval Polanyi sekci pokrývající celou polovinu jeho knihy „Sebeobrana společnosti“ – popisuje v ní různá opatření, která se snažila omezovat tržní logiku ve jménu společenských zájmů. Metafora sebeobrany láká. Můžeme ale společnost vnímat jako jednoho aktéra, což by předpokládala?

Těžko, je-li z jedné strany (od mocných a věřitelů) chápána jako ne-mrtvá ne-společnost, zatímco z druhé strany (vůči dlužníkům a chudým) se projevuje soustavným tlakem. Opakovat slova o dějinách jako dějinách třídních bojů může znít vyčpěle, jsou ale důležitou připomínkou dvou faktů. Zaprvé, ve společnosti existují různé zájmy včetně těch, které mají zájem na pokračování destruktivních trendů. Zadruhé, jsou to zpravidla ti v nižších pozicích, kdo mají zájem na demokratizaci, protože znamená zároveň šanci na to přestat být kastou a získat občanskou rovnost, která se přeloží do různých dalších oblastí života obdobně, jako se do nich přeložily nerovnosti. Normativně ani prakticky nemůže obstát žádná „sebeobrana společnosti“, která není zároveň sebeobranou znevýhodněných, byť v jistém smyslu před společností.

Není náhodou, že volební právo vybojovaly dělnické a socialistické strany. Není náhodou, kdy se objevuje krize demokracie – že to je právě v době charakteristické majetkovou a potažmo mocenskou asymetrií, které se vyvazují z dalších a dalších omezení času a prostoru, jak je patrně nejviditelnější na zrychlování finančních operací, jaké nemůže kontrolovat žádná demokratická moc. Na jedné straně někteří příslušníci finanční i ideologické elity opakují staré známé pochyby o racionalitě většiny a ptají se, zda nespojit volby s majetkovým cenzem, někteří dokonce přicházejí i s biologizujícím diskurzem a prohlašují demokracii za evoluční nevýhodu Západu. Na straně druhé se v širokých vrstvách společnosti šíří pohrdání demokratickou politikou coby doménou nezbytně zkorumpovaných politiků, v českém prostředí má vyostřenou podobu útoků na „zloděje snu“ z roku 1989.

Demokracie je pod útokem, zároveň přitom není jasné, čím vlastně je. V jednom svém významu je pouze jinou dimenzí třídně jasně rozdělené společnosti: na politickém trhu soupeří oligopol stran s pořizovacími náklady, které jsou pro občana i velkou skupinu obyčejných občanů nedostupné. Profesionalizace volebních kampaní a „politické komunikace“ jako celku jen prohlubuje toto ekonomické odcizení politiky. Ve stejné míře, v jaké je pro většinu lidí demokratická politika málo demokratická, je zároveň pro některé aktéry demokratická příliš – politické strany se přece jen obracejí na společnost jako na celek, potřebují ke svému fungování nejen soukromé firmy, které jim dají prostředky na kampaň, ale také poptávku občanů-voličů.

Paradox, kterým je krize demokracie, tak zároveň představuje indikátor obnovy třídního konfliktu. To, že si jej uvědomuje především třída bohatých, která nešetří stigmatizující, agresivní a třídní rétorikou, na tom nic nemění. V situaci, kdy se třídní válčení bohatých a pravice obrací nejen proti sociálnímu státu, ale i proti samotné demokracii jakožto dvěma dimenzím třídního kompromisu, je to rovněž indikátor toho, že pouhá jejich obrana je v rodícím se třídním konfliktu nedostatečná, znamená zaujetí postoje dopředu poražených: bránit kompromis, kterým již druhá strana sporu pohrdla, nedává žádný smysl. Je třeba promýšlet takové podoby demokracie a přerozdělování, které se dotknou kořene problému: nekontrolovaného růstu soukromého vlastnictví a moci. Ač to může znít paradoxně, možnost obrany před rozdělováním společnosti neskýtá odvolávat se k její jednotě, ale vzít vážně toto rozdělování a domyslet je podél těch hranic, které jsou nejpodstatnější a nejvíce ohrožující. Ohrožení demokracie a znesvobodnění většiny jednotlivců jsou negativními externalitami nezpochybňovaného soukromého vlastnictví. Politika, která chce obnovit demokracii jinak než jako pokračování ekonomické nerovnosti jinými prostředky, musí soukromé vlastnictví politizovat.

V obklíčení lumpy?

Počínající kastovní struktura společnosti se překládá do ideologie rozdělování, jehož objektem může být etnická skupina (Romové), náboženství (muslimové) i stát (Řecko). Její základní strukturu známe – nějaká skupina, většinou chudá a okrajová, se soustavně dopouští morálně zavrženíhodných praktik (ať už zneužívání sociálních dávek, terorismus či falšování statistik), které se dlouhou historií vytváření krátkých spojení pro nás stanou hlavním rysem této skupiny. V tom není nic, co by specificky souviselo s krizí. Ta ovšem vstupuje do rozdělování, potřebných i pro „normální chod“ kapitalismu, jejich dramatizací. S eskalací konkurence o nedostatkové zdroje se také dramatizuje rozdělování: praktika, která dělá danou skupinu v příslušných očích zároveň danou skupinou a zároveň skupinou zavrženíhodnou, je rovněž praktikou, která je vnímána jako zásadní ohrožení. Zneužívání sociálních dávek se z prohřešku mění v ránu pod ponor těžce zkoušenému státnímu rozpočtu, malou zemi na jihu Evropské unie je třeba poslat do třetího světa proto, že její vcelku zanedbatelná ekonomika by se mohla stát shnilým jablkem, od nějž by se nakazil celý sud. Je to logické – pokud skončila perspektiva budoucnosti, v níž bychom všichni měli časem šanci se proměnit a vyrovnat, je jasné, že zavrženíhodné vlastnosti jsou platné napořád a zároveň představují fatální nebezpečí.

Jsme svědky nové identitní politiky, která už nevnímá odlišnost jako obohacující střípek do mozaiky, ale jako klíčové ohrožení. Popřením druhého se hodlá potvrdit, ve skutečnosti se jím promění. To můžeme dobře pozorovat na otevřeném i latentním anticiganismu (do latentního patří i Drábek či Nečas se svým „sebereme dávky těm, kteří odmítají pracovat“, neboť se jedná o pomrkávání na společnost, v níž přece všichni víme, kdo odmítá pracovat). Ten českou společnost proměňuje do agresivní entity založené na ideologii práce, která je v jejím jménu ochotna dopustit i porušování lidských práv. Podobný přístup můžeme pozorovat i na postojích k Řecku. „Jsme zase jednou svědky představení, při kterém demokracie s nemalou pravděpodobností popraví sama sebe… Pro národní ekonomiku i budoucnost země se bohužel jeví jako výhodnější ta cesta, kterou kdysi zvolil chilský generál Pinochet,“ tvrdí spisovatel Martin Vopěnka v MF Dnes. „Tahle země je prostě průšvih,“ dělá mu ozvěnu Michal Mocek v Právu. Kam se dostala společnost, která je schopna označit některou zemi za „prostě průšvih“? Co znamená pro tolik vzývanou unijní solidaritu, že s první krizí se jednotlivé země EU rozdělí na ty, které domněle představují „prostě průšvih“ a na ty, které – jak by tato logika implikovala – mají představovat „prostě řešení“, protože dostatečně zmáčkly svou pracovní sílu a zároveň mají centrální pozici v rámci unijních ekonomických vztahů?

Podobný mechanismus, jaký byl výše popsán pro vylučování slabších, se ale projevuje i v politice zaměřené na kritiku mocných a bohatých. Je to dobře viditelné na rétorice korupce – ta představuje objevení podobné zavrženíhodné praktiky, která je charakteristická pro celou sociální skupinu. S nástupem krize je i tato praktika vnímána ne jako patologický doplněk systému, ale jako jeho klíčová charakteristika a hlavní ohrožení. 

Rétorika korupce je přitažlivá, protože představuje povolený způsob, jak mluvit o zapovězeném. Kriminologie se stala náhradní sociologií třídní společnosti. Rétorika korupce (v něčem se ostatně protíná s teoriemi spiknutí) vtahuje jako detektivka a tváří se přinést velké odhalení a také je přináší. Tato odhalení mají jednotnou osnovu, která je hluboce pravdivá: v zásadě se říká, že bohatí si kupují privilegia. To je jistě pravda, ale pastí rétoriky korupce je, že představuje tuto situaci jako výjimečnou, jako zločin, překročení pravidel, něco, co lze v zásadě v platném nastavení vztahů řešit stigmatizací a kriminalizací pachatelů, nebo „odkrytím systému“, které se ale v zásadě omezí na „skandální odhalení“ jejich „zločinných spolčení“. 

Karel Kosík hovořil (před Havlovými slovy o „mafiánském kapitalismu“) v devadesátých letech o super-úspěšných jako o kastě, již nazval lumpenburžoazie. Spisovatel a jeho druhdy spoludisident Ivan Klíma mu tehdy odpověděl v Lidových novinách, že nerozumí slovu lumpenburžoazie, tak jako nerozuměl slovu lumpenproletariát, že lump je pro něj prostě lump. Pro Francisca Berardiho Bifa s jeho italskou zkušeností je pojem lumpenburžoazie rovněž platný. Kosík ani Bifo nejsou moralisté, kteří by věřili, že existuje dobrý, normální kapitalismus, který nám ukradly klausovské či berlusconiovské mafie (jejichž problém by byl, že je tvořili „lumpové“ a ne že jejich „lumpovství“ korespondovalo s možnostmi dobového italského a českého kapitalismu), naopak, popisují dispozici kapitalismu jako celku upřednostňovat v zásadě chování mající logiku mafií – zneužívání výhod, uplatňování tlaku, sklon k zastrašování slabších. Podobné pojmy nicméně umožňují moralistický výklad, který navozuje dojem, jako kdyby problém byl jen v oněch lumpech, případně v lumpovství jako fenoménu. Kéž by. V podmínkách konkurečního tlaku nicméně není největším morálním a politickým problémem to, že moc a bohatství mají „lumpové“, ale to, že (1) tlak na lumpenburžoazní chování má strukturní charakter a (2) chování, které je „lumpovské“, natolik prostoupilo společnost, v níž navíc existuje tak hluboká disperze zodpovědnosti, že je typově skoro nemožné odlišit je od „ne-lumpovského“. Je-li jednou korupce, využívání otrockých pracovních podmínek nebo třeba účast ve válce zdrojem konkurenční výhody, jaká síla může odvrátit účastníky konkurenčního boje od snahy o její získání?

Neexistuje žádný tribunál, který by prošetřil podíl Západu, západní poptávky po surovinách jako zlato, diamanty či koltan (nachází se patrně v laptopu, na kterém tento text píšu, stejně jako ve Vašem mobilním telefonu) a západních firem na válce v Kongu, největším masakru od druhé světové války, jemuž nebylo věnováno ani procento pozornosti, kterou si získal masakr 11. září. Západ namísto tone v dojetí z vlastního dojetí díky nahánění vůdce okrajové a polorozpadlé Armády Božího odporu Johna Konyho. Ukázkově pekelnický „lump“ slouží jako pohádkově užitečný fíkový list k zakrytí naší vlastní odpovědnosti a viny.

Krize demokracie se projevuje i v tom, jak slabé a nedemokratické metody nabízí tváří v tvář etickým dilematům kapitalismu. Zodpovědnost v pozdním kapitalismu není politická, je nanejvýš spotřebitelská. Máme využívat „spotřebitelských hlasů“ nacházejících se v naší peněžence k ovlivnění firem. Nejenže tento princip potvrzuje nedemokraticky velkou moc bohatších a vyloučení chudých, zároveň je iluzí vzhledem k asymetrii moci mezi dokonce i relativně bohatými spotřebiteli v bohatých zemích a mezi velkými firmami, které dokáže přimět maximálně ke kosmetickým úpravám, opuštění exemplárně nejhorších praktik a větším investicím do PR.

Svobodo, máš jméno amargi

Francisco „Bifo“ Berardi popisuje dvacáté století (respektive ono „krátké“ dvacáté století mezi lety 1909 a 1977) nejen jako století velkých očekávání od budoucnosti, ale také jako století nadšení z rychlosti. Součást tohoto nadšení byla proměna pojetí člověka – ten se měl ve století taylorismu (ať už původního, nebo digitálního) co nejvíce připodobnit stroji. Tak jako se přešlo od výrobní linky k sofistikovaným robotům či nanorobotům, tak se přešlo i od klasického dělníka u pásu k prekarizovanému pracujícímu, který se sám flexibilně a dynamicky přizpůsobuje požadavkům oné abstrakce jménem „pracovní trh“. Zatímco ve fordovské výrobě se stroj přece jen nacházel vně člověka a byl ohraničen pracovní dobou, v současné situaci je člověk nucen stroj internalizovat, přičemž se musí optimalizovat podle jeho potřeb prakticky neustále, on-line a dostupný na svém mobilním telefonu. To má podle Bifa logické důsledky: na prvním místě vzpouru lidskosti proti strojnímu formátu, která se projevuje masovým rozšířením různých typů depresí.

Sebeobrana „společnosti“ nedává smysl, dokud nebude zároveň sebeobranou ohrožených tou samou „společností“, respektive jejím stávajícím uspořádáním a distribucí moci, a klidně i této „společnosti“ navzdory. Dosnili jsme sen o budoucnosti, nemůžeme tedy už ani snít dál Marxův sen, že vykoupení proletariátu je v předzjednaném souladu s novou, lepší, „vyšší“ fází lidských dějin. O to méně jej ale můžeme nahradit „obranou společnosti“ jako celku, jaká je tak populární u hnutí středních tříd, které snadno vede k pokušení technokratismu (společnost jako celek se pojímá jako harmonický organismus, který lze „odborně“ spravovat) či k falešnému vnímání vlastních zájmů jako zájmů celku. Hlavní motivací odporu nemůže být, aby „společnost lépe fungovala“. Musí agregovat zájmy a hlasy těch, vůči nimž se stávající krize projevuje především distribucí úzkosti, ohrožení a dluhů. Hnutí za demokratickou společnost nelze oddělit od hnutí za svobodu (v nejpraktičtějším slova smyslu, tedy rozšíření prostoru voleb) pro ty, jejichž svobodu imploze budoucnosti omezila.

Logika dluhu se stává s krizí stále viditelněji ústředním principem uspořádání společnosti. Dluhy jsou vymáhány, krize je způsobována do značné míry právě tím, že někteří nemají čím platit. Stále více sektorů společnosti je komodifikováno, takže vstupenkou k naplnění některých potřeb může být pro některé části společnosti pouze dluh.

V závěru své knihy o historii dluhu tvrdí David Graeber, že neexistuje zas až tak propastný rozdíl mezi institucí dlužního peónství a stávající situací, kdy velká část lidí věnuje tak velkou část svého času splácení bohatě úročených půjček za tak základní věci, jakými jsou bydlení (a v menší míře rovněž vzdělání). Připomíná rovněž, že dluh vždy představoval politikum. I dnes je třeba kalkulovatelný a manipulovatelný závazek konfrontovat s otázkou, jaké mocenské asymetrie byly a jsou v pozadí dluhů a jiných dosavadních nerovností.

Prvním historicky dochovaným slovem pro svobodu bylo, jak připomíná Graeber, sumerské amargi – doslova znamenalo návrat k matce a označovalo zrušení platnosti dluhů a z něj plynoucí osvobození dlužních otroků. Dnes potřebujeme dostat do slova svoboda více z významu onoho sumerského amargi. V situaci, kdy svoboda označuje především neomezené možnosti uplatňovat asymetrickou moc, najímat lidi a zacházet s nimi jako s nástroji či přesouvat rychlostí zlomku vteřiny finanční vyjádření svých privilegií z kontinentu na kontinent, je třeba bránit jiné pojetí svobody, takové, které bude popisovat především osvobozování jedinců a společností z dopadů této asymetrické moci. Až společnost, která se změní pod vlivem zápasu o svobodu a zajistí různé podoby amargi svým chudým, přestane být thatcherovsky ne-mrtvou ne-společností. Až této společnosti vdechnou jednotlivé emancipační boje a jejich sedimenty život, který ji umožní vnímat ne snad jako jednoho aktéra, který brání své účelné fungování, ale jako prostor života, který svým členům stojí za obranu.

Obrátit logiku audituä

Jak může tato obrana vypadat? Jak ukazuje řada autorů (v českém kontextu například Tereza Stöckelová), klíčovou logikou současných reforem veřejného sektoru je logika auditu. Soukromý sektor přichází se svými kritérii efektivity a ptá se veřejného, co všechno v něm je skutečně potřebné a efektivní, a co už je plýtvavé a nadbytečné, nehodné toho, aby za to daňoví poplatníci coby akcionáři státu vynakládali prostředky, či co je dokonce škodlivé, protože představující překážku tržnímu chování a podlamující konkurenceschopnost. Logika auditu je hlavním zdrojem argumentace pro politiky privatizací a škrtů – co neprojde jako dostatečně efektivní podle kritérií soukromého sektoru, musí být odhozeno jako přebytečné, táhnoucí v krizi koráb ke dnu.

Nastal čas logiku auditu obrátit. Kontrola prováděná vlastníky vůči společnosti vede ke škrtání a znehodnocování toho, co je na veřejném sektoru nejcennější, toho, čím dokáže disponovat právě proto, že se od tlaku tržních imperativů dokáže alespoň v některých momentech emancipovat. Nyní je načase, aby společnosti prováděla audit velkých vlastnictví – co je jejich základem, o jakou zásluhu se opírají, jaký prospěch z nich komu plyne? Nedokáže společnost tento prospěch poskytovat lépe, účinněji a především kontrolovatelněji? A jak kompenzují škody, ony negativní externality plynoucí z koncentrace bohatství a moci?

Podobně jako kouzelné bytosti v pohádce Tři veteráni, i společnost dnes by měla vlastníkům říct: „Dali jsme vám, kamarádíčkové... dary jsme vám dali... A my se ptáme, kamarádíčkové, kolik lidí jste rozesmáli?“ Tam, kde bude odpověď neprůkazná, měla by si společnost tyto majetky vzít zpět. Byla to totiž ona, která je prapůvodním majetkodárcem všech velkých vlastnictví, je to tedy právě tak ona, která má právo v momentě, kdy se nedostavilo slíbené očekávání, vzít tento majetek zpět a znovu jej přerozdělit v souladu s nově vyjednanými očekáváními.

Tento převrácený audit by mohl být základem nového socialistického projektu, nikoli dnes nepříliš přesvědčivé tvrzení, že budoucnost založená na plánu je lepší než budoucnost založená na trhu, protože organizovanost plánu je lepší než chaotičnost trhu. Přijměme klidně argument, že trh je efektivnější než plán, nebo vůči této otázce zůstaňme agnostičtí. Nový socialistický projekt totiž není obranou před neefektivitou kapitalismu, ale před jeho efektivitou, která je efektivitou efektivního prosazování některých partikulárních zájmů (a v posledku patrně také ze sociálního i ekologického hlediska autodestruktivního chování) v nerovné společnosti. Nový socialistický projekt je projektem demokracie pojaté jako opravdové kontroly moci, jako sebeobrana před havárií kapitalistické budoucnosti.

Vyšlo ve sborníku "Krize, nebo konec kapitalismu?" , J. Pehe ed., Prostor 2012

http://www.kosmas.cz/knihy/174340/krize-nebo-konec-kapitalismu/

Čítajte aj Michael Hauser: KRIZE JE TROJITÁ A VLÁDNE NÁM ZOMBIE

 

Zatiaľ nehodnotené
     

Komentáre

Obrázok používateľa Anonymný
#1
(neuvedené)
08. október 2012, 19:07
A ešte pridávam ako praktik:
AUDIT VLASTNÍCTVA! To je ono. Ak si ho nezveľadil v prospech ľudstva, vezmeme Ti ho, žiadne že nie...
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
09. október 2012, 07:08
A ktora nezavisla institucia urci, ci sa tak stalo? Obavam sa, ze taka neexistuje a asi ani nikdy nebude...
Obrázok používateľa Anonymný
#2
(neuvedené)
09. október 2012, 12:25
Tento převrácený audit by mohl být základem nového socialistického projektu, nikoli dnes nepříliš přesvědčivé tvrzení, že budoucnost založená na plánu je lepší než budoucnost založená na trhu, protože organizovanost plánu je lepší než chaotičnost trhu. Přijměme klidně argument, že trh je efektivnější než plán, nebo vůči této otázce zůstaňme agnostičtí. Nový socialistický projekt totiž není obranou před neefektivitou kapitalismu, ale před jeho efektivitou, která je efektivitou efektivního prosazování některých partikulárních zájmů (a v posledku patrně také ze sociálního i ekologického hlediska autodestruktivního chování) v nerovné společnosti.

*************************

Obrátený audit, opäť ďalšia idiotina, či oblb na udržanie vlastníctva tzv. solidárnejších kapitalistov.

Čiže vlk, ktorý neodrie celú ovcu je dobrý vlk! To, že ovečke odtrhne len jedinú nohu je tzv. sociálny humanizmus vlka! Lebo ju nezožral celú, ale si uchmatol len toľko, aby sa nasýtil!

Pretože rovnako ako je prirodzené, že vlk je predátor, tak isto je prirodzené že vykrisťujúcui buržuj je predátor!

Resume: Poučenie z obráteného auditu je v tom, že vlk, ktorý nechváta plnou papuľou ad libitum je dobrý vlk!!

Rovnako ako dobrý buržuj je ten, ktorý si uchmatne z nezaplatenej nadpráce proletárov a prekariánov len toľko, aby udržal v dobej kondícií dve porche, tri teréňaky, maželkyne ferari k červenej kabelke, synov pontiak, nevestiné maserrati, dve jachty a vilu na Riviere. Haciendu so služobníctvom a koňmi, poľovnícký revír a tri lovecké chaty, dve golfové ihriska, futbalový klub a bol ešte mecenášom koncertov, galérií a iných veľkoburžoázných "charitatívnych akcií" Predsa od toho, kto veľa má sa aj veľa žiada! Poriadna idiotina, že?

Predsa vlka, medveďa a buržuja treba zákonom chrániť! Aby v prirodzenom prostredí mohli prirodzene žiť a nie živoriť!!!

Lenže kým vlk, alebo medveď neakumuluje kapitál, ale len toľko koľko nevyhnutne potrebuje, tak veľkoburžuj akumuluje toľko koľko nespotrebuje nikdy ani za 1000 životov a ostatní strádajú!!

Takže audit zvrátená predstava nech ho obrátite akokoľvek!!

Lenže nikto sa nepýta na pôvodnu akumuláciu kapitálu? Tam treba začať, že koľko si nadobudol vlastnou manuálnou prácou a nie kšeftami a špekuláciami???

Obrázok používateľa Anonymný
#3
(neuvedené)
09. október 2012, 12:49
Obrátit logiku auditů!!! Dokáže si niekto z nás predstaviť, že by sa v tomto zmysle zmenilio myslenie (vedomie) väčšiny obyvateľov USA? Bez zmeny myslenia ľudí vo vyspelých, ekonomicky a technicky rozvinutých krajinách môžeme, myslím si, o obrátení logiky auditov hádam iba snívať alebo teoreticky vec rozoberať. Zmeny myslenia ľudí sa v dejinách diali spravidla a väčšinou po veľkých katastrofách. Môže to byť inak v súčasnosti? Vlastníctvo. Karolovi Marxovi patrí historická zásluha za tento objav: "Vlastníctvo predpokladá nevlastníctvo." Ježek, Klaus a spol. spáchali na obyvateľoch ČSSR grandiózny podvod,keď predstierali, že kupónovou privatizáciou sa všetci staneme spoluvlastníkmi. Vlastníci budú stále obhajovať daný systém vlastníctva a jeho jedinečnosť, ktoré môže byť jedinečné iba pri existencii miliónov nevlastníkov. Zmeniť náhľad, nie vlastníkov, ale práve tých nevlastníkov na tieto skutočnosti môžu pomôcť a umožniť iba ich vlastné skúsenosti. Žiaľ, ako ukazujú dejiny, bývali to skúsenosti trpké a bolestné.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
09. október 2012, 14:26
Kde sa v nás berie tá úzkoprsosť vnímať všetko obvyklými a zevedenými skostnatelými zvyklosťami.
Tým pádom, že myslíte a vnímate v zabehaných koľajách, vyprovokujete menej vyzretých jedincov ( viď "idiotina, obrátený audit") k emočným výbuchom, ktoré patria skôr na záchod ako do serióznej diskusie.

Keď potrebovala vláda ľudových komisárov v Petrohrade v zime 1917 roku zabezpečiť chod fabrík, ale i obchodov, nemocníc, dopravy, zásobovania, nemala tiež čas vytiahnuť glotové rukávy, vyfasovať pečiatky a štemleľovať, komu čo patrí. Lenže to sa tu už dobrých 24 rokov nenosí študovať tie dni, ktoré "otriasli svetom", že okrem revoučných výbuchov a reakcie a akcie aktérov toho roku 1917 boli i zásady a opatrenia, ktoré nemohli všetko zabrzdiť, zastaviť a zlikvidovať.

Isteže, slabo emočne vybavení jedinci sa menili v dav a dav podliehal davovej psychóze. Lenže fungovala doprava napriek tomu, že "vodiči" pracovali pôvodne pre cára - fungovalo zásobovanie i prekladiská, pretože i keď to boli "cárske" a "buržujov (ahoj, Inga), bez organizácie tých majiteľov a ich pomoci by neboli schopní organizovať hospodársky život.

Neviem ,či si vôbe dokážeme predstaviť, že v tom čase bolo cárske Rusko vo vojnovom stave a či by niekto mal čas "rozprestrieť bumažki a štempeľovať" majetok.

Ako človek študuje aj hospodárske dejiny, dokonca Lenin smeroval ekonomiku cez NEP (novú ekonomickú politiku) viac k osobnej, ba až súkromnej iniciatíve a to práve podľa zásady, že čo produkuje a je v prospech spoločnosti, to treba ponechať. To až Stalin začal s okliešťovaním, štempeľami a podobnými hrôzami, takže až sa bojím, že tým myslením smerom k otázke " ktorá inštitúcia určí, či sa tak stalo... ( ten prospech spoločnosti) akurát umožníme, aby sa nejaký ten Stalin našiel a spustil hrôzovládu... však, Inge.

Takže záver, žijeme v dobew informačných technológií a verejnosť dokáže byť hromadne informovaná, nie je problém predovšetkým vyčistiť podnikateľské prostredie a zistiť, kto podniká tak povediac "proti všetkým" ( i keď so ziskom) a z koho podnikania a majetku prosperuje celá spoločnosť.

Nedávno prebehol te-programami sci-fi horor "Deň Trifidov", v ktorom bolo vypuklé to podnikanie len za účelom zisku a pre seba, ktoré viedlo k tomu, že podnikavci rozšírili mäsožravú rastlinu globálne a vplycvom náhody sa z nej stal zabijak ľudstva.
Čo nakoniec bolo niečo obdobné ako rámcová dejová línia Čapkových románov, či už Krakatit, alebo Válka s mloky.

Nepotrebujeme "komisie" ani "úrady", stačí dobrá informovanosť a zdravý rozum a rozhodnosť zasiahnuť.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
09. október 2012, 14:36
--- tých jakobínov ako predstavuješ ty, už bolo v dejinách dosť a viac škodili ako osožili
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
09. október 2012, 14:38
inak by si vedel, ako sa zmenilo veľmi spoločenské myslenie - nie oni v USA, my tu u nás sme dnes skostnatelí pravičiari...
Obrázok používateľa Anonymný
#4
(neuvedené)
09. október 2012, 17:12
Uvedomujem si, že v diskusii pod tento článok som sa stal protivne kúsajúcim, nechcel som ale odradiť Vás, kolegovia diskutujúci, iba sa mi zdalo, že strácame čas donekonečna proklamovaním sklamania zo súčasnosti a neschopnosťou posunúť sa ďalej.

Takmer nik z nás si nevšimol nenápadný, ale podstatný záver v článku, ktorý tam asi pripojil Jiří Pehe, citujem:
"Nový socialistický projekt je projektem demokracie pojaté jako opravdové kontroly moci, jako sebeobrana před havárií kapitalistické budoucnosti."
Hm.

Ale my tu v diskusii nehľadáme obranu, my sa bránime neustálym šomraním na všetko. Škoda, svet okolo nás sa posúva a my tu na Slovensku ako keby sme sa chceli stať myšlienkovým skanzenom spoločnosti, ktorá uviazla v kapitalizme a rochní si v ňom i so svojimi nezamestnanými, bezdomovcami, politikmi, milionármi, prťatými podnikavcami s vilami na chorvátskom pobreží a každodennou dávkou šou z reality.

A svet sa posunul...

Veci, ktoré my ani len nevieme si predstaviť, sa vo svete dejú - lenže nik to otvorene nenazve socializmom.
Iba my potrebujeme tú presnú škatuľu s názvom "socializmus", aby sme mali do čoho kopať.

Firmy v budhistickej Indonézii svojich stálych zamestnancov odmeňujú za vernosť a dlhodobé zotrvanie, dávajú im finančné odmeny a vecné dary - no nie je to socializmus?

Miestna samospráva v juholibanonskom meste Kána Galilejská napriek blízkosti konfliktnej zóny má vlastnú milíciu pre verejnú bezpečnosť obyvateľov, zadarmo prevádzkuje pre starších stravovanie, ubytovanie, dom voľného času a platí od zametačov po údržbárov domov z prostriedkov, padnite na zadok, "národného výboru".

Samosprávy nielen hore v Škandinávskych štátoch, ale i v arabských krajinách mimo "arabskej jari" dotujú školstvo a deti tam dostávajú učebné pomôcky i rovnošaty zadarmo od štátu - a čo to je, nie socializmus?

Rozmáha sa islamské bankovníctvo, ktoré nepozná úžeru a požičiava s tým, že sa stáva podieľnikom v danom podniku, na zisku i na strate, prirodzene - že to nie je systém samosprávneho financovania aké chcel práve samosprávny socializmus?

V niektorých krajinách LatinAmeriky sa stáva materská dovolenka a výchova v predškolských zariadeniach prirodzenou súčasťou, rovnako ako snaha o zavedenie systémov národného zdravia, ktoré sme s takou radosťou po roku 1989 opustili. No nie je to socializmus?

Laoské a barmské pestovateľské územia sa organizujú do družstiev, kupujú si spoločne techniku a spracovateľské technológie, aby mohli finalizovať svoje poľnohospodárske produkty na potraviny, no a čo je to ak nie socializmus?

V Spojených štátoch amerických nielen na weboch ale i v realite pôsobia komunity a poradcovia pomáhajúci zakladať vlastné cooperatives a integrujúce nezamestnaných do pracovných organizácii na základe samosprávneho prerozdeľovania, nie zisku podieľnikov - čo, toto nie je socializmus?

A ak teda tá poznámka J.Peheho na konci článku mala inšpirovať nás v diskusii aspoň k tomu, aby sme sa posunuli čo by sme mohli robiť tu na Slovensku, zisťujem, sklamane, že my tu iba fňukáme a maximálne nejaký Inga prekádruje každého, kto by chcel čokoľvek navrhnúť.
...dopadli sme...

Projekt sebeobrany pred haváriou kapitalistickej budúcnosti ako predovšetkým socialitsicky chápané kontrolovanie moci a uplatnenie demokracie nevieme naštartovať: my, čo sme sa nebáli ísť pre obranu nových myšlienok socializmu v 1968 do ulíc, my, čo sme po roku 1945 zakladali národné výbory a prisahali, že nikdy viac...
Tak čo, skúsime byť konštruktívni?
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
11. október 2012, 03:05
...svoje rady! PZV dobre sa mi čítali tvoje riadky o "audite" vlastníkov. A verím, že k tomu raz dôjde. Ale je pred nami ešte dlhá cesta. Kto? čo? ako? a kedy? Týmto štyrom otázkam sa nedá vyhnúť. Hypoteticky, aj keby sme vedeli čo, ako a kedy, NEVIEME KTO! ( A bohužiaľ si myslím, že "nevieme ani čo, ani ako a teda určite nie kedy!) NEVIEME KTO: ani najprecíznejšia definícia, ideologická konštrukcia subjekt nevytvorí. Subjekt - aby som bol osviežujúco básnický - vzniká ako diamant z obyčajného uhlíka: v obrovskom tlaku, za vysokej teploty. Vzniká v neštandardných pomeroch. Myslím, že civilizačná kríza ho spontálne vytvorí, ale najprv podrobí civilizačnú matériu obrovskému tlaku a vysokej teplote. Skús dnes rozprávať priblblým divákom markizáckej smotánky a reality šou všetkých televízií o sociálnych výzvach. Napasení a ohlupení opakujú indoktrinované floskule a nechávajú sa fackovať a ponižovať oligarchiou. Z rovnakého dôvodu ako oficiéri vyzliekajú a strihajú brancov - aby stratili poslednú štipku sebaúcty a stali poslušnými nástrojmi moci - dnes populáciu mentálne deklasujú. Skús v cigánskej osade robiť osvetu, prvý oponent s flaškou čuča ťa vyženie z osady. A takto to funguje aj miliónových civilizačných centrách. Preto kladiem taký dôraz na diskusiu. Je zbytočné mlátiť do tuhy z ceruzky desaťkilovým kladivom - diamant nevytepeme. Môžeme však prispieť k riešeniam - ak racionálne vyhodnotíme vlastné politické skúsenosti, odvážne načrtneme alternatívne riešenia, ktoré dokážeme cizelovať a možno aj naznačovať možnosti ako...
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
11. október 2012, 18:50
V tomto dejinnom chaose treba nájsť ten jeden bod, ktorým vieme pohnúť a potom určiť smer, kam sa pohnúť .

Veľmi sa mi zapáčila tá Tvoja myšlienka "spočítajme sa" , no, veď už sme DVAJA.

Ešte inšpiratívnejšia je Tvoja myšlienka, že
"Subjekt vzniká ako diamant z obyčajného uhlíka: v obrovskom tlaku, za vysokej teploty. "

A k tomu z toho naučeného zo sveta manažmentu (po ľavicovo povedané: zo sveta organizačného a riadiaceho procesu) pridávam, že my sa nemusíme starať v tejto chvíli "o všetko na svete", rómske osady zatiaľ ponechajme ľuďom za to plateným, takisto o televízne programy sa má dnes začať starať Mika ako GR verejnej TV, atď, atď.

My dvaja sa sústreďme na to, v čom sme schopní nájsť ten bod a pohnúť sa tým správnym smerom:

S Tvojou organizačnou schopnosťou a analytickým vybavením vieme predsa napríklad definovať, za akých okolností by bolo úspešné rozbehnutie mŕtveho sklárskeho závodu povedzme v Poltári (myslím tým psychologicko-situačné okolnosti), ja viem nájsť bod, od ktorého odvinúť možnosť obnoviť výrobu "na kolene" a inkrementačne implantovať produkciu do úspešnej realizácie ( fuj, ťažko odborná veta,
jednoducho preložené do zrozumiteľného jazyka:
- postupným rastom od pár skleničiek na víno fúkaných pre slovenské krčmičky, cez výrobu v malej dielni v Poltári pre internetový obchod pre domácnosti až po jednosmennú a potom určite i prosperujúcu viacsmennú prevádzku a návrat sklárov do práce za nových participačných podmienok v odmeňovaní za ich prácu, pričom sa teda vykasám svojou odbornosťou, že viem /nie že "vedel by som"(!!!) nájsť trhy s takou dobrou predajnosťou tejto produkcie a teda i návratnosťou vloženej práce (načo kapitáliu!), že by sme v tom chaose doby naštartovali prvý participatívny podnik na Slovensku, bez pomoci štátu a napriek trhovej ekonomike,

pretože toto by splnilo v tejto chvíli v októbri 2012 i tú podmienku "obrovského tlaku a vysokej teploty", kde v Poltári už dlho existuje hladová dolina, prichádza zima a nieže Rómovia a neprispôsobiví, ale bývalí robotníci a pracovníci tej fabriky i s rodinami sa dostávajú pod ten tlak a do varu sociálneho výbuchu -

...tak tu by som to odštartoval...a určite by sa k nám pridali i ďalší... takto začínal i legendárny Franišek Čuba, keď mu v upadajúcom JZD Slušovice v 1959 bučali hladné kravy v neošetrených stajňach a on sám obchádzal kravín s vedrom, pridali sa tu jedna, potom druhá tetka a v roku 1989 to bol najväčší Havlov socialistický nepriateľ,Agrokombinát Slušovice, ktorého musel zničiť politicky... nebojme sa, dnes je iná doba.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
12. október 2012, 05:31
Ježek, Klaus a spol. spáchali na obyvateľoch ČSSR grandiózny podvod,keď predstierali, že kupónovou privatizáciou sa všetci staneme spoluvlastníkmi. Vlastníci budú stále obhajovať daný systém vlastníctva a jeho jedinečnosť, ktoré môže byť jedinečné iba pri existencii miliónov nevlastníkov. Zmeniť náhľad, nie vlastníkov, ale práve tých nevlastníkov na tieto skutočnosti môžu pomôcť a umožniť iba ich vlastné skúsenosti. Žiaľ, ako ukazujú dejiny, bývali to skúsenosti trpké a bolestné. Júllius Krajčí

*************************

Presne ste to vystihli pán Krajčí Problém je však podstatne oveľa hlbší. V skutočnosti je to o zmene myslenia! Dnes ľudia dokážu uvažovať len dvoma spôsobmi. Vlastníctvo je bud egositicko privátne, alebo štátno kapitalistické!

O tretej alternatíva vôbec nedokážu uvažovať! V podstate, ako keby ani tretia alternatíva neexistovala, alebo si ju nedokážu pripustiť.

Treťou alternatívou je vlastníctvo kooperatívne. Čiže sa jedná o egalitárne vlastníctvo (vo firme majú všetci rovnaké podiely) s egalitárnými rozhodovacími právomocami. Odmeňovanie už nie je závisle od výšky majetku, ale od množstva, kvality a spoločenského významu odvedenej práce!

Lenže takáto zmena paradigmy naráža na to, že nie sme ochotní pripustiť, že sme si rovní!

Zaužívane paradigmy predstavujú vžité chápanie nerovnosti s ktorými nechcem v žiadnom prípade nič robiť!

Predsa je ťažké až nemysliteľné:

že majetnejší je rovný chudobnejšiemu

že "biely" Slovák, alebo Maďar je rovný s farebnými napr. Cigánom, resp. "farebným" prisťahovalcom, napr. Vietnacom, Číňanom Arabom,....

že muž je rovný žene

že vyskoškolák je rovný učňovkárovi

katolík je rovný ako lutherán, či inoverec, resp. bez vyznania že domorodec je rovný prisťahovalcovi (nemusí byť ani "farebný")

Ak k tomu ešte pripočítame majetkovú nerovnosť, tak budovaniu egalitárnu spoločnosti bránia naše zakorenené paradigmy!

Preto treba začať s rovnosťou výrobných prostriedkov a rozhodovacích právomoci!

Lenže ako ak biely muž s VŠ vzdelaním to ostatným v žiadnom prípade nedovolí, lebo je viac ako ostaní komplementárni (doplnkoví) nerovní občania tejto spoločnosti??

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
12. október 2012, 06:30
"Skús dnes rozprávať priblblým divákom markizáckej smotánky a reality šou všetkých televízií o sociálnych výzvach. Napasení a ohlupení opakujú indoktrinované floskule a nechávajú sa fackovať a ponižovať oligarchiou. Z rovnakého dôvodu ako oficiéri vyzliekajú a strihajú brancov - aby stratili poslednú štipku sebaúcty a stali poslušnými nástrojmi moci - dnes populáciu mentálne deklasujú. Skús v cigánskej osade robiť osvetu, prvý oponent s flaškou čuča ťa vyženie z osady." Juraj janošovský

************************

Problémom je to, že nechceme byť si sebe rovní!Treba zmeniť paradigmu! Začať robiť osvetu a medzi vysokoškolákmi!

Tí majú podstatne vyššie IQ ako Cigáni, či bezdomovci po sociálke s (PET) "nevratnou lahvou" s imitáciou lacného čuča!

Moje riešenie aspoň pre začiatok je nasledovné:

1, Zrušiť úplne sociálne dávky, úrad práce, vrátane celého trhu práce a zaviesť povinnosť pracovať! Rodinné prídavky vyplácať ako nedeliteľnú súčasť mzdy!

2, Egalitárne rozdeliť pôdu a lesy do kooperatívneho spoluvlastníctva tým, čo sú na sociálnych dávkach.

Štát by zabezpečil cez environmentálnu políciu rigorózne dodržovanie poľnohospodárskeho a lesného hospodárskeho plánu!

3, Urobiť totálnu odluku cirkví od štátu! Najmä prestať platiť klerikálov za tzv. "duchovnú" činnosť.

Poslať klerikálov na rekvalifikáciu k Mariánovi Kuffovi do Žakoviec, aby sa naučili kresťanský starať o sociálne núdznych!

Klerikáli by sa stali managermi počas pracovného dňa a naučili sa účelne, efektívne a hospodárne spravovaž egalitárne rozdelené farníkom cirkevné majetky (okrem sakrálnych stavieb)!

Takto by boli cirkvi financované z výnosov majetkov, ktoré by už nevlastnili ony, ale egalitárne nezamestnaní farníci (doteraz na sociálkach)Takže kňaz by si na vlastný plat zarobil prácou managera. Duchovnú práícu by vykonával počas dňa v práci a po večeroch a weekendoch ako kňaz, či kazateľ!

Treba zrušiť náboženstvo v školách a zaviesť univerzálnu etiku, ktorú nebudú učiť už klerikáli ale katechéti s pedagogickým vzdelaním a učitelia etiky!!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
12. október 2012, 07:01
jednoducho preložené do zrozumiteľného jazyka: - postupným rastom od pár skleničiek na víno fúkaných pre slovenské krčmičky, cez výrobu v malej dielni v Poltári pre internetový obchod pre domácnosti až po jednosmennú a potom určite i prosperujúcu viacsmennú prevádzku a návrat sklárov do práce za nových participačných podmienok v odmeňovaní za ich prácu, pričom sa teda vykasám svojou odbornosťou, že viem /nie že "vedel by som"(!!!) nájsť trhy s takou dobrou predajnosťou tejto produkcie a teda i návratnosťou vloženej práce (načo kapitáliu!), že by sme v tom chaose doby naštartovali prvý participatívny podnik na Slovensku, bez pomoci štátu a napriek trhovej ekonomike,..." PZV

****************************

PZV zabudli ste povedať "B" = motivácia ľudí pracovať pre seba a na svojom!!! Už nikdy viac žiaden štátny podnik, ktorý vládny buržuji predajú tzv. investorom!!!

Uvedomujete si, že skláreň v Poltári je súkromný krachujúci podnik?

Ako chcete motivovať sklárských robotníkov, technikov, inžinierov, aby začali kooperatívne úpracovať?

Ja by som nikdy nerobila na blahobyt súkromného buržuja vlastniaceho túto skláreň!!!!!!!!

Ani by som mu ju nezachraňovala a už vonkoncom nie štátu!!!!

Štát by mal vytvoriť legislatívu na záchranu krachujúcich podnikov a tie dovoliť od exekútora za znaleckú, nie trhovú cenu odkúpiť štátu, ktorý by podnik bezodplatne previedol na pôvodných zamestnacov podniku, ktorí tam boli dhšiu dobu zamestnaní!!!

Štát namesto stimulov zahraničným buržujom začne dávať stimuly a nenávratne a bezúročné pôžičky domáci kooperatívnym podnikom a zamestnaneckým akciovkám!

Niekde tu treba začať - Proletariát a prekariát sa musí stať vlastníkom výrobných prostriedkov!

Až potom začnú riešiť odbyt tovaru cez internetové podnikové obchody, alebo kamenné podnikové obchody! Naše výrobky treba predávať za podnikové ceny a nedovoliť obchoným reťazcom parazitiť na práci našich ľudí s obrovskými maržami!!!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
12. október 2012, 07:06
Bez vyriešenia vlastníckych vzťahov k výrobným prostriedkom v prospech proleriatu a prekariátu to nepôjde!!! Tu treba začať!
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
13. október 2012, 08:01
Nepochybujem, ani na okamih o Tvojich úmysloch a dobrej viere. Sám si kladiem otázku prečo by taký projekt, ako máš na mysli nemal uspieť. Myslím, že ani nechceš pripustiť o ňom polemiku. Môj problém je, že neverím, že naučíme snehuliakov preskakovať oheň... Systém je nastavený tak, že o biedu sa delia všetci o úspech len šikovnejší ( rozumej tí, čo majú "myšlienku" a hrošiu kožu). Keď sa pozriem na české kampeličky, rôzne slovenské družstvá, zbierky, agentúry sľubujúce prácu tak vidím len "podnikateľský projekt" na ošúpanie ostatných. Prosto nie je možné za polárnym kruhom organizovať grill párty. Aj keby sme sa zobrali šiesti ( ako v Zaježovej) a vydržali tak by na nás pozerali ako na exotickú šou a pátrali, kde je to čertove schéma ( ako na tom zarábame...) Nemám dosť pozitívneho myslenia po tom ako som videl, ako nemilosrdne si sami drancujeme Slovensko. Ako kedysi platilo, teraz platí dvakrát : kto nekradne , okráda vlastnú rodinu. Česť, poctivosť, právo, korektnosť platia len ak sa jedná o vznešené filozofické otázky, ak ide o majetok nič z toho neplatí: čo je doma- to sa počíta!
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
13. október 2012, 09:46
si nepochopil ,ze v 68-om islo presne o to iste ako v 89-om?Rozdiel je len v tom ze vtedy sa to vdaka Sovietskemu svazu nepodarilo a v 89 sa to opat vdaka Sovietskemu zvazu podarilo.Porovnaj ako sa zilo ludom 20 rokov po 68-om a 20 rokov po 89-om a odpovedz si na otazku kedy nam Sovietsky zvaz pomohol.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
13. október 2012, 09:46
"Nepochybujem, ani na okamih o Tvojich úmysloch a dobrej viere. Sám si kladiem otázku prečo by taký projekt, ako máš na mysli nemal uspieť. Myslím, že ani nechceš pripustiť o ňom polemiku. " Juraj Janošovský

******************************

Juraj môžete hľadať slabiny. Som ochotná tento ekonomicko-sociány model obhájiť! Pretože je nespochybniteľne spravodlivý pre všetkých participujúcich!

Každý má rovnaký podiel, ktorý nemôže firma ako spoločestvo egalitárnych vlastníkov stratiť, lebo je neobchodovateľný.

Nikto nemôže zdediť cudzí podiel a tak získať väčšií počet akcií ako jedinú egalitárnu, lebo sú nedediteľné.

Je motivujúci, pretože nikto sa nemôže ulievať ani parazitiť na práci iných! Pretože úspech celej firmy je zároveň úspechom participujúcich jednotlivcov ako spoluvlastníkov! Predpokladá sa, že ak sa bude firme zle dariť, tak budú musieť hľadať riešenie ako sa z toho dostať spoločnými silami a nie tak, že niektorých prepustia.

Nikto nemôže prísť o prácu, lebo pracuje pre seba a na svojom!

Ak to porovnáme s Ezopovov bájkou o husi znášajúcej zlaté vajcia, tak tu už neexistuje chamtivý vlastnícko-koristnícký gazda, ktorý by nútil hus znášať viac ako je prijateľné, alebo, že by ju zarezal kvôli poslednému vajíčku! Z tohoto dôvodu nemôže ani zďaleka tak ľahko skrachovať ako individuálna súkromná firma! Takže efektivita nie je prvoradým cieľom, ale sociálna spravodlivosť!!!

Je odstránené vykorisťovanie človeka človekom z dôvodu vlastnenia majetku, či výrobných prostriedkov!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
13. október 2012, 09:58
"Este stale si nepochopil ,ze v 68-om islo presne o to iste ako v 89-om?" Chatyv Alkov

************************

Samozrejme, že išlo o to isté! O udržanie sa hegemonistických komunistov pri moci a vykorisťovanie proletariátu aj za cenu živenia 400.000 okupačnej armády, ktorá zabezpečovala politickú moc červnej buržoázií!!!

Lebo podvedený proletariát z vysoka kašlal angažovať sa v ľudových milíciach a udržiavať moc vykorisťovateľskej červnej buržoázie v štátnom kapitalizme!

Samozrejme, že keď prestali Ruské vojká chrániť komunistov, tak sa utláčateľský režim komunistov musel zrútiť! Takže máte pravdu! V 68 dosadili a udržali Husákovko- Biľakovské polibyro pri moci ruské tanky a 400.000 okupačných vojakov!

V 1989 už tieto okupačné sily Gorbačov nedovolil použiť na udržanie hegemonistických komunistov pri mocu, tak sa červené lego zosypalo!

Vsjo jásno, nenúžny bukvy!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
13. október 2012, 16:07
Chyba odpoved na otazku.Bukvami sa plytva tam kde nic nevravia.Pre Ingu otazku navrch:Kedy a za koho bude lepsie na Slovensku ako za Husaka a kolko cijich vojakov to budem bodakmi podopierat?
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
14. október 2012, 12:59
Držím palce každému projektu, ktorý má ambíciu vytlačiť kapitalizmus. Nie som však priateľom ilúzií. K tomu, čo som vydedukoval o INGA projekte mám niekoľko poznámok: 1. transformačný postup - kto a prečo by takýto projekt realizoval a akým spôsobom. Zmena vlastníctva je vždy ziskom jedných a stratou druhých. Teda jedny musia mať viac sily ako druhí... 2. generálne riešenie - mám obavy zo všeobecného ( pre všetky situácie) platného riešenia. V záujme boja proti totalite nastolíme totalitu... 3. nereálnosť formálnej rovnosti v technologicky diferencovabnej výrobe. V praxi nerealizovateľná predstava o rozhodovaní s rovnosťou hlasu bufetárky ( ktorá práve nezložila maturitu) a hlasu špecialistu s medzinárodnou praxou, profesúrou a rešpektom verejnosti pri riadení atómovej elektrárne
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama