Reklama

Demokracie jako překážka rozvoje kapitalismu

Počet zobrazení: 3553

Je zajímavé sledovat, jak se kapitalismus a demokracie rétoricky chápou jako neoddělitelná dvojčata. Každý, kdo si dovolí krizovat systém (tj. socio-ekonomický systém – kapitalismus), bývá zároveň obviněn z toho, že chce odstranit demokracii (u které se ani politologové neshodnou, jestli je režimem, nebo ideologií) a „vrátit nás před listopad“. Slovní ekvilibristika přitom zakrývá, že kapitalismus si v minulosti (ať již dávnější, či méně dávné – Pinochetovo Chile, např.) bez demokracie docela dobře vystačil.

Za hlavní znaky kapitalismu je možno považovat: dominanci soukromého vlastnictví, zisk jako hlavní faktor motivace a námezdní práci. Na rozdíl od často používaného eufemismu „tržní hospodářství“, které má podstatu kapitalismu zastřít, není trh hlavní znakem tohoto systému. Naopak, v současné době se silní aktéři dokáži trhu vyhnout (nadnárodní firmy). 1/3 toků mezinárodního obchodu zboží probíhá uvnitř nadnárodních firem (v síti matka – dcera, dcery navzájem, často za umělé, tzv. vnitropodnikové ceny), a druhá třetina pak mezi nadnárodními firmami.

Obvykle se nostalgicky vzpomíná na tzv. zlatá léta kapitalismu, která souvisejí jak s poválečnou obnovou v řadě zemí tzv. Západu, tak i s rozvíjením (byť v různých formách) sociálního státu. V období 50.-60. let se dařilo nejen politickým, ale také sociálním právům. Vysoký ekonomický růst (spojený s nízkou nezaměstnaností) umožňoval vyšší míru redistribuce, protože míra zisku byla i tak atraktivní. Nemluvě o tom, že většina ekonomických aktivit byla ovlivnitelná národním státem.

Jenže, tato situace už pryč, a to od 70. let s rozkvětem a posléze drtivou dominancí neoliberální ideologie.

Není žádná náhoda, že od 70. let se ekonomika zemí Západu dostává do problémů a růstové míry (a ani nezaměstnanost) se na úroveň blahobytných 50. a 60. let už nikdy nedostanou. Podle konceptu Kondratěvových vln se Západ dostává do dolní fáze vlny, tj. ekonomického poklesu. Aplikace pracovně-úsporných technologií vyostřuje vztah kapitál-práce silně ve prospěch kapitálu. Není již potřeba brát ohledy na práci, protože se dostává stále silněji do pozice marginalizovaného faktoru. Začínají růst počty těch, (jak trefně vystihuje prof. Keller), kteří kapitálu už ani nestojí za to, aby je vykořisťoval. Klesající míra zisku naopak vede ke vzniku několika typů infrastruktur, které mají i své mocné instituce. Kapitál překračuje hranice, neboť mu to umožňuje technologie (a neoliberální ideologie to zdůvodňuje a podporuje), navíc si to vynucuje i objektivní ekonomická situace, která tlačí na pokles nákladů. Během desetiletí se převrací mocenské vztahy (stát – firma) a kapitál používá i na státy staletími ověřenou taktiku rozděl a panuj, např. ve vztahu k přesunu výrob (dceřiných společností) a s tím aplikací „té správné“ politiky. Odstranění překážek kapitálu (liberalizace), na kterou tolik tlačil Mezinárodní měnový fond, dává kapitálu obrovskou moc: zmizet a nenést následky svých činů. Jednou ze zásadních dimenzí moci v éře globalizace je právě schopnost utéci a nemít žádnou odpovědnost. (čemuž se budu podrobněji věnovat v dalším článku i s tím, že oproti níže uvedenému působení kapitálu existují určité rezistentní mechanismy).

Kapitál si vytvořil následující infrastruktury:

  • Parazitická. Tento typ souvisí jednak s poklesem míry zisku v reálné ekonomice a s následnou financializací ekonomiky a je úzce spojen i s tlakem na stát (dobývání renty). Do parazitické infrastruktury můžeme zahrnout téměř veškerou spekulaci (obzvláště deriváty), lichvu, exekuce (obzvláště v ČR) a celkově případy dobývání renty, kdy si soukromý sektor vynucuje pravidla na míru a dostává možnost privatizovat veřejný sektor (hospodaření s vodou, penzijní systém, v ČR doplňme zakázky na IT atd. Atd.)
  • Útěková. Tento typ infrastruktury umožňuje nenést odpovědnost za své činy, resp. přelévat zdroje tam, kam se to kapitálu hodí. Do této skupiny patří daňové ráje (zde kapitál získal celé kvazi-státy pro své zájmy), extenzivní bankovní tajemství. Patří sem ale i možnost vnitropodnikových cen a s tím související tzv. daňové optimalizace, kterou tak rády využívají nadnárodní firmy. Vzpomeňme na pýchu šéfa Googlu, který v Británii neplatí žádné daně a nazývá to „tím pravým kapitalismem.“ ZDE
  • Trestající. Tato infrastruktura existuje jednak, aby potrestala státy, které by snad nevytvořily kapitálu dostatečně dobré podmínky, jednak jako Damoklův meč, který se nad státy bude stále vznášet a starat se o to, aby nehledě na politické zaměření pracovaly pro kapitál a nikoliv proti němu. Do trestající infrastruktury můžeme zařadit žebříčky konkurenceschopnosti, tvořené, mimo jiné, na základě „názorů“ manažerů nadnárodních firem a fondů a jim také určených. Mantra konkurenceschopnosti (která je rovněž v soupisu článků, na něž se míním vrhnout v roce 2013) podpořená jedinými správnými radami (které jsou navíc dosti často v rozporu), resp. faktorem podmíněnosti úvěrů a pomoci institucí jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka funguje pro kapitál nesmírně efektivně. „Správná země“ musí mít vše liberalizováno, malý stát, který ale (z čeho?) dokáže financovat školství, a vědu a výzkum, dálnice ( s tím neradno kapitál otravovat, půjde jen tam, kde to dostane zdarma) a poskytovat investiční pobídky a samozřejmě snad probůh nechtít od nadnárodní firmy žádné daně, nebo něco podobného ošklivého. Pokud stát „zlobí“, je možno použít kombinaci útěkové a parazitické složky, přispět ke krizi (finanční či dluhové), kdy zemi nezbude nic jiného než akceptovat podmínky MMF, který už ji jasně dá najevo, co je to ta jediná správná politika. Dalším důležitým prvkem v trestající infrastruktuře jsou samozřejmě ratingové agentury (napojené na infrastrukturu útěkovou i parazitickou), které vydávají signály a varování zemím, které by si snad „chtěly moc vyskakovat.“ Na znamení finančních trhů mohou agentury (ty hlavní jsou tři, jedná se tedy o oligopolní trh) snížit rating, který vede k nárůstu spreadu u CDS, což zase vede k větším nákladům na (re)financování veřejného dluhu, a tím vytváří sebesplňující se proroctví defaultu země.

Kapitálu nestačí, že stát tuneluje a ničí sociální dimenzi tím, že nutí státy, aby si konkurovaly. Rozpor reálné moci (finanční) a politické legitimity je drtivý a se současnou Velkou recesí a evropskou dluhovou krizí dobře pozorovatelný. Vzpomeňme, jak dopadl Papandreu, když se tváří v tvář tvrdým škrtacím opatřením chtěl obrátit na řecký lid v referendu.

Tato mocná infrastruktura dokáže zničit jakoukoliv volbu lidu. Nejpřesněji to vyjadřuje nechvalně proslulý výrok M. Thatcherové: there is no alternative. I dnes se zdá, že není jiné alternativy, než „obnovit důvěru finančních trhů“ (což je ve skutečnosti několik mocných finančních skupin, obvykle vedených Goldman Sachs, který si své bývalé zaměstnance rozptyluje po Evropě i USA ve funkcích ministrů, prezidentů či guvernérů centrálních bank.) ZDE

Famózní vlastností kapitálu je, že dokáže (téměř) každou situaci i krizi využít ve svůj vlastní prospěch. Jen k posílení tlaku na rozvoj infrastruktury (viz výše), resp. k pro něj žádoucí redistribuci bohatství (a přesunu dluhů), což dobře ukazuje dluhová krize v eurozóně.

Dostáváme se do paradoxní situace, kterou by nevymyslel ani Orwell. Na jedné straně uniformní shoda nad tím, že demokracie je „správná“, ba co víc, tak správná, že budeme (jako Západ) hodnotit ostatní země, jestli jsou dost demokratické a budeme jim případně i na raketách dlouhého doletu a na dronech tuto demokracii vyvážet. Na straně druhé je pak plnění přání lidu ocejchováno jako populismus. „Reformy jsou nutné a nezbytné“, slýcháváme denně. Lid nechápe dobro škrtů. Lid si žil nad poměry a bude finančními trhy (fungujícími jako určitá božstva) po zásluze potrestán. Volba lidu, zdá se, stále více postrádá smyslu, „ať u moci je ten, či ten, tak dostane koštětem…“

Pokud se přeci jen nějaký politik pokusí mocné trojité infrastruktuře postavit, příp. reflektuje přání občanů, je označen buď jako diktátor (má-li jeho země ropu), případně mírněji jako populista. Demokracie jako lincolnovské „vláda lidu, lidem a pro lid“ je zkrátka ta nejlepší, když se pokud možno tomu lidu nenaslouchá vůbec, protože není zodpovědný, chce mít sociální jistoty (a nechápe, že jistoty mohou mít jen finančníci v bonusech), a dokonce by drze požadoval, aby fungovala spravedlnost (která je jen pro ty, co si zaplatí, a když i to selže, tak se přispěchá s amnestií tzv. na míru).

EU reaguje na tlak kapitálové infrastruktury tím, jakým způsobem přijímá závazné dokumenty a co v nich je. Zásadní principy hospodářské a sociální politiky (Fiskální kompakt) má podobu mezivládní dohody, takže lid se prostě přímo vyjadřovat nemůže. Navíc fiskální kompakt institucionalizuje kapitálovou infrastrukturu tím, že plnění příkazů kapitálu vsazuje rovnou do zákona, resp. přímo do ústav (!) členských zemí.

Potlačování demokratického rozhodování neprobíhá jen „objektivně“, tedy tím, jak si kapitál nastavil infrastrukturu ekonomické a tím i politické moci. Jedním ze skrývacích manévrů je „volání po odbornících“, na které (překvapivě?) slyší poměrně dost občanů. Technokratismus, o kterém snil von Hayek (a který chtěl nezaměstnaným sebrat volební právo) je v módě. Je potřeba znovu a znovu vysvětlovat, že každá otázka může být politikum, že každá v sobě skrývá určitý hodnotový soud. A co víc: především v českém prostředí je potřeba oživit umrtvenou politickou ekonomii, která vymizela z výuky i literatury. Místo ní nastupuje neoliberální patvar, který vydává odbory za nátlakovou skupinu mající na starosti svůj zájem (a co je na tom ksakru špatného hájit svůj zájem?), zatímco finanční trhy jsou stavěny na jakýsi vyšší objektivní piedestal. Co pro finanční trhy dobré jest, od Boha jest, šlo by napsat. Student ekonomie se dokonce ani nedozví, že i tyto subjekty mají pravda své zájmy a také páky jak je prosadit (resp. zemím nanutit). Popis a scholastika (je to tak a tak), ale už bez otázek: proč to tak je, kde se to vzalo a KOMU to prospívá, tak vypadá česká „odborná“ ekonomická literatura.

Centrální banky se již před lety staly předvojem této politiky se svým konceptem tzv. nezávislosti. Není divu, že kritická (ale i konstruktivní) Stiglitzova zpráva nabádá, aby se centrální banky staly integrální součástí demokratického rozhodování a nesly odpovědnost za své kroky, včetně vnímání hospodářské politiky podstatně šířeji než jen v rámci inflačního cílování.

Tlak kapitálu v krizi je bitvou o zbývající zdroje. A není potřeba brát ohledy na pracovní sílu, která už z hlediska ekonomického není příliš potřeba (v případě finančních trhů už ani jako zadlužený spotřebitel). Přeci jen ale krize přináší pro kapitál určité ohrožení: prozření lidu. Propaganda už tolik nefunguje, protože ji může přebít reálná sociální situace, která vede k demonstracím, nepokojům a co je pro kapitál nejděsivější: hledání alternativ MIMO systém.

Neoliberální kapitalismus DEMOKRACII, kterou můžeme v nejširším pojetí chápat jako právo volby, nepotřebuje. Ba co víc, demokracie ohrožuje jeho hegemonii a jeho infrastrukturu, kterou si pracně během posledních cca třech dekád vytvořil.

Současný neoliberální kapitalismus má totalitní povahu a je proto s demokracií nekompatibilní a bude se ji snažit (i za pomoci autoritářských fašizoidních režimů) odstranit, jako poslední překážku svého nekonečného rozvoje.

Vyšlo na: www.blisty.cz/art/66765.htm, 4. 1. 2013,

Priemer: 4.9 (11 hlasov)
     

Komentáre

Obrázok používateľa Tomáš
#1
Tomáš Tomáš
06. január 2013, 20:50

Ďalší veľmi dobrý článok od p. Švihlíkovej. Nepriek tomu, že nie som ekonóm ( a pravdupovediac ekonómiu považujem za pavedu) tieto články majú hlavu a pätu. Označil by som jej články a  knihy  ako povinná literatúra. Je smutné, že komentáre k jej článkom alebo videám zo strany pravicových čitateľov obmedzujú na výzor a prejav  p. Švihlíkovej - teda na formu, a nie na obsah, teda na to, čo rozpráva a píše. Jediná vec ktorú by som p. Švihlíkovej,a to možno v ďalších článkoch sa zmení, je to, že neuvádza alternatívy, riešenia tejto situácie. Asi toľkoto...

 

tomáš

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Odporúčame

Markéta Šichtařová, Vladimír Pikora: Bublina jménem Doník
Peter Singer: Bojkotovat Ameriku?
Ján Čarnogurský: Kto vládne v Amerike
Tomáš Profant: Zrkadlo antikomunizmu
Gáspar M. Tamás: Musíme sa vrátiť k politike
Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama