26. červen - pro mě vrchol nejen roku 1968, ale celých dějin

Počet zobrazení: 4358

Dnes je 26. června. 26. červen 1968 je pro mě daleko důležitější datum, nežli stále mediálně omílaný 21. srpen (ten navíc sporně, protože k většině okupace země došlo už 20. srpna v noci). 26. červen 1968 pro mě představuje vrchol dosavadních českých a slovenských dějin, protože ten den byl čs. parlamentem přijat zákon 84/1968 Sb.o zrušení cenzury – a tedy plné svobodě projevu a tvorby v socialistickém státě s plnou zaměstnaností a plošným blahobytem (tedy takovým stavem, že to základní – na rozdíl od exekučního dneška – měl i ten sociálně poslední), masívní státní podporou kultury a sportu už od jejich základny (školních kroužků, souborů a klubů) – a zároveň rozvíjející se podporou živnostenského podnikání, rehabilitacemi osob, které byly v minulosti nespravedlivě odsouzeny, znovupovolením všech zakázaných organizací a církví, a přípravou svobodných voleb. Pouhý den po vydání zákona vyšel ve čtyřech celostátních denících (Literární listy, Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny) manifest požadavků národa Dva tisíce slov, který (na popud chemika Otto Wichterleho, nefrologa Otakara Poupy a fyziologa Jana Broda a imunologa a básníka Miroslava Holuba) napsal novinář a spisovatel Ludvík Vaculík – a který obratem podepsalo 20 tisíc československých občanů včetně špičkových vědeckých, uměleckých a sportovních osobností. Stalinská KSČ zbavená za Chruščova stalinského tlaku se za 20 let u moci dokázala zdemokratizovat natolik, že se v tehdejší Západní Evropě rozšířil aforismus, že jediná skutečně úspěšná sociální demokracie v Evropě je Komunistická strana Československa. Do budoucna chci příslušným orgánům předložit návrh, aby se 26. červen jako státní svátek připojil k datům, jako je 28. říjen, 8. květen nebo 17. listopad.

Mnozí mohou argumentovat, že ti muži na obrázku (kteří byli v žebříčku popularity zvoleni samotnými Čechy a Slováky a které tehdy ztvárnil karikaturista Miroslav Liďák do časopisu Mladý svět) se mohli moudře vyhnout okupaci tím, že by reformovali stát postupně, tak jako to kupříkladu dělal maďarský vůdce János Kádár, který od svého nástupu po krveprolití v roce 1956, do roku 1988, kdy odešel, pro Maďarsko vydobyl prakticky stejné podmínky, jako byly u nás v roce 1968. To by ale mimo jiné během let 1968 – 69 nebyly v Československu natočeny desítky filmů, televizních inscenací, vydány desítky knih, hudebních alb a vytvořeny řady dalších artefaktů, které tehdy posbíraly většinu mezinárodních uměleckých cen a okamžitě se zařadily do zlatého fondu světového umění, v němž jsou dodnes. Jejich vznik podmínil stav, kdy cenzura pro české a slovenské umění už neexistovala – ale stát je stále štědře podporoval. V té době vykvetl dobře zalévaný a zároveň ze skleníku do přímého slunce nově přesazený tisíciletý květ české a slovenské kultury do své největší krásy.

lidak_o.jpg

Po osmiměsíčním období výbuchu svobody a kreativity byl „průduch z nebe“ surově překryt okupací a začal se postupně uzavírat (jeho poslední zbytky zanikly někdy okolo roku 1974). I ti muži na obrázku se rozešli každý svou cestou: tři z nich zůstali v normalizační politice, dva odešli do disentu a později podepsali Chartu 77 (jeden z nich, již zmíněný Ludvík Vaculík, později pomáhal na svět i našim družstevním Kulturním novinám), tři odešli do exilu (z čehož jen Jan Werich se opět vrátil zpět) a zbytek zaujal postoj tiché pasívní rezistence pod bedlivým dozorem normalizačních orgánů. K trvalému úspěchu jejich snažení možná chyběla patnáctá osobnost znázorněná otazníkem a jménem „Nevím“. Přesto jim všem (a mnohým dalším) za zázrak jara 1968 patří můj dík. Pro ty, které zajímá hlubší ponor do tohoto fenoménu, jsem zázrak Pražského jara 1968 v mezinárodním kontextu shrnul zde: https://www.kulturni-noviny.cz/permalink/19193 .

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984