Velká konečná ruská hra (2)
Text Williama Engdahla vyšiel už v roku 2006, ale vzhľadom na súčasnú energetickú krízu, neúspech USA v pokusoch o vojenské ovládnutie zdrojov Stredného východu a opätovný energetický a politický nárast významu Ruska v meniacej sa geopolitickej rovnováhe ho prinášame aj dnes.
Po roce 2003 se Putin a ruská zahraniční politika, obzvláště energetická, navrátil k základnímu konceptu geopolitiky „mateřské pevniny“ sira Halforda Mackindera, tvořící od roku 1946 základ sovětské strategie v průběhu studené války. Putin udělal řadu obranných tahů, aby vůči stále zjevnější washingtonské politice obkličování a oslabování Ruska obnovil alespoň udržitelnou rovnováhu své země.
Tento úkol mu o něco zjednodušily následné strategické chyby Američanů. Když se bank na obou stranách navýšil - NATO i Rusku - vykročilo Putinovo Rusko od prosté obrany k nové dynamické ofenzívě, aby si zajistilo bezpečnější a životaschopnější geopolitickou pozici za použití energie jako páky.
Mackinderovo srdce pevniny a Brzezinského šachová partie
Zde je nezbytně nutné porozumět historickému pozadí pojmu „geopolitika“. V roce 1904 přednesl britský geograf Halford Mackinder před londýnskou Royal Geographic Society v Londýně projev, který měl změnit historii. V projevu nazvaném „Stěžejní geografický bod historie“ se Mackinder pokusil definovat vztahy mezi regionální geografií státu – jeho topografií, vazbou na moře nebo pevninu či klima – a jeho politikou a postavením ve světě. Postuloval dvě základní skupiny mocností: námořní, včetně Velké Británie, USA a Japonska, a velké pevninské mocnosti Eurasie, které dokázaly rozvojem železnice sjednotit velké pevninské oblasti a učinit je nezávislými na moři. Pro Mackindera, zaníceného protagonistu Impéria, bylo pro pokračování hegemonie Britského impéria po první světové válce nezbytně nutné za každou cenu zabránit sblížení zájmů národů východní Evropy - Polska, budoucího Československa, Rakousko-Uherska - a ruským „srdcem eurasijské pevniny“ neboli, jak tomu také říkal, „stěžejního geografického bodu”. Po mírových rozhovorech z Versailles shrnul své myšlenky do proslaveného rčení:
„Kdo ovládá východní Evropu, ovládá srdce pevniny;
Kdo ovládá srdce pevniny, ovládá světový ostrov;
Kdo ovládá světový ostrov, ovládá svět.“
Mackinderovým „srdcem pevniny“ je klíčová oblast Eurasie a „světovým ostrovem“ celá Eurasie, včetně Evropy, Středního východu a Asie. Ve Velké Británii, která nikdy nebyla součástí kontinentální Evropy, viděl samostatnou námořní mocnost. Mackinderova geopolitická perspektiva ovlivnila vstup Británie do velké války v roce 1914 i její vstup do druhé světové války. Počínaje rokem 1943 formovala kalkulované Churchillovy provokace vůči stále paranoidnějšímu Stalinovi, jimiž vlákal Rusko do stavu známého jako studená válka. Z perspektivy USA se během celé studené války (v letech 1946 – 1991) jednalo pouze o kontrolu Mackinderova světového ostrova, konkrétně o to jak zabránit tomu, aby ji nezískaly samotné národy eurasijské pevniny se srdcem v Rusku. Ukazuje to i pohled na mapu s polární projekcí amerických vojenských spojenců z dob studené války: Sovětský svaz byl geopoliticky izolován a bylo mu bráněno v jakémkoli významnějším propojení se západní Evropou, Středním východem či Asií. Studená válka byla o ruském snažení obejít železnou oponu spuštěnou NATO. Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski se, v práci napsané v post-sovětské éře v roce 1997 se výslovně odvolává na Mackinderovu geopolitiku, když popisuje zá-kladní strategický cíl Spojených států udržet Eurasii od možného sjednocení do koherentního ekonomického a vojenského bloku či protiváhy vůči jediné zemi se statutem supervelmoci, USA. Abychom pochopili cíle americké zahraniční politiky od počátku prezidentství Bush-Cheney (2001), je užitečné citovat z Brzezinského odhalujícího článku v newyorských „Foreign Affairs“ Výboru pro zahraniční vztahy (CFR), vydání září/říjen 1997:
„Eurasie je domovem většiny světových politicky asertivních a dynamických států. Všichni historičtí uchazeči o světovou nadvládu pocházeli z Eurasie. Jsou zde nejlidnatější světoví aspiranti na regionální hegemonie, Čína a Indie, stejně tak, jako všichni potenciální političtí nebo ekonomičtí vyzývatelé americké nadvlády. Po USA je zde dalších šest následujících největších ekonomik investujících do zbrojení stejně tak, jako všechny obecně známé jaderné mocnosti, až na jednu výjimku s utajeným jaderným programem. Eurasie má 75 % populace, 60 % hrubého národního produktu a 75 % energetických zdrojů planety. Její souhrnný mocenský potenciál americký zastiňuje.
Eurasie je klíčový světový superkontinent. Mocnost dominující Eurasii by byla schopná aplikovat rozhodující vliv na dva ze tří světových ekonomicky produktivních regionů, západní Evropu a východní Asii. Už letmý pohled na mapu ukazuje, že země dominující Eurasii bude téměř automaticky kontrolovat Střední východ i Afriku. Jelikož Eurasie představuje rozhodující geopolitickou šachovnici, je nepostačující utvářet jednu politiku pro Evropu a jinou pro Asii. To, co se stane s distribucí moci na eurasijském kontinentu, bude mít rozhodující vliv na americkou globální nadvládu...“
Pokud vezmeme za slovo washingtonského stratéga Brzezinského a začneme vnímat axiomy Halforda Mackindera jako základní hybný motiv anglické, a později americké zahraniční politiky po více než století, začne být jasné, proč se reorganizovaný ruský stát za prezidentství Vladimíra Putina dal do pohybu, aby odolal předehrám a neskrývaným pokusům o rozložení, subvencovaných Washingtonem pod zástěrkou demokracie. Co Putin použil k vyztužení ruské obrany? Jedním slovem: energie.
Ruská energetická geopolitika
Současné Rusko, vyjádřeno celkovou životní úrovní, úmrtností a ekonomickou prosperitou, není mocností světového formátu. Z energetického pohledu je to ovšem kolos. Co se týče území, je stále největším celonárodním pevninským státem na světě, rozprostírajícím se od Pacifiku až k branám Evropy. Má rozsáhlé území, rozsáhlé přírodní zdroje, k nimž patří největší světové zásoby zemního plynu, zdroje energie, který je dnes v hledáčku hlavních globálních mocenských hráčů. Navíc je jedinou silou této planety schopnou vojensky čelit Spojeným státům, i přes kolaps Sovětského svazu a zhoršení stavu ozbrojených sil. V Rusku je více než 130-tisíc ropných studní a okolo 2000 prozkoumaných ropných a plynových depozit, z nichž asi 900 není využíváno. Ropné rezervy odhadované na 150 miliard barelů jsou pravděpodobně srovnatelné s Irákem. Mohly by být mnohem větší, ale doposud nejsou využity kvůli potížím s vrty v některých odlehlých arktických oblastech. Průzkum těchto oblastí se stal ekonomickým teprve kvůli cenám ropy překračujícím 60 dolarů za barel. Momentálně mohou být ruské ropné produkty exportovány na zahraniční trhy třemi cestami: severní cestou do západní Evropy přes Baltské a Černé moře; z Dálného východu do Číny nebo Japonska a na východoasijské trhy. Rusko má ropné terminály na Baltu v Petrohradě a nově rozšířený terminál v Primorsku. Ve výstavbě jsou další: ve Vladivostoku, zálivu Batarejnaja a Usť-Luga.
Ruským státem vlastněná síť plynovodů, takzvaný „jednotný systém přepravy plynu“, zahrnuje rozsáhlou síť potrubí a kompresních stanic, táhnoucích se napříč Ruskem více než 150-tisíc kilometrů. Ze zákona je může využívat jen státem vlastněný Gazprom. Tato síť, mimo samotné ropy a zemního plynu, je pravděpodobně nejcennějším aktivem ruského státu. Zde je srdce Putinovy nové geopolitiky spočívající na zemním plynu a jádro konfliktu se západními ropnými a plynařskými společnostmi, stejně jako s Evropskou unií, jejímž komisařem pro energetiku je Andras Piebalgs z nového členského státu NATO Lotyšska, dříve součásti SSSR. Když v Moskvě začalo být roku 2001 jasné, že Washington nachází cestu, jak získat pobaltské státy pro NATO, podpořil Putin výstavbu velkého ropného přístavu na ruském pobřeží Baltského moře v Primorsku nákladem 2,2 miliard dolarů. Tento projekt, známý jako Baltský systém ropovodů (BPS), značně snížil exportní závislost Ruska na Lotyšsku, Litvě a Polsku. Baltická je hlavní ruskou exportní trasou, jíž proudí ropa z ruské Západosibiřské a Timan-Pečorské provincie na západ do Primorského přístavu v ruské části Finského zálivu. BPS otevřený v březnu 2006 má denní kapacitu více než 1,3 miliónu barelů ropy směřující z Ruska na západoevropské a další trhy.
V tomtéž měsíci, březnu 2006, byl předsedou rusko-německého konsorcia budujícího plynovod, táhnoucí se asi 1200 km pod hladinou Baltského moře, jmenován bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Majoritním akcionářem v projektu North European Gas Pipeline (NEGP) je s 51 % ruským státem vlastněný Gazprom, největší plynařská společnost na světě. Německé společnosti BASF a E.On se podílejí po 24,5 %. Projekt s odhadovanými náklady 4,7 miliard euro byl započat koncem roku 2005 a propojí plynový terminál v ruském přístavním městě Vyborg na Baltu poblíž Petrohradu s blatským městem Greifswald ve východním Německu. Aby bylo možné plynovod zásobovat, bude v rámci joint-venture mezi Gazpromem a BASF rozvinuto Južno-ruskoje plynové pole na západní Sibiři. Tento poslední významný akt Gerharda Schrödera jako kancléře vyvolal hlasité protesty prowashingtonské polské vlády stejně tak jako Ukrajiny, kteří tak ztratili kontrolu nad tranzity z Ruska. I přes úzké vazby na Bushovu vládu byla kancléřka Angela Merkelová nucena těžce polknout a projekt akceptovat. Německý průmysl zkrátka závisí na ruských energetických importech. Rusko je zdaleka největším dodavatelem zemního plynu do Německa. Gigantické ložisko plynu Štokman v ruském sektoru Barentsova moře, severně od přístavu Murmansk, se nakonec rovněž stane součástí dodávek plynu NEGP. Po dokončení bude NEGP dvěma paralelními plynovody dodávat Německu dalších až 55 miliard krychlových metrů ruského plynu.
V dubnu 2006 Putinova vláda oznámila, že přikročuje k první fázi výstavby ropovodu východní Sibiř-Tichý oceán (ESPO), dlouhého ropovodu směřujícího z Taišet v Irkutské oblasti poblíž jezera Bajkal ve východní Sibiři do zálivu Pěrevoznaja na ruském pacifickém pobřeží, za více než 11,5 miliard dolarů. Výstavbu realizuje Transněft, společnost vlastněná ruským státem. Po dokončení bude denně přečerpávat až 1,6 milionů barelů ze Sibiře na ruský Dálný východ a odtud do po energii lačnící asijské oblasti Pacifiku, především do Číny. První úsek má být dokončen na sklonku roku 2008. Navíc Putin oznámil plány na výstavbu ropné rafinerie na řece Amur poblíž čínských hranic na ruském Dálném východě, což má umožnit prodej rafinovaných produktů do Číny a na asijské trhy. V současné době se sibiřská ropa dostává k Pacifiku pouze po železnici. Trasa Taišet-Pěrevoznaja maximalizuje ruské národní strategické výhody a zároveň se postará o ropné exporty do Číny a Japonska. V budoucnu bude země schopná exportovat ropu do Japonska přímo z přístavu Nachodka. Japonsko závislé na ropných dovozech se zoufale snaží najít nové, bezpečné ropné zdroje mimo nestabilní Střední východ. ESPO může dodávat ropu i do Severní a Jižní Koreje vybudováním odboček do těchto zemí z Vladivostoku a ropovodem mezi Blagověščenskem a Daqingem do Číny. Taišetská trasa poskytuje jasné zázemí pro energetickou spolupráci mezi Ruskem a Čínou, Japonskem a dalšími zeměmi Dálného východu.
Sachalin: Velký Olej v ruských otěžích
Koncem září 2006 došlo k zdánlivě malé neshodě, která však vyústila ve stažení ekologického povolení Royal Dutch Shell při projektu na zkapalňování zemního plynu Sachalin II, který měl začít dodávat LPG do Japonska, Jižní Koreje a ostatním zákazníkům. Shell je hlavním partnerem v anglo-japonském projektu rozvoje těžby ropy a zemního plynu na velkém ruském ostrově Sachalin, ležícím severně od japonského Hokkaidó. V tutéž dobu Putinova vláda oznámila, že ekologické požadavky nesplňuje ani ExxonMobil ve svém ropném terminálu De Kastri, stavěném na Sachalinu jako součást projektu Sachalin I. Pole Sachalin I podle odhadu obsahuje 8 miliard barelů ropy a značný objem plynu, což se vyjádřeno v geologické terminologii rovná vzácnému objevu obrovského supernaleziště.
Počátkem 90-tých let Jelcinova vláda v zoufalém pokusu o přilákání potřebného investičního kapitálu a technologií do oblasti využití ruských ropných a plynových zásob v době, kdy byla v potížích a cena ropy nízká. Před svým neslavným odchodem Jelcin zaručil americkým a ostatním velkým západním ropným hráčům velkorysá těžební práva k dvěma velkým ropným projektům, Sachalin I a Sachalin II. V rámci tzv. PSA neboli Dohody o sdílení produkce, získal ExxonMobil, hlavní partner projektu Sachalin I, bezdaňovou ruskou koncesi. Podle podmínek PSA, typických pro vztahy velkých anglo-amerických ropných společností se slabými zeměmi třetího světa, musela ruská vláda naopak platit za ropná a plynová práva formou části svého podílu z případné produkce ropy a plynu. Ale první kapka ropy by do Ruska přitekla až po pokrytí veškerých nákladů projektu. PSA byla původně vymyšlena Washingtonem a velkými ropnými společnostmi k usnadnění výhodné kontroly nad velkými projekty v zemích třetího světa. Hlavní americké ropné společnosti (spolupracující s Institutem Jamese Bakera, který roku 2001 napsal základ pro Energy Task Force Review Dicka Cheneyho) skryté za fasádou iráckým státem vlastněné ropné společnosti, použily podmínek PSA k obnovení kontroly nad iráckou ropnou produkcí.
Krátce předtím, než mu ruská vláda oznámila, že jeho terminál na Sachalinu má problémy, oznámil ExxonMobil další navýšení nákladů projektu. Firma, jejímž právníkem je James Baker III, blízký Bílému domu Bushe-Cheneyho, oznámila nárůst nákladů o 30 %, což by podle PSA ještě více oddálilo jakýkoliv ruský podíl na dodávkách. Tato zpráva přišla těsně předtím, kdy se ExxonMobil chystal otevřít ropný terminál De Kastri na Sachalinu. Ruské Ministerstvo pro životní prostředí a Agentura pro využití podzemních zdrojů znenadání oznámily, že terminál „nesplňuje ekologické požadavky“ než údajně zvažují pozastavení produkce ExxonMobil jako takové.
V rámci další PSA drží práva na ropné a plynové zdroje v oblasti Sachalin II a výstavbu prvního ruského projektu na zkapalněný zemní plyn britský Royal Dutch Shell. Projekt v hodnotě 20 miliard dolarů zaměstnává přes 17-tisíc lidí a je z 80 % dokončen. Tento největší integrovaný ropný a plynový projekt na světě zahrnuje první ruskou mimopobřežní ropnou produkci, stejně jako první ruskou mimopobřežní integrovanou plošinu pro těžbu plynu. Jasné tahy ruské vlády proti ExxonMobil a Shell byly v branži interpretovány jako pokus, jímž se Putinova vláda pokouší o znovuzískání kontroly nad ruskými ropnými a plynovými zdroji, jichž se Rusko vzdalo za Jelcinovy éry. Je to v souladu s Putinovou novou energetickou strategií.
Rusko-turecký plynový projekt Blue Stream
V listopadu 2005 dokončil ruský Gazprom poslední etapu 1213 kilometrů dlouhého plynovodu Blue Stream v hodnotě 3,2 miliard dolarů. Tento projekt přivádí plyn z plynového pole Krasnodar, který vede podvodním plynovodem pod hladinou Černého moře do terminálu Durus poblíž Samsun na tureckém černomořském pobřeží. Odtud je ruský plyn dodáván do Ankary. Po dosažení plné kapacity (2010) sem bude ročně přivádět odhadem 16 miliard krychlových metrů plynu. Gazprom nyní projednává transit ruského plynu do jihoevropských zemí a východního Středomoří, včetně nových kontraktů a nových objemů dodávaného plynu. Řecko, jižní Itálie a Izrael, ti všichni jsou nějakou formou v jednání s Gazpromem o připojení k plynovodu Blue Stream odbočkami v Turecku. Nyní se projednává nová trasa pro dodávky plynu - zeměmi východní a střední Evropy. Pracovní název tohoto projektu je Jihoevropský plynovod. Hlavním cílem je vybudování nového systému pro transport plynu, jak Ruskem tak i za pomoci třetích zemí. Shrnuto a podtrženo, kromě rostoucích ambicí Gazpromu vstoupit na rychle se rozvíjející trh se zkapalněným zemním plynem v celosvětovém měřítku, jsou energie, ropa, plyn a jaderné technologie hlavní oblastí ruského snažení vybudovat v předzvěsti nastávajícího střetu se Spojenými státy novou ekonomickou alianci po celé Eurasii.
Americký plán „nukleární převahy“
Klíčem k úspěchu Putinova Ruska je jeho schopnost uhájit svou eurasijskou energetickou strategii pomocí věrohodného vojenského zastrašení, aby tak mohlo čelit již zřejmým vojenským plánům Washingtonu, v známých v terminologii Pentagonu jako celospektrální převaha. V článku Vzestup americké nukleární převahy publikovaném ve věstníku newyorského CFR Foreign Affairs (březen/duben 2006), tvrdí autoři Kier Lieber a Daryl Press následující:
„Dnes, poprvé za téměř 50 let, stojí USA na prahu dosažení nukleární nadvlády. Pro USA bude pravděpodobně již brzy možné zničit primárním úderem ruský a čínský nukleární arzenál s dalekým dosahem. Tento dramatický posun v rovnováze nukleárních sil vychází z řady zlepšení v americkém jaderném systému, rychle se ztenčujícího ruského arzenálu a hlemýždího tempa při modernizaci čínských jaderných sil. Pokud se politika Washingtonu nezmění nebo Moskva a Peking nepodniknou kroky k navýšení a připravenosti svých ozbrojených sil, budou Rusko a Čína – a celý zbytek světa – žít mnoho dalších let ve stínu americké nukleární převahy.“
Autoři tvrdí, a oprávněně, že se ruský strategický nukleární arzenál od kolapsu Sovětského svazu v roce 1991 „prudce upadá“. Rovněž vyvozují, že USA sledují a už po nějaký čas usilují o dosažení globální nukleární nadvlády. Národní bezpečnostní strategie Bushovy vlády v září 2002 explicitně uvádí, že oficiální americkou politikou bylo dosáhnout globální vojenské nadvlády, což je dnes, s ohledem na akce Washingtonu po událostech ze září 2001, zpráva netěšící řadu zemí. Jedním z prioritních projektů ministra obrany Rumsfelda bylo vybudování multimiliardové americké protiraketové obrany, což bylo americkým voličů prodáno jako „obrana proti možným teroristickým útokům”. Ve skutečnosti, jak bylo otevřeně přiznáno v Moskvě a Pekingu, je namířena pouze proti dvěma skutečným nukleárním mocnostem, Rusku a Číně.
Jak zdůrazňuje článek ve Foreign Affairs, „typ protiraketové obrany, kterou USA mohou hodnověrně nasadit, má význam především v ofenzivním, a ne defenzivním smyslu – jako doplněk amerického prvního úderu, nikoli jako autonomní štít. Pokud by USA provedly nukleární útok na Rusko (nebo Čínu), cílové zemi by zůstal jen malý zbytkový arzenál – pokud vůbec něco. V tomto případě by dokonce i relativně malý nebo neefektivní systém protiraketové obrany mohl být více než dostatečný k odražení jakéhokoli odvetného úderu, protože zdevastovanému nepříteli by zbylo jen málo hlavic a klamných cílů“.
V souvislosti s činností USA, které aktivně přesunuly jednotky partnerů v NATO do Afganistanu a nyní Libanonu a aktivně podporují bývalý stát SSSR, Gruzii, dnes klíčovou pro kaspický ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, ve snahách o připojení k NATO a odsunu Putinových jednotek, není divu, že se Moskva cítí poněkud znepokojena sliby amerického prezidenta o šíření demokracie po Američany definovaném „širším Středním východě“. Samotný termín „širší Střední východ“ je výtvorem různých Cheneymu blízkých washingtonských mozkových trustů, včetně jeho PNAC, a vztahuje se na nearabské země jako Turecko, Irán, Izrael, Pákistán, Afganistan, středoasijské země (bývalé části SSSR) a Azerbajdžan, Gruzii a Arménii. Prezident Bush tento termín ve vztahu k dané oblasti, zahrnuté ve washingtonském projektu „šíření demokracie“ v tomto regionu, poprvé oficiálně použil na summitu G-8 v létě 2004. Ruské ministerstvo zahraničí 3. října varovalo, že Rusko „podnikne nezbytné kroky“, jestliže budou v Polsku umístěny prvky nového amerického protiraketového systému. Polsko je nyní členem NATO. Jeho ministr obrany Radek Sikorski dříve pracoval v AEI, washingtonském jestřábím mozkovém trustu Richarda Perle. Byl rovněž výkonným ředitelem New Atlantic Initiative, projektu zaměřeného na vtažení zemí bývalé Varšavské smlouvy do NATO pod rouškou šíření demokracie. Spojené státy, via NATO, budují Evropský protiraketový obranný systém. Jediným možným cílem takového systému je Rusko, ve smyslu umožnění úspěšného primárního úderu USA. Dokončení Evropského obranného protiraketového systému, militarizace celého Středního východu, obklíčení Ruska a Číny propojenou sítí nových amerických vojenských základen, mnohých z nich vybudovaných pod rouškou „války proti teroru“, to vše se nyní Kremlu jeví jako součást vědomé americké strategie snahy o celospektrální nadvládu. Pentagon to nazývá „eskalací převahy“, schopnosti zvítězit v jakkoli vedené válce, včetně nukleární.
Vojenský status Moskvy
Moskva tváří v tvář stále zřejmější realitě nebyla tak docela pasivní. V projevu o stavu země v květnu 2003 hovořil Vladimír Putin o posílení a modernizaci prostředků ruského nukleárního za-strašení pomocí nových typů zbraní určených pro ruské strategické síly, které „zajistí dlouhodobou obranyschopnost Ruska i jeho spojenců“. Rusko, v okamžiku kdy Bushova vláda jednostranně odstoupila od Smlouvy o antiraketách, čímž de facto anulovala dohodu Start II, přerušilo proces stahování a likvidace raket SS-18. Rusko nikdy nepřestalo být potentním subjektem produkujícím jedinečné vojenské technologie - je to trend trvající od doby jeho vzniku jako moderního státu. Zatímco jeho armáda, námořnictvo a letectvo jsou v žalostném stavu, prvky umožňující obrození vojenské moci Ruska jsou stále tady. Rusko na různých mezinárodních veletrzích neustále vystavuje svou špičkovou vojenskou techniku a efektivně předvádí její možnosti. I přes finanční a ekonomické potíže Rusko i nadále produkuje jedinečné vojenské technologie, jak uvádí ve své analýze z r. 2004 washingtonský Power nad Interest News Report (PINR). Jedním z největších úspěchů po rozpadu Sovětského svazu byl obrněný transportér BMP-3, jenž před západními bojovými vozidly upřednostnily Spojené arabské emiráty a Omán. O ruském systému protivzdušné obrany S-300 a jeho mnohem výkonnějším nástupci S-400 se říká, že jsou mnohem účinnější než americký systém Patriot. Ke kdysi plánovanému vojenskému cvičení, při němž měly být porovnány Patriot a S-300, ovšem nedošlo, takže nadřazenost tohoto ruského komplexu nad americkým zůstává sice nezpochybnitelným, ale přesto neprokázaným tvrzením. Další položkou na seznamu jsou vojenské vrtulníky řady Kamov-50 využívající přelomových špičkových technologií a taktik, což z nich činí sílu srovnatelnou s tím nejlepším, co mají Američané k dispozici. Potvrzují to i zdroje z evropského vrtulníkového průmyslu.
Při nedávném společném indicko-americkém vojenském cvičení indické letectvo vybavené moderními ruskými bitevníky SU-30 ve většině střetů překonalo americké F-15, což donutilo amerického generála letectva Hala Homburga připustit, že ruská technologie v indických rukou vyhlásila americkému letectvu „budíček“. Ruský vojenský komplex vyvíjí další vrtulníky, tanky a obrněná vozidla, souměřitelné s tím nejlepším, co může nabídnout západ. Export zbraní, nádavkem k ropě a plynu, byl pro Rusko jedním z nejlepších způsobů jak získat tolik potřebnou tvrdou měnu. V současnosti je Rusko druhým největším exportérem vojenské technologie po Spojených státech. Podle zpráv z různých časopisů, magazínů a periodik má dnes ruská moderní vojenská technologie větší šanci být exportována než dodávána ruským ozbrojeným silám. To má vliv na budoucí americké bojové operace, protože prakticky všechny odbojové, guerillové, separatistické nebo teroristické ozbrojené skupiny po celém světě – tytéž jimž budou USA s největší pravděpodobností čelit v příštích válkách – jsou vybaveny ruskými zbraněmi nebo jejich odvozeninami. Ruský nukleární arzenál hrál od konce Sovětského svazu důležitou politickou roli a poskytoval ruskému státu základní bezpečnost. Po trpkých interních šarvátkách mezi jednotlivými složkami ruského hlavního velení, trvajícími od roku 1998 do 2003, toto velení společně s Ministerstvem národní obrany zjistilo, že další politika zanedbávání nukleárních ve prospěch přestavby konvenčních sil je tváří v tvář napjatým omezením rozpočtu netolerovatelná. V roce 2003 muselo Rusko odkoupit od Ukrajiny strategické bombardéry a mezikontinentální balistické rakety, skladované tamtéž. Od té doby mají strategické nukleární síly prioritu. Finance ruského státu dnes stojí na silných základech, z větší části především díky vysokým cenám ropy a plynu. Ruská centrální banka je s částkou více než 270 miliard dolarů pátým největším držitelem dolarových rezerv na světě.
Materiální základnou ozbrojených sil Ruska je jeho vojenský průmysl. Ruská federace zdědila většinu sovětského vojenského průmyslového komplexu. Dnes USA s jen malými fanfárami rozšiřují svůj vliv a vojenskou přítomnost na Středním východě i přes všeobecný pokles jejich vojenských závazků a výdajů. Proč? Odpovědí je zcela jistě z větší části ropa. Ale v geopolitických termínech jde o ovládnutí eurasijské pevniny, o Ruský přístup k moři - přesně to, co tvrdil Mackinder, že se musí udělat. Důraz na americkou „nukleární převahu“ nad Ruskem je v současné světové politice faktorem skrývajícím velký potenciál zavést svět do nukleárního pekla v důsledku chybných úvah. Základní argument Mackinderovy geopolitiky stále platí: „Velké geografické reality zůstávají: pevninská mocnost proti námořní mocnosti, vnitrozemí proti pomezí, centrum proti periferii...“ To Rusko chápe do posledního písmenka, stejně jako Washington.
Zdroj článku: http://www.globalresearch.ca/
F. William Engdahl je šéfredaktorem Global Research a autorem knih A Century of War: Anglo-American Oil Politics and the New World Order (Století válek: Anglo-americká ropná politika a Nový světový řád), Pluto Press Ltd. Brzy bude publikována jeho nové kniha o GMO (geneticky modifikovaných potravinách — pozn.překl.) Seeds of Destruction: The Hidden Political Agenda Behind GMO (Sémě destrukce: Skrytá politická agenda za GMO).
