21. 8. 1968

Čeho je moc, toho je někdy až příliš! Nejsme toho svědky až nyní, je to český dávný zvyk; doufám, že nezláká nikoho z našich sousedů v milovaných Vysokých Tatrách. Už se mi ale z letošních osmiček skoro točí hlava. To jich bylo, kteří se k letošnímu 50. výročí 21. srpna 1968 přihlásili. Mnohá připomenutí, jakoby měla být alarmem, bubnováním na naše svědomí. Vůči každému, kdo si pamatujeme. Měla nás hlasitě burcovat. Avšak vyzněla, podle mého, zcela dutě, jakoby z dutých palic. Chvílemi mi to připomínalo psí zvyk, očůrat každý patník. Zejména někteří politici excelovali, neudrželi se! K nám z televizní obrazovky promluvil i slovenský prezident, český sice mlčel –, ale nakonec i on řekl slovo do pranice. Do paměti se mi nyní hodně vmísil „historik“ Kučera alias Kučírek, kdysi můj externí kolega v Mladé frontě. Stejně jako si nic v historickém okamžiku neodpustil Petr Pithart. Oba dva na to mají plné právo, aby promluvili. To právo mám konečně i já, pár řádek jsem také k tomuto výročí už napsal. I do slovenského Slova! Čeká nás za okamžik další – 70. výročí Mnichova, kdy nás zradili a nechali na pospas úplně jiní, než po letech v srpnu 1968.

Obracím listy jedné historie, moc se neliší.

Psát ta připomenutí i na přírodní památky – to je už ale úplná zvrhlost!

A ještě k tomu poblinkat sprejem obdivované adršpašské Milence! Drahé jak pro Čechy, tak i pro Slováky. 

Foto: Internet