Konečné riešenie pre dôchodcov
Stojí Čechům za to, aby si někdo takhle pohrával s jejich zabezpečením ve stáří? Nám na Slovensku akoby tento článok z internetového českého denníka Britské listy už vlastne nemal čo povedať. Zdanie však klame. Aj preto, lebo „konečné riešenia“ sa, našťastie, nie vždy napokon presadia, aj preto, aby sa o dôchodkovom systéme naďalej diskutovalo, hoci rodiaca sa pravicová koalícia už chystá upevnenie systému, ktorý nastavila druhá Dzurindova vláda.
Návrh důchodové reformy v České republice je skloňován již po několikáté volební období. A návrhy, které se po letošních parlamentních volbách znovu objevily, byly v minulosti opakovaně odmítnuty. Neprošly nikdy před voliči, zamítli je politické strany a řada odborníků.
Potrebný konsenzus
Při pohledu na volební výsledky roku 2010 mi skutečně nepřijde, že by někdo dal budoucí vládě mandát pro tento způsob reformy. Strany, které se proti reformě staví (ČSSD, KSČM i Věci veřejné svým apelem, aby k dohodě byla přizvána ČSSD), mají v procentuálním součtu více hlasů než ODS a TOP 09 dohromady. Vyplývá mi z toho pouze jedno: o principech důchodové reformy je nutno nadále diskutovat, dokud nebude dosažen celospolečenský konsensus. A je nutné hledat jiná teoretická a parametrická východiska, protože vyplácení důchodů není o abstraktních modelech plánovaných do roku 2050, ale o spravedlnosti, principu odpovídajících dílů, o solidaritě a úctě, kterou má společnost vůči skupině obyvatel a kterou definuje jako „s nárokem na odpočinek, starou a potřebnou“. Hlásím se tak k názoru, že každá důchodová reforma je politickým a nikoliv ekonomickým rozhodnutím, o tom jak zabezpečit lidi ve stáří. K tomu by každá společnost měla disponovat odpovídajícím institucionálním zastřešením (organizace, paritní komise). Ty by měly být schopny připravovat věrohodné podklady k tomu, aby tato rozhodnutí mohla být přijata jednotlivými zainteresovanými účastníky, respektive jejich reprezentanty vzešlými z politických a sociálních voleb. Na rozdíl od názoru prezentovaného v Česku se úspěšné důchodové reformy nedělají na 50 nebo 100 let dopředu, ale v horizontu deset let. Tak jak se mění politická vůle, pocit solidarity a odpovědnosti a postoje občanů k rizikům jejich stáří.
Slabá kontrola
Česká republika nedisponuje v důsledku svého historického vývoje institucemi, které by ji tyto změny umožňovaly provádět. Z komunismu a transformačního období zdědila paternalistický stát, který prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí a České správy sociálního zabezpečení rozhoduje o tom, jak bude s naspořenými penězmi naloženo. Zcela chybí efektivní kontrola od sociálních partnerů, kteří by se mohli opírat o vitální a aktivní vazby se sociálními skupinami, které reprezentují. Stát se tak může chovat k penězům vybraným na sociálním pojištění jako k daním. Obrací tak vzhůru nohama celou logiku systému sociálního pojištění, nekontrolovaně s těmito prostředky nakládá v rámci státního rozpočtua v konečném důsledku znevěrohodňuje mezigenerační solidaritu. V zemích (Francie, Belgie, Německo, Rakousko...), ve kterých je důchodové a jakékoliv jiné sociální zabezpečení založené na principu sociálního pojištění, se jakýkoliv zásah státu do těchto účtů tvrdě vyjednává. Stát, nejčastěji tehdy, když se vůlí zákonodárce rozhodne rozšířit právo na sociální zabezpečení, musí vše doplatit do posledního centu. Pokud váhá, tak je k tomu dotlačen vlnou stávek. Peníze vybrané na pojištění totiž patří pojištěncům a ne státu. Stát i stát sociálních služeb se naopak snaží, jako jeden z účastníků tohoto procesu, apelovat na principy solidarity, eventuálně pomáhat s řešením systémových nedostatků. Z pohledu západoevropského zaměstnance se mi představa, že by si stát z důchodového účtu zalátával díry ve státním rozpočtu nebo outsourcoval část správy důchodů k soukromým důchodovým fondům, zdá jako naprosto absurdní fraška. V Česku jde ale zřejmě o zcela obvyklý divadelní kus, jak může dosvědčit i způsob zdanění práce, superhrubá mzda a uvalení daně na vlastní sociální pojištění (placení daně z daně!). Český důchodový systém trpí celou řadou problémů, ale jak se zdá, tak tím největším problémem jsou jeho správci a soukromým sektorem placení reformátoři. Veřejnost, o kterou zde jde na prvním místě, je zastoupena minimálně.
Bez účasti verejnosti
Zcela se vytratilo rozlišení mezi pojištěním (ke kterému mám vždy vlastnická práva) a daněmi (stát s nimi může nakládat dle své vůle). V této linii ohledně důchodů jde i sociální demokracie, jinak historický obránce pojištěneckých tzv. bismarckovských systémů. Svého času to byl její ministr Jiří Rusnok a nedávno i v jednom vyjádření MEP Jiří Havel. Jestliže přišli s beveridgeovským konceptem důchodového zajištění (minimální a univerzální důchod placený z daní), musí to vzít do důsledků a škrtnout již dnes sociální pojištění. To se ale žádnému sociálnímu demokratovi nechce. Ani pravicoví správci státní kasy by neriskovali ztrátu lacině získaného příspěvku ze sociálního pojištení do státního rozpočtu. Důchodový systém je silně zdiskreditován v otázce své spravedlnosti a principu odpovídajících dílů, které by z něj jednotliví pojištěnci měli získat. Tato diskreditace nahrává nadčasovým univerzálním řešením, která předkládají tzv. reformátoři. Jejich legitimita vychází z manipulace s čísly (například vytváření virtuálních parametrických modelů), dezinterpretace demografického vývoje hraničící se sociálním inženýrstvím, a zejména pak z historické přítomnosti v debatě. Za deset let a s pomocí důchodových fondů se jim podařilo vybudovat představu, že mají nestranný pohled na problematiku, jsou skutečnými odborníky a otázky a odpovědi zúžili jen na svůj přístup. Každý nový aktér se nejdříve musí vyrovnat s jejich argumenty, které ovšem svou racionalitou vždy končí u jejich odpovědí. Princip spravedlnosti je narušován ve způsobu výběru pojištění, kdy jsou poškozováni studenti na vysokých školách, ženy a ostatní lidé s přerušovanou pracovní kariérou (nezaměstnaní), zahraniční pracovníci a nebo naopak nesmyslně zvýhodňovány nejvyšší příjmové skupiny obyvatelstva zavedením stropů pojištění. V zemích OECD je považován za důstojný důchod 60 až 70 procent předdůchodové mzdy. V Česku se pohybujeme někde okolo 40 procent, výhledově 30 procent průměrné mzdy a za situace, kdy rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším českým důchodem se dá počítat v řádu stovek, spíše desítek eur. Jedno jestli jste předtím vydělávali o desítky tisíc korun víc. Při tak křiklavém porušení základních principů, na kterých stojí systém důchodového pojištění financovaný průběžnými mezigeneračními transfery, je zřejmé, že vztahy solidarity se rozpadají. Už jen proto, že této solidaritě nemůžeme rozumět, protože co je solidárního na tom, když platíme do černé díry, ze které nemají nic ani dnešní důchodci a ani já, až budu ve stejné situaci? S prominutím, ale zcela vážně: „Který blb na naše místo?“ Na vyplácení minimálního životního minima, které slibují současné vyhlídky do důchodu, stačí bez problémů normální daňová zátěž. Jenže všichni zúčastnění ví, že tímto směrem se řešení nemůže ubírat, protože až příliš zvyšuje riziko reálné chudoby. A chudí občané tvoří chudý stát.
Kríza a politická zodpovednosť
Krize českého důchodového systému není krizí průběžně financovaného systému, ale je krizí v jeho řízení. Změna v demografické struktuře je cyklickým problémem, na který je nutné se naučit pravidelně reagovat v odpovídajících intervalech. Ve Francii například desetiletých. Ve stejných intervalech se zvažuje i relevance jednotlivých parametrů, které jsou vzaty v úvahu. Klíčové jsou rozhodně parametry stanovení věku odchodu do důchodu, průměrná délka dožití v důchodu včetně období stařecké závislosti, fyzický a mentální stav stárnoucích pracovníků atd. Právě problém v řízení českého důchodového systému může způsobit, že se rozpadne v důsledku poměrně přirozených a očekávaných změn. Jednotlivé vlády v Evropě na ně také reagují, ale nikdy ne za cenu, že by se zřekly zodpovědnosti za stav důchodového účtu, o kterém až doposud výhradně rozhodovaly. Protože taková situace jim nikdy nenastala v důsledku jejich institucionálního uspořádání, nemusely se nikdy uchýlit k tomu, aby taktovku při řízení reformy daly do rukou zastupců soukromých důchodových fondů. Osobně vůbec nic nenamítám proti těmto fondům. Jejich výhodnost a rizika může řada zájemců zhodnotit podle dostupných informací na internetu. Dosti by mi ale vadilo, pokud by mě někdo silou zákona chtěl přihrát do jejich náruče. Soukromý důchodový fond, který investuje na globálních trzích, nepřispívá ani za píď k mezigenerační solidaritě. Meziskupinovou solidaritu v rámci jední generace ruší okamžitě už jen ze své definice a cílů. Nebuduje a netvoří ve jménu národního bohatství, na kterém se pak mohou podílet odpovídajícím dílem mladí i staří. Navíc soukromý důchodový fond, jakkoliv by byl napojený na národní zákonodárství (odpisy z daní, podpora v daném statě, ale také státní garance) nebude nijak přispívat k pokrytí nedostatků, které standardní systém sociálního pojištění nedokáže zvládnout. Například důchody pro migrující pracovníky nebo zahraniční přispěvatelé bez státního občanství. Zcela proti svým výhodám finanční instituce, tak bude jen další neprůhlednou strukturou bez jakékoliv politické odpovědnosti. Stojí Čechům za to, aby si někdo takhle pohrával s jejich zabezpečením ve stáří?
Autor pracuje ako výskumník na Slobodnej univerzite v Bruseli. Medzititulky Slovo. (http://www.blisty.cz/2010/6/17/art53100.html)
