Aká je odpoveď ľavice na globálny kapitalizmus?

Prednáška o globálnom kapitalizme, s ktorou Ľuboš Blaha vystúpil na tradičnom Vratimovskom odbornom seminári 8. novembra  2014 vo Frýdku-Místku. Organizátori konferencie, medzi kterých patrí predovšetkým Karel Klimša a ďalší predstavitelia Komunistickej strany Čiech a Moravy, jeho príspevok preložili do češtiny a pripravili na publikovanie. Napriek tomu, že sme uverejnili aj videozáznamy vystúpení, postupne uverejníme texty všetkých prednášajúcich.

Globální kapitalismus: vítězové a poražení

Budu dnes hovořit především o globálním kapitalismu, méně o Slovensku, protože mám takový pocit, že ať už hovoříme o slovenské, nebo české realitě, tak v první řadě hovoříme o tom, jakou moc získává globální kapitál nad našimi státy a nad pracujícími lidmi v našich státech. To je prvořadé a prvořadý zájem i pro mne.

Globální kapitalismus je proces, který začal někdy před třiceti, čtyřiceti lety v takové té plné síle a je to proces, ve kterém jsou vítězové i poražení, jako v každém procesu. Vítězem globálního kapitalismu jsou obří, gigantické nadnárodní korporace, poraženými jsou lidé, jako jsme my. A hlavně lidé, dělníci, pracující ve třetím světě v tzv. zónách volného obchodu, nebo ve španělštině se říká maquiladoras. To jsou moderní otrokárny. To jsou zóny, kde lidé nemají žádné práva. Pracují jako otroci. Bez sociálních práv, bez odborů, 16 až 18 hodin denně, často bez spánku. Když tam někoho zabíjí a v Mexiku se pravidelně stává, že se takové věci dějí, tak si toho nikdo ani nevšimne.

Prohráváme… no nakonec vyhrajeme

To je budoucnost, na kterou se připravme. Protože globální kapitalismus postupuje takovým způsobem, že i poslední bašty takového civilizovaného kapitalismu, který máme v Evropě (stále ještě máme, i když už byl pořádně profackovaný za poslední roky), tak i poslední bašty sociálního kapitalismu končí. Končí a globální kapitalismus to co zavedl v Hondurasu, v Indočíne, to co zavedl v mnoha zemích třetího světa, přináší v dárkovém balení i do Evropy. Přináší to prostřednictvím smlouvy – a tu zkratku si zapamatujte – TTIP.

Nevím na kolik je česká diskuze o této smlouvě silná, na Slovensku prakticky neexistuje, co je tragédie. Protože tato smlouva změní všechno, co v Evropě známe. Je to smlouva, která umožní americkým nadnárodním korporacím anebo nadnárodním korporacím, které sídlí v Americe, aby zkolonizovaly Evropu. Aby z nás všech udělali přesně to, co se jim podařilo udělat s pracujícími v Hondurasu, ve Střední Americe a v dalších částech světa – otroky. Už to pociťujeme. Už to pociťujeme i nyní a obávám se, že to bude jen a jen horší. Tento proces – nerad to říkám na půdě komunistů – tento proces prostě prohráváme. Prohráváme a obávám se, že to neskončí dobře, protože takové prohry, kdy prohrává velké množství lidí nakonec produkují revoluce… a potom opět vyhrajeme. Takže to zase není až tak zlé. Buďme optimisté.

„Veselejší fašismus“

Globální kapitalismus v ekonomice provázejí tři průvodní jevy: deregulace, privatizace a liberalizace. S každým z těchto jevů jsme se setkali v plné míře v divokých Klausových časech, ale potom i později už v rozděleném Československu. Privatizovalo se ve jménu velkého neoliberálního hesla, že stát je zlo. Stát je špatný vlastník, stát je škůdce, stát musí být vytlačený z ekonomiky, ze společnosti, odevšad. Božský trh, to je právě to, co nám vtloukají do hlavy 25 let od sametové revoluce a tady máme výsledek. Vláda oligarchů, vláda těch nejarogantnějších zbohatlíků, vláda opravdu lidí, kterým v konečném důsledku bude vyhovovat to, co se dneska děje na Ukrajině. Fašismus.

To jim bude vyhovovat, protože oni potřebují disciplinovanou pracovní sílu a potřebují mít právní prostředí, které jim zaručí soukromé vlastnictví a tržní prostředí. Čili takový model, který kdysi zavedl Augusto Pinochet, generál v Chile. Nemluvím o takovém fašismu, který tady zavedl kdysi Hitler, Mussolini, nemluvím o koncentrácích, do kterých byli posílání rasově nepohodlní lidé. Mluvím o takovém „veselejším fašismu“. To znamená, že my se budeme tvářit, že jsme svobodní, ano, tváříme se. Budeme si pěkně chodit domů z práce, sledovat ty televizní seriály, které nám americké korporace připraví, aby nás nějakým způsobem zabavili, no a potom těch 16 až 18 hodin denně budeme v práci pracovat za almužny, bez sociálních práv. Takový moderní fašismus. Toto potřebují ti podnikatelé a velkopodnikatelé dneska. A k tomu bohužel spějeme prostřednictvím neoliberálních a neokonzervativních ideologií, které se dějí ve jménu liberalizace, privatizace a deregulace.

Předstíráni demokracie a sociální darwinismus

Má to průvodní jevy. O těch politických bych řekl přesně to, co jsem už naznačil. Demokracie je něčím nepohodlným v tomto procesu. Všimněte si, kdo dneska vládne. Ale už úplně okatě. Když se politici odvolávají na trhy – kdo jsou to trhy? Když se odvolávají na ratingové agentury – kdo volil ratingové agentury? Když se odvolávají na Evropskou centrální banku a jiné centrální banky – kdo tyto lidi volil? Nikdo! To jsou lidé, kteří mají jasné úkoly – veškerými způsoby obhajovat zájmy nadnárodního globálního kapitálu. A právě proto demokracie je něco nepohodlného. Ale i něco, co musíme předstírat, to je samozřejmě třeba, protože jsme v tom „veselém fašismu“. Ale něco takového, jako demokracie už přestává fungovat.

Průvodní jev, který cítíme díky globálnímu kapitalismu, se odehrává i v kultuře. Ten nejsilnější průvodní jev je tzv. sociální darwinismus a asi to také cítíte. Darwinismus vychází z předpokladu, že silnější pes žere. Řeknu to slušně. To znamená, že silnější mají vyhrávat a slabší mají být eliminováni. Tak jako v přírodě, řeknou sociální darwinisté. Ten silný dravec má přežít a ti slabí mají být eliminovaní. Takovou nejzvrhlejší podobou sociálního darwinismu byl hitlerismus, který říkal, že stát eliminuje ty slabé a Hitler si definoval slabé jako jiné rasy. Dneska máme tzv. tržní sociální darwinismus. Už to není stát, už to je trh, který má eliminovat ty jakože slabší. To jsou ti, kteří jsou dělníci, pracující, ti, kteří si nedrží hubu a krok. Ty trh eliminuje. Sociální darwinismus je základní ideologií globálního kapitalismu.

Mcdonaldizace – hlavně nepřemýšlet!

Další stránkou toho „veselejšího fašismu“ je konzumismus.  V sociologii na to existuje krásný termín – mcdonaldizace. Máte chodit pěkně do mcdonaldů , papat ty americké hamburgery a popcorny a přitom sledovat ještě nějakou americkou show, kde jsou ti krásní herci, kteří se na vás usmívají. Jen abyste neuvažovali nad tím, co se ve světě děje, abyste se nezamýšleli nad politikou a hlavně nad tím, jak vás vykořisťují v práci. To je základ.

To je základ mcdonaldizace, konzumismu a základ mediální a kulturní manipulace. Takto nás krásně ohlupují. O tomto blíže hovořím v knize Matrix kapitalismu, kterou si případně můžete i koupit, kde popisuji teorie Noama Chomského, jednoho významného levicového teoretika, který byl nedávno i v Olomouci, kde jsem měl tu čest být.

Levice: těch sporů je nějak hodně

Velká otázka je, jak odpovídá levice na tyto procesy globálního kapitalismu. Jaké odpovědi známe? Levice nám nabízí jako alternativu jedno velké – nic. Levice nenabízí alternativu. Levice nabízí asi milion štěpení. Štěpení levice, všichni jsme rozhádaní, všichni máme spory. Ale ty spory byly i kdysi. Neříkám, že levice byla někdy úplně jednotná. Pamatujeme spory reformistů a revolučních komunistů, to byl jeden takový velký spor. Ale i v rámci marxistické levice to byli stalinisté proti trockistům, potom tam byli anarchisté… Vždy se nalevo bojovalo, tak to má být. Nebylo by dobré, kdybychom měli všichni stejný názor. Ale dneska těch sporů je nějak hodně.

Kromě těchto tradičních, které stále ještě přežívají, tady máme spory mezi ideologií staré levice a nové levice. Máme tady z oblasti politiky spory mezi stranickou elitářskou levicí a takovou tou pouliční radikálně demokratickou levicí. Pak tady máme v otázce  životního prostředí spory mezi tzv. realos (pragmatičtějšími ochránci životního prostředí) a fundis (fundamentalisté, které jejich kritici nazývají ekofašisty).

Kavárenská levice a užiteční idioti

Pak tady máme spory v oblasti kultury, ty pociťujeme nejčastěji, protože dnes je to velmi živé. Jde o spor mezi liberální levicí či kavárenskou levicí (myslím, že tento pojem se momentálně popularizuje i v Čechách, tzv. kavárenští intelektuálové, to je ta nová levice, liberální levice, to je, ta která poslouchá Pussy Riot) a pak máme konzervativní levici, která má myslím radši pivo, než kávičku, a která stále otevírá témata ekonomické levice jako primární. Já nechci říct, že hlavní téma liberální levice (sám mám velmi blízko k mnohým otázkám, které jsou jí blízké), že témata liberální levice jsou od věci. Mě děsí to, jak se zneužívá agenda lidských práv, zneužívá se na války a o tom hovořil i Oskar Krejčí. Zneužívá se na odlákání pozornosti od toho, co je důležité. A to je skutečně ekonomika. V tom se skutečně shodnou všichni marxisté. Ekonomika je to podstatné a ta kultura, ideologie, všechny ty řeči o lidských právech má být to vedlejší, protože to vyplývá z toho, jak kdo koho vykořisťuje. A vy nemůžete mít vykořisťující systém s lidskými právy. To prostě nejde. A toto ti naši kavárenští intelektuálové mnohokrát nechápou.

Takže lidské práva – samozřejmě! Bavme se o lidských právech. Ale když se ve jménu lidských práv vedou války v Iráku, v Sýrii, v Libyi, na Ukrajině, tak to prostě už nejsou lidská práva. To je vraždění. A to je něco, co naši lidskoprávní aktivisté nechtějí pochopit, že dělají mnohdy neokonzervativním politikům v USA užitečné idioty. Proto mám někdy problém s agendou lidských práv, kterou jinak chápu filozoficky jako zajímavý projekt.

Pepsi-cola a coca-cola

Pak je tady další rozdělení, geopolitické: na prozápadní levici a provýchodní. Nejen ve vztahu k Rusku, ale i ve vztahu k Číně, ve vztahu k jiným zemím, dokonce máme Latinskou Ameriku, která je dneska úžasným příkladem a mnohokrát velkou inspirací pro levici z celého světa. Pak ale máme i ty prozápadní, kteří hledají inspiraci především v Evropské unii a ve Spojených státech amerických. Často je bohužel hledají ve formě, která už má s levicí společného velmi málo a tady se dostávám už k tomu praktickému životu. Protože to, o čem jsem mluvil, je svět teorie. Svět teorie, sporů, které máme často i my intelektuálové mezi sebou, ale po zkušenostech z reálné praktické politiky vám můžu říct, že o těchto věcech se v parlamentech nedoslechnete. Protože v parlamentech sedí lidé, které to nezajímá. Tam se řeší věci, jako jsou kšeftíky, byznys a taková nebo onaká zakázka apod. Tam se neřeší ideologické spory a nebo jen velmi okrajově a velmi účelově.

No a jak je to v té politice?  V politice je to tak, že jako velmi vtipně hovořil Slavoj Žižek (to je jeden slovinský marxistický či postmarxistický filozof), dneska vám v Evropě vládnou buď křesťanskodemokratické čili pravicové strany anebo sociálnědemokratické strany – a rozdíl mezi nimi je asi jako mezi pepsi-colou a coca-colou. Schválně, kdo uhádne ten rozdíl mezi pepsi-colou a coca-colou? Je skutečně minimální a dokonce někdy, když sleduji tu reálnou politiku Angely Merkelové, jako formální představitelky pravice v rámci sociální politiky a politiku levicových sociálnědemokratických politiků, řekněme francouzského premiéra Vallsa, nebo italského premiéra Rienziho, já mám dokonce někdy pocit, že ta pravice je někdy levicovější, než jsou mnozí sociální demokraté. Když si vezmeme Tonyho Blaira, co už na něm bylo proboha levicového? Já nevím, co je levicového na tom, že posílám tanky do Iráku, to vůbec nevím, ale on i v rámci ekonomické politiky dělal takový prudký neoliberalismus, že to si nedovolí ani Cameron.

Sami nemůžete vyhrát

Takže jaký je dneska rozdíl mezi středopravými a středolevými stranami? No je tam velká šance, že ve středolevých stranách se objeví lidé, jako jsou zde přítomni – kupříkladu Jan Keller, který je dnes ve Straně evropských socialistů nebo i já, který jsem ve straně SMĚR-sociální demokracie, a tedy lidé, kteří to chtějí posouvat doleva a u kterých je opravdu nemožné pochybovat, že za tu levici bojují. Takové v pravicových stranách nenajdete, to je asi jediný bonus, který získáte tím, že pijete tu pepsi-colu (anebo coca-colu). Ale všeobecně v té praktické politice, sociální demokracie nechce anebo nemůže dělat levicovou politiku. A to je otázka: nechce nebo nemůže? A právě proto hovořím o globálním kapitalismu.

Globální kapitalismus funguje tak, že když jeden stát, řekneme Rakousko, i kdyby se tam dostal do čela já nevím Hugo Chávez, tak se prostě nedokáže vymanit z toho koloběhu globálního kapitalismu. Kdyby se vyklonil doleva, tak mu to dají nadnárodní korporace tak pocítit a tak tu zemi izolují a vyhladoví, že ho dřív nebo později někdo zvrhne a když ho nezvrhne jako v případě Cháveze, tak nám ho prostě pochovají. Jednoduše nemůžete vyhrát proti takovému kolosu, jako je globální kapitalismus. Ne sami. A tady je podle mě základní spor dnešní levice – spor o globalizaci.

Antiglobalisté a alterglobalisté

Máme tady dva základní tábory: antiglobalisté a alterglobalisté. Ty slova jsou příšerné a samy o sobě asi moc nepoví. Antiglobalisté jsou ti, kteří odmítají globalizaci jako takovou a chtějí návrat k národním státům, k regulovaným národním ekonomikám, aby si, řekněme, ten slovenský premiér mohl říct, že chce regulovat zahraniční kapitál a bude to takto a takto. Naopak, alterglobalisté říkají, že globalizace se nedá zastavit a jediný způsob jak můžeme zabezpečit, že globální kapitalismus trošičku zpacifikujeme, je tak, že vytvoříme větší celky, řekněme jako je Evropská unie, nebo jiné nadnárodní organizace, které jako celek mají větší sílu, aby dokázaly globální kapitál porazit. To jsou dvě strategie.

Já vám nebudu říkat, která je lepší. Většinou staré tradiční sociálnědemokratické strany anebo komunistické strany jsou spíše antiglobalistické a ta moderní evropská levice je spíš alterglobalistická, ale mnohokrát i na tzv. sociálních fórech jsou spíš alterglobalističtí, tzn. že chtějí jinou globalizaci, jiný svět, ale nechtějí návrat k nějakému nacionalismu, nechtějí návrat k nějakým takovým formám staré levice. Takže, abych opravdu skončil: toto jsou dva základní tábory, můžete se o nich dočíst více v mé knize Zpět k Marxovi?.

Ukončím svou přednášku tím, že člověk v politice potřebuje především nekonečný optimismus, jinak by tam nevydržel, a proto mě strašně zaujal výrok opět Slavoje Žižeka, který reagoval na jeden článek, který napsal britský marxistický historik Eric Hobsbawm, a tento článek zněl: Socialismus skončil v roce 89, kapitalismus selhal díky krizi, co přijde dál? A Žižek hovoří: no to je přece jasné – komunismus.