Anakonda škrtí Rusko

Počet zobrazení: 4673

oskar_krejci_250_x_205.jpgPodívejte se na změnu chování vojáků a diplomatů, vyslaných z Česka či ze Slovenska na službu do centrály NATO – tamní subkultura během několika týdnů udělá z většiny analytiků obyčejné propagandisty, říká politolog Oskar Krejčí.

PZ: V Polsku právě skončilo největší letošní vojenské cvičení NATO – Anakonda 2016. Účastnilo se ho 31 tisíc vojáků z 24 zemí, především však z Polska a USA. Nacvičovaly se dlouhé přesuny, boj na zemi, ve vzduchu i na moři, ale také civilní obrana, odpor proti „zeleným mužíčkům“ – vojákům v neoznačených uniformách, varianty kybernetické války a podobně. Přispělo toto cvičení ke zdokonalení obrany Evropy?

Začněme názvem. Anakonda – největší had na světě, zaútočí prý i na člověka. Patří mezi škrtiče, tedy hady, kteří svoji oběť svírají tak pevně, až jí poškodí vnitřní orgány nebo způsobí zástavu srdce. Takto nevypadá obrana. Navíc v ruské politologii je celá desetiletí populární teorie, že Západ proti Sovětskému svazu použil strategii anakondy – obkličoval jej základnami a škrtil. Že by to ti, kdo vybírali název cvičení, nevěděli? Dlužno dodat, že nejde o první cvičení NATO pod tímto názvem.

PZ: Je zřejmé, že cvičení bylo zaměřeno proti Rusku. Mluvilo se o přípravě aktivizace článku 5 Washingtonské smlouvy NATO o kolektivní obraně po případném útoku na nějaký členský stát Aliance. Vidíte nějaké náznaky možného vojenského útoku Ruska na Polsko či příznaky agrese v Pobaltí ze strany Moskvy?

Strašení ruským nebezpečím má tradici dlouhou několik staletí. Byly doby, kdy imperiální roztahování Ruské říše bylo opravdu nebezpečné. Dnes je ale Rusko z hlediska počtu vojáků, nasycenosti armády moderními konvenčními zbraněmi, velikostí vojenských výdajů, včetně výdajů na vojenský výzkum, ale i svými ambicemi, daleko za NATO. Je to zřejmé, byť propaganda mluví o potřebě zvýšení aliančních výdajů na obranu. Bezpečnostní analytik generál Andor Šándor nedávno na jedné konferenci v Poslanecké sněmovně prohlásil – budu parafrázovat jeho myšlenku –, že kdyby státy na Západě věřily své propagandě, dávno by výdaje na obranu výrazně zvýšily.  

Oskar Krejčí: Válka je mír, nevědomost je síla!

A ještě jednu poznámku. Červen je vskutku velmi dobře vybraný měsíc pro nácvik války proti Rusku. V červnu začala jak Napoleonova, tak Hitlerova intervence. Oba se cítili silnější než Rusko – a opravdu byli silnější. Jenže nakonec prohráli. Nedocenili ani kvalitu vojenského a politického vedení, ani odhodlaní ruského lidu.

PZ: Teď mluvíte zvláštně – „odhodlání ruského lidu“…

Během 2. světové války bojovalo v Sovětském svazu na území okupovaném nacisty ve více než šesti tisících oddílech okolo milionu partyzánů. Kolik partyzánů působilo na německém území v týlu Rudé armády, když postupovala na Berlín? Občas by si na to měli v Bruselu vzpomenout.

PZ: To jsme ale odběhli od tématu. Aby byla vaše metafora s anakondou pravdivá, muselo by cvičení probíhat podél větší části hranice Ruska, než je ta, kterou nabízí území Polska či Pobaltí.

Ono ale probíhalo. Nejde totiž jen o to, kde se vojáci pohybovali, ale také odkud byli tito vojáci, kdo se cvičil v součinnosti. Našli jste tam nejen vojáky NATO, ale i vojáky z některých zemí připojených k Alianci prostřednictvím smluv Partnerství pro mír. Prohléhněte si perimetr, který nabízí účastníci cvičení: od Švédska a Finska přes Pobaltí, Slovensko a Maďarsko, směrem na Rumunsko, Bulharsko, Makedonii, Albánii, Kosovo až po Turecko a Gruzii. To je linie od Skandinávie přes Balt na Balkán, do Černomoří a pak až na Kavkaz.

PZ: Pořád je to ale jen část ruské hranice. Anakonda škrtí tlakem kolem celého těla.

Tlak na východě začíná v Jihočínském moři…

PZ: Tam však NATO nepůsobí a nejde o Rusko!

Severoatlantická aliance funguje podle washingtonských priorit. To není nadávka – každá vojenská aliance těží ze síly nejmocnějšího člena a zákonitě se mu také přizpůsobuje. Současná americká strategie tlačí na celé jádro Eurasie, tedy nejen na Rusko, ale i na Čínu. Cvičení v Polsku nelze oddělit od amerických vojenských a politických aktivit v Jihočínském moři, byť se to zdá na první pohled jako z říše fantazie. V pozadí jsou zásadní rozhodnutí Pentagonu o globální strategii, kterým se musí Brusel přizpůsobit. Špatná strategická  rozhodnutí – náklady na souběžné „škrcení“ Ruska a Číny – jsou neúnosná. A přičtěte i fakt, že zákonitým výsledkem je sbližování Moskvy a Pekingu, což se z hlediska této strategie jeví jako nežádoucí.
 
Adaptace na americké globální cíle neprobíhá v Bruselu jen na institucionální, ale také na individuální úrovni. Stačí se podívat na změnu chování vojáků a diplomatů, kteří jsou vysíláni z Česka či ze Slovenska na službu do centrály NATO – tamní subkultura během několika týdnů udělá z většiny analytiků obyčejné propagandisty.

PZ: NATO ale není jediné západní integrační uskupení, jehož ústředí sídlí v Bruselu. Je tam i Evropská unie – a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker odletěl na ekonomické fórum do Petrohradu, kde se sešel s Vladimírem Putinem. Nemluvě o aktivní účasti italského premiéra Mattea Renziho na tomto fóru. Není to náznak zlepšení vztahů Západu s Ruskem?

Toto je čtvrt století praktikovaná politika Západu vůči Rusku. Když se NATO pohne na východ, udělá Evropská unie vůči Moskvě vstřícný krok. Výsledkem však není pokrok v jednání s Unií, ale podivný menuet, střídání přílivových a odlivových vln vzájemné přízně a konfrontace. A neustálé posouvání NATO na východ. Osobně se domnívám, že v Kremlu tuto hru dávno prokoukli. Je tu však ekonomická potřeba spolupráce se Západem. A také  velmi vlivné politické a ekonomické skupiny v Rusku, které se Západu podbízejí. Nechtějí spolupráci s Čínou – a někteří nechtějí ani Putina.    

PZ: Juncker ale v Petrohradu mluvil o možnosti zlepšení vztahů. Požadoval jen plnění minských smluv. Avšak na východě Ukrajiny vidíme opak – střelba je slyšet stále častěji.

O potřebě plnit minské dohody mluví každý. Střelba však bude pravděpodobně narůstat nebo se v jednotlivých případech dramatizovat, a to i díky západním médiím, až do červencového summitu NATO ve Varšavě. Někomu konflikt vyhovuje, přál by si na vlně rusofobie zvýšit výdaje států Aliance a prosadit další ekonomickou pomoc oligarchům na Ukrajině.

PZ: Počet státníků a podnikatelů, kteří si přejí zrušení sankcí, ale narůstá. Nezdá se vám, že by tohle mohla být cesta ke zlepšení vztahů?

Situace kolem sankcí se skutečně mění, ale jinak, než se naznačuje v médiích. Kromě několika lidí ve Washingtonu a Berlíně snad všichni dávno chápou, že ekonomické sankce vůči Rusku nevedou a nemohou vést k politickému kompromisu. Změna je jinde. Čím dál více západních podnikatelů sankce prostě ignoruje. Podle agentury Ernst & Young, sídlící v Británii, vykazuje Rusko největší tempo růstu zahraničních investic ze všech evropských zemí. Sankce ovšem nutí západní firmy, aby se v Rusku více domestikovaly, přibíraly místní partnery – což vytlačuje spekulativní investice a otevírá cestu k „čínskému“ chápání ekonomické spolupráce.

A je tu ještě jeden problém. Nejsem si jist tím, že by si představitelé ruského agro-průmyslového komplexu přáli rychlé odstranění sankcí. Putin hovoří o nutnosti dosáhnout do roku 2020 potravinové soběstačnosti. Investice do zemědělství však potřebují čas. Když odpadnou sankce, potom by se mohlo – při dnešních přibližně 50 dolarech za barel ropy – zase zdát výhodnější nakupovat potraviny na Západě než kupovat vlastní produkci. Ruské zemědělství či zemědělství Eurasijského ekonomického svazu potřebuje ještě čas na to, aby se stalo konkurence schopné.   

PZ: Jestli vám dobře rozumím, v nejbližších dnech nelze očekávat žádné dramatické změny ve vztazích Západ – Rusko. A co ve střednědobém horizontu?

Narážíte asi na možnosti skutečného restartu vztahů s Moskvou po volbách nového amerického prezidenta. Zlepšení vztahů Západu a Ruska nenastane po naplnění minských dohod. Začne v okamžiku, kdy Západ uzná, že tyto dohody mají být naplněny a že jsou naplněny. Až se to Západu bude hodit.

Podstatou politiky nejsou ani prohlášení, ani dohody či smlouvy. Podstatou politiky jsou zájmy. Třeba i chybně pochopené vlastní zájmy. Globální strategie USA je strategií nejzadluženějšího státu světa. První říší, nad kterou slunce nezapadalo, bylo Španělsko s jeho koloniemi. Jejich udržování a španělské války v Evropě nakonec Madrid vyčerpaly tak, že se říše zhroutila a ze Španělska se stala druhořadá velmoc. Západ, tedy především USA, musí pochopit, že úspěchem není přeměna ostatních států na vazaly, ale na odpovědné suverénní partnery. Náklady na hegemonii USA se ukazují neúnosné. Skuteční partneři by přispěli k financování výdajů na zajištění společně definovaného spravedlivého míru.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984