Běží Emil Zátopek

S Emilem Zátopkem jsem se poprvé potkal ve svých jedenácti letech. Bylo to v roce 1947. Jel jsem vlakem z Jihlavy přes Okříšky do Třebíče fandit Emilovi na Velkou cenu Třebíče. Konala se na stadionu Horácké Slávie. Po běhu na 5 000 m, který Zátopek vyhrál, jsem si k němu šel nechat podepsat jízdenku ČSD Odmítl mně s tím, že se na drážní jízdenky nikomu nepodepisuje.

Emil Zátopek, 1951. Foto: Wikimedia.org

Později jsem získal autogramy Emila i Dany Zátopkových svěřené pořádnému papíru nebo do stránek knih nebo na fotografie.

Od roku 1960 bydlela naše mladá, ještě neúplná rodina, skoro vedle Zátopkových v Praze 1, v  Jeruzalemské ulici. Zátopkovi bydleli o kousek dál v „bílém domě“ U půjčovny, blízko Jindřišské věže. Z něho běhal Emil v neděli se džbánem pro pivo do stejnojmenné hospody nebo na tramvaj.

Jak šel život, nevynechal jsem jedinou příležitost, abych Emilovi nešel na Strahov fandit. Byl to vždycky neobyčejný a nezapomenutelný zážitek.

Koncem června 1968 přijel do Prahy z Festivalu československé a sovětské mládeže ve slovenské  Nitře jeden z Emilových velkých soupeřů na 5 000 m a na 10 000 m, ruský běžec a rekordman Vladimír Kuc. V nitranském hotelu Zobor jsme se domluvili, že jej zavedu po příjezdu do Prahy k Zátopkovým. Zaklepali jsme u dveří bytu a na několik hodin jsme Emila zajali pro přátelské povídání. To se rychle změnilo v politickou debatu, občas v ostrou výměnu názorů, ve spor, zda v Československu je či není kontrarevoluce.

Oba sportovci – včetně třetí Dany Zátopkové – měli kromě sportu, v němž patřili ke světovým špičkám, za sebou i politickou kariéru. Úspěchy i neúspěchy, vzestupy i pády. Jezdili po světě a když nic jiného – bojovali za mír, často pod vlajkou Světové rady míru.

Emil navíc v každé společnosti vynikal vysokým stupněm nevázaného řečnění a co na mysli, to i na jazyku. Kuc si zase po aktivním sportování často zadal i s pohárem vodky.

Na vině často byla při setkáních i moravská pohostinnost u Zátopků. V Emilovi vždy byly i nemizející zážitky z pobytu na Sibiři, kde jej místní sportovci v Omsku vítali za  noci ve 35 stupňovém mrazu.

Zkrátka v polovině roku 1968 byli Zátopek a Kuc již i ohnivými politickými odpůrci. Přeli se, ale měli se rádi.

Brzy přišel 21. srpen 1968.

Emil Zátopek se objevil mezi demonstranty na pražském, Václavském náměstí, pod Myslbekovou sochou svatého Václava. Řečnil a bouřil. Mluvil česky i rusky. Mluvil sedmi jazyky. Vystupoval v rozhlasových relacích v důstojnické uniformě i v civilním oděvu.

Vysloužil si za to krutý ortel.

Tento přímočarý muž sportovního ducha s morálkou dramatického rizika reálně předvídal, co po zlomení odporu, k němuž přispěli jiní i vojenskou silou, jej všechno čeká.

Začala normalizace. Hned na jejím počátku krutost zasáhla i jednoho z největších světových sportovců Emila Zátopka. Není žádným tajemstvím, že mráz tenkrát přicházel nejenom z domova – ale i z Moskvy.

Emil byl vyloučen z KSČ, přiměn k sžíravé sebekritice s desetitisíci dalších.

Sám jsem končil svou mnohaletou éru v Československém svazu mládeže, v němž došlo k vynucenému střídání.

Jako člověk, který byl Emilu Zátopkovi hodně nablízko, jsem byl vyzván, abych Emila Zátopka navštívil a tlumočil mu pozvání odpovědných pracovníků ÚV KSČ k pohovoru.

Sami k tomu ti, kdož mně tím pověřili, neměli ani odvahu ani chuť.

Považovali se za vítěze.

Emil Zátopek, Londýn 1948. Foto: Wikimedia.org

Ani po létech nemám zbla chuti je vyjmenovávat. Ani si zobrazovat před očima jejich tváře.

Přitom rozhodnutí o Zátopkově osudu bylo předem doslova a do písmene konzultováno i se sovětskou stranou prostřednictvím velvyslaneckého atašé.

Nelehké-těžké zadání jsem – sám vůči svému svědomí – splnil se ctí.

S Danou a s Emilem jsme zůstali do konce jejich života blízkými přáteli, blízkými kamarády.

Emila jsem mohl velmi podrobně doma i po společné cestě na nábřeží do budovy ÚV KSČ seznámit, jak se mu politická moc hodlá za jeho „protisocialistickou činnost 21. srpna 1968“ odvděčit.

Předpokládaný ortel zněl: okamžitý nařízený odchod z ČSLA do předčasné vojenské výslužby s minimálním důchodem 1 600 Kčs. S vyplacením zákonných výsluh a náhrad. Při zachování vojenské hodnosti plukovníka a práva nosit vojenský stejnokroj.

Ten již nikdy na sebe neoblékl.

Emil tento politický ortel nad sebou jako ukázněný voják pod přísahou své vlasti bez výhrady přijal. Odeslání k lopatě uskutečnil okamžitým uzavřením nového pracovního poměru s firmou Geologický průzkum. Tak nějak se nový zaměstnavatel jmenoval. Obdržel zbrusu novou maringotku, pracovní oděv, namísto vojenské přilby obdržel přilbu stavební. Do ruky dostal nejnutnější pracovní nářadí. S Danou se souběžně rozhodli zakoupit si pozemek a postavit si domek v pražské Troji.

S postupným mírným a pomalým oteplováním se poznenáhlu měnilo i ovzduší vztahů k velkému sportovnímu fenoménu doby. Jaký svět do té doby nikdy nepoznal. Emil se začal pravidelně jako host objevovat i na tradičním Běhu Rudého práva na výstavišti v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze 7.

Do naší republiky přijížděly na jeho pozvání atletické hvězdy století.

Sám jsem pravidelně běhal novinářskou kategorii tohoto běhu a po něm jsem rád usedal na tribunce vedle Emila Zátopka. Byl jsem vždy svědkem setkání dvou Emilů – Emila Zátopka a stejně legendárního fotografa Mladé fronty Emila Fafka.

Při jednom setkání, kdy Emila Zátopka fotoreportér Emil Fafek s velkou brašnou zpod tribunky fotografoval s jeho kolegou Gastonem Reiffem, Emil Zátopek poznamenal na Fafkovu adresu:

„Emilku, můj milý, kdybys ty vyváděl 21. srpna 1968 to co já, tak bys taky bydlel pár roků v marigonce jako já a nosil bys dneska ve fotobrašně namísto nádobíčka na fotografování nejspíš nanuky nebo ledo medo cuc na kládě.“

Emil Zátopek ztratil na všech stranách hodně vylekaných převlečených a zlomených kamarádů z mokrých čtvrtí.

Jejich houfy u nás v každé době houstnou geometrickou řadou. Stejně jako rostou houfy jim zase jinak podobných debilních postav. Včera i dnes. Vyhýbali se mu i na pražské ulici. Našli se i mezi českými a slovenskými sportovci. Ostré pero si nabrousili i moji novinářští kolegové. Nešetřili urážkami na adresu sportovního velikána.

Tato atmosféra jednání českých a slovenských lidských chameleónů nezmizela ani po 17.listopadu 1989.

Objevovala se jedovatá slova a řádky vůči údajnému Zátopkovu přisluhovačství totalitnímu režimu.

Snad bych to srovnávat mohl nyní jenom s tím, co se letos napsalo o kosmonautovi Juriji Gagarinovi.

U Zátopka se to zvlášť projevilo po štvanicích, odehrávajících se po přijetí lustračního zákona, kdy se šířily dokonce zvěsti o jeho údajné spolupráci s StB.

Jedné noci jsme se náhodně potkali na stanici pražského metra; tuším Florenc, oba jsme toho večera, každý jinde, trochu něco málo vypili vinného moku.

Zíral jsem, kolik urážek musel Emil Zátopek unést na sobě od zlých cestujících a zpitomělých pomatenců.

Plagát k novému českému filmu Davida Orlíčka Zátopek.

Toho večera jsem Emila doprovodil do jeho trojského obydlí a zazvonil jsem na Danu Zátopkovou u dveří jejich zahrady.

Když se ozval štěkot jejich milovaného pejska, zmizel jsem ve tmě. Daně jsem se přiznal za svou zbabělost až v okamžiku, kdy jsem měl v ruce knihu, kterou jsem věnoval jeho památce:

„Emil Zátopek v objektivu Emila Fafka a českých fotografů“. Vydalo ji nakladatelství Akcent Třebíč.

Až do Emilovy smrti jsem se spolu s Emilem Zátopkem a s dalšími – s Františkem Šťastným, Alfrédem Jindrou, s bratry Svojanovskými – s Danou Zátopkovou, s mnoha českými a slovenskými olympioniky a sportovci pravidelně potkával a do noci klábosil, jak šly a běžely naše životy.

Nejlépe v tom životě oproti nám ostatním běžel Emil Zátopek.

Všude teď čtu, že právě v našich kinech běží o Emilu Zátopkovi celovečerní film.

Myslím, že je to hodně dobře!