Reklama
Reklama

Březen 1999: Připomínka velkého cynismu Západu

Počet zobrazení: 1727

Ivo Šebestík píše ve své eseji o výročí západního bombardování Jugoslávie 24. března 1999.

Dvacáté století skončilo stejně, jak začalo, válkou na Balkáně. Obě války vedené na tomto území měly prolog ve velice cynických ultimatech západních zemí vůči Srbsku, jejichž smyslem bylo dosáhnout srbského odmítnutí potupných a zcela nepřijatelných podmínek, a tím vyvolání války na jeho území.

V případě tohoto „druhého“ útoku na Srbsko (zbytkovou Jugoslávii) se bývalý pracovník jugoslávského odboru amerického státního departementu, George Kenney, dal slyšet, že „Spojené státy úmyslně zvedly laťku výše, než mohli Srbové akceptovat“. Tou vysoko zvednutou laťkou byly míněny podmínky ultimáta ze zámku v Rambouillet u Paříže, kde Západ jednal s Jugoslávií způsobem, aby nebylo možno dojít k dohodě, jaká by vylučovala následný útok NATO. Později vypustil Kenney z úst ještě cynickou poznámku, jež obsahovala tuto „myšlenku: „Srbové potřebují pár dnů bombardování, aby přišli k rozumu“. Z pohledu agresora „přijít k rozumu“ znamená přijmout od něj něco hodně potupného.

Bombardování Jugoslávie, které bylo zahájeno 24. března 1999 a skončilo 10. června téhož roku, byla akce Západu provedená prostřednictvím amerického vojenského paktu NATO. Eminentní zájem na ní měly některé kruhy ve Spojených státech a v Německu. Velká Británie se k ní (ústy ke všem nesmyslným proklamacích ochotného premiéra Blaira) přihlásila pro své věrné vazalství k USA a Francie asi proto, aby nezklamala spojence. Ovšem také i ve Francii bylo v té době několik osob chorobně posedlých touhou zabojovat si na Balkáně.

09_belehradsky_pomnik_detskym_obetiam_v_roku_1999.jpg
Belehradský pomník detským obetiam „humanitárního bombardovania“ v roku 1999.
Foto: Ferdinand Vrábel

Američané se útokem na Srby chtěli dostat do blízkosti Ruska a zřídit na území bývalé Jugoslávie obří vojenskou základnu. Což se jim později amputací Kosova od srbského státu i podařilo. Rovněž chtěli před světem ukázat slabost Ruska, které se za Jelcinova vedení (Jelcin byl v Bílém domě velmi oblíben) nezmohlo na ochranu bratrského pravoslavného národa a tradičního spojence. No a Německo mělo se Srbskem staré nevyřízené účty. (A propos, k Německu měli ve 20. století blízko Chorvaté, nikoliv Srbové.) Celá akce proběhla na základě záminky, kterou byla údajná ochrana albánské minority v srbské provincii Kosovo před terorem působeným jugoslávskou armádou a policejními silami. Byla prohlášena za „humanitární akci“ vedenou nikoliv proti srbskému obyvatelstvu Jugoslávie, ale výhradně proti režimu prezidenta Slobodana Miloševiće, respektive hlavně proti němu osobně.

Pochopitelně, se hlavní proud západních médií, jejichž loďky pluly disciplinovaně v brázdě za americkou CNN (včetně všech českých deníků a televizí), ani v nejmenším nezdržoval hledáním souvislostí a pátráním po příčinách etnického konfliktu na území Jugoslávie. Politické zadání znělo jasně: „Srbové vinni, Albánci oběti. Vzhůru na Bělehrad!“

Inu, není nad jasné vysvětlení. Jednoduché, prosté. Kdo by tohle mohl nepochopit?! Vzhledem k tomu, že v roce 1999 byla mainstreamová odborná a objektivní žurnalistika už v posledním tažení, nehrozilo, že by některé médium vypadlo z rytmu. Dezinformační smršť, která líčila Srby jako krvežíznivé šelmy, následky vrhala před příčiny, úplně si vymýšlela četná fakta a jiná zcela zamlčovala, se spustila nad obyvatelstvo celé západní a střední Evropy i Spojených států jako hustý černý mrak. Česká televize postupně prohlubovala obraz dramatu užíváním emotivních tónu z Orffovy symfonické poémy Carmina Burana. Kdo uvěřil těmto mediálním obrazům, nepřijal by od Srba ani sklenku vody na poušti. Bohužel důvěra k médiím tohoto typu byla v té době ještě vysoká. Ještě i dnes je vysoká až příliš.
 

Skutečné příčiny bombardování se od těch deklarovaných lišily téměř absolutně

Skutečné příčiny bombardování tohoto nezávislého státu letadly Severoatlantické aliance se však od těch deklarovaných lišily téměř úplně ve všech ohledech. Akce byla součástí celého komplexu tehdy připravovaných změn v celoplanetárním rozměru. Vzpomeňme ona devadesátá léta. Ve Washingtonu dospěli k opojnému pocitu vítězství ve studené válce. Sovětský svaz se rozpadl a Jelcin připravoval Rusko na pozici polokolonie západního kapitálu. Jeho ambice trvající nejméně od Ivana Hrozného (od Petra Velikého už stoprocentně) měly být definitivně pohřbeny. Medvěd ochočen, ostříhán, uspán jednou provždy. Starý britský projekt obklíčení Ruska ze všech stran a uškrcení v utahující se smyčce, mohl být v případě potřeby dokončen. Německo oslavilo znovusjednocení, jež bylo doprovázeno rozpadem nenáviděného versailleského systému. Československo bylo pryč a Jugoslávie hynula právě před očima. Z Versailles 1919 toho už moc nezbývalo. Západ (tedy velký západní kapitál) se připravoval na převzetí celé planety do své laskavé správy. Jugoslávie měla být něco jako symbolická oběť bohům. Položena na oltář a rozřezána ještě více, než byla doposud. To vše za jásotu západních médií a jistého počtu dobrovolných idiotů, kteří vůbec nepochopili, oč se jedná. Řekl bych, že mnozí to nepochopili dodnes.
 

Spektakulární konec mezinárodního práva

Agrese proti nezávislému suverénnímu státu měla znamenat spektakulární konec tradičně chápaného mezinárodního práva, což mimo jiné souviselo i s plány na federalizaci EU prostřednictvím zavedení jednotné evropské měny na základě německé marky a finančního systému postaveného na základech systému německé ústřední banky.

Tehdejší kancléř už sjednoceného Německa, Helmut Kohl, prohlásil, že po zavedení jednotné měny nebude už cesty zpět. Mínil tím federalizaci kontinentu, která měla představovat důležitý kámen mozaiky příštího uspořádání světa pod jednou vládou. A měla výrazně zvýhodnit postavení Německa. Ostatně, pokud jde o myšlenku evropské integrace, pak ti státníci, kteří tento pojem v dějinách používali (a nebyly to jenom úctyhodné osobnosti), ať už v různých modifikacích (evropská jednota, evropské sjednocení, společný dům, a podobně), měli vždy na mysli dominanci jednoho státu nebo národa vůči jiným, které se v této „jednotě“ dobrovolně a rády rozpustí. Nikdy nebyla evropská jednota myšlena jinak, než jako skrytá dominance jednoho (nebo i více) činitelů a podřízení se ostatních. A samozřejmě také nikdy nebyla takto, podle pravdy, interpretována a medializována.

Dalším důvodem válečné akce byla skutečnost (náhoda?), že v roce 1999 „oslavilo“ NATO padesát let od svého vzniku. Za celou dobu nebyla Aliance nikdy ve válce a po skončení takzvané „studené války“ vedené mezi západním kapitálem a Sovětským svazem, se ocitlo NATO úplně bez práce. Raison d´être každého vojenského paktu spočívá v existenci nějaké válečné hrozby. Jestliže takováto hrozba neexistuje, mohl by rozum napovědět velice finančně i jinak nákladnou organizaci zrušit nebo alespoň zeštíhlit. Kdo si ale zvykl na to, že se mu každým rokem dostává luxusního rozpočtu, ten se o něj nechce nechat připravit. A proto, jak pravil Dobrý voják Švejk: „Válka muší bejt!“
 

Přípravy na útok proti Jugoslávii, skutečný festival cynismu

Pro NATO byla tedy umělá konstrukce příčin k napadení Jugoslávie vynikající příležitostí k tomu „pustit se do díla“ a něco zničit. Navíc ve skladech armád NATO nečinně zahálela spousta munice a dalšího vojenského materiálu, jaký volal po „využití“, což následně znamenalo novou poptávku, nové dodávky, tedy nový kšeft pro západní vojensko-průmyslový byznys. Bombardování Jugoslávie letadly NATO (samozřejmě, že z bezpečné výšky) představovalo skutečný festival cynismu, jehož míru mohl ocenit málokdo, neboť nejpodstatnější informace o příčinách a průběhu celé této monstrózní akce se přísně tajily a občanům evropských zemí se dostalo stoprocentně falešného obrazu. Ostatně, jako skoro vždy, když se děje nějaká velká špinavost!

Letadla Aliance, která sdružuje státy s více než 700 milióny obyvateli, vzlétla nad desetimiliónovou zbytkovou Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora) v 37 000 takzvaných bojových „misích“. Jugoslávské armádě tyto nálety nezpůsobily téměř žádné škody (jugoslávská armáda přišla o 13 tanků), zato se letadlům Severoatlantické aliance podařilo zasáhnout konvoj albánských uprchlíků, kteří prchali ne před Srby, ale před bombardováním a pod tlakem Kosovské osvobozenecké armády, která útěky Albánců z Kosova organizovala a podněcovala coby záminku k „humanitárnímu zásahu“ Západu.

UCK byla před bombardováním Jugoslávie NATO přijímána na Západě jako teroristická organizace a byla to jednoznačně především ona, kdo podněcoval konflikty na území srbské provincie Kosovo. Mnoho Albánců, kteří nesouhlasili s jejím postupem, přišlo o život. Později se z teroristické organizace stal spojenec NATO a z jejích představitelů, namnoze válečných zločinců, vůdčí představitelé nejobskurnějšího státu Evropy, ze Srbska násilně vytrženého Kosova.

K dalším vojenským „úspěchům“ NATO náleželo zasažení čínského velvyslanectví, několika civilních autobusů a vlaku na trati mezi Bělehradem a Skopjí. Tento zásah si vyžádal 55 mrtvých civilních osob. NATO v rozporu s ženevskými konvencemi shazovalo také grafitové a kazetové bomby. Ostatně, celá agrese NATO vůči nezávislému státu, Jugoslávii, proběhla bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Byla tedy i z tohoto pohledu nelegitimní, vlastně ilegální. Omyly při zasahování cílů padají dílem na vrub vysoké letové výšce bombardérů obávajících se jugoslávské protiletecké obrany. Možná ale svědčí i o nízké kvalitě vojenských sil jednotek NATO. Astronomicky vysoké rozpočty na „obranu“ patrně nejsou zárukou bojových schopností.

Počty civilních obětí leteckých útoků Aliance západní zdroje nezveřejňují nebo podhodnocují, nejčastěji na pětinu skutečného stavu. Podle jugoslávských zdrojů zahynulo přibližně dva a půl tisíce civilistů, mezi nimi několik desítek dětí. (V době bombardování Jugoslávie mi tehdejší velvyslanec v Praze ukázal fotografie některých dětí zabitých bombami NATO. Byla to příšerná svědectví zločinnosti celé této agrese – poznámka autora.) vysoké počty civilních obětí bombardování byly v přímém protikladu k prezentaci agrese jako humanitární akce, která míří jen a jedině na Slobodana Miloševiće a životy srbských obyvatel Jugoslávie chce maximálně chránit. Samozřejmě, že to byla lež. Ostatně jako téměř úplně vše, co s útokem NATO na Jugoslávii souviselo.

Celá akce (bombardování Jugoslávie) stála více než 4 miliardy dolarů. Byly to peníze, které vlády aliančních členů vybraly z daní obyvatelstva jako náklady na obranu a pohotově přeposlaly vojensko-průmyslovému komplexu k nakrmení. Ten o čtyři miliardy dolarů, „utracených“ na obrovské pustošení Jugoslávie a na zabíjení civilistů, samozřejmě nepřišel, neboť po jejich vyčerpání mu vlády přeposlaly z peněz daňových poplatníků jistě nejméně stejnou částku. Vojensko-průmyslový komplex existuje proto, aby vydělával, ne aby své zisky ztrácel.

Jedním ze smyslů amerických válek vedených pod vylhaně ušlechtilými záminkami je protočení byznysu se zbraněmi a vojenskou technikou, vyzkoušení zbraňových systémů v terénu a ve skutečných bojových podmínkách a podobně. Bez válek by náklady na zbrojení musely být mnohonásobně nižší. Nejsou-li po ruce války, musí být po ruce alespoň hrozby a lidé, kteří šíří v médiích válečnou rétoriku a s ní i neodůvodněnou paniku. A o ty nebývá v žádné zemi nouze. I v ČR jich máme několik zvláště vydařených.
 

Prolog na samotném Balkáně (Albánie, srbská provincie Kosovo)

Západní záminky k bombardování Jugoslávie měly svůj dějový prolog. Nejen, že šlo o demonstraci síly Západu, o „oslavu“ výročí založení NATO, o spektakulární zakončení epochy mezinárodního práva a bezpečí a otevření prostoru k celoplanetární vládě ve službách velkých západních korporací, tedy ke světu zcela nepředpověditelnému. Příběh musel mít také nějaká jednání, která nutně musela být situována na Balkán. Uplést válečnou akci úplně z ničeho není možné ani ve světě, ve kterém téměř úplně všechny informace, kterých se dostává obyvatelstvu, pocházejí z druhé, ze třetí nebo z x-té ruky a není téměř nic možné ověřit si na vlastní oči.

Ale i zde musí být nějaký „reálný“ základ. Už od roku 1998 utíkali etničtí Albánci z Kosova. Nejčastěji mířili do Makedonie (dnes Severní) a do Řecka. Prchali před občanskou válkou, kterou v zemi podněcovaly jednotky teroristické Kosovské osvobozenecké armády, které napadaly oddíly jugoslávské policie. Asi podobně, jako když ve třicátých letech napadaly henleinovské ozbrojené čety služebny československého četnictva. Cílem tehdy u nás i před dvaadvaceti lety v srbském Kosovu bylo zasít neklid a vyprovokovat pořádkové síly státu k akci.

Tato kosovská teroristická „armáda“ se původně rekrutovala z nespokojených stoupenců albánského vůdce Envera Hodži. Její příslušníci upadli v Albánii v nemilost už v roce 1992, kdy ve volbách v Albánii zvítězila Demokratická strana. Díky tomu měla Albánie přibližně do roku 1997 téměř demokratickou vládu s prozápadní orientací. Tehdejší prezident Beriša v roce 1996 zahájil tažení proti místní mafii, která obchodovala s drogami, prostitucí a vedla i další nekalé obchody. Její obchodní cesty vedly do západní Evropy i do Spojených států. Je nepochybné, že všude tam měla albánská narkomafie své vlivné příznivce.

Albánská socialistická strana (stoupenci Envera Hodži) ale podnikla ve spojení s mafií protiútok. Začala organizovat lidové nepokoje. Do země proudily zbraně. Ve volbách, které byly zmanipulované, se v Tiraně vrátila mafie k moci. Propojení těchto událostí s albánskou minoritou (početně však majoritní) v Kosovu je evidentní. První kampaně UCK na srbském území v Kosovu začaly v podstatě ihned po této změně v sousední Tiraně.

Kampaně UCK přinesly tisíce útoků vedených proti občanům, kteří vyjadřovali nesouhlas s plány těchto teroristů. Bylo v podstatě jedno, zda proti Srbům či Albáncům. Jen v prvních měsících roku 1998 přišlo o život více než sto padesát lidí. Z toho většina byla Albánci (69), dále následovali Srbové (37). UCK páchala tyto zločiny obzvláště krutým způsobem. Často vraždám přihlíželi rodinní příslušníci obětí, zejména děti. K bestialitám, které tito lidé páchali, později přibyly i transplantace živých orgánů vynímané z těl ještě živých srbských zajatců. Je pozoruhodné, jak snadno se Západ staví na nesprávnou stranu. Teroristé mezi Albánci v srbském Kosovu nebo fašizující banderovci na Ukrajině. Zřejmě samí „demokrati“…

Cílem těchto útoků a provokací bylo vyprovokovat jugoslávské státní orgány k opatřením. Čím tvrdší reakce, tím lépe. (Henleinovci měli také heslo, že „čím hůř, tím lépe“.) V takové situaci zasahuje, a to velmi tvrdě, úplně každý stát na světě. Máme aktuální zkušenost se Španělskem, které tvrdě zakročilo proti národnímu hnutí Katalánců. Západ Katalánce ovšem označil za „separatisty“ a akce Madridu za regulérní a oprávněné. V politice se pojmů užívá podle potřeby, a to zcela libovolně. Totéž hnutí může být jednou označeno za národně osvobozenecký boj, podruhé se jedná o separatisty. Račte si vždy vybrat, na faktech nezáleží. Sebeobrana proti albánskému terorismu v srbském Kosovu, tedy ochrana státu, neměla být ale jugoslávskému vedení umožněna. Západ takto selektivně (to je jeho oblíbené měřítko) rozhodl.
 

Západ byl připraven, byť chybička se vloudila

Západ byl na tento vývoj dobře připraven. Nicméně, i zde se tu a tam vloudila chybička. V prvních měsících roku 1999 se u německých soudů množily žádosti Albánců o azyl. Soudy je ale zamítaly na základě zjištění u německého ministerstva zahraničí, podle kterých Albánci nebyli a nejsou pronásledováni jugoslávskými orgány, ani Srby jako národem. Podle zjištění německého ministerstva zahraničí žili v Kosovu Albánci se Srby v převažující shodě, bez konfliktů. Nebyl tedy důvod udělovat jim politický azyl. Soud v Trevíru vydal například tento nález: „Explicitní politické pronásledování albánského obyvatelstva není možno prokázat ani v Kosovu… Činnost bezpečnostních sil není zaměřena proti kosovským Albáncům jako etnické skupině, nýbrž proti vojenským oponentům…“ (míněni jsou bojovníci UCK).

Podobné nálezy učinil také soud v Münsteru a Bavorský správní soud. Nicméně síly, které si na Západě přály spustit válku proti Jugoslávii, zde vycítily příležitost. Do Jugoslávie přijel americký přidělenec, Richard Holbrooke, a také Organizace pro bezpečnost a spolupráci vyslala do země „ověřovací misi“ . Pak, v lednu roku 1999, byla u vesnice Račak objevena spousta mrtvých těl. William Walker, který tuto „misi“ vedl, prohlásil, že mrtví jsou Albánci, které povraždili Srbové. Nikdy nebyla tato zpráva skutečně důsledně vyšetřena, dodnes nad identifikací mrtvých a nad pachateli tohoto zločinu visí nejasnosti. Přesto právě Račak poskytl silám, kterým se nepokoje v Jugoslávii hodily, vítaný casus belli.

Mezi velké propagátory útoku na Jugoslávii byli americká státní tajemnice Madelaine Albrightová a britský premiér Tony Blair, který později proslul též svým tvrzením o tom, že irácký režim vlastní jaderné zbraně. Díky britské ochotě tvrdit nesmysl mohl být Irák vojensky napaden. Britové, jak se ukázalo i později, například v novičokové kauze Skripalových, jsou ochotni tvrdit cokoliv. Samozřejmě, že vždy bez důkazů. Ale nějakou zhoubnou akci to pustí vždy.

Blair chtěl tehdy zabránit jugoslávskému prezidentu Miloševićovi (který později vyzbrojen nejúplnějšími informacemi o příčinách války v Jugoslávii zemřel za záhadných okolností v haagském vězení), aby využil propagandisticky civilních obětí bombardování. A tak navrhl: „Musíme jej předběhnout a jako první říci, že jediným důvodem, proč existuje konflikt, je Milošević, jediným důvodem, proč lidé prchají, je Milošević.“ Později jeden úředník NATO v neoficiální poznámce přiznal, že vystupňovaná tvrzení o srbských vraždách a hromadných hrobech měla zakrýt informace o civilních obětech náletů NATO.

V těchto prohlášeních je možné číst jako v učebnici válečných propagand. Obyvatelstvo se nesmí dozvědět pravdu, ale přesně to, co jí předkládají lidé a kruhy mající své osobní sobecké a často extrémně cynické cíle. Ovládnutí komunikačního prostoru určitým typem médií a dozorem nad ním, je tak možné dosáhnout absolutní neinformovanosti obyvatelstva, která má pak děsivé následky v podpoře právě těch nejhorších politických stran a jejich předáků. Dezinformace jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů manipulace s obyvatelstvem dokonce i v demokratických zemích. Roztomilé je, že nejvíce s dezinformacemi bojují především jejich největší šiřitelé. Dokonce by si přáli zřídit k tomu i instituci, jakýsi „výbor veřejného názorového blaha“.
 

Válka vedená proti všem zákonům, ústavám a smlouvám

Právní řád nastolený po druhé světové válce popíral ius ad bellum, tedy právo vést válku z jiných důvodů než obranných. Právo vést válku jako rozšiřování svého „životního prostoru“ si osobovaly režimy fašistické a nacistické. V poválečném právu nebylo nelegální jen samotné použití síly, ale dokonce i vyhrožování použitím síly (čl. 2, odstavec 4 Charty OSN). Tedy přesně to, co používají Spojené státy pořád vůči zemím, které se nechtějí podřídit jejich zvůli. Ostatně, Bidenova nedávná výhrůžka směrem k Putinovi, rovněž obsahovala skrytou hrozbu násilí.

Poválečný svět se chtěl vyhnout riziku další války, a tak v roce 1966 vznikl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který sice podporuje svobodu slova, ale výslovně zakazuje válečnou propagandu. Opět si zde můžeme všimnout, kolik současných českých osobností volajících po válce s Ruskem porušuje tuto mezinárodní úmluvu. Bohužel, kde není žalobce, nebývá ani soudce.

12. září 1990 podepsaly oba německé státy plus Sovětský svaz, Velká Británie, Francie a Spojené státy takzvanou smlouvu „2 + 4“, ve které se výslovně uvádí, že vlády obou německých států se po sjednocení Německa zavazují, že Německo nikdy nepoužije své zbraně, pokud to nebude v souladu s německou ústavou a s Organizací spojených národů. Takže válka v Jugoslávii vlastně popřela základy poválečného německého státu, neboť Německo se útoku NATO zúčastnilo. Také Rakousko si zničilo svoje neutrální postavení, když vyslalo své vojáky do srbského Kosova, aby zde sloužili pod německým vedením. Také zákony Spojených států vyžadují, aby do šedesáti dnů od vypuknutí nějaké válečné akce hlasoval o další účasti ve válce Kongres. Agrese proti Jugoslávii trvala dvaasedmdesát dní a Kongres se k tomuto úkolu nesešel. Také italská ústava praví, že se „Itálie zříká války“. Italská veřejnost, která měla Jugoslávii hned „na druhém břehu“ Jaderského moře, byla velmi proti válce. Co ale zmůže lid v „lidovládách“ současnosti?

Válka NATO proti Jugoslávii tedy doslova rozmetala principy mezinárodního práva a popřela také celou řadu mírových ustanovení dosud platných smluv a závazků. Samotné NATO rovněž zaútočilo zcela v rozporu se svojí vlastní ustavující listinou, Washingtonskou smlouvou. Na konci dvacátého století tak ze světa zmizely poslední pilíře bezpečnosti a zavládla v něm už jen hrubá síla spojená s ekonomickými kalkuly. Proto je současný svět tak extrémně nedůvěryhodný a stejně tak jsou nedůvěryhodné i informační zdroje, které se nacházejí pod dohledem těch struktur, které se o znedůvěryhodnění světa postaraly a starají nadále.

Epilog

Agrese NATO vůči Jugoslávii, jíž se svým členstvím v Alianci, souhlasem s jejím provedením a osobními iniciativami Václava Havla, ke své největší dějinné ostudě zúčastnila i Česká republika, patří k zásadním mezníkům novodobých dějin světa. Jí skončila éra mezinárodního práva a byla zahájena snaha o „globalizaci“ planetárních poměrů v tom smyslu, že by ještě více zmohutněla nadvláda kapitálu a nadnárodních korporací, které by si zjednodušily výkon moci a cestu k dalším ziskům prostřednictvím jednoho světového pořádku, v jehož čele by stála světová vláda.

Tento mimořádně zhoubný projekt ovšem utrpěl trhliny ekonomickým a technologickým vzestupem Číny a vojenskou, energetickou i surovinovou pozicí Ruska. To, že svět po zániku mezinárodního práva, ale zůstává místem mimořádně nebezpečným a nevyzpytatelným, je bohužel realita.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama