„Brežněv i Husák soudili, že tento druh přátelství napomůže spasit socialistický svět“
Na otázky Argumentu odpovídá Rachel Applebaumová, autorka nejnovější americké publikace o dějinách Československa v období studené války.
Koncem dubna vydalo prestižní nakladatelství Cornellovy univerzity knihu mladé americké historičky Rachel Applebaumové Impérium přátelství s podtitulem Sovětská moc a socialistický internacionalismus v Československu za studené války (Empire of Friends: Soviet Power and Socialist Internationalism in Cold War Czechoslovakia *).
Autorka získala doktorát filozofie v oboru dějin na Chicagské univerzitě. Od roku 2015 vyučuje na Katedře dějin Tuftsovy univerzity v Massachusetts. Specializuje se na Rusko, a zároveň na střední a východní Evropu. Předtím strávila rok postdoktorátního studia na Institutu Evropské univerzity ve Florencii a ve Středisku humanitního výzkumu na Tuftsově univerzitě. Před několika dny hovořila profesorka Applebaumová o své knižní prvotině se severoamerickým spolupracovníkem !Argumentu Stanislavem Perknerem. Zde je překlad jejích odpovědí.
Foto: ase.tufs.edu
STANISLAV PERKNER: Patříte k nejmladší generaci amerických historiků. Co vás přivedlo k zájmu o minulost Československa?
RACHEL APPLEBAUMOVÁ: Zní to možná podivně, ale můj zájem o Československo za studené války se odvíjí od zájmu o minulost předrevolučního Ruska. Už jako středoškolačka jsem začala se studiem ruštiny. Na vysoké škole jsem se pak specializovala na dějiny, zprvu na carské Rusko. V roce 2001 jsem strávila semestr v Petrohradu. Tam jsem se začala zajímat o historii Sovětského svazu a studené války. Vždyť od konce sovětské éry uplynulo tehdy pouhé desetiletí a pozůstatky sovětského systému byly viditelné všude, kam jsem pohlédla! Carské Rusko se mi začalo jevit jako dávná minulost. Lákalo mě pochopení každodenní sovětské reality. Z Petrohradu jsem se přesunula do východní a střední Evropy. Na to, abych se zamilovala do Prahy, mi stačil týden! Vrtalo mi hlavou, jak se asi lišil život v Československu od života v Sovětském svazu. Odtud byl jen krůček k zájmu o studium vztahů mezi oběma zeměmi za socialismu.
S. P.: Ve své knize se zaměřujete na „sovětskou moc ve východní Evropě ve světle každodenního života“. Tento ambiciózní pohled mě hned od prvních stránek zaujal. Patřím totiž ke generaci narozené v prvním poválečném roce – a byl to právě „každodenní život“ mé generace, o němž teď píšete s odstupem více než půlstoletí.
R. A.: K volbě tohoto výzkumného úhlu mě vedly dva důvody. Dosavadní literatura zaměřená na sovětskou moc v poválečné východní Evropě se zaměřuje na vysokou politiku, zejména na diplomatické vztahy. Lákal mě však odlišný přístup: dokumentovat, jak ustavení východního bloku ovlivňovalo životy řadových občanů. Studium pražských a moskevských archivů mi od počátku potvrzovalo, že československo-sovětské styky za studené války nelze redukovat na diplomatické vztahy nebo vztahy mezi představiteli politických a kulturních elit. Vzdor tomu, že podnět k ustavení „družebního projektu“ (friendship project) mezi oběma zeměmi pocházel shora, obyčejní lidé v Československu a Sovětském svazu se na jeho realizaci po léta podíleli prostřednicím členství ve společenských organizacích, soukromým dopisováním, turistikou a nákupy spotřebního zboží. Občanská motivace byla ovšem různorodá. Zdaleka ne každý podporoval oficiální myšlenku stmelování socialistické soustavy vedené Sovětským svazem. Některé motivovala ideologie, jiné vidina kariéry, další se připojili z donucení anebo je lákaly příležitosti k zahraničnímu studiu, cestování či výhodným nákupům. Mnozí občané obou zemí podporovali oficiální ideu přátelství nezáměrně, např. četbou družebních časopisů, účastí na májových oslavách Dne vítězství nebo jako spotřebitelé dováženého zboží.
S. P.: V úvodních kapitolách pojednáváte o třetí československé republice, následované dvěma historickými fázemi stalinismu – od květnového osvobození po únor 1948 a od února po Stalinovo úmrtí v roce 1953. V těchto letech jsem vyrůstal ve středočeském maloměstě. Rozum jsem sice z toho neměl, ale podnes si vybavuji např. Stalinovy portréty vedle portrétů prezidenta Gottwalda nejen ve škole, ale i na plakátech a veřejných budovách. Československou hymnu vždy doprovázela ta sovětská. Jak o tom píšete v úvodu své knihy, „osvobození střední a východní Evropy Rudou armádou… zahájilo mnohostranný družební projekt, jenž poznamenal lidské osudy od Berlína po Vladivostok“. Jak byste charakterizovala československo-sovětské vztahy bezprostředně po skončení druhé světové války?
R.A.: Poválečný družební projekt se datuje od osvobození československého území v letech 1944-45. Šlo o historicky první masový kontakt občanů SSSR s Čechy a Slováky. Osvobození mělo ohromný historický význam pro vývoj obou zemí. Pro Čechoslováky to byl konec šestileté nadvlády hitlerismu. Pro SSSR to bylo závěrečné – a kruté – bojiště čtyřleté války. Při osvobozování československého území zahynulo 140 tisíc příslušníků sovětských ozbrojených sil. Tyto válečné operace provázely spontánní projevy přátelství mezi vojáky osvobozenecké armády a československými civilisty, kteří je často zvali do svých domovů jako vítané hosty; v knize uveřejňuji několik fotografií z pražského Národního archivu, které to výstižně dokumentují. Sovětští vojáci často vzpomínali na tuto pohostinnost jako nejvřelejší v porovnání s ostatními částmi Evropy. Po válce se tyto spontánní projevy přátelství staly východiskem oficiálního – více formálního – družebního projektu. V první kapitole dokládám, že v průběhu třetí republiky (1945-48) se sovětská vláda primárně zaměřovala na budování tohoto přátelství prostřednictvím kulturního exportu – vývozem filmů, knižních překladů, výstav apod. Cílem byla propagace sovětské formy socialismu v Československu. Např. v červnu 1945, pouhý měsíc od osvobození, podepsaly moskevská vláda a pražské Ministerstvo informací dokument o dovozu jednoho sta sovětských filmů ročně, které měly zabrat 60 procent celostátního promítacího času. Zjistila jsem, že zprvu byly tyto snímky populární, ale jakmile uzavřela Benešova vláda podobné dohody s Británií, Francií, a zejména s USA, návštěvnost sovětských filmů prudce poklesla. Hollywoodská produkce se těšila v meziválečném Československu mimořádné popularitě, a ta se na podzim roku 1946 obnovila. Sovětští představitelé se tak ocitli před zásadním problémem: jak přimět Čechy a Slováky k zájmu o sovětské filmy a socialistický realismus v zemi se svébytnou uměleckou scénou a zakořeněnými kulturními vztahy se západní Evropou a USA.
S. P.: Jak se tento kulturní konflikt vyvíjel po roce 1948?
R.A.: Po únorovém zvratu v roce 1948 se sovětská strana spolu s vedením KSČ rozhodly řešit tento problém dvěma metodami. Nejprve doslova vykázaly západní kulturu z Československa; v období stalinismu např. zmizely téměř všechny západní filmy z kin. Druhá metoda spočívala v budování kultu všeho sovětského v každodenním životě Čechů a Slováků. Připomeňme, že v meziválečném Československu působily dvě organizace kultivující přátelské vztahy k východnímu sousedovi. Jednu z nich vedla KSČ a druhou bezpartijní intelektuál Zdeněk Nejedlý. Pouhé dva dny po únorovém zvratu sloučila komunistická strana obě organizace ve Svaz československo-sovětského přátelství (SČSP), který záhy vyrostl v druhou nejmasovější organizaci v zemi, hned za Revolučním odborovým hnutím (ROH). Československá vláda pak zakládala další organizace a publikace propagující vše sovětské, včetně celostátní sítě Lidových kurzů ruštiny.
S. P.: Velmi mě zaujaly stránky, kde líčíte osudy československých studentů v poválečném Sovětském svazu. Jedním z nich byl sotva dvacetiletý Zdeněk Mlynář, spolužák o rok mladšího Michaila Gorbačova z moskevské právnické fakulty…
R.A.: S cílem posilování družebních styků mezi SSSR a satelitními státy východního bloku, které by mnohostranně kopírovaly „sovětský model“, zvala poválečná sovětská vláda mladé lidi ke studiu na tamních vysokých školách. V závěrečných letech stalinismu se tam dlouhodobě vzdělávalo několik set vybraných kádrů z Československa – mladá komunistická elita. Byla to tehdy jediná skupina československých občanů vystavených dlouhodobě sovětské realitě. Jak se ukázalo o necelá dvě desetiletí později, bylo mezi nimi i několik budoucích reformátorů z období pražského jara – už zmíněný Zdeněk Mlynář, Radoslav Selucký nebo Michal Reiman, kteří se nakonec připojili k exilovému disentu. A naopak, jiní jejich spolužáci se vypracovali na významné posty za normalizace, např. Vladimír Blažek nebo Dušan Spáčil. Zahraniční studenti se v SSSR potýkali s mnoha problémy: ocitli se tam v situaci, kdy stalinistické vedení rozpoutávalo hned několik protizápadních kampaní. Kdokoli byl ve styku s cizinci, vystavoval se riziku; to platilo i pro návštěvníky ze „spřátelených zemí“. Tyto okolnosti ztěžovaly začlenění československých studentů do tamního každodenního života. To se týkalo také uplatňování sovětského zákona o zákazu manželství s cizinci (1947-53), který vystavoval i romantické vztahy oficiálnímu odsudku.
S. P.: Do jaké míry byl předmět vašeho výzkumu – mezinárodní družební projekt – ovlivněn Stalinovým úmrtím v roce 1953? Z padesátých let si vzpomínám na návštěvy sovětských delegací v naší škole, a zejména na Dědu Mráze a jeho pomocnici Sněhurku přijíždějících k nám do středních Čech vždy koncem prosince až z daleké Sibiře. Na základní škole jsme četli překlady sovětských knih o Odvážené školačce (Jevgenij Švarc), bratřích Čukovi a Gekovi nebo Timurovi a jeho partě (Arkadij Gajdar). Rodiče odebírali týdeník Svět sovětů. Ve škole jsme zápolili s azbukou a učitelé nás nabádali k dopisování se sovětskými vrstevníky; vladivostocká korespondentka Galja mě jednou překvapila hedvábným pionýrským šátkem. Mé první náramkové hodinky (zn. Start), dárek k desátým narozeninám, byly ze sovětského dovozu. Naši zámožnější sousedé – horníci a hutníci z Kladenska – si pořizovali sovětské televizory značky Leningrad, Ekran, Temp nebo Rubín. Na silnicích se postupně objevovaly první moskviče, pobědy a volgy…
R.A.: Jedním z hlavních zjištění obsažených v mé knize je, že družební projekt mezi Sovětským svazem a Československem nebyl statický: v průběhu studené války procházel podstatnými proměnami. K nejdůležitějším z nich došlo po Stalinově smrti – v druhé polovině padesátých let. Vztahy mezi oběma zeměmi byly postupně rovnovážnější: vlády začaly uzavírat roční dvoustranné dohody o kulturní výměně. Navíc v roce 1958 vznikla v Moskvě Společnost sovětsko-československého přátelství. Vzrůstal podíl řadových občanů na těchto výměnách. Ve své otázce se zmiňujete o dopisování mezi školáky. To se týkalo i dospělých. SČSP vydával dva časopisy zasvěcené družebnímu projektu. Svět sovětů propagoval sovětskou kulturu a politiku; ruskojazyčný časopis Socialističeskaja Čechoslovakija sloužil obdobnému záměru – informacím adresovaným sovětským čtenářům. Dva roky po Stalinově odchodu otevřel SSSR své hranice turistům ze zemí východního bloku. V průběhu následujícího desetiletí tam vycestovalo zhruba 30 tisíc československých turistů ročně, a obdobný počet vyjížděl ze SSSR. Nelze přehlédnout ani další významnou změnu v tehdejším vývoji družebního projektu, týkající se odkazu osvobození Československa. Za stalinismu, jak sovětské vedení, tak KSČ využívaly tento odkaz k posilování sovětské nadvlády. Propaganda těžící z osvobozenecké tradice zdůrazňovala zavázanost Čechoslováků vůči Sovětské armádě. Po Stalinově odchodu začali prostí občané obou zemí tuto interpretaci nadvlády a podřízenosti vytěsňovat osobními vzpomínkami. Sovětští váleční veteráni vyjadřovali vděčnost českým a slovenským civilistům za záchranu životů, poskytování stravy, ubytování a zdravotní péče. Sami Čechoslováci se často dělili o své vzpomínky na aktivní podíl při osvobozeneckých bojích. Souběžně s tím i oficiální oslavy začaly zdůrazňovat lidské příběhy jako autentické zdroje družebních vztahů. Myslím, že tento trend výstižně dokumentuje koprodukční film Májové hvězdy (1959), natočený podle novely Ludvíka Aškenazyho v režii Stanislava Rostockého. Dějištěm je osvobozování Prahy a českého venkova v květnu 1945. Každá ze čtyř epizod nabízí příběh o přátelství mezi sovětskými vojáky a místními civilisty. V jedné z nich se odvíjí zmařený romantický vztah mezi vojákem a českou učitelkou, v podání Vjačeslava Tichonova a Jany Brejchové.
S. P.: Protimluv obsažený v názvu vaší knihy – Impérium přátelství – snad nejvýstižněji dokládá čtvrtá kapitola, kterou jste pojmenovala Socialistický internacionalismus s lidskou tváří. Jak píšete, „politické a kulturní reformy“ šedesátých let „ohrozily sovětskou nadvládu, a spolu s tím i družební projekt“.
R.A.: Po Stalinově smrti se formovala nová verze družebního projektu, která měla vést k „vzájemnému porozumění“ mezi československým a sovětským lidem. Vedoucí činitelé v Moskvě i Praze věřili, že bližší styky v občanské rovině budou posilovat politické „sbližování“. Tomuto vývoji však bránily prohlubující se hospodářské, kulturní a politické rozdíly mezi oběma zeměmi na konci padesátých a v šedesátých letech. Pokud šlo o divergentní hospodářský vývoj, sovětská i československá družební propaganda překvapivě zdůrazňovala, že československá spotřební ekonomika patřila ve východním bloku k nejvyspělejším. Např. časopisy Svět sovětů a Socialističeskaja Čechoslovakija propagovaly československý nábytek a oděvní zboží. V roce 1959, kdy Moskva hostila Americkou národní výstavu, představující novinky spotřebního trhu, sovětská vláda tam uspořádala souběžnou výstavu československého skla. V kulturně umělecké oblasti se jak v Československu, tak v Sovětském svazu začalo dařit experimentům, což oslabovalo vliv oficiálního socialistického realismu. To se ovšem nezamlouvalo těm nahoře, zejména v Moskvě, a proto vývoz a dovoz tohoto druhu tvorby omezovali. Např. československá Nová vlna se v šedesátých letech proslavila celosvětově, ale sovětská strana se nákupu mnoha těchto filmů bránila – považovala je za erotické, a také odtažité od socialistických hodnot. V Československu se mezitím těšily pozornosti mladé generace, někteří sovětští umělci z období chruščovovského tání, včetně Andreje Vozněsenského, Jevgenije Jevtušenka a Alexandra Solženicyna. Ty však Moskva do Československa nevysílala. Ve sféře politických styků bylo v šedesátých letech oficiálním místům v obou zemích stále jasnější, že družební projekt v stmelenou soustavu ovládanou z Moskvy nevyústí. Bránily tomu československé politické reformy prosazované v druhé polovině šedesátých let a vyúsťující v pražské jaro.
S. P.: V páté kapitole píšete o pražském jaru a dokumentujete vývoj družebního projektu za normalizace. Za příklad jste si zvolila případovou studii o vývoji československo-sovětské turistiky.
R.A.: Jak už jsem se zmínila, po roce 1955 oficiální místa v Moskvě i Praze podporovala turistiku v zájmu sbližování řadových občanů. V páté kapitole se zaměřuji převážně na zkušenosti sovětských turistů v Československu, protože moskevské archivy obsahovaly více materiálů o této problematice než archivy v Praze. Dlužno poznamenat, že toto cestování zůstávalo pod přísnou kontrolou. Do roku 1965 se vyjíždělo pouze v organizovaných skupinách; výjimkou byly návštěvy příbuzných. Cestovní programy sovětských skupin kladly důraz na podobnosti mezi oběma zeměmi. Zjistila jsem, že sovětští hosté si občas stěžovali na příliš mnoho času stráveného v chrámech a zámcích. Přáli si dovídat se víc o „socialistickém Československu“ – podívat se do továren nebo nových sídlišť. Jejich itineráře obsahovaly také památná místa druhé světové války a vojenské pohřebiště na Olšanských hřbitovech. Období pražského jara tuto ustálenou turistickou choreografii narušilo. Podle zachovaných dokumentů sovětské návštěvníky šokovalo abstraktní umění, hippies, pornografie, a také otevřené politické debaty. Mnozí českoslovenští průvodci se pokoušeli propagovat reformy, podobně jako českoslovenští turisté pobývající v té době v SSSR. V roce 1968 se někteří českoslovenští občané domnívali, že politické reformy ovlivní vztahy mezi oběma zeměmi. Tyto názory zastávali např. redaktoři týdeníku Svět sovětů; často se debatovalo právě o turistice. Češi a Slováci kritizovali oficiózní formalismus a byrokratická omezení. Nezamlouval se jim konzervatismus sovětských úřadů, bránící rozvoji turistiky. Do těchto diskusí mj. výrazně zasáhli populární cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, oceňující rozšiřující se svobodu pohybu v západních zemích, zatímco ve východním bloku nadále platila omezení, a to dokonce pro občany socialistických států. Podle dokumentu, který jsem objevila v moskevských archivech, si jakýsi československý úředník dokonce postěžoval, že „je snazší vycestovat do USA než do SSSR“.
S. P.: Ve své knize označujete družební projekt za „problematický“, neboť se odvíjel „od stalinismu k destalinizaci, a pak od pražského jara k sovětské okupaci“. Zlomový stav nastal v srpnu 1968. Přesto však, jak dokládáte, „dokonce za podmínek dvacetileté okupace Československa družební projekt přežíval“.
R.A.: Musím přiznat, že mě to překvapilo. Jak mi potvrdil archivní výzkum, už dva měsíce po 21. srpnu 1968 se obnovily oficiální turistické výměny mezi oběma zeměmi. Vedení ROH začalo v roce 1969 vysílat odborové funkcionáře aktivně oponující pražskému jaru na sovětské zájezdy zvané Vlaky družby; měla to být odměna za prosovětské postoje. Sovětské velení nařídilo okupačním jednotkám, aby se „přátelily“ s místními občany, např. prostřednictvím turnajů v kopané nebo výpomocí při žních. V roce 1971 zahájila sovětská vláda provoz nového Domu sovětské vědy a kultury v srdci pražského Starého Města. Stručně řečeno, družební projekt se stal ústředním rysem normalizace sedmdesátých a osmdesátých let. Podle mého názoru věnovalo Brežněvovo i Husákovo vedení obnově družebních styků tolik pozornosti ze čtyř příčin. První bych označila za cynismus: sovětská strana po dlouhá léta zneužívala ideál přátelství k maskování imperiálních cílů jak v Československu, tak v ostatních zemích východního bloku. Druhou příčinou mohl být idealismus sdílený sovětskými a československými činiteli i po srpnu 1968, opírající se o víru, že kulturní a osobní vazby mezi občany obou států budou prohlubovat vzájemné porozumění. Třetí příčinu vidím v tom, že normalizaci neprovázely žádné inovace – šlo o politiku návratu do předdubčekovských poměrů. Husákova vláda chápala vzkříšení družebního projektu jako jednu z metod, jak zvrátit chod dějin. Poslední, čtvrtou příčinu lze nalézt v mezinárodním kontextu: Brežněv i Husák shodně vinili z podněcování idejí pražského jara americkou a západoevropskou měkkou sílu (soft power), včetně cizích vlád, médií a turismu. Proto věřili v nezbytnost obnovy sociálních a kulturních styků v občanské rovině. Soudili, že tento druh přátelství napomůže spasit socialistický svět.
S. P.: Pozoruhodným rysem vaší monografie je důkladná dokumentace, včetně primárních pramenů – archivních zdrojů v České republice, Rusku, Maďarsku a ve Spojených státech, dobového tisku a filmů, memoárů a rozhovorů. Soupis použité literatury – sekundárních zdrojů – zahrnuje jedenáct stran. Všech dvě stě stran hlavního textu provázejí stovky přepečlivých citací.
R.A.: Hlavní zdroje jsem nalezla v českých a ruských státních archivech a v archivech bývalých komunistických stran – např. v Národním archivu ČR, Archivu ministerstva zahraničních věcí, Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a ve Všeodborovém archivu Českomoravské konfederace odborových svazů.
S. P.: Pokud vím, připravujete novou knihu s pracovním názvem Ruština jako řeč velmoci v průběhu studené války.
R.A.: Zajímá mě, jak se ruština v té době vyvinula ve světový jazyk ve všech „třech světech“ – řečeno dobovou sovětskou terminologií: v socialistických státech východní Evropy, v západních kapitalistických zemích a v „rozvojovém“ světě, zejména v Africe a Asii. Chci se věnovat rozšíření ruštiny v cizině prostřednictvím sovětských občanů, spojenců i jejich nepřátel, a to v kontextu poválečné transformace Sovětského svazu ve světovou velmoc. Je to málo prozkoumaná problematika; zatím jsem pouze ve stadiu dolaďování základního tématu. Přestože půjde především o příspěvek k sovětským dějinám, chci zařadit kapitolu o výuce ruštiny v Československu a ostatních zemích sovětského bloku.
—
*) Rachel Applebaum. Empire of Friends: Soviet Power and Socialist Internationalism in Cold War Czechoslovakia. Cornell University Press, duben 2019 (275 s., ISBN-13: 978-1501735578).
(Rozhovor vyšiel na českom webovom časopise !Argument 25. 7. 2019, Slovu ho poskytol Stanislav Perkner)
